ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.2010.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2010/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné FAST HYPO, a.s. se sídlem v Praze 1, Hradební 9/768, identifikační číslo osoby 26485893, proti povinným 1) M. K., a 2) J. K., zastoupeným JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 – Pankráci, Doudlebská 1046/8, pracoviště Benešov u Prahy, Nádražní 2040, pro 310.600,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. Nc 3769/2003, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 15. 7. 2009, č.j. 20 Co 226/2009-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 28. 1. 2009, č.j. Nc 3769/2003-171, jímž okresní soud rozvrhl rozdělovanou podstatu tak, že z ní uspokojil
1. v první skupině v prvním pořadí pohledávku soudního exekutora na náklady exekuce a
2. ve třetí skupině v prvním pořadí částečně pohledávku oprávněné
s tím, že přihlášené pohledávky dalších věřitelů, a to VZP ČR v částce 177.554,- Kč, České správy sociálního zabezpečení, Územní pracoviště Benešov v částce 150.154,- Kč a Finančního úřadu ve Vlašimi ve výši 12.923,- Kč uspokojeny nebudou, neboť uspokojením pohledávek soudního exekutora a (částečně) oprávněné byl výtěžek prodeje nemovitostí vyčerpán. S odvolací námitkou povinných se krajský soud vypořádal závěrem, že otázku ceny, za kterou byla nemovitost vydražena, a „skutečnosti týkající se (ne)zákonnosti dražby není soud oprávněn řešit ve fázi rozvrhu,“ jelikož pravomocnými usneseními o ceně, dražební vyhlášce a o příklepu jsou účastníci i soud vázáni.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., aniž však vysvětlují, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinní především vyjadřují nesouhlas s odhadní cenou dražených nemovitostí, stanovenou částkou 300.00,- Kč, ač jen dům měl podle jejich názoru hodnotu 1.250.000,- Kč. Dále nesouhlasí s tím, že byli zavázáni zaplatit částku daleko vyšší (240.000,- Kč), než kolik činila jejich půjčka u oprávněné (200.000,- Kč) a konečně namítají, že pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce neměla být uspokojena v první skupině.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. e) o. s. ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je tudíž pouze důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze tedy otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelé však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má zásadní právní význam (a v čem tento význam spočívá), a že tedy podmínky předepsané ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesli a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož zde není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud – byť se výslovně o relativní samostatnosti jednotlivých stadií exekuce nezmínil – při posuzování rozhodné otázky uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené judikatury.
Ta, stejně jako právní teorie, zastává názor, že zákonná úprava rozděluje průběh exekuce prodejem nemovitostí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí, 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny usnesením, jehož účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo (pravomocně) rozhodnuto. Tak tomu je i u určení výsledné ceny nemovitostí (stanovené ve smyslu §336a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. podle výsledků ocenění a ohledání /§336/) a u dražební vyhlášky, v níž je soud povinen – kromě jiného – onu výslednou cenu uvést (§336b odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). V daném případě se tak stalo usnesením soudního exekutora z 30.8.2004, č.j. Ex 266/04-8 (č.l. 26) ve spojení s usnesením krajského soudu ze 17.6.2005, č.j. 20 Co 288/2005-54, pravomocným 14.7.2005, a usnesením z 25.5. 2006, č.j. 37 Ex 266/04-14 (č.l. 61), pravomocným 12.6.2006, jimiž je soud při rozvrhu rozdělované podstaty vázán (viz odůvodnění usnesení publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod číslem 4/2000, s 16/46).
Totéž, co bylo řečeno o neaktuálnosti námitky proti stanovené ceně vydražených nemovitostí, platí i o námitce povinných, že mají zaplatit víc, než kolik si od oprávněné půjčili; nehledě na to, k čemu, tedy k jakým dílčím jednotlivým povinnostem se smluvně zavázali v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, jenž je podkladem předmětné exekuce, nelze pominout, že samotná exekuce byla podle zmíněného notářského zápisu nařízena pro vymožení částek 200.000,- Kč na samotné jistině pohledávky, 30.000,- Kč jako poplatek za přípravu úvěrové dokumentace a smluví úrok částkou 38.380,- Kč ročně od 2. 6. 2002 do zaplacení. Tato námitka je tedy rovněž nepřípadná a k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nezpůsobila.
V části směřující proti nesprávnému zařazení pohledávky soudního exekutora na nákladech exekuce do první skupiny podle §337c odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání nepřípustné subjektivně. Jestliže totiž – s odůvodněním, že uspokojením pohledávek soudního exekutora a částečně oprávněné byl výtěžek prodeje vydražených nemovitostí vyčerpán – zůstaly (kromě části pohledávky oprávněné) neuspokojeny přihlášené pohledávky dalších tří věřitelů v souhrnné výši 340.631,- Kč, nezůstal zde žádný zbytek rozdělované podstaty, jejž by bylo možno podle §337c odst. 6 o. s. ř. vyplatit povinným, i kdyby pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce byla uspokojena ve správném pořadí, tj. (s ohledem na datum nařízení exekuce 28. 1. 2004, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze 17. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 1625/2008, nález Ústavního soudu z 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1562/09 nebo nález téhož soudu z 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 314/09) ve třetí skupině podle §337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (nikoli tedy, jak nesprávně rozhodly soudy obou stupňů, ve skupině první).
Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, jenž se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat /subjektivní přípustnost/ svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998 pod poř. č. 28); v souzené věci by však – viz výše – zrušení napadeného rozhodnutí způsobilé vést k odstranění procesní újmy dovolatelů nebylo.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu