ECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.4776.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4776/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné České republiky – Finančního úřadu v Ž., proti povinné M. I., zastoupené advokátem, pro 6.209.602,- Kč, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. Nc 4004/2005, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 6. 2007, č. j. 10 Co 538/2007-68, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 16. 9. 2005, č. j. Nc 4004/2005-19, kterým Okresní soud v Lounech nařídil podle výkazů nedoplatků Finančního úřadu v Ž. k vymožení 6.209.602,36 Kč a nákladů exekuce exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. H. Š., soudní exekutorku. Učinil tak v souladu s právním názorem, vysloveným v předchozím (zrušujícím) usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 2007, č. j. 20 Cdo 1204/2006-64. Odvolací soud dospěl k závěru, že z hlediska obsahu doložky vykonatelnosti výkazu nedoplatků postačí, je-li v něm potvrzeno, že je vykonatelný. Tento požadavek je v souzené věci naplněn závěrečnou formulací v každém z výkazů nedoplatků, že vykázané nedoplatky jsou vykonatelné a byly předány k vymáhání. Tvrzení povinné, že řízení ve věci nedoplatků daní není skončeno, považoval za účelové.
Povinná v dovolání uvedla, že řízení ve věci výkazů nedoplatků skutečně skončeno není, rovněž ve věci vedené Okresním soudem v Lounech pod sp. zn. 4 T 663/2003 bylo vyhověno odvolání povinné a věc byla vrácena soudu prvního stupně. Má za to, že „…je třeba věnovat patřičnou pozornost otázkám provádění a hodnocení důkazů soudem z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu…“. Uvádí, že vymáhaná částka, stanovená jako doměření daně, nebyla Finančním úřadem v Ž. prokázána a soud prvního stupně nezvážil důkazy, které byly k této skutečnosti předkládány. Je přesvědčena, že „…soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny a které nikoliv, avšak pouze potud, pokud je možno skutkový stav věci bezpečně usoudit…“. Podle povinné trpí řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrdí, že finanční úřad nedodržel zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, když vymáhanou částku stanovil podle pomůcek; finanční úřad neprokázal, že postupoval v souladu se zákonem a nepředložil spis daňového subjektu (jeho veřejně přístupnou část či komplexní soubor zjištění) ani žádný důkaz, kterým mohl svá rozhodnutí odůvodnit, a „…za těchto okolností nyní probíhá řízení, které tyto skutečnosti bude zvažovat…“. Povinná rovněž (bez bližší specifikace) namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud věc posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění do 30. 6. 2009, přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené rozhodnutí, jímž by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. l písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neuvádí a ani hodnocením námitek v dovolání obsažených k takovému závěru dospět nelze. Dovolatelka svými námitkami (z hlediska jejich obsahu) uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ten však je (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu) k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Dovolatelka dále prostřednictvím námitek o nezákonnosti řízení (nedodržení zákona č. 337/1992 Sb. ze strany finančního úřadu), jež vydání exekučních titulů předcházelo, zpochybňuje ve skutečnosti věcnou správnost vykonávaných výkazů nedoplatků, především pak výši vymáhané pohledávky. Nejvyšší soud však již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) věcnou správnost rozhodnutí vydaných v nalézacím řízení (včetně postupu orgánu) není oprávněn přezkoumávat, obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4). Vysvětlil také, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do vykonávacího řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2004 pod č. 62, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003) a nepředstavují okolnost rozhodnou pro (ne)nařízení exekuce.
Podobně je tomu i s námitkou dosud probíhajícího jiného řízení (včetně řízení trestního), protože tato okolnost není při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí významná.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) - odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu