ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.3547.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 3547/2018-331
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 411 97 518, proti povinné L. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská 73/7a, pro 51 326 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 73 Nc 3459/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2018, č. j. 10 Co 74/2018-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na nákladech dovolacího řízení 300 Kč .
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 28. 12. 2017, č. j. 73 Nc 3459/2008-276, jímž Okresní soud v Plzni zamítl návrh povinné na zastavení exekuce a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a nákladů (již skončené) exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že povinná byla v návrhu na nařízení exekuce označena nezaměnitelným způsobem. Pokud v návrhu došlo k chybě při označení organizační složky oprávněné (oprávněná v petitu navrhla nařízení exekuce podle platebního výměru, který vydala „VZP ČR, Krajská pobočka pro Plzeňský kraj“, ač se v titulu nic takového neuvádí a krajské pobočky v té době ještě ani neexistovaly), ta byla v průběhu řízení napravena, navíc nijak neovlivnila srozumitelnost a jednoznačnost samotného návrhu. Byť chybné označení bylo převzato soudem do usnesení o nařízení exekuce, jež následně již nebylo opraveno, odvolací soud v takovém postupu neshledal důvod k zastavení exekuce. Dále odvolací soud zdůraznil, že podle §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních. Závěr okresního soudu, že platební výměr vydala pojišťovna (VZP) jako taková a nikoli její okresní pojišťovna, odvolací soud doplnil, resp. blíže rozvedl s tím, že zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, není (jak tvrdí povinná) ryze normou organizační, ale je i normou kompetenční. S odkazem na §12 a 13 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 2003 (dále jen „zákon č. 551/1991 Sb.“), uzavřel, že okresní pojišťovny a jejich úřadovny vykonávají činnost jménem Pojišťovny v rozsahu pravomocí svěřených jí organizačním řádem a že podle §14 odst. 1 zákona č. 551/1991 Sb. okresní pojišťovny rozhodují ve všech otázkách, které nejsou svěřeny Ústřední pojišťovně podle §13 odst. 2 (v jehož taxativním výčtu vydávání platebních výměrů uvedeno není). Organizační řád je podle odvolacího soudu jen interní normou (dokument bez závaznosti ve vztahu ke třetím osobám) té které okresní pojišťovny, která podrobněji upravuje její kompetence svěřené jí zákonem, avšak vždy s důrazem na zachování souladu se zákonnou úpravou. Odvolací soud z uvedeného dovodil, že okresní pojišťovna jako organizační složka měla pravomoc k vydání předmětného platebního výměru.
Povinná ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a dále na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Dovolatelka předně namítá, že exekuční soud pochybil při zkoumání způsobilosti podkladového platebního výměru být exekučním titulem (bod 4 a/, b/ na straně 3. dovolání), konkrétně při posouzení otázky, zda exekuční titul vydal orgán, který k tomu měl pravomoc. Přitom má za to, že usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou vnitřně rozporná v tom, který orgán byl dle zákona oprávněn vydat exekuční titul a kdo jej skutečně vydal. V souvislosti s tím dovolatelka dále namítá rozpor mezi záhlavím exekučního titulu, jeho výrokem a poučením, s čímž se soudy nevypořádaly. Rovněž má za to, že soudy nevysvětlily, proč má být VZP ČR příslušným orgánem k rozhodování podle §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění do 1. 10. 2003, když toto ustanovení neurčuje orgán rozhodující v prvním stupni. Trvá na tom, že správním orgánem, který mohl ve věci dle zákona rozhodovat, je okresní pojišťovna a nikoli VZP ČR (bod 11 d/, e/ na straně 8. dovolání), což se v projednávané věci nestalo, a proto je exekuční titul nicotný ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000. Současně polemizuje nad tím, že v podkladovém platebním výměru se oprávnění okresní pojišťovny opírá toliko o §53 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., a zda vůbec lze kompetence nevyjádřené v tomto ustanovení dovozovat z §12 až 14 zákona č. 551/1991 Sb., jak učinil odvolací soud (tvrdí, že orgán vydávající titul nebyl explicitně zřízen zákonem a jeho pravomoc nebyla zákonem explicitně vymezena). Nesouhlasí s tím, že organizační řád pojišťovny je pouze interní normou bez závaznosti vůči třetím osobám. Bez tohoto důkazu nelze posoudit, zda exekuční titul podepsala oprávněná úřední osoba a zda byl opatřen otiskem úředního razítka věcně příslušného správního orgánu. Má za to, že dosud nebylo jednoznačně odpovězeno na otázku, který orgán má rozhodovat v prvním stupni za příslušnou pojišťovnu, a zda mohla být VZP ČR zastoupena ředitelem okresní pojišťovny. Dovolatelka taktéž vytýká soudu, že nevydal, resp. nedoručil řádné usnesení o nařízení exekuce; doručené usnesení z č. l. 3 totiž označuje jako organizační složku, jež exekuční titul vydala, Krajskou pobočku pro Plzeňský kraj (srov. bod 4 c/ na straně 3. dovolání) . Dovolatelka dále vytýká, že soud neprovedl navržené důkazy organizačním řádem a spisovým řádem oprávněné a svůj postup řádně neodůvodnil (bod 4 d/ na straně 3. dovolání), přičemž se opírá o nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1464/13 a I. ÚS116/05. Dovolatelka namítá, že odvolací soud neukončil dokazování a nepoučil ji o svém právním názoru podle §118a o. s. ř. (bod 5 na straně 4. dovolání). Závěrem vytkla, že oprávněná čekala s uplatněním svých nároků tak, aby vytěžila nepřiměřeně vysoké penále, a že uměle navyšovala náklady vymáhání, neboť na místě bylo vést správní exekuci dle §53 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb. Pokud však pojišťovna přesto vedla exekuční řízení, je na ní nést jeho náklady, případně soudní exekutor měl takový návrh odmítnout. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení okresního i krajského soudu.
Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že se plně ztotožňuje s rozhodnutími soudu prvého i druhého stupně. V těchto rozhodnutích byly povinné velmi podrobně vysvětleny důvody, proč nelze jejímu návrhu vyhovět. Výhrady povinné jsou svým charakterem pouze polemikou s věcnou správností titulu, jež v exekučním řízení soud již není oprávněn přezkoumávat, a ani případné vady řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se do exekučního řízení nepřenášejí. Podle §8 odst. 5 zákona č. 48/1997 Sb. mají zdravotní pojišťovny povinnost vymáhat na dlužnících pojistné i penále. K datu zahájení exekučního řízení bylo možné vymáhat pohledávky VZP prostřednictvím soudního exekutora nebo v daňové exekuci. Již z data účinnosti zákona č. 48/1997 Sb. a možnosti realizovat daňové exekuce pro zdravotní pojišťovny až do 1. 1. 2006 je zřejmé, že úmyslem zákonodárce nebylo vymáhání pohledávek zdravotních pojišťoven pouze formou daňové exekuce. Od účinnosti zákona č. 293/2013 Sb., novelizujícího o. s. ř., již není možné realizovat vymáhání prostřednictvím soudů. Vlastní-li tedy povinný nemovitosti, je pak jedinou možností pověřit vymáháním soudního exekutora. Závěrem oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání povinné není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Dovolatelka veškerou svou obsáhlou polemikou v zásadě usiluje toliko o zpochybnění pravomoci orgánu, který vydal podkladový platební výměr; v souvislosti s tím pak vytýká způsob, jakým je vydávající orgán i oprávněná osoba v platebním výměru označena, případně o která zákonná ustanovení vydávající orgán explicitně opřel svou pravomoc.
V projednávané věci je exekučním titulem vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné moci (§40 odst. 1 písm. e/ zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a to platební výměr Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky č. 2140300853 ze dne 4. 6. 2003, jímž bylo povinné uloženo zaplatit penále z dlužného pojistného za dobu od 1. 3. 1995 do 25. 4. 2003 ve výši 51 326 Kč.
Soudní praxe dlouhodobě vychází z premis, že případné vady řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se nepřenášejí do exekučního řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ačkoli exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, lze se však i v exekučním řízení zabývat otázkou, zda byl vydán k tomu oprávněným orgánem (z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 907/2002, uveřejněném pod číslem 65/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil závěr, že pro řízení ve věcech pojistného na všeobecné zdravotní pojištění, včetně penále, platí obecné předpisy o správním řízení a že (s odkazem na ustanovení §18 zákona č. 550/1991 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění, jehož obsah byl s účinností od 1. 4. 1997 vtělen do §53 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů) k rozhodování v těchto věcech jsou v prvním stupni příslušné zdravotní pojišťovny. Nejvyšší soud přitom rovněž konstatoval, že zdravotní pojišťovny rozhodují platebními výměry, které jsou vykonatelné podle předpisů o řízení ve věcech občanskoprávních, a že o odvolání rozhoduje rozhodčí orgán zdravotní pojišťovny (jeho složení stanovil §53 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., ve znění do 31. 7. 2004, jde o svébytný na pojišťovně nezávislý kolektivní rozhodčí orgán). Ke stejným závěrům se Nejvyšší soud znovu přihlásil i ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 33 Odo 251/2003, a ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 1200/2004. Byť tyto závěry Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s objasněním nedostatku pravomoci soudů k rozhodování sporů ohledně pojistného a penále na všeobecné zdravotní pojištění, uvedené plně dopadá i na nyní projednávanou věc.
V poměrech projednávané věci je příslušnou zdravotní pojišťovnou Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky (dále též jen „Pojišťovna“), která byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „zákon č. 551/1991 Sb.“), jakožto právnická osoba, vystupující v právních vztazích svým jménem, jíž zákon svěřuje rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy (srov. též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 984/2012).
Podle §12 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, organizační strukturu Pojišťovny tvoří Ústřední pojišťovna, okresní pojišťovny a úřadovny, které jsou detašovanými pracovišti okresních pojišťoven. Organizaci a postavení organizačních složek Pojišťovny podrobně upraví organizační řád Pojišťovny.
Podle §13 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, Ústřední pojišťovna řídí činnost všech organizačních složek Pojišťovny (odst. 1). Ústřední pojišťovna rozhoduje o jmenování vedoucího okresní pojišťovny, a to na návrh Správní rady okresní pojišťovny, jednotném účetním systému, jednotném informačním systému, koncepci zdravotní politiky Pojišťovny, vnitřním systému právní služby Pojišťovny (odst. 2).
Podle §14 zákona č. 551/1991 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, okresní pojišťovny a jejich úřadovny vykonávají činnost jménem Pojišťovny v rozsahu pravomocí svěřených jim organizačním řádem Pojišťovny. Organizační řád Pojišťovny rovněž stanoví sídla okresních pojišťoven a úřadoven Pojišťovny. Okresní pojišťovny rozhodují ve všech otázkách, které nejsou svěřeny Ústřední pojišťovně podle §13 odst. 2 (odst. 1). Organizační řád Pojišťovny stanoví územní působnost okresních pojišťoven; organizační řády okresních pojišťoven stanoví územní působnost úřadoven Pojišťovny (odst. 2).
Z uvedeného vyplývá, že veškeré výtky dovolatelky stran nesprávného označení orgánu, jenž exekuční titul vydal, jsou zcela liché, neboť rozhodování při provádění zdravotního pojištění bylo zákonem svěřeno Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a tato (slovy soudu prvního i druhého stupně „VZP jako taková“), nadána právní subjektivitou, je i oním správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni o právech a povinnostech fyzických a právnických osob. Jejím jménem jednají jednotlivé organizační útvary (u podkladového exekučního titulu konkrétně Okresní pojišťovna VZP Plzeň – město, za niž platební výměr podepsal její ředitel). Exekuční titul v žádném případě není nicotný, jak s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1622/2000, tvrdí dovolatelka (jen navíc zcela pomíjí skutečnost vyplývající přímo z rozhodnutí, na něž se sama výslovně odvolává, že nicotnost správního aktu není spojována s vadou spočívající v nedostatku funkční /instanční/ příslušnosti správního orgánu v poměrech, kdy o věci rozhodl v právním stupni funkčně nepříslušný orgán vyššího stupně. Nedostatek funkční /instanční/ příslušnosti tohoto druhu není pokládán za důvod nicotnosti, nýbrž nezákonnosti správního aktu s tím, že i takto vadné rozhodnutí vyvolává zamýšlené právní důsledky). Není pochyb, že platební výměr v projednávané věci byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc.
Nelze ani souhlasit s tvrzením povinné, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou vnitřně rozporná. Naopak, ačkoli soudy velmi podrobně celou problematiku náležitě objasnily, povinná jejich závěry popírá a jen opakuje argumentaci založenou na logiku postrádajícím vlastním formalistickém výkladu právních norem. Podobně Nejvyšší soud (s ohledem na podmínky a požadavky exekučního řízení) neshledal ani závady v obsahu exekučního titulu, resp. tvrzený rozpor mezi záhlavím exekučního titulu, jeho výrokem a poučením, neboť jak vyplynulo z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve spojení s dotčenou zákonnou úpravou, subjektem rozhodujícím v prvním stupni byla Pojišťovna, jejímž jménem jednala příslušná okresní pojišťovna a její ředitel.
K námitkám dovolatelky, že exekuční soud nevydal opravné usnesení o nařízení exekuce, že neprovedl navržené důkazy organizačním řádem a spisovým řádem oprávněné a svůj postup řádně neodůvodnil, a že nebyla odvolacím soudem poučena o odlišném právním názoru podle §118a o. s. ř. dovolací soud nepřihlížel, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání, a o takový případ v projednávané věci nejde.
Dovolatelka také namítala, že oprávněná vyčkáváním dosáhla nepřiměřeně vysokého penále, že uměle navyšovala náklady vymáhání, neboť nevedla správní exekuci dle §53 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., ale exekuční řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. (a proto má nést sama jeho náklady, případně měl soudní exekutor její návrh na nařízení exekuce odmítnout). Tato tvrzení však dovolatelka neučinila předmětem odvolacího přezkumu a vznesla je nově až v dovolání. Protože v dovolání však nové skutečnosti nebo důkazy uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.), Nejvyšší soud se ani těmito námitkami nezabýval.
Jelikož dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s judikatorní praxí, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Úspěšné oprávněné soud přiznal náhradu v paušální výši určené vyhláškou
č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu