ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.205.2020.1
sp. zn. 21 Cdo 205/2020-564
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně CHRYSBERON a. s. , se sídlem v Praze 1, Ovocný trh č. 572/11, IČO 28442971, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka č. 108, proti žalovanému A. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce č. 1242/27, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 4 C 90/2016, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2019, čj. 21 Co 3/2019 – 483, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu se ve výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn „ve výrocích III. až VII. tak, že se zamítá návrh žalobkyně na určení, že neexistuje zástavní právo k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. 3. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040 Kč, k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040 Kč, k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13. 11. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 6.744.720 Kč, k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 5.129.280 Kč a k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 3.256.800 Kč“, a ve výroku III., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení „před soudy obou stupňů“, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze z dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (samostatnými žalobami, jež byly usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2017, č. j. 4 C 90/2016-112, spojeny ke společnému projednání), aby bylo určeno, že „neexistuje“ zástavní právo k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 24. 9. 2012 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 12.500.000,- Kč (dále též „Zástava 1“), k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 12.500.000,- Kč (dále též „Zástava 2“), k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 18. 3. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040,- Kč (dále též „Zástava 3“), k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 4.403.040,- Kč (dále též „Zástava 4“), k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 13. 11. 2013 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 6.744.720,- Kč (dále též „Zástava 5“), k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 5.129.280,- Kč (dále též „Zástava 6“) a k pozemku p. č. XY v katastrálním území XY, zapsané na LV č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, KP XY, které vzniklo na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 26. 6. 2014 mezi žalobkyní a žalovaným, zajišťující budoucí peněžitou pohledávku žalovaného ve výši 3.256.800,- Kč (dále též „Zástava 7“). Žaloby odůvodnila zejména tím, že s žalovaným uzavřela postupně několik dohod o spolupráci (ve dnech 23. 8. 2012, 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013), přičemž plnění z těchto dohod byla zajištěna zástavami (jež jsou předmětem tohoto řízení) na nemovitostech žalobkyně. Dohody o spolupráci jsou však zřejmě neplatné pro jejich nesrozumitelnost a nevyhovují ani požadavku určitosti. I kdyby však dohody o spolupráci byly platné, žalovaný porušil povinnosti, které mu z dohod o spolupráci vyplývaly, aniž by své povinnosti splnil v dodatečné přiměřené lhůtě, a proto žalobkyně od dohod odstoupila, čímž dohody zanikly. Žalovanému tak žádné pohledávky za žalobkyní nevznikly a nemohla tak vzniknout ani označená zástavní práva.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 4 C 90/2016-369, zamítl žalobu na určení že „neexistuje“ Zástava 1 (výrok I.) a Zástava 2 (výrok II.), určil, že „neexistuje“ Zástava 3 (výrok III.), Zástava 4 (výrok IV.), Zástava 5 (výrok V.), Zástava 6 (výrok VI.) a Zástava 7 (výrok VII.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení 111.355,23 Kč k rukám „zástupce žalobkyně“ výrok VIII.). Dospěl k závěru, že mezi účastníky byly platně uzavřeny dohody o spolupráci a že byly rovněž účinné již okamžikem jejich podpisu, a to vzhledem k tomu, že podle nich účastníci jednali, když vzájemně spolupracovali až do roku 2014. Námitku žalovaného o neúčinnosti celých dohod o spolupráci posoudil jako nepřípadnou, neboť jak vyplývá z obsahu dohod, odložení účinnosti se týkalo „pouze odložení splatnosti odměny žalovaného“ do nabytí „právní moci“ územního plánu města XY, na základě kterého měly být výše uvedené pozemky účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, respektive do doby, než bude žalobkyně zapsána jako vlastník nemovitostí (u prvních dvou výroků rozsudku). Odmítl i námitku žalobkyně, že dohody jsou neplatné, protože jsou vázány na „právní moc“ územního plánu města XY, neboť je sice pravdou, že územní plán obce nabýval pouze účinnosti, nicméně s ohledem na to, že oběma smluvním stranám musel být znám smysl a účel daných ustanovení dohod, „je třeba jej vyložit ve smyslu §266 odst. 1 a 3 OBZ tak, že je platné, neboť jím účastníci měli v zásadě na mysli ,závaznost‘, a tedy účinnost územního plánu města XY“. Platně uzavřenými shledal rovněž zástavní smlouvy ze dnů 24. 9. 2012, 26. 6. 2014, 18. 3. 2013 a 13. 11. 2013, neboť obsahují veškeré zákonem stanovené náležitosti, byly uzavřeny písemně, pozemky v nich uvedené jsou způsobilými předměty zástavy a jsou jimi zajištěny budoucí pohledávky žalovaného. I když žalobkyně dopisem ze dne 12. 2. 2016 odstoupila od všech dohod o spolupráci pro nesplnění závazků ze strany žalovaného, k jejichž splnění žalovaného vyzvala výzvou ze dne 22. 5. 2015, vzhledem k tomu, že u Zástavy 1 a Zástavy 2 nastala dohodou předpokládaná účinnost zápisem vlastnického práva k pozemkům pro žalobkyni před jejím odstoupením od dohod, ani platnost tohoto odstoupení učiněného písemně nemůže mít vliv na právo žalovaného na zaplacení minimální odměny těmito dvěma zástavami zajištěné. Zajištění zástavním právem se v tomto případě týká „odměny, která již vznikla a je resp. do budoucna bude splatnou“. V ostatních posuzovaných případech konstatoval, že odstoupení od dohod o spolupráci je platné a nastalo okamžikem doručení odstoupení žalovanému, jelikož na výzvu žalobkyně ze dne 22. 5. 2015 žalovaný nereagoval. K datu doručení odstoupení však ještě nenastala účinnost splatnosti podle dohod o spolupráci, neboť „tato byla v případě dohod, o nichž soud rozhodoval ve výrocích III. – VII. vázána na právní moc změny územního plánu Města XY, ke které došlo až 30. 3. 2017“. Odstoupením od dohod došlo k jejich zánikům, a to ještě před tím, než nastala splatnost odměny žalovaného, resp. než došlo ke splnění jedné z podmínek počátku splatnosti odměny žalovaného; tím došlo rovněž k zániku zajišťovaných budoucích pohledávek žalovaného na výplatu odměny a k zániku zástavních práv k výše uvedeným pozemkům.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, čj. 21 Co 3/2019 – 483, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. změnil tak, že se určuje, že „neexistuje“ Zástava 1, Zástava 2 (výrok I.), a ve výrocích III. až VII. tak, že zamítl návrh žalobkyně na určení, že „neexistuje“ Zástava 3, Zástava 4, Zástava 5, Zástava 6 a Zástava 7 (výrok II.), a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému 42 % jeho nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 50.048 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám „právního zástupce žalovaného“ (výrok III.). Poté, co zopakoval dokazování obsahem jednotlivých dohod o spolupráci, uzavřených mezi účastníky, a obsahem výzev a opakovaných výzev k plnění povinností zaslaných žalobkyní žalovanému, shledal (stejně jako soud prvního stupně) všechny uzavřené dohody o spolupráci mezi účastníky jako dohody platně uzavřené. Na rozdíl od soudu prvního stupně ale dospěl k závěru, že vůlí účastníků bylo odložit účinnost celých dohod o spolupráci ze dne 18. 3. 2013, 18. 12. 2013 a 13. 11. 2013 (dále též jen „Dohody“) do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití. Konstatoval dále, že „Z úřední činnosti (např. řízení ve věci sp. zn. 21 Co 306/2019) je odvolacímu soudu známe, že zastupitelstvo města XY svým usnesením č. 11/2017 ze dne 13. 3. 2017 vydalo s účinností od 30. 3. 2017 Územní plán města XY, předmětné pozemky však nebyly určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití“. Uzavřel, že „jelikož v době, kdy žalobkyně vyzývala žalovaného ke splnění jednotlivých povinností ze smlouvy, nebyl územní plán města XY v účinnosti, nenabyla dosud účinnosti ani předmětná dohoda“, a proto „výzva žalobkyně žalovanému ke splnění povinností byla předčasná, žalovaný tak nemohl být v prodlení se splněním těchto povinností“ a nebyl dán tudíž ani důvod pro odstoupení od smlouvy. Ze stejného důvodu nemohlo být důvodné a platné ani odstoupení žalobkyně od Dohod učiněné v průběhu řízení dne 9. 7. 2018. I odvolací soud navíc „považoval odstoupení od jednotlivých dohod učiněných žalobkyní až v průběhu řízení pouze za účelové“. Protože žalovanému dosud nevznikla povinnost k plnění jeho povinností vyplývajících z uvedených Dohod (s ohledem na existenci odkládací podmínky), nezanikla ani zajištěná pohledávka a tudíž ani zástavní právo, „když nebyl shledán ani jiný důvod pro zánik předmětného zástavního práva“. Naproti tomu od dohody o spolupráci ze dne 23. 8. 2012 [nabytí její účinnosti a zástavních smluv z ní vycházejících (výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně) bylo odloženo do doby, než žalobkyně nabyde vlastnické právo k předmětným pozemkům (právní účinky vkladu práva žalobkyně k pozemkům specifikovaným v článku 1 dohody o spolupráci ze dne 23. 8. 2012 nastaly ke dni 23. 8. 2012)] bylo žalobkyní platně odstoupeno (žalovaný nesplnil svou povinnost předložit návrh, jak bude zajištěno financování činnosti subjektů provádějících inženýrské, právní a další práce s tím související) a zanikla tak pohledávka žalovaného za žalobkyní z této dohody a již do budoucna ani nemůže vzniknout. Vzhledem k tomu, že zástavní právo je právem akcesorickým, platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla, není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne. Proto je žaloba ve vztahu k Zástavě 1 a Zástavě 2 důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Dovolání žalovaného (proti výroku I. a III. rozsudku odvolacího soudu) není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)].
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Ačkoli žalovaný v dovolání spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, neoznačuje žádné konkrétní rozhodnutí, od něhož se měl v napadeném rozsudku odvolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v dovolání (proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu) namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že pozemky, jichž se řízení týká, nebyly Územním plánem města XY určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, přičemž ale účastníky s tímto svým zjištěním neseznámil a logicky proto ani žalobkyni nedal možnost, aby tuto skutečnost učinila spornou a navrhla za tím účelem provedení důkazu. Tím se odchýlil od ustálené judikatorní praxe prezentované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1741/2019, a ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014. Nesouhlasí ani s výkladem odkládací podmínky uvedené v čl. 7 odst. 1 dohod o spolupráci mezi účastníky, podle něhož se odkládá účinnost této dohody jako celku. Takový výklad totiž vede z hlediska účastníků dohody ke zcela nerozumným a absurdním důsledkům, jež nemohli při uzavírání dohody předvídat či si je dokonce přát: vzhledem k tomu, že se podle odvolacího soudu odkládací podmínka nesplnila a nelze předpokládat, že se kdy splní v budoucnu (alespoň po dobu života žalovaného), žalovanému již nikdy nevznikne právo na minimální odměnu dohodnutou v dohodě a žalobkyně nebude nikdy schopna dosáhnout výmazu zástavního práva, které zajišťuje pohledávku žalovaného na tuto odměnu, z katastru nemovitostí; a odkazuje přitom na judikaturu týkající se výkladu projevu vůle. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ode dne 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po tomto dni (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, za jakých podmínek a jaké skutečnosti lze mít za skutečnosti známé soudu z jeho činnosti, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně s žalovaným uzavřela postupně několik dohod o spolupráci (ve dnech 23. 8. 2012, 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013), přičemž plnění z těchto dohod byla zajištěna zástavami (jež jsou předmětem tohoto řízení) na nemovitostech žalobkyně. Ve smlouvách ze dnů 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013 bylo vždy v jejich článku 7 odst. 1 – mimo jiné - ujednáno, že „platnosti smlouva nabývá podpisem smluvních stran, účinnosti k právní moci územního plánu Města XY, na základě které budou pozemky specifikované v článku 1 účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu či obdobnému využití“. Výzvami ze dne 22. 5. 2015 a 19. 6. 2015 byl žalovaný žalobkyní vyzván k plnění konkrétních povinností vyplývajících z uvedených dohod o spolupráci. Dopisy ze dne ze dne 12. 2. 2016, doručenými žalovanému dne 15. 2. 2016, žalobkyně sdělila, že s účinností ke dni doručení odstoupení odstupuje od všech dohod o spolupráci z důvodu nesplnění povinnosti z Dohody o spolupráci ani v dodatečné lhůtě, neboť žalovaný nereagoval na výzvy ze dne 18. 3. 2015, 22. 5. 2015, 19. 6. 2015. V průběhu řízení zaslala žalobkyně žalovanému další odstoupení dne 9. 7. 2018, a to z toho důvodu, že „měla informace o tom, že soudem by mohl být její dřívější právní úkon považován za neplatný“.
Za uvedeného skutkového stavu bylo pro posouzení věci – mimo jiné – podstatné, jaký význam měla ujednání v článcích 7 dohod o spolupráci, podle nichž každá z dohod „nabývá účinnosti k právní moci územního plánu Města XY, na základě které budou pozemky specifikovány v článku 1 účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití městského typu či obdobnému využití“.
Vzhledem k tomu, že dohody o spolupráci mezi účastníky byly uzavřeny ve dnech 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) – srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník.
Podle ustanovení §36 odst. 1 obč. zák. vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží.
Podle ustanovení §36 odst. 2 obč. zák. podmínka je odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou. Podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.
Podle ustanovení §36 odst. 5 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu nebo jeho povahy něco jiného, má se za to, že podmínka je odkládací.
V projednávané věci odvolací soud správně vycházel z toho, že ujednání v článcích 7 každé z dohod o spolupráci mezi účastníky ze dnů 18. 3. 2013, 13. 11. 2013 a 18. 12. 2013 představuje podmínku odkládací.
Podle ustanovení §266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám.
Podle ustanovení §266 odst. 2 obch. zák. v případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá.
Podle ustanovení §266 odst. 3 obch. zák. při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí.
Při výkladu projevu vůle v obchodních závazkových vztazích je - jak vyplývá z výše uvedeného - v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně (straně, které byl projev vůle určen) znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla osoba v postavení adresáta přikládala, popř. jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí. V případě, že byl použit výraz připouštějící různý výklad, je třeba projev vůle vykládat v neprospěch (k tíži) té smluvní strany, která takový výraz jako první v jednání použila (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odo 849/2002, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 25 Cdo 777/2017).
Ačkoli ze samotných ujednání v jednotlivých dohodách o spolupráci mezi účastníky je bez dalšího zřejmé, že ujednání o odkladu účinnosti v jejich článcích 7 se týká celých dohod (nikoli jen ujednání o odměně pro žalovaného), lze souhlasit i s výkladem odvolacího soudu, který plně respektuje jak shora uvedená východiska, tak i (oproti názoru dovolatele) judikaturu dovolatelem citovanou. Správný je proto i závěr odvolacího soudu, že vůlí účastníků bylo do doby právní moci (účinnosti) územního plánu města XY, na základě kterého budou pozemky specifikované v čl. 1 odst. 1 těchto dohod účelově určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, odložit účinnost celé dohody.
Podle ustanovení §121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky.
V ustanovení §121 o. s. ř. se vymezuje předmět důkazu (dokazování). Z citovaného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou právní předpisy (zásada iura novit curia) a dále takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu), nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti. Jak ke skutečnostem obecně známým, tak i ke skutečnostem soudu známým z jeho úřední činnosti je soud povinen přihlížet bez ohledu na to, zda byly účastníky tvrzeny (předneseny).
Uvedené ustanovení tedy umožňuje, aby určité skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (nebo skutečnosti známé soudu z jeho činnosti), byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci jako základu rozhodnutí (srov. §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v ustanoveních §122 a násl. a v §132 o. s. ř. Avšak i v tomto případě je nutné, aby účastníci řízení byli s takovými – soudem uvažovanými – skutečnostmi v řízení seznámeni, aby se k nim mohli vyjádřit či případně předložit důkaz je vyvracející (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, uveřejněné pod č. 9/2009 v časopise Soudní judikatura, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5278/2014, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1741/2019).
V posuzované věci však odvolací soud v souladu s výše uvedenými zásadami nepostupoval. Vycházel nesprávně z toho, že skutečnosti (obsah Územního plánu města XY, vydaného usnesením ze dne 13. 3. 2017), jež zjistil „Z úřední činnosti (např. řízení ve věci sp. zn. 21 Co 306/2019)“, jsou odvolacímu soudu známé, účastníky řízení před rozhodnutím ve věci s takovými skutečnostmi neseznámil ani je na ně jakkoliv neupozornil a použil je jako podklad pro rozhodnutí ve věci (pro svůj závěr, že „předmětné pozemky však nebyly určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití“ a že „proto výzva žalobkyně žalovanému ke splnění povinností byla předčasná a žalovaný tak nemohl být v prodlení se splněním těchto povinností“). Přitom sdělení Městského úřadu Beroun ze dne 10. 4. 2017 založené na č. l. 174 vyvolává – minimálně ve vztahu k p. č. XY v k. ú. XY - o uvedeném závěru pochybnosti.
Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru o předčasnosti výzvy žalobkyně žalovanému ke splnění povinností, vycházeje z premisy, že Územním plánem města XY vydaným usnesením ze dne 13. 3. 2017 předmětné pozemky nebyly určeny výlučně k individuálnímu bydlení v rodinných domech a smíšenému využití území městského typu a obdobnému využití, jakožto skutečnosti odvolacímu soudu známé, je jeho právní posouzení předčasné a proto nesprávné.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve výroku II. správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v jeho výroku II., jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 9. 2020
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu