ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3358.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3358/2018-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné GENOR Finance s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Zdařilá č. 817/8, identifikační číslo osoby 64051561, zastoupené Mgr. Filipem Maříkem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská č. 455/9, proti povinnému I. B. , P., zastoupenému JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská č. 1939/28 pro 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 Nc 10636/2007, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018, č. j. 14 Co 170/2018-92, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 24. 1. 2018, č. j. 36 Nc 10636/2007-74, předmětnou exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl, že oprávněné se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.) a že pověřenému soudnímu exekutorovi JUDr. Igoru Ivankovi, Exekutorský úřad Praha 10, se nepřiznává náhrada nákladů exekuce (výrok III.). Uvedl, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 3. 2007, č. j. 36 Nc 10636/2007-7, byla podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2005, č. j. 37 Cm 12/2004-50, nařízena exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím. Provedením exekuce byl pověřen JUDr. Igor Ivanko, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 10. V průběhu trvání exekuce nebyl dohledán žádný majetek povinného, nepodařilo se zjistit jeho faktický pobyt, a tudíž nebylo možné ani provést šetření skutečných majetkových poměrů. Byť dle soudu povinný účelově maří vymožení pohledávky, neboť je zjevně po celou dobu trvání exekuce schopen uspokojovat své životní náklady, uzavřel, že se exekuce jeví jako bezvýsledná a je odůvodněn i závěr, že výtěžek exekuce nepostačí ani ke krytí jejích nákladů.
K odvolání oprávněné Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 5. 2018, č. j. 14 Co 170/2018-92, změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se návrh povinného na zastavení exekuce zamítá. Ze zprávy soudního exekutora ze dne 9. 8. 2017 a z připojeného elektronického spisu soud zjistil, že doposud nebylo vymoženo ničeho, byly vydány dva exekuční příkazy a stále probíhá zjišťování postižitelného majetku povinného. Dosud nebyl – jak správně namítá oprávněná – učiněn pokus o prohlášení povinného o jeho majetku ve smyslu ustanovení §50 odst. 2 ex. řádu (tzv. vyjevovací přísaha) a také nebylo zjištěno místo faktického pobytu povinného (např. za účelem mobiliární exekuce). Povinný je účastníkem mnoha dalších exekučních řízení, je v plně produktivním věku a při současném převisu poptávky pracovních míst nad jejich nabídkou, je zjevné, že se povinný před dopadem exekuce skrývá (což plyne např. z jeho přihlášení k trvalému pobytu v místě tzv. ohlašovny). Nelze ani pominout, že po delší dobu byl povinný ve výkonu trestu odnětí svobody, což výraznou měrou relativizuje délku prozatím neúspěšného exekučního řízení. Návrh povinného na zastavení exekuce je proto předčasný, neboť soudní exekutor dosud nedokončil prověřování majetkových poměrů povinného, objektivně ještě nevyčerpal všechny v úvahu přicházející možnosti způsobu provedení exekuce, a lze tak pro futuro očekávat upřesnění aktuálních i budoucích majetkových poměrů povinného.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že dovolací soud již v řadě rozhodnutí (naposledy v jiné exekuční věci týkající se povinného), např. v rozhodnutí ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, uvedl, že je na soudním exekutorovi a oprávněném prokázat, že zde je ještě nějaký další majetek, který lze exekucí postihnout. Je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Odvolací soud se od výše uvedeného odchýlil, když veškeré informace podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., čerpal pouze z vyjádření soudního exekutora, aniž by je sám prověřoval skrze obsah exekučního spisu a případně zjišťováním konkrétních skutečností, které uvádí povinný. Dle povinného odvolací soud chybně vyložil ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. tak, že osoba ve věku osoby výdělečně činné (ačkoli nemá žádné zaměstnání ani příjmy) nemá šanci se úspěšně domáhat zastavení exekuce, pokud s tím nebude soudní exekutor souhlasit. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, a ze dne 17. 6. 2015 sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, dovolatel uvedl, že zpráva soudního exekutora o dosavadním průběhu exekuce neposkytuje dostatečně ucelený přehled o majetkové situaci povinného, neposkytuje ucelený přehled o dosavadních zjištěních exekutora ohledně majetku povinného a ani o tom, jaké náklady již v průběhu exekuce vznikly. Pokud povinná nebyla spokojena s postupem exekutora, kterého si sama vybrala, měla iniciovat jeho změnu a nikoli čekat více než deset let a nechat řízení „spát“, neboť exekuci nelze vést věčně.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“., a dospěl k závěru, že podle ustanovení §237 o. s. ř. není přípustné, neboť toto rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby předmětné právní otázky byly posouzeny jinak.
Dovolatel ve svém podání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015, tvrdí, že je exekutor (případně oprávněný) zatížen břemenem tvrzení a prokazování existence v rámci exekuce využitelných majetkových hodnot povinného s tím, že pokud je neunese, musí být exekuce zastavena dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Z judikatury Nejvyššího soudu se však takový závěr nepodává. V usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, Nejvyšší soud k potřebě zjistit majetkové poměry povinného pro účely posouzení návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. uvádí, že je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření (a nikoli jen na základě zprávy soudního exekutora o dosavadním průběhu a perspektivách exekuce) prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v dohledné budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak musí exekuční soud na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Požadovaným způsobem ovšem odvolací soud postupoval, když z dovoláním napadeného usnesení plyne, že odvolací soud svá skutková zjištění nenačerpal pouze ze zprávy soudního exekutora, ale i z „připojeného elektronického spisu soudního exekutora“. Přitom zjistil, že dosud nebyl učiněn pokus o prohlášení povinného o jeho majetku, že povinný je „v plně produktivním věku“ a že se „při současném převisu poptávky pracovních míst nad nabídkou“ lze očekávat, že si opatří zdroj příjmů. Odvolací soud dále uzavřel, že povinný „se před dopadem exekuce skrývá…, jak plyne např. z jeho přihlášení k trvalému pobytu v místě tzv. ohlašovny“. Odvolací soud též zdůraznil, že povinný se „delší dobu“ nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody, což „výraznou měrou relativizuje délku prozatím neúspěšného exekučního řízení“. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel poukazuje (usnesení ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, a ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015) tedy neplyne, že by exekuce měla být ukončena zastavením dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jestliže ze skutkových zjištění odvolacího soudu je důvod se domnívat, že v dosažitelné budoucnosti se objeví exekučně postižitelný majetek. Na skutkových zjištěních odvolacího soudu o tom, že se povinný před dopady exekuce skrývá i tím, že neuvádí své aktuální místo pobytu a že nevyužívá svého výdělkového potenciálu plynoucího z jeho věku, lze takovou perspektivu založit.
Námitce dovolatele, že odvolací soud svůj závěr o důvodnosti dalšího vedení exekuce založil pouze na paušálním tvrzení, že s ohledem na věk povinného lze očekávat, že v dohledné době bude pracovně činný a získá tak exekučně postižitelně majetkové prostředky, taktéž nelze přisvědčit. Z výše uvedeného popisu dovoláním napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud svůj závěr o důvodném očekávání, že povinný nabude exekučně postižitelný majetek nebo že takový majetek povinného postačující alespoň k úhradě nákladů exekuce bude v dohledné době zjištěn, opřel nejen o poukaz na věk povinného (narozen dne 5. 10. 1966), ale i o skutečnost, že povinný pro účely styku s úřady (a tedy i s exekučním soudem a exekutorem) nesdělil adresu svého aktuálního pobytu, když jeho evidenční adresou je adresa tzv. ohlašovny obecního úřadu, takže zřejmým úmyslem povinného je vyhnout se negativním dopadům exekuce. Odvolací soud také zdůraznil, že dosud nebylo využito institutu prohlášení o majetku povinného. Není tedy pravda, že by odvolací soud samostatně nezjišťoval okolnosti podstatné pro rozhodnutí o zastavení exekuce dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a že by odůvodnění závěru, že zastavení předmětné exekuce je prozatím předčasné, omezil jen poukazem na věk povinného, aniž by se zabýval komplexnějším posouzením dosavadního průběhu exekuce a jejími perspektivami a aniž by naznačil, jaké konkrétní úkony (prohlášení o majetku povinného, zjištění aktuálního místa pobytu povinného, zjištění důvodů, zda a kde si po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody povinný opatřuje prostředky k obživě) pokládá v dalším průběhu exekuce za rozumné a efektivní. K uskutečnění těchto šetření a úkonů je přitom přiměřené dát exekutorovi ještě prostor. Teprve poté bude možné uceleně zvážit, zda exekuci je na místě podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavit (viz dovolatelem uváděná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, a ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 698/2014).
Pokud pak dovolatel namítá, že zpráva soudního exekutora o dosavadním průběhu exekuce neposkytuje ucelený přehled o majetkové situaci povinného, o dosavadních zjištěních exekutora ohledně majetku povinného a ani o tom, jaké náklady již v průběhu exekuce vznikly, lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 954/2018 (jakož i na dovolatem uváděná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3442/2011, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 4106/2008, ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 5293/2007, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3156/2014, a ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3574/2016), ze kterého se podává, že obsah zprávy exekutora, kterou si exekuční soud vyžádá za účelem posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., musí obsahovat informace, na základě kterých lze vyvodit adekvátní závěr o tom, jak má být s návrhem naloženo. Z tohoto pohledu zpráva exekutora, i když obsahuje pouze údaj o tom, že dosud ničeho nebylo vymoženo, že byly vydány dva exekuční příkazy a že stále probíhá zjišťování postižitelného majetku povinného, obstojí jako zdroj základní informace o tom, že exekutor dosud nemá za to, že by exekuci bylo namístě dle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavit a že je třeba provádět další šetření. Ve spojení se samostatnými zjištěnými odvolacího soudu, která byla učiněna přímo z exekučního spisu (a na jejichž základě lze uzavřít, jaká konkrétní šetření má exekutor provést), byla zpráva soudního exekutora dostatečným podkladem pro posouzení předpokladů pro zastavení exekuce podle ust. §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Odvolací soud tedy po vlastním doplnění dokazování o elektronický spis exekutora nemusel trvat na tom, aby zpráva exekutora byla za účelem rozhodnutí o návrhu povinného doplněna.
Z výše uvedeného se podává, že dovoláním napadené usnesení je v souladu a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu