ECLI:CZ:NS:2022:20.CDO.3598.2021.1
sp. zn. 20 Cdo 3598/2021-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně WITCOOR s. r. o., se sídlem v Brně, Černovice, Hájecká 1194/12, identifikační číslo osoby 25682059, zastoupené Mgr. Richardem Merkunem, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované Ing. Miroslavě Motyčkové , insolvenční správkyni ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem ve Štětí, Pivovarská 600, identifikační číslo osoby 25844261, se sídlem insolvenční správkyně v Uherském Hradišti, Prostřední 132, za vedlejší účasti na straně žalované M. Z. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Davidem Heryánem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Vilová 1367, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 20/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2021, č. j. 49 Co 51/2021-363, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Davida Heryána.
III. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 34 C 20/2015-305, ve výroku I. zamítl „návrh“, aby soud určil, že žalobkyně je vlastníkem pozemků v katastrálním území XY, obec XY, parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY, XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, jehož součástí je stavba bez č. p. č. e., XY, XY a XY (dále též jen „předmětné nemovité věci“ nebo „nemovitosti“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
2) Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 49 Co 51/2021-363, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že sporné nemovitosti byly žalobkyní (které svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem - viz body 30 a 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) vloženy dne 16. 10. 2002 jako nepeněžitý vklad do základního kapitálu společnosti ZITA DEL ROZZ, spol. s r. o. (dále „původní žalovaná“), a to v době, kdy byly nemovitosti postiženy v daňové exekuci na základě exekučního příkazu Finančního úřadu Brno II ze dne 18. 9. 2002, č. j. 124766/01/209940/5155 (dále „exekuční příkaz“), který byl žalobkyni doručen 27. 9. 2002 a jímž bylo podle §335b odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ve spojení s §73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále „ZSDaP“), žalobkyni zakázáno s předmětnými nemovitými věcmi nakládat (tzv. speciální inhibitorium), přičemž uvedená daňová exekuce byla následně pro vady exekučního příkazu zrušena rozhodnutím Finančního úřadu Brno II ze dne 16. 12. 2002, č. j. 158277/02/289940/5155, z důvodu nesprávné výše vymáhané částky (pro vadu exekučního příkazu).
3) Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že vklad předmětných nemovitých věcí do majetku původní žalované byl platným právním úkonem (nyní právním jednáním). Odkázal v této souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (zejména na rozsudek ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněný pod číslem 84/2012 Sb. rozh. obč., dále rovněž na rozsudek ze dne 4. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 1503/2019, usnesení ze dne 2. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 1270/2020, či rozsudek ze dne 4. srpna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1934/2020), z níž vyplývá, že „pokud povinný během exekuce disponoval s určitou věcí v rozporu s generálním nebo speciálním inhibitoriem, je třeba platnost takového právního jednání posuzovat v návaznosti na průběh exekuce a důvody jejího ukončení“. Byla-li tedy posuzovaná daňová exekuce zrušena pro vadu exekučního příkazu, tj. od počátku byla vedena v rozporu se zákonem, nemohlo provedení vkladu předmětných nemovitých věcí poškodit majetkové zájmy oprávněné osoby. Nemůže-li obstát vadný exekuční příkaz jako důvod k provedení exekuce, nemůže obstát ani jako důvod pro omezení dispozičního oprávnění povinného, tudíž i porušení tímto exekučním příkazem uloženého zákazu disponovat majetkem nemá za následek absolutní neplatnost příslušného právního úkonu (právního jednání).
4) V podrobnostech odvolací soud doplnil, že v dané věci se po více než deseti letech od vkladu nemovitostí dovolává neplatnosti úkonu žalobkyně, která takové jednání sama provedla z pozice povinné v exekučním řízení; exekuční zákazy dispozic s majetkem však neslouží k ochraně povinných či dalších osob, ale k ochraně oprávněných a přihlášených věřitelů. Bez významu jsou proto námitky žalobkyně ohledně její „personální diskontinuity“ (tj. že v roce 2009 došlo ke změně jediného jednatele a společníka), koncentrace řízení, širších okolností případu, dalších důvodů neplatnosti vkladu předmětných nemovitých věcí do majetku původního žalovaného či ohledně skutečnosti, že došlo k porušení speciálního - a nikoli generálního - inhibitoria. Není-li žalobkyně vlastníkem sporných nemovitostí, které platně vložila do majetku původní žalované, je rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby věcně správný.
5) Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost vymezila tak, že napadený rozsudek odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené obecné praxe dovolacího soudu, resp. které dosud v daném konkrétním skutkovém kontextu (…) nebyly vyřešeny“. V této souvislosti předložila k řešení „zejména“ otázku, „zda jsou v daném skutkovém případě naplněny důvody pro modifikaci v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dlouhodobě formulovaných obecných principů absolutní neplatnosti právních úkonů dle ustanovení §39 jako neplatnosti působící erga omnes a ex tunc, bez možnosti pozdějšího zhojení a s povinností soudu přihlédnout k ní z moci úřední, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že nedošlo k naplnění účelu daňové exekuce (…) právě v důsledku porušení inhibitoria napadeným právním úkonem“ .
6) Dovolatelka dále namítla, že se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, a to „řádného poučení žalobce dle ustanovení §118a o. s. ř. a na ni navazujícího posouzení tvrzení resp. důkazního návrhu žalobce jako uplatněného až po koncentraci řízení, a tedy i neprovedení důkazu navrženého k jeho prokázání“.
7) K otázce hmotného práva (viz odstavec 5) dovolatelka upřesnila, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 2662/2003 (publikovaným pod číslem 30/2005 Sb. rozh. obč.), podle něhož „kupní smlouva, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal (§335b odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), je neplatná pro rozpor se zákonem“ (§39 obč. zák.). Uvedený závěr Nejvyššího soudu ve vztahu k exekuci prováděné podle ex. řádu nelze bez dalšího aplikovat na daňovou exekuci podle ZSDaP, resp. na výkon rozhodnutí podle o. s. ř., jehož úprava se přiměřeně použije na daňovou exekuci (viz §73 odst. 1 ZSDaP). Navíc je třeba důsledně rozlišovat mezi právními účinky generálního inhibitoria, které byly nejdříve limitovány judikaturou a později změněny novelou ex. řádu na relativní neplatnost (§44a ex. řádu), a tzv. speciálního inhibitoria, které původně v podmínkách ex. řádu neexistovalo a k jehož zavedení došlo později, včetně sankce v podobě absolutní neplatnosti (§47 odst. 4 ex. řádu). Odvolacím soudem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v podstatných okolnostech odlišná od posuzované věci, v níž nedošlo k úspěšnému skončení daňové exekuce vymožením a bylo porušeno speciální inhibitorium s následkem absolutní neplatnosti napadeného právního úkonu (vkladu nemovitých věcí do majetku likvidované společnosti). V otázce řádného poučení žalobkyně podle §118a o. s. ř. (viz odstavec 6) se pak odvolací soud dostal do rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011.
8) K dovolání se vyjádřil vedlejší účastník na straně žalované, jenž označil napadený rozsudek za správný a kvalitně odůvodněný. Po zrušení exekučního titulu bylo zřejmé, že exekuce je vedena neprávem, tudíž v takto vedené exekuci nemohlo jednáním povinné dojít k poškození majetkových zájmů oprávněné. Dovolatelkou uváděné širší souvislosti (např. námitka personální diskontinuity žalobkyně) rozmělňují podstatu věci, která zcela zjevně nesvědčí v dovolatelčin prospěch.
9) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí řízení (§90 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
10) Se zřetelem k době vydání a doručení exekučního příkazu žalobkyni (tehdy povinné) se na posuzovanou věc použijí ustanovení a jejich výklad o. s. ř. ve znění účinném do 1. června 2004 (tj. ve znění zákona č. 257/2004 Sb.), který je přiměřeně použitelný rovněž pro tzv. daňovou exekuci (§73 ZSDaP), jakož i výklad příslušných norem ex. řádu ve znění účinném do 31. srpna 2004, opírajícího se subsidiárně (stejně jako u daňového předpisu) o ustanovení o. s. ř. (ve vztahu k prodeji movitých a nemovitých věcí viz §69 ex. řádu).
11) Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2011, sp. zn. 31 Cdo 4545/2008, uveřejněném pod číslem 84/2011 Sb. rozh. obč. (dále „R 84/2011“), jednoznačně zdůraznil, že generální inhibitorium (jež je s ohledem na okamžik vydání a doručení exekučního příkazu sice rozhodné pro posuzovaný případ, nicméně právní hodnocení věci by nebylo odlišné ani u speciálního inhibitoria) slouží k ochraně oprávněného a přihlášených věřitelů, nikoli však dalších osob či dokonce povinného, který by tak mohl účinně zpochybnit vlastní úkony v časově neomezené lhůtě. Důsledek absolutní neplatnosti právního úkonu (právního jednání) povinného pro porušení generálního inhibitoria se neprosazuje doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému bez dalšího, nýbrž (jen) ve spojení se stavem exekučního řízení. Protože generální inhibitorium sleduje v mezích exekuce (tedy i exekuce vedené podle ZSDaP) ochranu oprávněného a dalších věřitelů a uplatní se jen v poměrech této ochrany, nelze dovozovat, že by měly být sankcí absolutní neplatnosti postiženy dispozice povinného s majetkem podléhajícím účinkům nařízené exekuce, jestliže usnesení o nařízení exekuce (vůbec) nenabylo právní moci.
12) Na uvedené závěry R 84/2011, které nebyly pozdější rozhodovací praxí dovolacího soudu překonány a na něž navazovala judikatura Nejvyššího soudu i v případě dílčích modifikací příslušných předpisů (doplněním tzv. speciálního inhibitoria v rámci exekučního řádu, tedy institutu sledujícího shodný účel jako generální inhibitorium), odkázal zcela přiléhavě v napadeném rozsudku odvolací soud. Exekučním příkazem Finančního úřadu Brno II totiž byla ve vztahu k nemovitým věcem povinné společnosti nařízena exekuce (prodejem těchto věcí), avšak exekuční příkaz nikdy nenabyl právní moci (byl zrušen) a inhibitorium (ačkoli po doručení exekučního příkazu povinné účinné) nemohlo naplnit svůj účel (chránit oprávněnou osobu a další věřitele), z čehož plyne, že důsledkem porušení inhibitoria povinnou - vkladem nemovitých věcí do likvidované společnosti - nemůže být neplatnost zmíněné dispozice. Nelze současně přehlédnout, jak ostatně v této souvislosti přiléhavě poznamenal odvolací soud, že neplatnosti dispozice s majetkem pro porušení inhibitoria se dovolává právě žalobkyně (tehdy povinná), která z exekuce majetek vyváděla, pro níž inhibitorium neslouží k ochraně a která neplatností právního úkonu argumentuje s odstupem značné doby (byť se v daném případě nejedná o promlčecí lhůtu /vlastnické právo promlčení nepodléhá/, ale o jednu z podpůrných okolností posuzované věci). Z uvedených závěrů je současně nepochybné, že organizační změny ve společnosti dovolatelky jsou pro účely právního hodnocení posuzované věci zcela bez významu.
13) Vymezila-li dovolatelka k předestřené otázce přípustnost dovolání za pomoci dvou hledisek, jednala v rozporu s opakovaně judikovaným požadavkem Nejvyššího soudu, podle něhož nelze k jedné právní otázce přiřadit více zákonných kritérií přípustnosti (§237 o. s. ř.), neboť ta se vzájemně vylučují (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2022, sp. zn. 20 Cdo 1248/2022, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2022, sp. zn. III. ÚS 2117/22, odmítl). I přes tuto formální vadu dovolání je z předchozího výkladu dovolacího soudu zřejmé, že ohlášená otázka byla Nejvyšším soudem v jeho ustálené rozhodovací praxi řešena a že se odvolací soud od shora citované judikatury neodchýlil.
14) Druhá dovolatelčina otázka založená na námitce nedostatku řádného poučení podle §118a o. s. ř. směřuje sama o sobě k oznámení vady řízení, k níž však dovolací soud – i kdyby existovala - nemůže přihlédnout (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Rovněž v tomto případě považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že soud prvního stupně a odvolací soud měly k dispozici dostatek relevantních a současně prokázaných skutečností pro vydání konečného a pro účastníky řízení nepřekvapivého rozhodnutí bez nutnosti předchozího poučování ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
15) Podle výsledku dovolacího řízení zaplatí žalobkyně vedlejšímu účastníku na straně žalované k rukám jeho advokáta podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. náklady dovolacího řízení ve výši 4 114 Kč, zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 3 100 Kč (§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů - dále „AT“), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 AT) a 21% daň z přidané hodnoty v částce 714 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř., dále zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), vypočtené ze součtu odměny a náhrady. Žalované žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly, proto na jejich náhradu právo nemá.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2022
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu