ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.1134.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 1134/2018-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci zástavního věřitele P. J. , narozeného dne XY, bytem v XY , zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze, Na Slupi č. 134/15, proti zástavní dlužnici A. B. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Markétou Ulmanovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Nováčkova č. 1328, o soudní prodej zástavy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 245/2014, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2017, č. j. 69 Co 280/2017-392, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se návrhem podaným dne 2. 4. 2015 u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal, aby soud rozhodl, že se nařizuje prodej zástavy, a to „budovy čp. XY na pozemku označeném jako stavební parcela č. XY, pozemku označeném jako stavební parcela č. XY, pozemku označeném jako zahrada č. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, kat. pracoviště XY na LV XY pro kat. území XY, obec XY, okres XY“, a to pro pohledávku zástavního věřitele za dlužníkem F. S.…vzniklou ze smlouvy o úvěru ze dne 19. 11. 2012 ve výši 2.135.000 Kč „s úrokem ve výši 3,5 % p. m. od 19. 2. 2013 do zaplacení“. Návrh zdůvodnil zejména tím, že poskytl jako věřitel panu F. S. na základě smlouvy ze dne 19. 11. 2012 úvěr v celkové výši 2.135.000 Kč s úrokem „3,5 % p. m. od 19. 2. 2013 do zaplacení“. Splatnost úvěru nastala dne 19. 2. 2013 ale dlužník na svůj dluh neuhradil ničeho. Podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 19. 11. 2012 bylo k zajištění shora uvedené pohledávky zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví zástavní dlužnice, jak jsou specifikovány výše.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 8. 2. 2015, č. j. 13 C 245/2014-121, návrhu zástavního věřitele na nařízení prodeje zástavy vyhověl a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 15.164 Kč k rukám jeho zástupce. Vycházel ze zjištění, že zástavní věřitel uzavřel s „obligačním“ dlužníkem dne 19. 11. 2012 smlouvu o úvěru č. 10014 a zástavní věřitel na základě této smlouvy poskytl obligačnímu dlužníku částku ve výši 2.135.000 Kč, že pohledávka zástavního věřitele byla zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 19. 11. 2012 mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem, že dopisem ze dne 11. 2. 2014 zástavní věřitel „zesplatnil vůči obligačnímu dlužníku pohledávku ze shora citované smlouvy“, a že „má za prokázané, že ke dni 19. 2. 2013 dluží pohledávku ve výši, jak je uvedena ve výroku…“. S odkazem na ustanovení §358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jakož i „rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 2786/2011“ měl tak předpoklady pro vyhovění návrhu za splněné, když „v řízení nevyšel najevo žádný důvod, pro který by bylo možno uvažovat o neplatnosti smlouvy zakládající zajištěnou pohledávku“.
K odvolání zástavní dlužnice Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2015, č. j. 69 Co 221/2015-149, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že „…lze mít zatím za osvědčené jen to, že zástavní věřitel v souladu s úvěrovou smlouvou poskytl obligačnímu dlužníku částku 195.000 Kč… Poskytnutí zbývající částky 1.490.000 Kč zástavní věřitel zatím neosvědčil, když nedoložil, že tuto částku převedl na účty…“.
Následně Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 23. 1. 2017, č. j. 13 C 245/2014-346, rozhodl tak, že nařídil „k uspokojení pohledávky zástavního věřitele P. J., nar. XY za dlužníkem F. S., nar. XY, bytem XY, vzniklé ze smlouvy o úvěru č. 10014 ze dne 19. 11. 2012 ve výši 2.135.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % p. a. z částky 1.986.985 Kč za období od 01. 02. 2013 do zaplacení jakož i k uspokojení nákladů tohoto řízení“ prodej zastavených nemovitostí „ve vlastnictví žalované : budovy čp. XY na pozemku označeném jako stavební parcela č. XY, pozemek označený jako stavební parcela č. XY, pozemek označený jako zahrada č. XY, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, kat. pracoviště XY na LV XY pro kat. území XY, obec XY, okres XY“, zamítl návrh „ve vztahu k úrokům ve výši 3,5 % p. m. z částky 1.986.985 Kč za období od 1. 12. 2012 do zaplacení“ a rozhodl, že zástavní dlužnice je povinna zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 38.880 Kč k rukám jeho zástupce. Vycházeje ze závazného právního názoru odvolacího soudu měl po provedeném dokazování za „prokázané (osvědčené) čerpání ze smlouvy o úvěru částky celkem ve výši 2.150.480 Kč“. Zabývajíce se otázkou „částečné neplatnosti smlouvy o úvěru, a to ve vztahu ke „smluvnímu úroku ve výši 3,5 % p. m. z dlužné částky“ shledal toto ujednání s ohledem na výši sjednaného úroku (46 % ročně) neplatným podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník; v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 10. 2017, č. j. 69 Co 221/2015-392, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že návrh zcela zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud „smlouvu o úvěru ze dne 19. 12. 20123“ posoudil tak, že ani z čl. II. odst. 1 smlouvy o úvěru, ani z dalších pasáží „nevyplývá závazek dlužníka…vrátit věřiteli nejen poskytnutou jistinu úvěru, ale ani sjednaný úrok…a nejde tak o smlouvu o úvěru“; „jedná se o jiný smluvní typ – smlouvu o půjčce, jejíž režim by se posuzoval v závislosti na tom, zda půjčování peněz je předmětem podnikání věřitele… Mezi věřitelem a dlužníkem tak nebyla uzavřena smlouva o úvěru, ale smlouva o půjčce. Za této situace nemohla být platně uzavřena smlouva o zástavním právu na nemovitostech dlužníka, neboť tato byla uzavřena k zajištění pohledávky ze závazkového vztahu o úvěru, který mezi věřitelem a dlužníkem nevznikl… Zástavní věřitel neosvědčil existenci zajištěné pohledávky ani zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítl, že „…odvolací soud nesprávně posoudil čl. II. odst. 1 Smlouvy o úvěru č. …. tak, že z něj ani z dalších pasáží Smlouvy nevyplývá závazek dlužníka…vrátit věřiteli nejen poskytnutou jistinu úvěru, ale ani sjednaný úrok…a nejde tak o smlouvu o úvěru“ a následně provádí vlastní výklad uvedeného článku (Smlouvy), ač podle dovolatele naopak, takový závazek z těchto dokumentů jednoznačně vyplývá. Dále namítl, že odvolací soud se při řešení otázky významu neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a odkázal na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012“. Poukázal na skutečnost, že v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně „nad rámec zákonné úpravy prokázáno“, že „žalobce poskytl dlužníkovi sjednané finanční prostředky a ten je nevrátil“ a že závěr odvolacího soudu o neplatnosti zástavní smlouvy není správný. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 215/2016, ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3127/2012, či ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2010, dovozuje, že závěr odvolacího soudu o neosvědčení pohledávky a zástavní smlouvy je s těmito rozhodnutími v rozporu. Navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání zástavního věřitele podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Avizuje-li dovolatel, že přípustnost dovolání je dána proto, že „…se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva jednoznačně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a namítá-li v rámci tohoto dovolacího důvodu, že „odvolací soud nesprávně posoudil čl. II. odst. 1 Smlouvy o úvěru č. …. tak, že z něj ani z dalších pasáží Smlouvy nevyplývá závazek dlužníka…vrátit věřiteli nejen poskytnutou jistinu úvěru, ale ani sjednaný úrok…a nejde tak o smlouvu o úvěru“ a následně provádí vlastní výklad uvedeného článku zmíněné smlouvy o úvěru, podle něhož takový závazek z těchto dokumentů vyplývá, neoznačuje tím žádnou otázku „hmotného práva či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a tím logicky ani od které, neboť pouze předkládá vlastní náhled na hodnocení obsahu určitého dokumentu, aniž by konkrétně uvedl jakého (interpretačního) pochybení se odvolací soud dopustil a v rozporu s jakým rozhodnutím Nejvyššího soudu byl jeho postup při interpretaci smlouvy.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky významu neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru, a odkazuje-li na „rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 32 ICdo 12/2012“, pak přehlíží, že na závěru o „neplatnosti ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru“ není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud vyšel ze zjištění o úplné absenci ujednání o úrocích ve smlouvě o úvěru [„..jestliže závazek dlužníka (k platbě úroků) v uzavřené smlouvě chybí…“], a jeho závěr, že v takové situaci k uzavření smlouvy o úvěru nedošlo vůbec, je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009).
Dovolání je však přípustné pro námitku, že „závěr odvolacího soudu o neosvědčení pohledávky a zástavní smlouvy je v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu“, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
V projednávané věci je třeba zástavní právo k předmětným nemovitostem i v současné době posuzovat – vzhledem k době uzavření zástavní smlouvy (dne 19. 11. 2012) – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do dne 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“). Protože řízení o soudním prodeji zástavy bylo zahájeno návrhem podaným u soudu po dni 1. 1. 2014, postupuje se v něm podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §354 z. ř. s. řízení o soudním prodeji zástavy lze zahájit jen na návrh zástavního věřitele, kterým se domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li jiné právní předpisy soudní prodej zástavy.
Podle ustanovení §356 z. ř. s. ve věci není třeba nařizovat jednání jen za podmínek, že lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §358 odst. 1 větě první z. ř. s. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře.
Podle ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem.
Podle ustanovení §358 odst. 3 z. ř. s. podle vykonatelného rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy.
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §165 odst. 1 obč. zák. není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 obč. zák.); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou obč. zák.). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 obč. zák.). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě, nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 obč. zák.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy. Jde o zvláštní typ řízení před soudem, jehož smyslem je - jak bez pochybnosti vyplývá z ustanovení §165a odst. 1 obč. zák. - dosáhnout zpeněžení zástavy a tím získat výtěžek, z něhož se může (by se mohl) uspokojit zástavní věřitel.
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné (další) skutečnosti nejsou - jak vyplývá z ustanovení §358 odst. 1 věty první z. ř. s. - v tomto řízení významné. Uvedené rozhodné skutečnosti se současně v řízení o soudním prodeji zástavy neprokazují; pro nařízení prodeje zástavy se vyžaduje, aby byly listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy aby se jevily z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Doloží-li zástavní věřitel uvedené skutečnosti listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře, může soud prvního stupně rozhodnout o nařízení prodeje zástavy bez jednání, tedy bez slyšení zástavního dlužníka, a s tím, že návrh doručí zástavnímu dlužníku až spolu s usnesením o nařízení prodeje zástavy (srov. při obdobné právní úpravě v ustanoveních §200y až 200za občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněné pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 23 Co 672/2003, uveřejněné pod číslem 11/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Z uvedeného (mimo jiné) vyplývá, že povaha řízení o soudním prodeji zástavy (jako první fáze soudního prodeje zástavy), určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., u nichž se vyžaduje toliko osvědčení, jednak nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., jednak ani neumožňuje soudu provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků. Řízení o soudním prodeji zástavy je tedy charakterizováno tím, že se v něm neprovádí dokazování ke sporným tvrzením účastníků; nedoloží-li zástavní věřitel některou z okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., nemůže být jeho návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověno, i kdyby ji zástavní věřitel hodlal prokazovat dokazováním, a naopak, budou-li tyto okolnosti řádně osvědčeny, nemůže zástavní dlužník zabránit vyhovění návrhu zástavního věřitele, i kdyby rozhodné skutečnosti popíral a i kdyby o nich požadoval dokazování. Protože v řízení o soudním prodeji se (pojmově) neprovádí dokazování, nepřichází v něm v úvahu použití ustanovení §357 z. ř. s. (jeho zařazení do zákona je zjevnou legislativní chybou), a v odvolacím řízení ani ustanovení §28 odst. 1 z. ř. s. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015).
To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, samozřejmě neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například §268 odst. 3 o. s. ř. a §55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod číslem 67/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
K doložení existence zajištěné pohledávky zástavní věřitel předložil listinu – „Smlouvu o úvěru č. 10014“ ze dne 19. 11. 2012 (dále též jen „Smlouva“), uzavřenou mezi panem P. J. (věřitelem) a F. S. (dlužníkem), jejímž obsahem byl závazek věřitele poskytnout dlužníku úvěr v celkové výši 2.135.000 Kč (čl. I., bod 1. Smlouvy), účelem úvěru byla „úhrada závazků dlužníka vůči třetím osobám“ (č. I. bod 2. Smlouvy), závazek věřitele poskytnout úvěr bude splněn tak, že částka 195.000 Kč je „předána oproti podpisu smlouvy“, částka 1.940.000 Kč bude věřitelem „převedena na účty dle specifikace dlužníka“ (čl. I. bod 3. Smlouvy). Smlouva dále obsahovala závazek dlužníka „vrátit věřiteli poskytnutý úvěr spolu se smluveným úrokem a úplatou za sjednání závazku jednorázovou platbou nejpozději do 3 měsíců ode dne uzavření této smlouvy…“. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že „…ani z čl. II. odst. 1 smlouvy o úvěru, ani z dalších pasáží nevyplývá závazek dlužníka…vrátit věřiteli nejen poskytnutou jistinu úvěru, ale ani sjednaný úrok…“, tedy, že mezi stranami smlouvy nebyl sjednán úrok z poskytnuté částky, je jeho právní závěr, že v takovém případě se nejednalo o smlouvu o úvěru, správný a jak již bylo výše uvedeno, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009). V dalších úvahách však již odvolací soud přehlíží závěry, vyslovené v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu, vztahující se k této problematice.
Základním principem, na němž je vystavěna úprava závazkového práva, je princip autonomie vůle vyjádřený v článku 2 odstavci 3 Listiny práv a svobod; pro soukromoprávní metodu úpravy je charakteristická tendence ponechat co nejširší prostor svobodné iniciativě jednotlivce, a základním soukromoprávním nástrojem uspořádání záležitostí jednotlivce je proto smlouva (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 33 Odo 714/2001, uveřejněného pod číslem 1/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010). Jednotlivec má právo, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem právních norem odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 31 Cdo 1571/2010, uveřejněný pod číslem 39/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Přímo k otázce řešené v souzené věci se vztahují závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že autonomie vůle představuje též volnost uzavírání smluv, spočívající (mimo jiné) ve volnosti výběru typu smluv. Z autonomie smluvních stran a z funkce soukromoprávní smlouvy pak ustálená judikatura dovozuje jako základní princip výkladu smlouvy prioritu výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, je-li takový výklad možný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010).
Z té skutečnosti, že smlouvu nelze podřadit ani pod jeden ze zákonem přímo upravených typů smlouvy, však neplatnost smlouvy (či neexistenci smlouvy), dovozovat nelze. Takové posouzení by navíc bylo v rozporu s judikovanými ústavními principy, neboť by bez dostatečného důvodu nerespektovalo vůli smluvních stran. Jak občanský zákoník v §51, tak obchodní zákoník v §269 odst. 2 výslovně připouštěly možnost uzavřít smlouvy nepojmenované (innominátní), a Nejvyšší soud vysvětlil, že smlouva, která nemá obsah požadovaný pro to, aby šlo o smlouvu některého typu upraveného obchodním zákoníkem, bude platná, bude-li její obsah určitý, nepůjde však o smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem. Není důvodu, proč by se obdobný závěr neuplatnil též v případě smluv, které nepodléhají režimu obchodního zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. z. 32 Cdo 352/2017).
Je-li tedy ve Smlouvě sjednán závazek dlužníka „poskytnutý úvěr vrátit“ (čl. III bod 1. Smlouvy) a zároveň závazek věřitele „poskytnout úvěr ve výši…“ (čl. I. bod 3. Smlouvy) a je-li dále zjištěním soudu prvního stupně, že věřitel svůj závazek (uhradit na dlužníkem uvedené účty) nejméně v rozsahu 1.591.985 Kč a dále v rozsahu 195.000 Kč (přímo „na ruku“ v den podpisu smlouvy) splnil (toto zajištění není odvolacím soudem negováno), pak ale se skutečně nabízí i jiná možnost posouzení předkládané smlouvy, a to jako smlouvy innominátní (resp. smíšené); sám odvolací soud dovozuje smlouvu o půjčce; potom ovšem závěr odvolacího soudu, že „zástavní věřitel neosvědčil existenci zastavené pohledávky“, je vyloženě protimluvem, neboť pohledávka z titulu půjčky (či innominátní smlouvy) obstojí z hlediska podmínek ustanovení §358 odst. 1 z. ř. s. stejně jako pohledávka z titulu úvěru. Z uvedeného také vyplývá, že otázka, zda je či není sjednáno úročení pohledávky tak, aby smlouva vyhovovala požadavkům kladeným zákonným ustanovením na smlouvu o úvěru, významná není; významné je pouze, zda obsah smlouvy (práva a povinnosti jeho účastníků) jsou sjednána dostatečně určitě a srozumitelně; tomu se nepříčí případná nesrozumitelnost (či nejasnost) dílčích ujednání (srov. např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 352/2017).
Dokládá-li zástavní věřitel zástavní právo k zástavě zástavní smlouvou (smlouvou o zřízení zástavního práva), je nepochybné, že je vždy významné pro závěr o zástavním právu (kromě jiných okolností) též to, zda jde o platný právní úkon; na základě neplatné zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) totiž zástavní právo vzniká - i kdyby podle takové smlouvy došlo ke vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí nebo kdyby nastal jiný modus zástavního práva - jen tehdy, jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §161 odst. 1 obč. zák. anebo v jiných případech stanovených právními předpisy. Judikatura soudů proto dospěla k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §358 odst. 1 věty první o. s. ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). To, že důvod neplatnosti zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) vyšel z jejího obsahu nebo jinak za řízení najevo, znamená, že je z obsahu spisu zřejmý, evidentní, nevzbuzující pochybnosti, že jej nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků a že nevyžaduje potřebu provádění dokazování ke sporným tvrzením účastníků týkajícím se platnosti smlouvy, neboť povaha řízení o soudním prodeji zástavy, určená okruhem v řízení posuzovaných okolností uvedených v ustanovení §358 odst. 1 větě první z. ř. s., neumožňuje soudu provést dokazování ke sporným tvrzením (srov. při obdobné právní úpravě v ustanovení §200z odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3127/2012).
Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě (smlouvě o zřízení zástavního práva) označena - jako jedna z jejích tzv. podstatných náležitostí - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje. Vznikne-li pochybnost o obsahu zástavní smlouvy z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle uvedeného v právním úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pouze v případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, lze právní úkon považovat za neplatný podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011).
K doložení existence zástavního práva zástavní věřitel předložil tutéž listinu – „Smlouvu o úvěru č. 10014“ ze dne 19. 11. 2012, uzavřenou mezi panem P. J. (věřitelem) a F. S. (dlužníkem), součástí této smlouvy je i dohoda o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka, a to mimo jiné k nemovitostem, které jsou předmětem tohoto řízení (čl. VI. bod 1. Smlouvy) a dále samostatnou zástavní smlouvu, uzavřenou mezi týmiž dne 19. 11. 2012. Mimo jiné je sjednáno, že „pohledávky věřitele z této smlouvy budou zajištěny zástavním právem…“ (tamtéž), zástavní právo bylo do katastru nemovitostí vloženo s účinky ke dni 21. 11. 2012. Uvedená smlouva požadavkům uvedeným shora zcela dostojí, je z ní bez problému identifikovatelné, jakou pohledávku zajišťuje – pohledávku sjednanou přímo v této smlouvě, jež byla rozebrána výše; k posouzení zajišťované pohledávky (významu jejího mylného označení) potom srovnej závěry v dovolatelem správně citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 390/2008.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v řešení otázky doložení zajištěné pohledávky a zástavní smlouvy zástavním věřitelem není správné. Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu