ECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4714.2016.1
sp. zn. 20 Cdo 4714/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci žalobkyně H. K. , Z., proti žalovanému Ing. K. P. , K., zastoupenému JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Třída 1. Máje č. 283/15, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 399/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 9. května 2016, č. j. 58 Co 46/2016-211, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. 7. 2015, č. j. 11 C 399/2014-154, kterým byla zamítnuta žaloba ze dne 5. 12. 2014, jíž se žalobkyně domáhala, aby z exekuce vedené vůči povinnému Ing. J. K. (bývalému manželu žalobkyně) Mgr. Davidem Chaloupkou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Kroměříž, pod sp. zn. 122 EX 852/14, byly vyloučeny nemovité věci ve výlučném vlastnictví žalobkyně v katastrálním území Z. (pozemek parc. č. St. 10/1 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba Z. - rodinný dům, pozemek parc. č. St. 10/2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. - rodinný dům, a pozemek p. č. 92 - zahrada). Předmětné nemovité věci byly postiženy exekučním příkazem exekutora Mgr. Davida Chaloupky ze dne 3. 10. 2014, č. j. 122 EX 852/14-16. Po skutkové stránce odvolací soud uzavřel, že nemovitosti nabyli povinný a žalobkyně do společného jmění za trvání manželství (uzavřeno dne 30. 5. 1998) na základě kupní smlouvy ze dne 10. 7. 2003. Pro účely řízení o rozvod manželství žalobkyně a povinný uzavřeli dne 26. 1. 2009 smlouvu o vypořádání vzájemných majetkových práv mimo jiné s tím, že předmětné nemovitosti se stávají výlučným vlastnictvím žalobkyně a jen žalobkyně má zaplatit závazek vůči Českomoravské stavební spořitelně a. s. z meziúvěru č. 0292270-6-0 a úvěru č. 0292270-6-1 ve výši původně 692 000 Kč, který je zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitostech. Pro případ, že by žalobkyně předmětné nemovitosti převedla na třetí osobu, zavázala se zaplatit povinnému na úplné vyrovnání podílu na zaniklém společném jmění částku 300 000 Kč. Manželství žalobkyně a povinného bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 2. 2009, č. j. 7 C 291/2008-20, který nabyl právní moci dne 28. 3. 2009; na tomto základě byla žalobkyně do katastru zaspsána jako výlučná vlastnice předmětných nemovitostí, a to ke dni 2. 4. 2009. Pohledávka žalovaného, která je předmětem exekuce, vznikla na základě smlouvy o půjčce ze dne 30. 11. 2007 ve výši 354 000 Kč a měla být splacena do 30. 11. 2008. Protože k její úhradě nedošlo, byly vůči povinnému vydány exekuční tituly, jež jsou předmětem exekuce, a to rozsudky Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 10. 2009, č. j. 6 C 414/2009-11, a ze dne 29. 8. 2011, č. j. 16 C 343/2010-32, kterými mu byly uloženy povinnosti zaplatit žalobci 180 000 a 174 000 Kč s příslušenstvím. V exekuci, v souvislosti s níž byla podána projednávaná vylučovací žaloba, nebylo před postižením předmětných nemovitostí ničeho vymoženo ani poté, co exekutor exekučními příkazy postihl penzijní spoření a bankoví účet povinného. Po právní stránce odvolací soud zdůraznil, že exekučně vymáhaný dluh povinného vznikl a smlouva o vypořádání společného jmění žalobkyně a povinného byla uzavřena před 1. 1. 2014, a proto je třeba právní poměry mezi účastníky posoudit podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013 (ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), tedy při využití ustanovení §150 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák."), ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále též jen "ex. řádu") ve znění do 30. 6. 2015, a ustanovení §267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. (dále též jen "o. s. ř.") rovněž ve znění do 30. 6. 2015. Žalobě o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce nelze vyhovět proto, že ke zrušení a vypořádání společného jmění žalobkyně a povinného dohodou došlo až poté, co během manželství žalobkyně a povinného vznikla pohledávka žalovaného za povinným. Za takových okolností není podstatné, zda tato pohledávka převyšovala míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a že nespadala do společného jmění manželů. Nepodstatné je též to, že se žalobkyně o pohledávce údajně dozvěděla až po rozvodu manželství a že z její strany při dohodě o vypořádání společného jmění absentoval úmysl zkrátit žalovaného jako věřitele. Ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. totiž váže bezúčinnost dohody o vypořádání společného jmění (kterou žalovaný v řízení namítl) k jediné podmínce, kterou je objektivní dotčení práv věřitelů. Protože v době vzniku exekučně vymáhané pohledávky byly předmětné nemovitosti ve společném jmění žalobkyně a povinného, má žalovaný právo uspokojit pohledávku i realizací těchto nemovitostí, protože dohoda o vypořádání nepochybně vedla ke zmenšení majetku povinného, protože tyto nemovitosti tvořily podstatnou část společného jmění a povinný vypořádáním získal do svého výlučného vlastnictví jen dva starší automobily a podmíněnou pohledávku za žalobkyní (ve výši 300 000 Kč pro případ, že žalobkyně předmětné nemovitosti převede na třetí osobu). Odvolací soud též uzavřel, že rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 30. 6. 2014, č. j. 8 C 42/2012-122, kterým byl zamítnut návrh žalovaného na určení neúčinnosti dohody žalobkyně a povinného o vypořádání společného jmění ze dne 26. 1. 2009, nevytváří překážku věci pravomocně rozsouzené. Proto uvedený rozsudek nebrání tomu, aby bylo ve vykonávacím řízení shledáno, že dohoda o vypořádání společného jmění není překážkou postižení předmětných nemovitostí. Skutečnost, že k vypořádání společného jmění a k nabytí předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně došlo před zahájením exekučního řízení, rovněž nebrání jejich postižení v exekuci, protože k vypořádání došlo dohodou a nikoliv ze zákona uplynutím tříleté lhůty od zániku společného jmění podle ustanovení §150 odst. 4 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním. V něm mimo jiné uvedla, že závazek povinného vůči žalovanému ze smlouvy o půjčce ze dne 30. 11. 2007 nikdy nebyl součástí společného jmění žalobkyně a povinného, protože povinný smlouvu uzavřel bez vědomí a souhlasu žalobkyně. Oba rozsudky nabyly právní moci a vykonatelnosti "až dlouho po rozvodu manželství" a až po účinnosti dohody o vypořádání rozvodem zaniklého společného jmění. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce navzdory existenci předchozího pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 8 C 42/2012, jímž byla zamítnuta žaloba žalovaného, kterou se podle §42a obč. zák." domáhal určení neúčinnosti právního úkonu (dohody o vypořádání společného jmění mezi žalobkyní a povinným ze dne 26. 1. 2009) vůči své osobě. Toto předchozí pravomocné rozhodnutí vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené, takže nebylo možné, aby odvolací soud v pozdějším řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce naopak uzavřel, že navzdory existenci dohody o vypořádání společného lze v exekuci předmětné nemovitosti, jež byly předmětem vypořádání, postihnout. Odvolací soud též podle názoru žalobkyně nezohlednil, že žalobkyně sice na základě dohody o vypořádání společného jmění nabyla předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví, ale zároveň se stala jedinou osobou, která má splácet úvěr vůči Českomoravské stavební spořitelně, který je zajištěn zástavním právem na těchto nemovitostech, když v případě jeho nesplácení by zástavní věřitel měl při exekučním prodeji nemovitostí přednostní právo na uspokojení, a to i před žalovaným. Závěr, že žalovaný byl dohodou o vypořádání společného jmění dotčen, tedy není na místě, protože exekuce zřejmě nepovede k uspokojení jeho pohledávky, ale pohledávky zástavního věřitele. Také nelze pominout, že společné jmění žalobkyně a povinného zaniklo jako přímý následek rozvodu, nelze tedy uzavřít, že by jeho zánikem bylo sledováno „pojištění manželů proti povšechné exekuci nebo výkonu rozhodnutí“, což rovněž podle žalobkyně vylučuje postižení předmětných nemovitostí v exekuci. Konečně žalobkyně uvedla, že exekuční návrh byl podán až poté, co společné jmění bylo vypořádáno. Majetek, který je v době zahájení vykonávacího řízení ve výlučném jmění žalobkyně, nelze postihnout v exekuci, která je vedena pouze vůči povinnému.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že dovoláním napadené rozhodnutí je věcně správné a v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle ustanovení §10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době po 31. 12. 2013 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo mimo jiné podstatné vyřešení právní otázky, zda s odkazem na ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. (podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena) lze postihnout ve vykonávacím řízení vedeném výhradně proti povinnému i výlučný majetek bývalého manžela povinného, který byl do doby účinnosti dohody o vypořádání zaniklého společného jmění uzavřené do 31. 12. 2013 součástí společného jmění povinného a jeho manžela, jestliže není v době zahájení exekučního řízení ani v době podání žaloby manžela povinného na vyloučení takové věci z exekuce (ze soudního výkonu) jisté, že pohledávka oprávněného bude skutečně z takto postiženého majetku ve vykonávacím řízení alespoň zčásti uspokojena s ohledem na to, že věc je zatížena zástavním právem ve prospěch pohledávky jiného věřitele povinného. Protože tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem v úplnosti vyřešena, je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, uzavřel, že „zvláštním právním předpisem“ ve smyslu ustanovení §262b odst. 1 o. s. ř., na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí), tedy v daném případě i podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák.. Přihlédne tedy k tomu, zda případný závěr o tom, že majetek ve výlučném vlastnictví manžela povinného nemá být postižen, nevylučuje právě okolnost předpokládaná v ustanovení §150 odst. 2 obč. zák.. Rozhodující právní skutečností, od níž se odvíjí práva a povinnosti mezi manžely při vypořádání společného jmění manželů a rovněž i poměry mezi nimi a věřitelem jednoho z nich, je tedy právní skutečnost, na jejímž základě došlo k vypořádání společného jmění povinného a jeho manžela (zde dohoda ze dne 26. 1. 2009). Jestliže tedy odvolací soud využil ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění do 30. 6. 2015 (tedy ve znění, jež bylo obsahově kompatibilní se zněním tohoto ustanovení do 31. 12. 2013), a ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., jednal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Výklad ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. (že práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena) je třeba pro účely vydání exekučního příkazu postižením věcí, které nyní jsou ve výlučném vlastnictví manžela povinného, provést v kontextu s ustanovením §47 odst. 2 a §52 odst. 1 ex. řádu, a dále ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř.
Podle ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu .
Podle ustanovení §254 odst. 1 o. s. ř., na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících částí, není-li v této části uvedeno jinak. Rozhoduje se však vždy usnesením.
Podle ustanovení §167 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podle ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Podle ustanovení §47 odst. 2 věta první ex. řádu, exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu .
Protože exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (ustanovení §47 odst. 2 ex. řádu) a naplňuje tedy roli usnesení o nařízení soudního výkonu rozhodnutí, uplatní se pravidlo, že exekutor při zvážení, zda jím postihne konkrétní majetek, vychází ze skutečností, které existují v době vydání exekučního příkazu (ustanovení §52 odst. 1 ex. řádu, §254 odst. 1, §167 odst. 2, §154 odst. 1 o. s. ř.). Při zvážení, zda je na místě aplikovat ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., jsou tedy právně významné skutečnosti, které jsou dány do doby jeho vydání. To, jestli a do jaké míry by později (po vydání exekučního příkazu) z majetku postiženého exekučním příkazem byly v průběhu exekuce uspokojeny i jiné závazky povinného vůči jiným věřitelům na úkor uspokojení závazku oprávněného, není pro vydání exekučního příkazu podstatné, protože výsledek realizace exekučního příkazu exekuce nelze předesílat. Takovou spekulativní úvahu ostatně zapovídá ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., které je použitelné i pro exekuční příkaz (při využití výše odcitovaných ustanovení) a z něhož vyplývá, že splnění předpokladů pro jeho vydání exekutor zkoumá výhradně na základě skutkových okolností, které nastaly do jeho vydání. Exekuci (soudní výkon) sice lze posléze zčásti zastavit v rozsahu postižení majetku exekučním příkazem, avšak jen při splnění některé z podmínek podle ustanovení §267 odst. 1 až 3 o. s. ř. Důvodem pro úplné nebo částečné zastavení exekuce podle ustanovení §267 o. s. ř. však není, že výtěžek z exekučním příkazem postiženého majetku poslouží k uspokojení dluhu povinného vůči někomu jinému, než vůči oprávněnému. Naopak z ustanovení §337c o. s. ř. (jenž upravuje skupiny pohledávek, jež se uspokojují z výtěžku prodeje nemovitosti, a pořadí jejich uspokojení) je naopak nepochybné, že taková okolnost není důvodem pro zastavení exekuce, ale má význam jen pro účely vydání rozvrhového usnesení podle ustanovení §337e a násl. o. s. ř.. Nesouhlasí-li dovolatelka se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že "vypořádání společného jmění žalobkyně a povinného provedené dohodou ze dne 26. 1. 2009 ke zmenšení majetku povinného nepochybně vedlo" (strana 7 odstavec 2 dovoláním napadeného rozsudku), jde o otázku skutkovou a nikoliv právní, takže tato polemika nezakládá přípustnost dovolání (ustanovení §241a odst. 1,6 o. s. ř.).
Jde-li o námitku žalobkyně, že její výlučný majetek, kterého nabyla vypořádáním společného jmění, nemůže být postižen, jestliže k vypořádání společného jmění došlo do doby zahájení exekučního řízení, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4453/2016 vysvětlil, že obecné pravidlo, podle něhož ve vykonávacím řízení nelze postihnout věci nacházející se původně ve společném jmění, jež byly v době jeho zahájení ve výlučném manželství manžela povinného proto, že společné jmění bylo ohledně nich už vypořádáno, se nepoužije v případě, kdy je třeba výjimečně přihlédnout k ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., podle něhož práva věřitelů nesmí být dohodou manželů o vypořádání společného jmění dotčena (srov. také s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010). V této souvislosti Nejvyšší soud konstantně zastává právní názor, že právo věřitele na uspokojení pohledávky z v době zahájení vykonávacího řízení již výlučného majetku manžela povinného s poukazem na ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. je dáno, jestliže ke zúžení (ke zrušení) společného jmění manželů a k jeho vypořádání došlo až poté, co vznikla pohledávka oprávněného a je tak (i s ohledem na další okolnosti případu) odůvodněn závěr, že zúžení (ke zrušení) společného jmění a k jeho vypořádání zcela nebo zčásti má za následek, že věřiteli bude zmařena nebo ztížena možnost vymoci jeho pohledávku (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 1849/2006, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 2840/2012). Smyslem ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. totiž je, aby před zahájením vykonávacího řízení nemohlo dojít k vyvedení majetku ze společného jmění v neprospěch věřitele-oprávněného tak, že povinný a jeho manžel uskuteční po vzniku pohledávky oprávněného kroky ke zrušení nebo k zúžení společného jmění a vzápětí (do doby, než dojde k zahájení vykonávacího řízení) provedou jeho vypořádání dohodou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1540/2010). Jestliže tedy odvolací soud vykládal ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu v kontextu s ustanovením §150 odst. 2 obč. zák., rovněž postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uzavřel-li odvolací soud, že k dohodě o vypřádání zaniklého společného jmění žalobkyně a povinného došlo dne 26. 1. 2009, tedy až po vzniku závazku povinného vůči oprávněnému (30. 11. 2007), a proto je dohoda o vypořádání i s ohledem na svůj obsah vůči žalovanému bezúčinná podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., odpovídá tento právní závěr výše popsané judikatuře Nejvyššího soudu. Na tomto faktu podle výše popsané rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ničeho nemění skutečnost, že společné jmění manželů bylo v době zahájení vykonávacího řízení již vypořádáno, protože ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. (k jehož aplikaci byl důvod, viz výše) ustavuje výjimku ze zásady, že již existující vypořádání společného jmění povinného a jeho manžela brání realizaci pohledávky z majetku, který sice byl součástí společného jmění, ale do doby zahájení vykonávacího řízení se již stal výlučným majetkem manžela povinného. Dodává se, že vznikem pohledávky je třeba rozumět samotný vznik závazku (např. povinnosti vrátit půjčku na základě smlouvy o půjčce), nikoliv to, kdy má být závazek splněn. Závazek je založen bez ohledu na svoji splatnost a na to, kdy nastane právní moc exekučního titulu, kterým dlužníku byla uložena povinnost k jeho zaplacení. Jiný právní závěr nelze při porovnání ustanovení §489 a §563 obč. zák. zastávat (srov. například se Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 1494-1495 a 1566).
Neobstojí ani námitka povinné, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu žalobkyně na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce navzdory existenci předchozího pravomocného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 8 C 42/2012, kterým byl zamítnut návrh žalovaného, kterým se podle §42a obč. zák. domáhal určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění mezi žalobkyní a povinným ze dne 26. 1. 2009 vůči své osobě, neboť toto předchozí pravomocné rozhodnutí údajně vytváří překážku věci pravomocně rozsouzené. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, uzavřel, že žalobou podanou podle ustanovení §42a obč. zák. nelze úspěšně odporovat dohodě o vypořádání společného jmění manželů, jejíž právní bezúčinnost nastala podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. Věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, totiž má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě dohody o vypořádání společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost dohody podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák. nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu. Z právě uvedeného plyne, že institut odporovatelnosti podle §42a obč. zák. nelze ztotožnit s institutem bezúčinnosti právního jednání (dohody o vypořádání společného jmění) vůči věřiteli podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák., neboť jde o dvě různé skutkové podstaty. Odvolacímu soudu je proto třeba dát za pravdu, že námitku bezúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění může oprávněný vznést ve vykonávacím řízení při splnění podmínky předpokládané v ustanovení §150 odst. 2, kterou je, že se taková dohoda (pokud je uzavřená po vzniku pohledávky z exekučního titulu) dotýká práva oprávněného jako věřitele. Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži, sp. zn. 8 C 42/2012, kterým byl zamítnut návrh žalovaného podle §42a obč. zák., jímž se domáhal určení neúčinnosti dohody o vypořádání společného jmění mezi žalobkyní a povinným, tedy neznemožnil odvolacímu soudu, aby si bez závislosti na výsledku řízení o odpůrčí žalobě posoudil otázku bezúčinnosti této dohody vůči žalovanému podle ustanovení §150 odst. 2 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají ze sepisu vyjádření k dovolání (ze dne 14. 10. 2016). Výši odměny je třeba stanovit podle ustanovení §9 odst. 1 a §7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Odměna za jeden úkon právní služby proto představuje 3 100 Kč (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 5408/2014). Dále je třeba připočíst režijní paušál ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Úhrnem tedy jde o 4 114 Kč. Ve vztahu mezi oprávněnou a povinným se o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2017
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu