ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4362.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4362/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. J. T. , zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Renoirova 624, proti žalované České pojišťovně, a. s. , IČ 45272956, sídlem Praha 1, Spálená 75/16, o zaplacení částky 420 000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 105/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 69 Co 367/2008 – 142, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 69 Co 367/2008 – 142, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 29. 8. 2005 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení ve výši 420 000,- Kč s příslušenstvím. Vznik bezdůvodného obohacení odůvodnil tím, že plnil žalované, protože ta plněním ve výši 420 000,- Kč podmiňovala výmaz zástavního práva, ačkoliv žalované již zaplatil částku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 30. 11. 2007, č. j. 21 C 105/2006 – 69, žalobě v plné výši vyhověl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce byl s žalovanou ode dne 3. 10. 1997 v právním vztahu založeném smlouvou o obchodním zastoupení. Dne 29. 6. 2000 účastníci uzavřeli kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotky v obci Praha v k. ú. Libuš (dále jen „byt“) a zřízení zástavního práva (dále jen „kupní smlouva“). Kupní cena byla stanovena na 485 125,- Kč; první část kupní ceny ve výši 200 000,- Kč měla být zaplacena do jednoho měsíce od podpisu kupní smlouvy, zbytek kupní ceny ve výši 280 125,- Kč se žalobce zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 12 926,- Kč. V čl. III. kupní smlouvy bylo ujednáno, že způsob placení kupní ceny včetně úroků je platný pouze po dobu trvání výkonu činnosti jednatele. V případě zániku této činnosti se kupující zavázal uhradit prodávajícímu rozdíl mezi splacenou části kupní ceny a pořizovací cenou; v článku II. bodě 2) kupní smlouvy byla kupní cena vypočtena jako 60% z pořizovací ceny; pořizovací cena tedy činila 800 208,- Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že žalobce na jaře roku 2003 několikrát neúspěšně žádal žalovanou o výmaz zástavního práva, nicméně následně dne 29. 8. 2003 uzavřel s žalovanou dohodu o zaplacení závazku s uznáním dluhu obsahující v čl. II. uznání dluhu v částce 320 083 Kč s příslušenstvím; v čl. I. bodě 4) je pak mimo jiné uvedeno, že (žalobce) ukončil činnost jednatele pro společnost Česká spořitelna, a. s. dne 30. 4. 2001. Soud prvního stupně dále zjistil, že dle potvrzení vydaného žalovanou dne 15. 5. 2003 žalobce dne 31. 7. 2002 zaplatil za koupi bytu 480 125 Kč a že žalovaná na základě této platby dne 31. 10. 2003 vydala potvrzení o zániku zástavního práva. Dle soudu prvního stupně žalovaná neprokázala, že by žalobci doručila platně výpověď, a to s tím důsledkem, že závazek uvedený v čl. III. dohody ze dne 29. 6. 2000 a v čl. II. dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 (tj. doplatit rozdíl mezi pořizovací a kupní cenou) nevznikl. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 (včetně čl. II. o uznání dluhu) byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, neboť manželka žalobce se jako podnikatelka dostala do finančních potíží, které byly řešitelné prodejem bytu realizovatelném pouze v případě zrušení zástavního práva váznoucím na bytu. Následně soud prvního stupně uzavřel, že dohoda ze dne 29. 8. 2003 je neplatná.
K odvolání žalované Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2008, č. j. 69 Co 367/2008 – 90, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná doručení výpovědi prokázala a pracovní vztah tak skončil ke dni 30. 4. 2001. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce nebyl schopen doložit, že by v období od 30. 4. 2001 uzavřel pro žalovanou nějakou pojistnou smlouvu. Dle odvolacího soudu dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 nebyla uzavřena ani v tísni, ani za nápadně nevýhodných podmínek. Dále dovodil, že tíseň a nápadně nevýhodné podmínky nezakládají neplatnost smlouvy, ale pouze právo účastníka od takové smlouvy odstoupit, k čemuž však v daném případě nedošlo. Odvolací soud uzavřel, že dluh, který žalobce dne 29. 8. 2003 uznal, v době uznání existoval.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2653/2010, rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dle dovolacího soudu dospěl odvolací soud k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by však zopakoval provedené důkazy, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále dovolací soud uvedl, že odvolací soud pominul důkaz založený ve spise (ceník pošty), který úzce souvisel s věrohodností údajů zapsaných v knize odeslané pošty, a v jehož světle se část argumentace odvolacího soudu ukazuje jako nelogická . Dle dovolacího soudu samotná skutečnost, že účastník uzavře smlouvu (dohodu) v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, nečiní smlouvu neplatnou, ale zakládá takovémuto účastníkovi pouze právo od smlouvy odstoupit. S ohledem na skutečnost, že ve věci nebyl doposud řádně zjištěn skutkový stav, označil dovolací soud řešení otázky, zda dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, za předčasné.
Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne ze dne 6. 4. 2011, č. j. 69 Co 367/2008 – 142 rozsudek soudu prvního stupně opětovně změnil tak, že žalobu na zaplacení 420 000,- Kč s příslušenstvím v plném rozsahu zamítl. Odvolací soud zopakoval výslech svědků J. V. a svědkyně J. K. Dále odvolací soud provedl důkaz knihou odeslané pošty, z níž zjistil, že žalobci byla dne 26. 1. 2001 odeslána doporučená zásilka v ceně 19,40 Kč. Z ceníku České pošty, s. p. (dále jen „Česká pošta“) odvolací soud zjistil, že cena doporučeného psaní do 20 g činila v rozhodné době 14,40 Kč, z dopisu České pošty pak odvolací soud zjistil, že cena za doplňkovou službu dodejka činila v rozhodné době 5 Kč. Ačkoliv v knize nebyla zásilka specifikována, již z časové návaznosti lze dle odvolacího soudu dovodit, že jejím obsahem byla skutečně výpověď. Argumentaci žalobce, že mezi účastníky probíhal častý poštovní styk, považoval odvolací soud za účelovou a uvedl, že žalobce ani neuvedl, jaké jiné doporučené psaní mu v rozhodné době mělo být zasláno. Částka uvedená v knize odeslané pošty (19,40 Kč) dle odvolacího soudu koresponduje s částkami účtovanými Českou poštou (14,40 Kč + 5 Kč). Jako nedůvodné posoudil odvolací soud i námitky žalobce, že údaje v knize odeslané pošty byly přepisovány, neboť z daného zápisu je zřejmé, že zásilka byla adresována žalobci. Na základě těchto skutečností odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že smlouva ze dne 3. 10. 1997 byla skončena na základě výpovědi zaslané žalobci dne 26. 1. 2001. Skutečnost, že smlouva ze dne 3. 10. 1997 byla ukončena, a tedy i doručení výpovědi koncem ledna roku 2001, žalobce výslovně potvrdil i v dohodě o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003. K námitce žalobce, že tato dohoda byla uzavřena v tísní za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud uvedl, že tyto skutečnosti zakládají pouze právo účastníka od dohody odstoupit; žalobce však netvrdil, že by takový úkon učinil. Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 se příčí dobrým mravům, k čemuž dále uvedl, že za situace, kdy smlouva o výhradním obchodním zastoupení byla ukončena, nelze přisvědčit, že žalovaný si výmaz zástavního práva jakkoliv vynutil podpisem dohody o uznání dluhu a zaplacení závazku . Odvolací soud uzavřel, že z výslechů svědků, jakož ani účastnické výpovědi žalobce, nevyplynuly žádné rozhodné skutečnosti. Výpověď žalobce sice koresponduje s jeho žalobními tvrzeními, nicméně s ohledem na jeho zainteresovanost na věci nelze jeho výpověď považovat za věrohodnou. Odvolací soud nepovažoval za přesvědčivou ani výpověď svědkyně J. K., což odůvodnil tím, že udržuje s žalobcem přátelský vztah a že její výpověď byla provázena značnými pochybnostmi i o časových souvislostech jejího vlastního pracovního zařazení u žalované.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dne 19. 7. 2011 dovolání, které doplnil podáním ze dne 20. 7. 2011 a podáním ze dne 6. 2. 2012 (k tomuto podání však Nejvyšší soud, jak bude vysvětleno dále, nemohl přihlížet). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel v dovolání rozsáhle polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy, vyčítá odvolacímu soudu logické nesrovnalosti při hodnocení důkazů, že přehlédl skutečnosti rozhodné pro posouzení věci a že na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Odvolací soud dle dovolatele rovněž porušil zásadu rovnosti zbraní a nezopakoval všechny důkazy, ze kterých vycházel. Dovolatel ve svém dovolání především konkrétně namítá, že
a) odvolací soud opatřil za žalovanou důkaz, že zásilka, kterou měla být dovolateli zaslána výpověď, byla zaslána na dodejku,
b) ze záznamu v knize odeslané pošty nelze dovozovat, že by výpověď byla doručena dovolateli; záznam v knize odeslané pošty je navíc dodatečně přepisován,
c) odvolací soud vyvodil ze svědeckých výpovědí nesprávné závěry,
d) odvolací soud označil výpověď dovolatele za nevěrohodnou, aniž by však zopakoval jeho výslech,
e) ačkoliv se ve spise nachází kopie odstoupení žalobce od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003, odvolací soud konstatoval, že žalobce od této dohody neodstoupil,
f) dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a
g) tato dohoda je navíc v rozporu s dobrými mravy.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 26. 9. 2011 uvedla, že odeslání výpovědi žalobci bylo prokázáno prostřednictvím doloženého originálu odeslané pošty a dále pak zjištěním provedeným u České pošty, dle něhož cena doporučeného psaní do 20 g činila v rozhodné době 14,40 Kč a cena za tzv. dodejku 5 Kč. Žalobce nikdy netvrdil, že odstoupil od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003. Tuto dohodu nelze považovat za neplatnou ani pro rozpor s dobrými mravy.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 19. 7. 2011 (stejně jako jeho doplnění ze dne 20. 7. 2011) je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř. K doplnění dovolání ze dne 6. 2. 2012 však dovolací soud v souladu s §240 odst. 1 o.s.ř. nemohl přihlížet, protože bylo podáno opožděně – konkrétně více něž šest měsíců po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty.
Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn. Dovolání je tedy přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
1. K námitce ad a) týkající se opatření důkazu, že zásilka, kterou měla být dovolateli zaslána výpověď, byla zaslána na dodejku
Podle Čl. II. bodu 10 přechodných opatření zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „zákon č. 7/2009 Sb.“), odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Podle §120 odst. 3 o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2 (tj. jde-li o sporná řízení), může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že zákon za určitých okolností připouští, aby soud i ve sporném řízení provedl i jiné než účastníky navržené důkazy (přičemž v řízeních, jež se projednají podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., není soud při provádění těchto důkazů omezen pouze na důkazy vyplývající z obsahu spisu). Oprávnění soudu provádět důkazy z vlastní iniciativy však není bezbřehé, ale zákon ho omezuje pouze na případy, kdy potřeba provedení jiných než účastníky navržených důkazů vyšla v řízení najevo. Je možné zopakovat, že odvolací soud označil v odůvodnění svého prvního rozsudku za právně nevýznamný závěr soudu prvního stupně, že běžná cena doporučené zásilky papíru A4 činila v rozhodném období 14,40 Kč, zatímco cena doručované zásilky dle knihy odeslané pošty činila 19,40 Kč, k čemuž uvedl, že cena doručovaných zásilek je mimo jiné určována i váhou zásilky. Jelikož však ceník České pošty založený ve spise částku 19,40 Kč vůbec nezahrnoval (jak již bylo také uvedeno, z ceníku plynulo, že Česká pošta si v rozhodné době za doporučené psaní do 20 gramů účtovala 14,40 Kč, do 50 gramů 18,- Kč a do 200 gramů 21,- Kč), označil Nejvyšší soud úvahu odvolacího soudu za logicky rozpornou. Za této situace lze považovat za adekvátní a v mezích stanovených ustanovením §120 odst. 3 první větou o.s.ř., pokud se odvolací soud obrátil na Českou poštu s dotazem, zda v době kolem 26. 1. 2001 mohla být cena za doporučenou zásilku 19,40 Kč, či nikoliv (srov. č. l. 120). Nelze ostatně ani bez dalšího usuzovat, že by popsaný postup odvolacího soudu byl v prospěch toho, či druhého účastníka řízení. Pokud by totiž odpověď České pošty na položenou otázku byla záporná, vypovídací hodnotu knihy odeslané pošty jakožto důkazu by to značně snížilo. Pro úplnost lze rovněž připomenout, že to byl právě dovolatel, který v řízení navrhoval, aby si soud vyžádal výpis z ceníku České pošty (srov. vyjádření právní zástupkyně dovolatele založené na č. l. 64a).
2. K námitce ad b) týkající se vypovídací hodnoty záznamu v knize odeslané pošty a přepisování tohoto záznamu a námitce ad c) týkající se hodnocení svědeckých výpovědí
Podle §132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o. s. ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měly při hodnocení důkazů vycházet (srov. BUREŠ, J. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 913 an.). V souladu s uvedeným nemůže dovolací soud soudům nižších stupňů předepisovat, jak hodnotit provedené důkazy, např. tedy kterému svědkovi uvěřit apod. Pokud proto odvolací soud v napadeném rozsudku např. uvedl, že v případě svědkyně Jarmily Kratochvílové lze hovořit o jisté zainteresovanosti , což odůvodnil tím, že s žalobcem udržuje přátelský vztah, kdy jsou ve velmi častém kontaktu , nemůže mu dovolací soud uložit, aby považoval výpověď této svědkyně za věrohodnou (srov. v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 524/05, bod 18). Obdobně, pokud odvolací soud označil námitky týkající se přepisování údajů v knize odeslané pošty za neopodstatněné s tím, že z daného zápisu je zřejmé, že zásilka byla adresována dovolateli, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával, nakolik se přepis údajů v knize odeslané pošty mohl projevit na věrohodnosti tohoto důkazu. Je přitom nepochybné, že zodpovězení této otázky bude záviset především na tom, jakým způsobem a v jakém rozsahu byl záznam v knize odeslané pošty přepisován, což z podstaty věci nelze zjistit bez toho, aniž aby soud tento důkaz provedl (přičemž je možno připomenout, že dovolací soud ani nemá tento důkaz k dispozici).
I přes výše uvedené je však odvolacímu soudu možno vytknout, že z provedených důkazů dovozuje závěry, které z nich objektivně dovozovat nelze. I pokud by totiž odvolací soud na základě provedených důkazů, konkrétně knihy odeslané pošty, ceníku České pošty, dopisu České pošty ze dne 14. 2. 2011, výslechu svědků, popř. na základě dalších provedených důkazů, dospěl k závěru, že žalovaná skutečně dne 26. 1. 2011 odeslala dovolateli výpověď, nelze z toho bez dalšího dovozovat, že mu tato výpověď také byla doručena. Takovýto závěr totiž odporuje všeobecné lidské zkušenosti, dle které nikoliv všechny poštovní zásilky dosáhnou svého adresáta (ať již z důvodu, že zásilka se „ztratí“ během přepravy, nebo proto, že adresát doporučené poštovní zásilky není zastižen poštovním doručovatelem a zásilku si následně nevyzvedne apod.). Ostatně ani český zákonodárce účinky výpovědi neváže na odeslání výpovědi, ale na její doručení (srov. např. §500 odst. 2, §515, §532 odst. 3, §575 odst.1 obch. zák.). Stejně tak i právní doktrína dospěla k závěru, že výpověď se stává perfektní nikoliv jejím odesláním, ale až jejím doručením (srov. ŠKÁROVÁ, M. in ŠVESTKA, J., SPÁČIL., J., ŠKÁROVÁ., M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008. str. 1 543; obdobně TOMANČÁKOVÁ, B. in ELIÁŠ, K. a kol., Občanský zákoník. Velký akademický komentář . 2 svazek. Praha: Linde, 2008, s. 1 701). Výše uvedené pak platí tím spíše za situace, jestliže odvolací soud v posuzované věci vycházel ze závěru, že žalobkyně odeslala dovolateli výpověď doporučeným dopisem opatřeným dodejkou. Pokud by totiž byl myšlenkový postup odvolacího soudu obecně akceptován (tj. nebylo by třeba dokazovat doručení písemnosti, ale toliko její odeslání), ztratila by dodejka, jejímž prostřednictvím je možné spolehlivě a s vynaložením minimálních nákladů vyvrátit veškeré pochybnosti o tom, zda určitá zásilka byla, či naopak nebyla, skutečně doručena jejímu adresátovi, jakýkoliv smysl. Je možné shrnout, že pokud odvolací soud ztotožnil odeslání poštovní zásilky s jejím doručením (k této problematice srov. také rozsudek Spolkového soudního dvora ze dne 27. 5. 1957, sp. zn. II ZR 132/56, jenž je k dispozici např. v časopise Neue Juristische Wochenschrift , ročník 1957, s. 1230 a v informačním systému beck-online.de ; ve zkrácené formě pak bezplatně např. na www.webshoprecht.de ), vycházel při svém rozhodování ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování.
3. K námitce ad d) týkající se účastnické výpovědi dovolatele
Dle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Jak dovolací soud uvedl již ve svém prvním rozsudku v této věci, je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů. Z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu (a z ustálené judikatury, na kterou dovolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval) rovněž plyne, že dodržování této zásady má význam zvláště u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám nedoplnil. Odkázat lze v této souvislosti rovněž na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které ve smyslu ustanovení §213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98 nebo nález ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10). Pokud proto odvolací soud posoudil účastnickou výpověď dovolatele jako nevěrohodnou, aniž by však dovolatele jako účastníka řízení vyslechl [přičemž je nepochybné, že vyjádření žalobce učiněné před odvolacím soudem dne 2. 3. 2011 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 122 a 123) za výslech účastníka považovat nelze (srov. BUREŠ, J. in DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář . Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009. s. 910)], zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti je rovněž nutné zdůraznit, že důvodem k odmítnutí a neprovedení důkazu nemůže být jeho nevěrohodnost. Závěr o věrohodnosti důkazu je totiž již součástí jeho hodnocení ve smyslu §132 o.s.ř., přičemž nelze regulérně hodnotit důkaz, kterým soud neprovedl dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněný pod č. 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
4. K námitce ad e) týkající se odstoupení od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003
Podle §120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Jak nepochybně plyne z druhé věty citovaného ustanovení §120 odst. 1 o.s.ř., soud není povinen provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne. Pokud se však rozhodne některý z navržených důkazů neprovést, musí se s tím v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat a svůj postup řádně odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99). Pokud proto právní zástupkyně žalobce v průběhu soudního jednání konaném dne 30. 3. 2011 předložila odvolacímu soudu kopii listiny označené Odstoupení od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu (srov. protokol o průběhu jednání před odvolacím soudem na č. l. 134 a 135 a tuto listinu založenou v přílohové obálce), bylo povinností odvolacího soudu se s tímto důkazem vypořádat, tj. buď jej provést (přičemž důkaz listinou se v souladu s §129 odst. 1 o.s.ř. provede tak, že jí nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah), nebo tento důkazní návrh neakceptovat a tento postup řádně vysvětlit (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). Jestliže však odvolací soud tento důkaz zcela přehlédl (ačkoliv se k němu vyjadřovala i právní zástupkyně žalované, srov. protokol o průběhu jednání před odvolacím soudem na č. l. 134 a 135) a v odůvodnění svého rozsudku toliko uvedl, že dovolatel nikdy netvrdil, že by odstoupil od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
5. K námitce ad e) týkající se skutečnosti, že dohoda o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003 byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, námitce ad f) týkající se rozporu této dohody s dobrými mravy a dalším v odůvodnění blíže nespecifikovaným námitkám dovolatele
Za situace, kdy odvolacím soudem nebyl doposud řádně zjištěn skutkový stav (jak bylo objasněno výše, v řízení je nadále sporné např. to, zda došlo k ukončení právního vztahu založeného smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 3. 10. 1997 výpovědí nebo zda dovolatel odstoupil od dohody o zaplacení závazku s uznáním dluhu ze dne 29. 8. 2003), je posouzení těchto právních otázek opět předčasné. Ze stejného důvodu je v tuto chvíli předčasné, aby se dovolací soud vyjadřoval ke všem dalším námitkám, kterými dovolatel zpochybňoval dílčí skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, jakož i dovolatelem namítaným logickým nesrovnalostem, jíž se měl odvolací soud dopustit při hodnocení důkazů.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou další než výše uvedenou vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud jednak zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu