ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.1792.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 1792/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Pozemkového fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 457 97 072, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, proti povinnému V. Z. , zastoupenému Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Školní ul. 5335, pro 6.343,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 25 E 413/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2010, č. j. 55 Co 307/2009-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.560,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 14. 4. 2009, č. j. 25 E 413/2008-36, v napadeném výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy [nařízeného usnesením téhož soudu ze dne 21. 7. 2008, č. j. 25 E 413/2008-12, podle rozsudku pro zmeškání vydaného Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 2. 11. 2000, č. j. 14 C 47/2000-11, k uspokojení nepřednostní pohledávky oprávněného ve výši 6.343,- Kč s 20 % úrokem p.a. od 1. 1. 1999 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 3.849,- Kč a pro náklady oprávněného], a kterým rozhodl o náhradě nákladů výkonu rozhodnutí; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud především nepřisvědčil námitce povinného o formální nevykonatelnosti podkladového rozhodnutí a s odkazem na své dřívější rozhodnutí ze dne 8. 6. 2010, č. j. 55 Co 550/2009 - 76, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, v němž tuto otázku řešil, konstatoval, že podkladové rozhodnutí bylo povinnému řádně doručeno a že je tudíž pravomocné a vykonatelné. Shodně se soudem prvního stupně pak posoudil povinným vznesenou námitku zániku vymáhané pohledávky započtením jeho (proti)pohledávky ve výši 210.000,- Kč vůči pohledávce oprávněného, učiněným oprávněnému oznámením ze dne 29. 2. 2008, neboť povinnému pohledávka, která má podle jeho tvrzení spočívat v jím zaplacených nákladech na vypracování geometrického oddělovacího plánu k oddělení části pozemku č. parc. 1842 v kat. území R. z roku 1991 a v nákladech na řízení o vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu z roku 1994, vůči oprávněnému nevznikla. Odvolací soud zopakoval předložené listinné důkazy, z nichž zjistil, že povinný se na základě smlouvy uzavřené s Výzkumným ústavem rostlinné výroby v Praze 6, registrované Státním notářstvím pro Prahu 6 dne 19. 2. 1991 pod sp. zn. 6 R I 19/91, stal vlastníkem objektu č.p. 499 a stavební parcely č. 1841 v kat. území R., a to k provozování sklenářství, že jednal se Státním statkem Jeneč (dále jen „státní statek“) o odprodeji sousedního pozemku č. parc. 1842 (s nímž tento státní podnik hospodařil), k němuž však nedošlo, že v roce 1991 byl vypracován geometrický oddělovací plán na vyznačení změn na pozemku parc. č. 1842 v kat. území R. tak, že vznikl mimo jiné i pozemek parc. č. 1842/2 (dále jen „předmětný pozemek“), a že za vynětí tohoto pozemku ze zemědělského půdního fondu v roce 1993 zaplatil povinný za státní statek, který žádost podal dne 12. 11. 1993, částku 24.941,- Kč. Městský soud s odkazem na §1 odst. 1, §17 odst. 1 a §22 odst. 1 písm. f) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a dále na závěry uvedené v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 14 Co 117/2009, vydaném v obdobné věci, od nichž neměl důvod se odchýlit, dovodil, že s předmětným pozemkem hospodařil od účinnosti tohoto zákona, tedy od 24. 6. 1991, oprávněný, neboť se jednalo o půdu, která tvořila zemědělský půdní fond a nevztahovala se na něj žádná výjimka podle §17 odst. 1 zákona o půdě. Dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 824/2001, podle jehož závěrů došlo-li podle §17 zákona o půdě k tzv. zákonné cesi správy nemovitostí ve vlastnictví státu uvedených v §1 odst. 1 tohoto zákona, přešla s účinností od 24. 6. 1991 veškerá správa těchto nemovitostí ve vlastnictví státu na právnické osoby zřízené tímto zákonem - např. na Pozemkový fond, a to bez ohledu na to, zda a kdy byly tyto zákonné změny zaznamenány v katastru nemovitostí příslušného katastrálního úřadu (přechod správy nemovitostí ve vlastnictví státu a zánik práva hospodaření k nim ze zákona). Z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že hospodařil-li fakticky státní statek s předmětným pozemkem ve smyslu §6 zákona č. 111/1990 Sb., resp. §20 odst. 1 zákona č. 77/1997 Sb. až do roku 1999 a jednal-li v letech 1993 a 1994 s povinným o jeho odprodeji, ačkoliv podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě jeho právo hospodaření zaniklo ze zákona, nemůže toto neoprávněné jednání státního podniku zavazovat legálního správce - oprávněného, když mezi státním statkem a oprávněným nebyla uzavřena dohoda k převodu práv a závazků, a takový převod práv a závazků nevyplývá ani ze zákona o půdě. Zaplatil-li tedy povinný státnímu statku za příslib převodu předmětného pozemku do jeho vlastnictví náklady spojené s jeho vynětím ze zemědělského půdního fondu a s vypracováním geometrického oddělovacího plánu, jedná se o pohledávky povinného vůči státnímu statku a nikoliv vůči oprávněnému. Předpoklady pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. tudíž nebyly splněny.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal povinný obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 a §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel především namítá, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání a že mu toto podkladové rozhodnutí nebylo řádně doručeno. Dále uvedl, že podle dohody uzavřené se státním statkem „drží od roku 1990 právní nárok“ k pozemku 1842/2, neboť „již na počátku roku 1991 plnil podmínky této dohody o přechodu práv k pozemku do vlastnictví“ tím, že na vlastní náklady nechal dne 26. 3. 1991 vypracovat geometrický oddělovací plán, že z pozemku č. parc. 1842 v roce 1990 zlikvidoval staré ekologické zátěže, a že za účelem převodu uhradil poplatek za jeho vynětí ze zemědělského půdního fondu, z čehož dovozuje, že „od roku 1990 s pozemkem nakládal v dobré víře jako s vlastním“. S odkazem na §17 odst. 2 zákona o půdě má za to, že jako držitel užívacího práva k pozemku měl právo za podmínek sjednaných se státním statkem převzít jej do svého vlastnictví, resp. že jako jeho držitel měl právo osobního užívání vzniklé podle dosavadních předpisů, které se podle §872 odst. 1 obč. zák. změnilo na vlastnictví fyzické osoby, a že oprávněný nemohl od svého předchůdce převzít cesí pouze práva k pozemku, ale že převzal i povinnosti vůči povinnému. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jednání státního statku bylo neoprávněné a že nemůže zavazovat „legálního správce“, a s odkazem na §17 odst. 3 a §22 zákona o půdě namítá, že „cesí byla postoupena i uzavřená dohoda z roku 1990 o převodu práv a závazků k pozemku na povinného“, k níž se oprávněný dopisem ze dne 17. 11. 1993 „vyjádřil kladně“, a že nedostal-li „výpověď k užívání pozemku plynoucí z dohody se státním statkem z roku 1990“, jeho užívací právo věc držet trvalo. Z toho dovozuje, že „oprávněný má vůči povinnému závazek po svém předchůdci, a to nejenom k plnění smlouvy z roku 1990 ohledně přechodu práva k pozemku, ale i „závazek ohledně nedůvodného obohacení na úkor povinného“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že otázka vykonatelnosti podkladového rozhodnutí byla řešena v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2010, č. j. 55 Co 550/2009-76, a odkázal rovněž na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2001, č. j. 9 C 1393/2001-25, v jehož odůvodnění soud konstatoval, že Státní statek Jeneč udělil povinnému ve svém vyjádření ze dne 5. 12. 1991 pouze souhlas k realizaci stavby na parc. č. 1841, a to z titulu vlastníka sousedních pozemků. Navrhl, aby usnesení soudů obou stupňů byla potvrzena.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (toto ustanovení bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012) přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V posuzované věci je podkladovým rozhodnutím (exekučním titulem) rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 6 dne 2. 11. 2000, č. j. 14 C 47/2000-11, jímž povinnému (žalovanému) byla mimo jiné uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 6.343,- Kč s 20 % úrokem p.a. od 1. 1. 1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení částku 3.849,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V tomto řízení vzal soud za prokázané, že mezi účastníky byla dne 13. 4. 1994 uzavřena nájemní smlouva na pronájem pozemku parcelní číslo 1842/2 v kat. území R. a že ke skončení tohoto nájemního vztahu dne 7. 12. 1998 žalovaný neuhradil nájemné ve výši žalované částky.
Podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Závěr, že k výkonu navržené rozhodnutí je (formálně) vykonatelné, je závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. Námitkami o nevykonatelnosti exekučního titulu se odvolací soud podrobně zabýval již v řízení o odvolání povinného proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru o jejich nedůvodnosti, neboť podkladový rozsudek byl povinnému řádně doručen uložením podle §47 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a to dne 5. 1. 2001 na adrese jeho trvalého bydliště v P. 6 – R., S. 499, a je tedy způsobilým formálně i materiálně vykonatelným exekučním titulem, na jehož základě lze vést výkon rozhodnutí. Namítá-li dovolatel prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3 o. s. ř., resp. podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že „se v místě doručování podkladového rozhodnutí od roku 1995 nezdržoval“, že „soud měl nejprve zajistit navržený důkaz od České pošty s.p. o tom, jakým způsobem a kam povinnému ukládala poštovní výzvy k vyzvednutí soudních písemností“, a „že v řízení nebylo řádně provedeno skutkové zjištění ohledně splnění podmínek pro fikci doručování soudních písemností a účinnosti podkladového rozsudku“, zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti podkladového rozhodnutí způsobem neregulérním. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle §241a odst. 3 o. s. ř. totiž nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130).
K námitce povinného, jíž vyjadřuje nesouhlas s postupem soudu v nalézacím řízení, tedy, že nebyly dány předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, je třeba konstatovat, že soud v řízení o výkon rozhodnutí není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí, jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet; případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 2924/2005).
Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vůči oprávněnému nemá vzájemnou pohledávku k započtení.
Řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. předpokládá zejména dokazování, zda - vůbec - protipohledávka povinného za oprávněným, způsobilá k započtení vznikla a existovala.
Základním předpokladem započtení (§580 obč. zák.) je vzájemnost pohledávek, tedy musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak (jen výjimečně je započtení přípustné i mezi jinými osobami - viz §529, §548, §531 obč. zák.; o žádnou z těchto situací se v daném případě nejedná).
Jestliže v souzené věci bylo zjištěno, že povinný po dohodě se státním statkem za něj zaplatil za příslib převodu předmětného pozemku (či části tohoto pozemku) do jeho vlastnictví náklady spojené s vynětím pozemku ze zemědělského půdního fondu a s vypracováním geometrického oddělovacího plánu, a současně, že mezi státním statkem a oprávněným nebyla - poté, co podle §22 odst. 1 písm. f) zákona o půdě zaniklo právo hospodaření státního statku s pozemkem ze zákona a správa tohoto pozemku ve vlastnictví státu přešla na pozemkové fondy, resp. na Pozemkový fond ČR - uzavřena dohoda o převodu práv a závazků (přičemž takový převod práv a závazků nevyplývá ani ze zákona o půdě), je jednoznačné, že jeden ze základních předpokladů započtení, a to vzájemnost pohledávek splněn nebyl, neboť se nejedná o pohledávky povinného vůči oprávněnému, nýbrž vůči státnímu statku. Dovolatelem namítaná okolnost, že se státním statkem jednal o koupi pozemku parc. č. 1842 v kat. území R. již od roku 1990, ani skutečnost, že státní statek na pozemku (případně jeho části) hospodařil až do roku 1999, na uvedeném nemohou nic změnit. Nebyly tudíž splněny předpoklady ani pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak odvolací soud v souladu s tímto ustanovením (a s §580 obč. zák.) uzavřel.
Námitkou povinného ohledně aplikace §872 odst. 1 obč. zák. se dovolací soud nemohl zabývat, neboť ji povinný uplatnil až v dovolání, a z hlediska §241a odst. 4 o. s. ř. se tak v dovolacím řízení jedná o nepřípustnou novotu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč [odměna určená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. b), 14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně oprávněného doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží oprávněnému vedle odměny za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 260,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.560,- Kč je povinný povinen zaplatit k rukám advokátky, která oprávněného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu