ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.188.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 188/2020-1134
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně E. O. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická č. 779/4, proti žalované České republice – Hasičskému záchrannému sboru Ústeckého kraje se sídlem v Ústí nad Labem, Horova č. 1340/10, IČO 70886300, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 2 520 457 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 1102/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2019, č. j. 12 Co 346/2017-1073, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2019, č. j. 12 Co 346/2017-1073, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li žalobkyně, že „…intenzita skutku nemůže být objektivně posouzena bez zohlednění událostí řešených služebním funkcionářem…“, pak ovšem nedoceňuje procesní význam skutečnosti, že poté, co se podařilo upřesnit a ustálit žalobkyní požadované nároky a jejich skutkový základ (uvedené nakonec našlo odezvu v usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2013, č. j. 19 C 1102/2009-476) a byl tak jednoznačně dán skutkový rámec žaloby, jímž je soud vázán [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 78/2004, a zde vyjádřený právní názor, že nárok uplatněný žalobou, popř. vzájemnou žalobou je vymezen vylíčením rozhodujících skutkových okolnosti a žalobním návrhem (petitem), přičemž právní kvalifikace nároku (je-li v žalobě uvedena) není pro soud závazná. Soud je proto při rozhodování vázán nikoliv tím, jak žalobce skutkový stav právně posuzuje (odkazem na hmotněprávní normu nebo ujednání smlouvy), nýbrž tzv. skutkem, jak byl vymezen v žalobě, popř. vzájemné žalobě], bylo řízení ohledně nároků, skutkově vymezených tak, že jsou vyvolány rozhodnutím služebního funkcionáře, zastaveno usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 11. 2013, č. j. 19 C 1102/2009-491, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 12 Co 1551/2013-185; proč k rozhodování o těchto nárocích není dána pravomoc soudů, bylo odůvodněno a vysvětleno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2686/2015 a od závěrů zde učiněných dovolací soud neshledává důvod se odchylovat; dovoláním nastolený požadavek žalobkyně tak není ničím jiným, než snahou o „otevření zadních vrátek“ k posuzování toho, co bylo již shledáno nepřípustným. Námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Brojí-li žalobkyně proti posouzení otázky promlčení svých (některých) nároků, potom při formulování námitky přehlíží, že pakliže dospěly soudy ke skutkovému závěru o „kontinuálním a dlouhodobém jednání“, majícím charakter jednání diskriminačního, šikanujícího apod., potom však nedospěly k závěru o promlčení nároku, požadovaného z takového jednání [jde o „neustálou diskriminaci při stanovení odměn žalobkyni v letech 2003-2010“ (k tomu srovnej str. 131, poslední odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil)]; je zřejmé, že jiné posouzení této otázky by pro žalobkyni příznivější rozhodnutí nepřineslo (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998) a v tomto rozsahu tak námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně uplatňuje jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., tedy pokud zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. Uvedené platí pro posouzení námitek proti promlčení těch nároků, u nichž byl závěr o promlčení pro rozhodnutí určujícím [jde o nároky, vyplývající ze skutkového tvrzení o přerušení informačních toků („uměle vytvořené informační vakuum“) a ze skutkového tvrzení o dehonestujícím chování žalované při jednání dne 19. 11. 2003]. Žalobkyně přehlíží, že soudy vyšly při prosouzení námitky promlčení ze skutkového závěru, který však přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá, že v obou případech se jednalo o jednorázové, časově ohraničené (a znovu se neopakující) jednání, které bylo v prvním případě ukončeno ke konci roku 2003 (srov. str. 135 poslední odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), resp., v druhém případě pouze v onen inkriminovaný den (19. 11. 2003 – srov. str. 136 druhý odstavec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pakliže tedy žalobkyně namítá, že šlo o „dlouhodobou šikanu“, resp. „průběžný stav“, pak ovšem předkládá vlastní, od soudu odlišné skutkové závěry a její námitka přípustnost dovolání založit nemůže.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka „že není vyloučeno, že se názor odvolacího soudu mohl v této věci odchýlit od judikatury nejvyššího a ústavního soudu“, předkládajíc ke zvážení názory publikované v „rozsudku“ (správně nálezu) Ústavního soudu „ze dne 17. 8. 2010“ (správně 5. 8. 2010), sp. zn. II. ÚS 3168/09. Předně dovolatelka nijak nekonkretizuje, v čem je rozsudek odvolacího soudu v rozporu se závěry v nálezu (resp. v na nález navazující judikatuře – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 371/2017) publikovanými, jednak proto, že nosné závěry nálezu jsou vybudovány na jiném skutkovém základu, než byl zjištěn v tomto řízení a jednak proto, že (v obecné) rovině jsou závěry soudů v souladu s nosnými důvody připomínaného rozhodnutí (k závaznosti jednotlivých „částí“ nálezů srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 a další), resp., s judikaturou Nejvyššího soudu na nález navazující. Ratio decidendi nálezu totiž tkví v tom, že v případech tzv. „overrullingu“ (změny právního náhledu na určitý problém) v otázce ne/promlčitelnosti určitých nároků je třeba k uvedené okolnosti přihlédnout při posuzování, zda vznesená námitka promlčení je či není „contra bonos mores“ (v rozporu s dobrými mravy, zneužitím práva) - srov. body 23. až 26. nálezu - a tomuto požadavku soudy z hlediska mezí dovolacího přezkumu perfektně dostály (srov. str. 137 a 138 první odstavec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aprobovaného odvolacím soudem).
Dobrým mravům (ve smyslu §3 odst. 1 zákońa č. 40/1964, občanského zákoníku, a §8 zákona č. 89/2012 sb., občanského zákoníku) pak zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívá k jistotě v právních vztazích. Uplatnění námitky promlčení by kolidovalo se zásadou dobrých mravů jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil. Zároveň by vůči němu byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty (doby) nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, kvůli nimž své právo včas neuplatnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Hlavní nebo alespoň převažující motivací je přitom úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně musí být zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak nutno dovozovat toliko z okolností, za kterých byla tato námitka uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018). Vznesená námitka promlčení by mohla být v rozporu s dobrými mravy například za situace, kdy žalobce uplatnil tuto námitku opožděně nikoliv pro svou liknavost či nedbalost, nýbrž pro zdrženlivost vůči žalovanému, od nějž důvodně očekával smírné řešení a spolehl se na jeho ujištění, že k uspokojení nároku provede nezbytné právní kroky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3594/2018). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními přitom povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby (lhůty) výrazně přispěla svým chováním žalovaná, a to až v takové intenzitě, že by šlo z její strany o výrazné zneužití práv (např. tím, že by dovolatelku udržovala v mylném přesvědčení o oprávněnosti jejích nároků – naopak žalovaná nároky žalobkyně odmítala), pak závěry soudů o tom, že námitka promlčení s dobrými mravy nekoliduje, plně korespondují s výše citovanou judikaturou. Nadto je zcela správný poukaz soudů na skutečnost, že žalobkyně již v roce 2006 (tedy v době, kdy by ještě nároky promlčeny nebyly) podobnou (stejnou) žalobu podala, vzala ji však zpět a v řízení dále nepokračovala, pak ovšem sama možnost promlčení způsobila; navíc, jak správně soudy připomněly, problematika ne/promlčitelnosti finančních nároků podle zák. č. 186/1992 Sb. nebyla dobově řešena vůbec a spoléhat tak (bez dalšího) na to, že tyto (peněžní) nároky se, na rozdíl od nároků podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nepromlčují, nebylo možno.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 5. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu