ECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.1874.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 1874/2021-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny, v exekuční věci oprávněných a) P. N., narozeného dne XY, a b) A. N. , narozené dne XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Jindřichem Lvem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická č. 196/38, proti povinnému J. J. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova č. 2243/7, pro 717 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 4 EXE 349/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 18 Co 112/2020-229, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 18 Co 112/2020-229, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. června 2020, č. j. 4 EXE 349/2017-203, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Mělníku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. K odvolání povinného Krajský soud v Praze opětovným (usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č. j. 26 Co 303/2018-106, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 2. 8. 2018, č. j. 4 EXE 349/2017-79, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019, zrušena) usnesením ze dne 19. 1. 2021, č. j. 18 Co 112/2020-229, potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 5. 6. 2020, č. j. 4 EXE 349/2017-203, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené pověřením ze dne 7. 3. 2017, č. j. 4 EXE 349/2017-17. Odvolací soud zjistil, že v projednávané věci je exekučním titulem vykonatelný notářský zápis Mgr. Davida Borského ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. N 280/2015, NZ 252/2015, na jehož základě je vedena exekuce na majetek povinného k vymožení pohledávky ve výši 717 00 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 717 000 Kč od 24. 3. 2016 do 28. 2. 2017, a že předmětem notářského zápisu je uznání dluhu povinného, který vznikl na základě smluv o zápůjčkách ze dne 8. 8. 2015, 11. 5. 2015 a 18. 3. 2015 (dále též jen „předmětné smlouvy o zápůjčkách“), uzavřených mezi právním předchůdcem oprávněných a) a b) P. N. a povinným. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinný v řízení nevyvrátil domněnku existence uznaného závazku v notářském zápisu a proto není dán důvod pro zastavení exekuce. Tvrdí-li povinný, že jednotlivé smlouvy o zápůjčce nemohl v Praze podepsat, mají tyto uváděné skutečnosti nižší důkazní hodnotu než ostatní provedené důkazy, neboť povinný i jeho manželka jsou osobně zainteresováni na dosažení úspěchu ve věci a navíc povinný v průběhu řízení svá tvrzení postupně měnil a měnil i jejich prokazování. Nadto ani zdravotní stav povinného a jeho další aktivity nutně nemusely povinnému bránit podepsat jednotlivé smlouvy o zápůjčce a je rovněž nelogické, aby v případě, že smlouvy o zápůjčce nepodepsal a peněžní hotovost nepřevzal, podepsal dohodu o novaci závazků z těchto smluv a dluh v exekvovaném notářském zápisu uznal. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zásadní je podpis povinného na smlouvách o zápůjčce a potvrzení o převzetí finančních prostředků, u nějž má odvolací soud na základě znaleckého posudku za prokázané, že jde o podpis povinného, a datum podpisu na smlouvách není natolik podstatné. Odvolací soud proto uzavřel, že povinný neprokázal, že smlouvy o zápůjčce neuzavřel, že právní předchůdce oprávněných a) a b) mu v hotovosti ve smlouvách uvedené částky nepřenechal a že se do jeho majetkové dispozice nedostaly a nepodařilo se mu tak ani zpochybnit existenci pohledávky vymáhané v projednávané exekuci. Námitky povinného ohledně zastřeného právního úkonu [o vyrovnání pohledávky 550 000 Kč ze společného podnikání s oprávněným a)], nejsou důvodné, neboť oprávněný a) potvrdil přijetí této částky, k jejíž úhradě však došlo z jiného právního titulu, než z jakého je vymáhána exekvovaná pohledávka.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně založil své rozhodnutí na závěru, že zásadní je podpis povinného na předmětných smlouvách o zápůjčce s tím, že došlo i k potvrzení převzetí finančních prostředků, současně však dovodil, že datum podpisu na těchto smlouvách není natolik podstatné. Tento závěr odvolacího soudu je však nesprávný, neboť rozhodný den uzavření předmětných smluv o zápůjčkách je důležitý zejména pro posouzení notářského zápisu z pohledu zastřeného právního jednání a jejich platnosti. Odvolací soud se již dále nezabýval ani otázkou, zda došlo k podstatné náležitosti smlouvy o zápůjčce, jíž je předání peněz, a tedy zda tyto smlouvy platně vznikly, ačkoliv povinný se jejich neplatnosti dovolává od počátku řízení. Odvolací soud rovněž pominul, že předmětné smlouvy o zápůjčkách jsou soukromými listinami předkládanými oprávněnými k důkazu o tom, že vymáhaná pohledávka vznikla, a povinný opakovaně napadl jejich pravdivost, a proto měla povinnost tvrzení a povinnost důkazní stran poskytnutí zápůjček stíhat oprávněné. S odkazem na ustálenou judikaturu povinný namítá, že odvolací soud opomenul navržený důkaz výslechem dalších svědků L. K. a P. M., kteří by mohli dále posílit procesní obranu povinného o nemožnosti uzavřít předmětné smlouvy o zápůjčkách, když tyto výslechy považoval za nadbytečné bez přesvědčivého odůvodnění pouze s odkazem na skutečnost, že jde o kamarády povinného. Provedené důkazy (že se povinný s oprávněným v rozhodné dny nesetkal) soud bagatelizoval, dostatečně je nevyhodnotil a neodůvodnil, z jakého důvodu jim neuvěřil. Odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou, když neprovedl důkazy ohledně platby 550 000 Kč, která je skutečným důvodem vztahu mezi povinným a oprávněným, a která byla na základě pokynu oprávněného provedena na jiný účet než účet uvedený v notářském zápisu. Odvolací soud se rovněž dostatečně nevypořádal s tvrzením povinného, že předmětné smlouvy o zápůjčkách byly pouze simulovanými právními úkony, a byly proto neplatné. V řízení přitom byly současně zjištěny rozpory stran předmětných smluv o zápůjčkách a platby ve výši 550 000 Kč poskytnuté na účet oprávněného, což byl skutečný zavazovací důvod, který byl smlouvami o zápůjčkách zastírán. Povinný navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Povinný v dovolání současně navrhl odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu.
3. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud při svém rozhodování nerespektoval níže specifikovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž je na místě provést konkrétní účastníkem navržený důkazní prostředek, jenž by potenciálně mohl vést ke zjištění jím tvrzené okolnosti v jeho prospěch, když neprovedení účastníkem navrženého důkazního prostředku nelze postavit pouze na tom, že jiný již provedený důkazní prostředek je „více průkazný“. Takovým přístupem se totiž odvolací soud dopustil nepřípustného vyhodnocení důkazního prostředku ještě před jeho provedením, čímž účastníku odňal možnost prokázat skutečnosti v jeho prospěch. Dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinného je opodstatněné.
4. Dovolatel v prvé řadě namítá, že odvolací soud bez přesvědčivého odůvodnění neprovedl navržené důkazní prostředky (výslech svědků L. K. a P. M.), kteří mohli dále posílit procesní obranu povinného o nemožnosti uzavřít předmětné smlouvy o zápůjčkách v rozhodné dny, neboť byl na jiném místě a věnoval se jiným aktivitám. Odvolací soud podle svého odůvodnění pokládal výslech navržených svědků L. K. a P. M. za nadbytečný s ohledem na již provedené důkazy (znalecký posudek k prokázání pravosti podpisu povinného na předmětných smlouvách o zápůjčkách, výslech povinného a jeho manželky) a vzhledem k tomu, že šlo o kamarády povinného, kteří měli dosvědčit, že po celý den 11. 5. 2015 byl v jejich přítomnosti a nemohl se vzdálit do Prahy k podpisu smlouvy o zápůjčce.
5. Nejvyšší soud již ve svém předcházejícím rozhodnutí v této věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1567/2019) upozornil, že důkazní prostředek navržený účastníkem nelze opomenut pouze z důvodu, že se předběžně jeví jako nevěrohodný, protože k úplnému posouzení jeho věrohodnosti může dojít až poté, co bude skutečně proveden (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4362/2011). Nejvyšší soud zdůraznil, že důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je absence vztahu nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. rovněž např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017).
6. Odvolací soud (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí) výslech svědků neprovedl z důvodu, že by jim neuvěřil, a proto jejich výslech považoval za nadbytečný vzhledem k již zjištěnému skutkovému stavu prostřednictvím jiných důkazních prostředků a s ohledem na předchozí rozporná skutková tvrzení povinného, která se postupně vyvíjela. V projednávané věci tak nebyla důvodem zamítnutí důkazních návrhů nezpůsobilost daného důkazního prostředku k prokázání relevantních skutečností (například pro nadbytečnost), ale odvolacím soudem tvrzená nevěrohodnost navržených svědků. Takové vyhodnocení však není přípustné; lze je provést až po výslechu svědků.
7. Odvolací soud argumentoval i tím směrem, že povinný mění svá tvrzení a že s návrhem na výslech svědků přišel až poté, co věc byla dovolacím soudem vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a poté, co byl proveden výslech jeho a jeho manželky. Odvolací soud tím naznačuje, že dodatečný návrh povinného na doplnění dokazování o výslech svědků L. K. a P. M. je obstrukčním konáním (zneužitím práva účastníka navrhovat důkazní prostředky se svévolným záměrem oddálit ukončení řízení). Takový závěr odvolacího soudu však není konkrétněji odůvodněn a s přihlédnutím k okolnostem při projednávání věci jej dovolací soud ani nepokládá za přiléhavý.
8. Povinný navrhl výslech svědků L. K. a P. M. během jednání před soudem prvního stupně dne 1. 11. 2019 (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně, č. l. 151 spisu) s tím, že navrhoval provedení výslechu těchto svědků, pokud by skutkové okolnosti, kde byl povinný 18. 3., 11. 5. a 8. 8. 2015, i nadále byly mezi účastníky spornými. Návrhy na výslech těchto svědků tak povinný zjevně reagoval na výpověď svou a své manželky a navrhoval je k prokázání jím tvrzených skutečností. Je sice pravdou, že povinný s návrhy na výslech uvedených svědků měl a mohl přijít dříve, ale za popsaných okolností tento návrh nelze pokládat ještě za zcela zjevné zneužití procesního práva, ale za reakci na vývoj řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 486/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, k „zdržovacím“ procesním taktikám srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). Soud prvního stupně, případně odvolací soud, proto měl návrhu na výslech těchto svědků vyhovět. Ani v řízeních, která nepodléhají tzv. koncentraci a mezi něž patří i řízení exekuční (§254 odst. 5, 6 o. s. ř.) sice nelze připustit, aby účastníci stále dalšími a dalšími návrhy na doplnění dokazování cíleně a dlouhodobě oddalovali ukončení řízení. Jde-li však o doplnění dokazování výslechem svědků L. K. a P. M., měl odvolací soud skrze jejich výslech dát povinnému možnost, jak se vyhnout případnému rozhodnutí v jeho neprospěch pro neunesení důkazního břemene, případně přesvědčivě odůvodnit, proč s ohledem na dosavadní postup povinného během řízení je zcela výjimečně na místě uzavřít, že další návrhy na doplnění dokazování jsou zjevným a nepochybným zneužitím procesního práva z jeho strany.
9. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že povinným navržené důkazní prostředky (výslech svědků L. K. a P. M.) jsou „nadbytečné“, případně že návrh na provedení těchto důkazních prostředků je ze strany povinného zneužitím práva, dovolací soud se za popsaných okolností s tímto závěrem neztotožňuje. Usnesení odvolacího soudu tedy dovolací soud nepokládá za správné. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Mělníku) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
10. Dovolatel v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jeho návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a vykonatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018).
11. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
12. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 8. 2021
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu