ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.2345.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 2345/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, PhD., v exekuční věci oprávněné PON Praha a. s. se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 808/66, identifikační číslo osoby 27408914, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova č. 1659/14, proti povinnému P. L. , P., zastoupenému JUDr. Prokopem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 4, Antala Staška č. 510/38, za účasti bývalé manželky povinného G. A., P., zastoupené Mgr. Pavlem Bučinou, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, za účasti vydražitele P. H., P., pro 20 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, Exekutorský úřad Praha-západ, pod sp. zn. 191 EX 5184/16, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2018, č. j. 16 Co 407/2017-173, takto:
Dovolání oprávněné se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudního exekutora Mgr. Jana Beneše, Exekutorský úřad Praha-západ, ze dne 26. 9. 2017, č. j. 191 EX 5184/16-141, tak, že vydražiteli P. H. se neuděluje příklep na bytovou jednotku, nacházející se v budově, na pozemku parc., a spoluvlastnický podíl 695/19929 na společných částech domu, a pozemky parc., zapsaných na LV pro obec P., k. ú. K., a současně rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit bývalé manželce povinného náklady „této fáze exekučního řízení“ ve výši 97 096,57 Kč k rukám jejího právního zástupce a že ve vztahu mezi bývalou manželkou povinného, povinným a vydražitelem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů „této fáze exekučního řízení“.
Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Dovolatelka nevymezila důvod dovolání v souladu s §241a o. s. ř., ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž musí být zřejmé, které otázky hmotného či procesního práva se taková přípustnost týká [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Nejvyšší soud ve své již ustálené judikatuře opakovaně vysvětlil, že namítá-li dovolatel, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je v takovém případě zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016), nebo namítá-li, že tato otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014).
Oprávněná v dovolání ve své podstatě pouze shrnuje dosavadní průběh řízení a bez dalšího vznáší pouze obecné námitky (např. že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“, že „soud měl aplikovat zcela jiné ustanovení zákona“, že „příklep měl zůstat vydražiteli udělen“), které však nejsou dostatečně konkrétním vymezením přípustnosti dovolání a dovolacího důvodu. Namítá-li oprávněná, že rozhodnutím Vrchního soudu ze dne 7. 8. 2017, č. j. 1 VSPH 1259/2017-A-18, v insolvenčním řízení „bylo posvěceno konání dražby“, není tato námitka relevantní, neboť o provedení dražby nerozhoduje insolvenční soud, ale soudní exekutor, a to i v případě, kdy je současně vedeno insolvenční řízení, ve kterém je provedení dražby povoleno.
Namítá-li oprávněná možné vady řízení (překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu), dovolací soud nemohl k těmto námitkám přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014). Oprávněná navíc pouze namítá překvapivost rozhodnutí, avšak již blíže nespecifikuje, v čem tato překvapivost spočívá.
Vzhledem k tomu, že dovolání oprávněné trpí vadami a není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 8. 2018
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu