Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.11.2009, sp. zn. 20 Cdo 2486/2009 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2486.2009.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2486.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2486/2009 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné A. C. Ltd., zastoupené advokátem, proti povinnému J. H., zastoupenému advokátkou, pro 3.243.237,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 Nc 173/2003, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007, č. j. 11 Co 49/2007 - 164, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.): Městský soud v Praze shora označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 11. 2006, č. j. 5 Nc 173/2003 - 136, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (nařízené usnesením téhož soudu ze dne 26. 2. 2003, č. j. 5 Nc 173/2003 - 29a). Odvolací soud vzal ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vedeného pod sp. zn. 45 E 91/2001 za prokázané, že výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného nařízený (usnesením tohoto soudu ze dne 28. 3. 2001 k návrhu oprávněné Č. s. a.s., na jejíž místo v průběhu řízení vstoupila K. b. P. s.p.ú.) pro tutéž pohledávku a podle týchž exekučních titulů, na jejichž základě probíhá dané exekuční řízení, byl usnesením téhož soudu ze dne 14. 10. 2005, které nabylo právní moci dne 11. 11. 2005, zastaven, neboť nebyly nalezeny postižitelné movité věci povinného. Dospěl k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť projednání dané věci nebrání překážka věci zahájené (§83 o. s. ř.) ani překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o. s. ř.), jak povinný tvrdil. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1751/2002 a 20 Cdo 1481/2003 dovodil, že samotnému nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu překážku věci zahájené nevytváří, neboť určující je teprve obsah exekučního příkazu; překážka litispendence nastává, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu. K namítané překážce věci pravomocně rozhodnuté pak konstatoval, že pokud tato překážka nastala, odpadla pravomocným zastavením řízení o výkon rozhodnutí, a k odvolací námitce povinného dále uvedl, že nařídil-li soud prvního stupně exekuci, postupoval v souladu s §129 exekučního řádu, neboť pohledávka oprávněného nebyla v předchozím řízení o výkon rozhodnutí uspokojena. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. (správně §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř.), a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní po právní stránce považuje 1) otázku, „zda je možné, aby probíhala dvě exekuční řízení současně, každé u jiného soudu, jedno podle občanského soudního řádu a jedno podle zákona 120/2001 Sb., exekuční řád, přičemž jde o stejné účastníky, stejnou pohledávku a postihující týž předmět výkonu“, a 2) otázku „zda je přípustné vydání exekučního příkazu na prodej té samé nemovitosti, když již předtím byl na návrh jiného věřitele vydán exekuční příkaz na prodej té samé nemovitosti jiným exekučním úřadem“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, pokud dovodil, že „překážka věci pravomocně zahájené ani rozsouzené není“. Má za to, že „nebylo namístě podat návrh na nařízení exekuce podle exekučního řádu v době, když nebylo pravomocně skončeno řízení o výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu“, a že aplikace §129 exekučního řádu nebyla v době podání návrhu na nařízení exekuce správná. Dále dovolatel namítá, že v dané věci soudní exekutor JUDr. J. P. vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí, ačkoliv výkon rozhodnutí prodejem movitých věci byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 10. 2005 pravomocně zastaven, že poté nařídil i dražbu movitých věcí, a že jmenovaný soudní exekutor vydal i několik exekučních příkazů na prodej jeho nemovitostí, a to za situace, kdy na ty samé nemovitosti již vydal exekuční příkazy soudní exekutor Mgr. M. R. Vydání exekučních příkazů prvně jmenovaným soudním exekutorem je proto s ohledem na §336f o. s. ř. nepřípustné a řízení je nutno zastavit. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl po přezkoumání věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.) k závěru, že dovolání proti napadenému potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. sice označil, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. První otázku, jejíž řešení dovolatel zpochybnil, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Ta - jak správně uvedl již odvolací soud -dovodila, že samotnému nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle o. s. ř. překážku věci zahájené nevytváří, neboť určující je teprve obsah exekučního příkazu; překážka litispendence tedy nastává, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu, jaký byl označen v dřívějším návrhu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, usnesení ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1481/2003, nebo usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1825/2003). S ohledem na uvedené jsou pak z hlediska posouzení překážky litispendence zcela nepřípadné námitky dovolatele, že nebylo namístě podat návrh na nařízení exekuce a aplikovat §129 exekučního řádu a že exekuční příkaz byl vydán poté, co bylo předchozí řízení o výkon rozhodnutí zastaveno. Posledně uvedená námitka přitom neobstojí ani z hlediska posouzení překážky věci pravomocně rozhodnuté, neboť tato překážka neexistuje, byl-li předchozí výkon rozhodnutí zastaven nebo jiným způsobem skončen; netrvají-li již účinky nařízení výkonu rozhodnutí, může být novým návrhem vymáháno splnění stejné povinnosti, k jejímuž vynucení byl dříve pravomocně nařízen výkon rozhodnutí, a to stejným způsobem, popřípadě prodejem stejné nemovitosti nebo téhož podniku (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2006, s. 1413, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1082/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002). Přípustnost dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani druhá dovolatelem formulovaná otázka, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Poukazuje-li přitom na skutečnost, že soudní exekutor JUDr. J. P. vydal exekuční příkazy na prodej jeho nemovitostí poté, co již předtím vydal exekuční příkazy na prodej těchto nemovitostí soudní exekutor Mgr. M. R. (z čehož dovozuje, že vydání exekučních příkazů prvně jmenovaným soudním exekutorem je s ohledem na §336f o. s. ř. nepřípustné a že řízení je nutno zastavit), jedná se v dovolacím řízení o nepřípustné novoty (§241a odst. 4 o. s. ř.), neboť jde o skutečnosti a námitky, které povinný uplatnil až v dovolání. Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. listopadu 2009 JUDr. Olga Puškinová, v. r. předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/18/2009
Spisová značka:20 Cdo 2486/2009
ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2486.2009.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2016-04-09