ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5369.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 5369/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné J. H., zastoupené advokátkou, proti povinnému Ing. P. T., zastoupenému advokátem, pro částku 122 751,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 Nc 355/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. prosince 2006, č. j. 19 Co 510/2006-67, ve znění opravného usnesení ze dne 2. března 2007, č. j. 19 Co 510/2006-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 nařídil usnesením ze dne 5. září 2006, č. j. 20 Nc 355/2006-43, ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2007, č. j. 20 Nc 355/2006-70, podle rozsudku tohoto soudu ze dne 26. května 1997, č. j. 16 C 144/95-52, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 1997, č. j. 18 Co 403/97-68, k vydobytí pohledávky ve výši 122 751,53 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % z dlužné částky od 1. března 1995 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 23 750,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. D. K., soudní exekutorku.
Usnesení obvodního soudu napadl povinný odvoláním, o němž rozhodl Městský soud v Praze tak, že jej v záhlaví citovaným usnesením odmítl. Odmítnutí odůvodnil soud tak, že odvolání povinného neobsahuje skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce podle ustanovení §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád).
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný včas dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodnil poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud pochybil, pokud rozhodl, že se odvolání povinného odmítá, protože v odvolání nenamítal skutečnosti významné pro nařízení exekuce. Povinný v odvolání poukazoval na probíhající trestní řízení, jehož výsledek by mohl mít vliv na existenci podkladového rozhodnutí (bude-li zjištěno, že došlo ke spáchání trestného činu, budou dány podmínky pro jeho zrušení v rámci mimořádných opravných prostředků) a na skutečnost, že pro nařízení exekuce nebyly splněny zákonné podmínky. Exekuce byla navržena v rozsahu, který přesahoval částku, jež měla být podle exekučního titulu vydobyta (povinný již oprávněné zaplatil částku 10 000,- Kč) a pro úroky, které původní pohledávku oprávněné vysoce převyšují (navýšení částky představující úroky způsobila sama oprávněná předstíráním, že na zaplacení pohledávky již netrvá). Nařízení exekuce proto odporuje dobrým mravům a je i protiprávní. Nesprávně stanovená je rovněž výše vymáhané pohledávky a jejím zaplacením by došlo k neoprávněnému obohacení oprávněné. Částka vymáhaná za poškozený notebook neodpovídá jeho možnému poškození při dopravní nehodě účastníků řízení (vozidla účastníků jela velmi malou rychlostí a notebook se pouze přesunul v zavazadlovém prostoru vozidla oprávněné). Z výtěžku prodeje nemovitosti povinného by navíc mohly být uspokojeny pouze náklady exekuce soudního exekutora a nikoli již nárok oprávněné, i z tohoto důvodu neměl soud exekuci vůbec nařídit. V neposlední řadě soud pochybil při posuzování „odvolání“ povinného i některých jeho předchozích podání, která měla být podle jejich obsahu posouzena jako návrhy na odklad exekuce, popř. návrhy na její zastavení nebo částečné zastavení. O těchto návrzích tak dosud nebylo soudem rozhodnuto. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení, a aby před tímto rozhodnutím odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že podané dovolání je důvodné a výkon rozhodnutí by mu mohl způsobit nenávratnou majetkovou škodu a dostat jej do neřešitelné sociální situace.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání povinného uvedla, že v posuzované věci napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam, a dovolání proto není přípustné. Povinný ve svém dovolání uvádí toliko skutečnosti, které nemají na nařízení exekuce vliv a v posuzované věci nejsou dány ani podmínky pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle §266 o. s. ř. nebo pro zastavení exekuce podle §268 o. s. ř. Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243b odst. 1 o. s. ř odmítl nebo jej zamítl podle §243b odst. 2 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání povinného proti usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení exekuce (viz §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno /usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu, jehož existenci předpokládá §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř./, zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Ačkoliv povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v dovolání přednesl, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Jak plyne z ustanovení §261 a následujících o. s. ř. (§38 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.), soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o. s. ř.).
Namítl-li povinný, že dosud probíhá trestní řízení, jehož výsledek by mohl mít vliv na existenci exekučního titulu (exekuční titul by mohl být zrušen na základě mimořádného opravného prostředku), nejedná se o skutečnost rozhodnou pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.). Zda jsou dány podmínky pro nařízení exekuce (zda je exekuční titul, na jehož podkladě je exekuce navrhována, vykonatelný), soud zkoumá k okamžiku podání návrhu na její nařízení, tj. ke dni, kdy návrh na nařízení exekuce došel exekutorovi nebo příslušnému exekučnímu soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1105/2005). Ani případné napadení exekučního titulu prostřednictvím některého z mimořádných opravných prostředků, není pro nařízení exekuce významné, neboť podání mimořádného opravného prostředku nemá samo o sobě vliv na právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí (§235c a §243 o. s. ř.). Pokud by byl exekuční titul, na jehož podkladě soud exekuci nařídil, později v řízení o některém z mimořádných opravných prostředků skutečně zrušen, může být tato okolnost hodnocena v rámci řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Rozhodná není ani další z dovolatelových námitek, že by pro jeho nemajetnost nemohla být pohledávka oprávněné z výtěžku exekuce ani částečně uspokojena, neboť posouzení této otázky soudu v exekučním řízení nepřísluší.
Soud se při nařízení exekuce zabývá mimo jiné též vhodností navržené exekuce; návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) ovšem zamítne z důvodu nevhodnosti (§264 odst. 2 o. s. ř.) pouze tehdy, je-li již z návrhu zřejmé, že by výtěžek, kterého by se dosáhlo, nepostačil ani ke krytí nákladů výkonu rozhodnutí (exekuce). To ovšem není posuzovaný případ povinného.
Pokud jde o dovolatelovo tvrzení, že již oprávněné část pohledávky (ve výši 10 000,- Kč) zaplatil, lze pouze připomenout, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému. Takové okolnosti mohou být rovněž hodnoceny pouze v řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Námitkou, že částka vymáhaná oprávněnou za poškozený notebook je nepřiměřená a přiznané úroky jsou v rozporu s dobrými mravy, zpochybňuje dovolatel věcnou správnost rozhodnutí, na jehož podkladě je exekuce vedena. Tu však již v exekučním řízení nelze přezkoumávat; obsahem tohoto rozhodnutí je exekuční soud vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).
Pokud jde o dovolatelovu námitku, že rovněž nařízená exekuce je v rozporu s dobrými mravy a v důsledku toho i protizákonná, Nejvyšší soud připomíná, že o rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku, nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř., §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, publikované pod č. 67 v časopise Soudní judikatura č. 4/2003).
Konečně k dovolatelově námitce, že soudy pochybily, pokud neposoudily jeho podání jako návrhy na odklad výkonu exekuce, na její zastavení nebo na částečné zastavení (mimo jiné v tomto směru uvádí podání ze dne 1. října 2006, soudem vyhodnocené jako odvolání proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. září 2006, č. j. 20 Nc 355/2006-43), Nejvyšší soud uvádí následující. Podle §41 odst. 2 o. s. ř. posuzuje podání účastníků soud, a to vždy podle jejich obsahu, nehledě na jejich označení. Pokud dovolatel svými podáními skutečně zamýšlel podat návrh na odklad exekuce, na její zastavení nebo částečné zastavení, jak uvádí v dovolání, nic mu nebrání, aby takovýto návrh podal nyní nebo kdykoliv později. Podle §266 o. s. ř. rozhodne soud o odkladu provedení výkonu rozhodnutí (exekuce) tehdy, jestliže se povinný bez své viny ocitl přechodně v takovém postavení, že by neprodlený výkon rozhodnutí mohl mít pro něho nebo pro příslušníky jeho rodiny zvláště nepříznivé následky a oprávněný by nebyl odkladem výkonu rozhodnutí vážně poškozen. I bez návrhu soud odloží výkon rozhodnutí (exekuci) tehdy, lze-li očekávat, že výkon rozhodnutí bude zastaven. O zastavení výkonu rozhodnutí rozhodne soud tehdy, je-li dán některý z důvodů uvedených v ustanovení §268 o. s. ř.
Podle §243 o. s. ř. může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Učiní tak zejména tehdy, je-li podle obsahu spisu pravděpodobné, že dovolání bude úspěšné. Závisí-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na úvaze dovolacího soudu, povolení odkladu vykonatelnosti vyžaduje také předběžný závěr o tom, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. To ovšem není posuzovaný případ dovolání povinného. Užití institutu odkladu vykonatelnosti je navíc v řízení o dovolání proti usnesením vydaným ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) vyjmenovaných v §238a odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř. z povahy věci vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2006, sp. zn. 20 Cdo 1084/2006, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005).
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. května 2008
JUDr. Antonín Draštík, v. r.
předseda senátu