ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.486.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 486/2019-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného UNIVERSE AGENCY, spol. s r. o ., se sídlem v Praze 2, Botičská 419/2, identifikační číslo osoby 45789347, zastoupeného Mgr. Ondřejem Maderem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 975/14, proti povinným 1/ K. Š., s. r. o. v likvidaci , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 2/ J. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Samkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolí, Pod Děkankou 435/27, pro 20 404 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 5989/2015, o dovolání povinného 2/ proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018, č. j. 17 Co 263/2018-244, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 17. 5.2018, č. j. 73 EXE 5989/2015-218, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh povinného 2/ na částečné zastavení exekuce (v částce 16 088 190 Kč). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, učinil z nich správná skutková zjištění a věc správně posoudil po právní stránce. Ani v odvolacím řízení nevyšlo najevo nic, co by mohlo vést k odchylnému posouzení věci. Druhý povinný existenci svých pohledávek vůči oprávněnému (údajně vzniklých na základě neformálních ústních dohod účastníků uzavřených po sepisu notářského zápisu) neprokázal, započtení tak nebylo možno uplatnit.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v projednávané věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 13. 4. 2012, jímž první a druhý povinný deklarovali, že s oprávněným v období od března 2010 do sepsání zápisu uzavřeli 333 ústních kupních smluv, dle nichž první povinný kupoval od oprávněného jízdní kola s příslušenstvím, přičemž žádné vyfakturované zboží nevrátil a ani nebylo předmětem uplatnění odpovědnosti za vady. Věřitel (oprávněný) tak ke dni sepsání notářského zápisu vyúčtoval dlužníkovi (prvnímu povinnému) na základě kupních smluv a podle vzájemně potvrzeného a odsouhlaseného seznamu faktur kupní cenu za dodané zboží, z níž první povinný nezaplatil 37 949 723 Kč. Druhý povinný k závazku přistoupil.
Druhý povinný navrhl zastavení exekuce z důvodu vrácení části zboží oprávněnému v období březen až duben 2013 (tvrzení posléze změnil na listopad 2012), dále též z důvodu započtení nároku prvního povinného na bonus za prodej zboží v roce 2010, z důvodu započtení provize ve výši 8 mil. Kč za zprostředkování kupní smlouvy z 1. 3. 2013 se společností VELOMUSEUM Králův Dvůr s. r. o. a z důvodu započtení hodnoty předaného vybavení prodejny v prostorách obchodního domu XY. Oprávněný trval na tom, že druhý povinný pro svá tvrzení žádné důkazy mít nemůže, protože se nic podobného nestalo.
Po poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. učinil obvodní soud zjištění a závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Tvrzení o vrácení zboží v hodnotě přes 5 milionů Kč soudy neuvěřily, neboť ačkoli měl zaměstnanec prvního povinného a navrhovaný svědek Š. inventarizovat zboží a „zapisovat je do počítače“, povinní k tomu žádné listiny nepředložili a nebyli s to předložit dokonce ani jakékoli účetnictví či jiné doklady likvidátorovi prvého povinného, jak vyplynulo ze sdělení likvidátora při jednání soudu dne 5. 4. 2018. Druhý povinný pouze uvedl, že se nemůže vyjádřit k tomu, proč - navzdory tomu - žádné doklady potvrzující vrácení zboží nemá k dispozici. Soud dále uzavřel, že povinnému nevznikl nárok na bonus za prodej zboží v roce 2010, poskytovaný ve formě slevy na další zakoupené zboží, neboť oprávněnému prokazatelně v té době již za zboží neplatil, nadto nárok uplatnil v roce 2015, přičemž oprávněný namítal promlčení všech vznesených nároků. Soud neuvěřil ani tvrzení o provizi ve výši 8 milionů Kč (ústně) sjednané za uzavření výhodné kupní smlouvy mezi firmami VELOMUSEUM Králův Dvůr spol. s r. o. a oprávněným dne 1. 3. 2013. Dle kupní smlouvy činila kupní cena 12 milionů Kč a byla splatná formou postoupení blíže specifikovaných pohledávek za společností K. Š. s. r. o. Proto soud uvedl, že měl-li oprávněný za povinným řadu pohledávek, je nelogické, aby si sjednali provizi tak, jak tvrdí druhý povinný. Kromě toho právní zástupce druhého povinného uvedl, že důvodem nižší kupní ceny byly daňové důvody. Tvrzení o předání vybavení prodejny v obchodním domě XY oprávněnému soud považoval za účelové, neboť nebylo specifikováno ani období, kdy k tomu mělo dojít, ani o jaké vybavení šlo. Oprávněný navíc již při zahájení exekuce uvedl, že původní dluh ponížil o kupní cenu 12 mil. Kč a ještě o několik dílčích plnění, která zohlednil. Soudy se shodly, že je zcela nedostačující opírat předmětná tvrzení nepodložená žádnými listinnými důkazy a týkající se milionových částek resp. závažných ujednání následujících poté, co byl mezi účastníky sepsán a podepsán notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, pouze o výslech svědků. Proto výslechy svědků Š., L., Z., C. a Č. zamítly. Pokud jde o výslech M. a O. H., jedná se o jednatele a společníky oprávněné, a tedy fakticky o účastníka řízení, který podal návrh na exekuci v uvedeném rozsahu a nároky povinného popírá.
Usnesení Městského soudu v Praze napadl povinný 2/ dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (přitom odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, podle něhož důvodem k tomu, aby soud odmítl provést navržený důkaz, nemůže být jeho nevěrohodnost). Vytýká soudu, že odmítl provést jím navrhované výslechy svědků Š., Z., C. a L., čímž dovolateli neumožnil svá tvrzení řádně prokázat. Namítá, že soudy nezohlednili důkaz e-mailovou zprávou z 31. 10. 2013, z níž podle něj jednoznačně vyplývá, že došlo k vrácení zboží i k předání vybavení prodejny (nadto však připouští, že mohla zůstat sporná hodnota vráceného zboží). Dále namítá, že soud se nepozastavil nad nízkou kupní cenou z kupní smlouvy, a uvádí, že odměna 8 mil. Kč za zprostředkování kupní smlouvy měla být účetním odůvodněním dobropisování dalších pohledávek oprávněného vůči povinnému 1/ (aniž by současně vysvětlil, čím by pak takové účetní operace podložili). Vytkl odvolacímu soudu, že fakticky hodnotil věrohodnost důkazů, aniž by je provedl. Neprovedení důkazů pro nadbytečnost dává smysl v případech, kdy je určitá skutečnost již dostatečně prokázána jinými důkazními prostředky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a vrátil věc obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Oprávněný uvedl, že podané dovolání je pouze další snahou oddálit realizaci exekuce. Soudy provedly podrobné dokazování a zdůvodnily, z jakých důkazů vycházely i proč další důkazy již neprovedly. Tvrzení o ústním sjednání odměny za zprostředkování kupní smlouvy ve výši 8 mil. Kč je zcela absurdní a nelogické. Obdobná situace je i ohledně tvrzení nároku na bonusy za zboží, které fakticky nebylo zaplaceno, jakož i tvrzení, že mělo dojít k převzetí vybavení prodejny. Za tohoto skutkového stavu je argumentace povinného, že mu nebylo umožněno řádně prokázat svá tvrzení, nedůvodná. Rozhodnutí soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017 odmítl provést důkazy výslechem svědků s tím, že jsou nevěrohodné. Takový závěr však odvolací soud neučinil. Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, odvolací soud po provedeném dokazování (listinami) tvrzením povinného 2/ ohledně vzniku pohledávek za oprávněným ve výši přesahující 16 mil. Kč neuvěřil. Povinný 2/ jakožto jednatel povinného 1/ nebyl schopen jakkoli vysvětlit, proč nemá k dispozici ani účetnictví povinného 1/ ani žádné jiné dokumenty (např. k předání vybavení prodejny nebo k vrácení zboží) z období po sepisu notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, žádné podklady nepředal ani likvidátorovi firmy (srov. protokol na čl. 205 spisu). Za dané situace soudy již další dokazování navrhovanými výslechy svědků (jež by se „mohli vyjádřit úplně ke všem tvrzením“ viz protokol na č. l. 94 spisu) neprováděly, neboť výslechy podle nich nebyly dostačující, resp. způsobilé k prokázání relevantních skutečností. Přitom soudy svůj zamítavý postoj k důkazním návrhům i dostatečně odůvodnily.
Z §120 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl žalovanými navržené důkazy, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení (srovnej usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1994, nebo nález ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995, nález ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96).
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněném pod číslem 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, též zdůraznil, že důvodem k tomu, aby soud odmítl provedení účastníkem navrženého důkazu, je vztah nabízeného důkazu k projednávané věci. Může jít například o to, že navržený důkaz nemůže žádným způsobem přispět k objasnění skutkového stavu věci, že jeho provedení by bylo nadbytečné, jelikož skutkový stav byl již úplně zjištěn dříve provedenými důkazy, nebo že nejde o důkaz potřebný pro rozhodnutí (ačkoliv může osvětlit skutkový stav věci) se zřetelem k soudem zaujatému právnímu názoru. Důvodem k odmítnutí důkazu však nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o. s. ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování. K tomuto principu se Nejvyšší soud přihlásil i v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1479/2017.
Jinými slovy rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07). Nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ procesní taktiky (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 2172/14, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006, dále vyslovil závěr, že soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější. Je-li k prokázání sporné skutečnosti navrhováno více důkazů, může vhodnost důkazu (z hlediska jeho schopnosti prokázat danou spornou skutečnost) určovat také jeho povaha.
V projednávané věci není důvodem zamítnutí důkazních návrhů nevěrohodnost navržených svědků, jak tvrdí dovolatel, ale nezpůsobilost daného důkazního prostředku k prokázání relevantních skutečností. Proto nelze přisvědčit tvrzení, že odvolací soud se dovoláním napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1479/2017, resp. od ustálené rozhodovací praxe.
Námitka dovolatele, že soudy nedostatečně vyhodnotily důkaz e-mailovou zprávou z 31. 10. 2013 a nezohlednily nízkou kupní cenu z kupní smlouvy, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Protože napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod dotčenou otázku posoudit jinak, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 8. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu