ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.88.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 88/2018-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobkyně M. K. , M., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti žalovanému Triton Rentiér, družstvo , se sídlem ve Zlíně, Dlouhá 74, identifikační číslo osoby 27738892, zastoupenému JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 181/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017, č. j. 15 Co 163/2017-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.
Odůvodnění:
V označené věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2017, č. j. 15 Co 163/2017-122, potvrdil výrok rozsudku Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 8. 3. 2017, č. j. 55 C 181/2017-65, jímž byl z exekuce prováděné soudním exekutorem JUDr. Martinem Růžičkou, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, 2. května 2384, pod sp. zn. 077 EX 7342/12 (dále „exekuce“ nebo „exekuční řízení“), vyloučen rodinný dům, nacházející se na pozemku č. parc. v katastrálním území M. (dále „nemovitá věc“ či „rodinný dům“), změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že ze společného jmění žalobkyně a jejího manžela R. K. (dále „povinný“) či z výlučného majetku žalobkyně nelze uspokojovat samostatný dluh povinného, který vznikl před uzavřením manželství žalobkyně a povinného (tj. před 29. 7. 2006), přičemž k zahájení exekučního řízení došlo před 31. 12. 2013 (v roce 2003) podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 1998, č. j. 5 Sm 298/98-11 (dále „exekuční titul“), pro vymáhání dluhu povinného vzniklého před vydáním exekučního titulu. Ani později přijaté novely zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále „ex. řád“), a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále vesměs „o. s. ř.“), týkající se způsobu vedení exekuce, nemohou působit retroaktivně a porušovat princip legitimního očekávání, a to bez ohledu na otázku dobrých mravů. Rovněž ustanovení §732 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), může dopadat jen na ta práva a povinnosti, která vznikla za jeho účinnosti, nestanoví-li tento zákon v přechodných ustanoveních jinak. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. tak, že ve sporu úspěšné žalobkyni přiznal vůči žalovanému částku v celkové výši 27 310 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v němž za důvod dovolání označuje nesprávný výklad odvolacího soudu ohledně ustanovení §262a o. s. ř. a ustanovení §42 a §47 ex. řádu ve znění účinném ke dni vydání exekučního příkazu postihujícího rodinný dům, tj. ke dni 30. 1. 2014. Uvedené právní normy odvolací soud (a soud prvního stupně)neaplikoval využitím přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb. a zákona č. 164/2015 Sb., a to tak, aby v posuzovaném řízení nebylo porušeno právo dovolatele na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Odvolací soud se rovněž chybně vypořádal s principy spravedlnosti a korektivem dobrých mravů, které jsou “legislativně ukotveny“ zejména v §2, §3 odst. 3, §6 a §8 o. z. V této souvislosti dovolatel vymezil hledisko přípustnosti dovolání otázkami, jež podle jeho názoru doposud dovolací soud neřešil, konkrétně 1) zda je pro posouzení žaloby na vyloučení nemovité věci z exekuce rozhodující právní úprava platná a účinná v době vydání příkazu postihujícího nemovitou věc nebo úprava platná a účinná v době vzniku vymáhaného závazku, a 2) zda lze důvodnost posuzované žaloby “poměřovat skrze zásady obecné spravedlnosti a dobrých mravů“. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání namítá, že dovolání neobsahuje obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k vylučovací žalobě předestřenou otázku porušení práva dovolatele na soudní ochranu řeší Nejvyšší soud především v rozsudku ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, a dovolatel v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádné ze zákonných hledisek přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.). Protože napadeným rozsudkem nedošlo k zásahu do ústavních práv dovolatele, měl by dovolací soud podle návrhu žalobkyně obsahově nedostatečné dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II., bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, se závěrem, že dovolání nesplňuje zákonem předepsané obligatorní náležitosti (viz §241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K otázce přechodných (intertemporálních) ustanovení, zabývajících se exekučním postižením majetku ve společném jmění manželů pro vymáhání pohledávky, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky (zde žalobkyně), Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. dubna 2016, č. j. 20 Cdo 4368/2015 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem dne 19. června 2016 pod sp. zn. I. ÚS 1951/16 odmítnuta), vysvětlil, že v exekučním řízení, zahájeném v době do 31. 12. 2013, nelze pro pohledávku za povinným, která vznikla před uzavřením manželství povinného a jeho manželky a současně před 1. 1. 2014, tj. před účinností o. z., vést exekuci na majetek ve společném jmění povinného a jeho manželky nebo majetek, který se za takový majetek pro účely exekučního řízení považuje. V souladu s principem legitimního očekávání je takový výklad, podle něhož se ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 uplatní jen tehdy, pokud nikoliv k uzavření manželství, nýbrž ke vzniku pohledávky , došlo v době od 1. ledna 2014. V opačném případě by dopad ustanovení §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 měl ve vztahu k manželům, jejichž pohledávka vznikla do 31. prosince 2013, pravé retroaktivní účinky a byl by v rozporu s jejich legitimním očekáváním v době vzniku závazku v tom směru, že dluh vzniklý před uzavřením manželství je výlučným dluhem dlužného manžela a jako takový může být uspokojen toliko z výlučného majetku dlužného manžela, nikoliv z majetku ve společném jmění manželů či majetku, který se za takový majetek považuje pro účely exekučního řízení nebo řízení o výkon rozhodnutí . Rozhodujícím okamžikem přitom není (…) okamžik uzavření manželství, ale to, kdy došlo ke vzniku pohledávky (srov. §732 o. z.).
Z uvedeného výkladu je tak zřejmé, že dovolatelem předkládaná otázka ohledně posouzení dne vydání exekučního příkazu jako okamžiku rozhodného pro použití §42 odst. 1 ex. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014, tj. pro postižení majetku ve společném jmění manželů za účelem vymáhání pohledávky povinného (dlužného manžela) vzniklé do 31. 12. 2013, nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, neboť tato otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a není důvod se od tohoto řešení odchýlit.
Namítl-li dovolatel, že odvolací soud (a rovněž soud prvního stupně) v napadeném rozsudku nepřihlédl k zásadám dobrých mravů („obecné spravedlnosti“), Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře označil takovou námitku v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce) za irelevantní, je-li možné rozpor s dobrými mravy posoudit pouze v rámci probíhající exekuce v řízení o zastavení exekuce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 964/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2916/2011); rovněž v tomto případě se nenabízí důvod k překonání konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z uvedeného plyne, že podmínky pro nalezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny nejsou a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalovaný zaplatí žalobkyni k rukám jejího advokáta podle výsledku řízení (srov. §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b o. s. ř.) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, zahrnující odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření se k dovolání proti rozhodnutí ve věci samé) ve výši 3 100 Kč (viz §11 odst. 1 písm. k/ a §9 odst. 3 písm. a/, odst. 4 písm. b/ ve spojení s §7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „AT“), paušální náhradu hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 AT) a 21 % daň z přidané hodnoty, ve vztahu k níž je advokát žalobkyně plátcem (viz §137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu