ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.1453.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 1453/2021-260
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce V. V. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská č. 346/33, proti žalované ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s. r. o. , se sídlem v Králově Dvoře, Pod Hájem č. 97, IČO 25620886, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská č. 3350/18, o zaplacení 10.409,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 1/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. února 2021, č. j. 23 Co 163/2020-234, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 656 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Plzeňská č. 3350/18.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 23 Co 163/2020-234, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že žalobce od března do prosince 2016 pracoval v rozdělených směnách ve smyslu ustanovení §81 odst. 1 zákoníku práce, což se odrazilo i v kolektivních smlouvách, v době přerušení řízení vozidla mu nebyly uloženy žádné povinnosti související s výkonem práce, se svým časem mohl v této době volně nakládat, a nenáleží mu za dobu přerušení řízení mzda, ale odměna ve výši 50,-Kč za hodinu) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2845/2004, uveřejněného pod č. 97/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, a v nich vyjádřený závěr, že „přerušení práce v rámci jedné směny, v jehož rámci řidič musí – jak tvrdí žalobce – hlídat tržbu, zařízení autobusu a činit obslužné činnosti, by nemohlo být za odpočinek považováno, neboť ze zákonného vymezení doby odpočinku jako doby, která není pracovní dobou, vyplývá, že během odpočinku zaměstnanec není povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a podle ustanovení článku 1 písm. m) Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 62/2010 Sb.m.s., odpočinek znamená nepřerušenou dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem, pouze při splnění těchto podmínek a za předpokladu, že by zaměstnavatel v dopravě rozdělil pracovní dobu téže směny na dvě nebo více částí (srov. §81 odst. 1 zákoníku práce), by mohlo být přerušení řízení považováno za odpočinek, který není pracovní dobou“].
V části, v níž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá opačné skutkové závěry („že ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že k výkonu práce v době čekání mezi spoji docházelo“, „že z předložených turnusů ani výplatních pásek nevyplývalo, že by žalobce mohl z těchto dokladů vyčíst, že je v režimu rozdělené směny“, „že žalovaná neprokázala, že by byl žalobce do režimu rozdělené směny zařazen“ a „že obsah Dodatku č. 1 ke kolektivní smlouvě nebyl žalobci znám a nebyl jím tedy vázán“), od nichž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu [jde o otázky uvedené pod bodem 2. 1., písm. D) a E) a bodem 3. 8. obsahu dovolání], a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno [ jde o otázky uvedené pod bodem 2. 1. písm. C) obsahu dovolání], uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu (tedy, že žalobce nepracoval v režimu rozdělené směny), pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatele, že se odvolací soud při řešení otázky „povahy tzv. čekání řidiče autobusové dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahovala 50 km, v době mezi jednotlivými spoji, v rámci pracovního procesu, tedy zda se jedná o odpočinek nebo o výkon práce v době čekání řidiče, za který mu náleží mzda“, odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Nejvyššího správního soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 6 Ads 4/2017 a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 Ads 47/2018), přípustnost dovolání založit nemůže, neboť soudy v jím uváděných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Podává-li žalobce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, „do všech jeho výrokových částí“, napadá rozsudek odvolacího soudu též v části, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. V této části není dovolání žalobce přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu