ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.254.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 254/2017-241
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. K. , proti žalované České republice – Krajskému soudu v Plzni se sídlem v Plzni, Veleslavínova č. 21/40, o 20 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 155/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň – město dne 18. 3. 2011 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíc leden 2011 částku 20 400 Kč s 7,75% úrokem z prodlení od 13. 2. 2011 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je soudce přidělený k výkonu funkce ke Krajskému soudu v Plzni, že v souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k „neústavním platovým restrikcím vůči soudcům“, spočívajícím s účinností od 1. 1. 2011 ve „stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54 005 Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3 000 Kč“ a v trvalém „snížení relace výše platové základny vůči průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek“, a že uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. shledány neústavními. Uvedl, že nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila by v lednu 2011 platová základna pro stanovení platu a náhradu výdajů žalobce podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. „trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“; při průměrné nominální měsíční mzdě fyzických osob v nepodnikatelské sféře v roce 2009 ve výši 24 411 Kč tedy platová základna v roce 2011 činila 73 233 Kč. Žalobce proto dovodil, že výše jeho platu (při platovém koeficientu 1,26 s ohledem na délku započtené doby „od počátku 9. roku“), na který by mu za měsíc leden 2011 vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., činila 92 300 Kč a výše náhrady výdajů 4 100 Kč, žalovaná mu však na platu vyplatila jen 72 800 Kč a na náhradě výdajů jen 3 200 Kč.
Obrana žalované se ustálila na argumentaci, že žalobce se domáhá dorovnání platu za leden 2011, avšak právní účinky nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. nastaly ex nunc (ke dni vyhlášení ve Sbírce zákonů, tj. ke dni 12. 9. 2011). Ve vztahu k části uplatněného nároku odůvodněného správnou výší platové základny žalovaná (vzhledem k tomu, že hospodaří s přísně účelově určenými rozpočtovými prostředky) zaujala rovněž nesouhlasné stanovisko.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 4. 12. 2013 č. j. 36 C 155/2011-105 žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky Mgr. Markéty Kryslové 8 951 Kč a žalobci povinnost zaplatit České republice „na účet Okresního soudu Plzeň – město“ doplatek soudního poplatku ve výši 10 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, jaké účinky pro období měsíce ledna 2011 vyvolalo zrušení ustanovení §3b odst. 1, §3b odst. 2 a slova „2,5násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na doplacení neústavně odejmuté části platu a náhrady výdajů je dán, neboť nelze aplikovat již zrušený „2,5násobek“ průměrné mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře ani zrušené ustanovení §3b odst. 1, §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., a to s ohledem na Ústavním soudem shledaný „nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah“ do jejich platových poměrů. Pro stanovení výše platové základny soud prvního stupně považoval za rozhodné údaje Českého statistického úřadu o průměrné hrubé měsíční mzdě fyzických osob „na přepočtené počty“, jejíž výše za rok 2009 činila 24 432 Kč; při výpočtu výše platu žalobce však zohlednil, že žalobce zde vycházel z částky 24 411 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 9. 2016 č. j. 61 Co 72/2014-207 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v části ohledně částky 4 300 Kč s úroky z prodlení a „ve zbytku“ změnil tak, že žaloba se co do částky 16 100 Kč s úroky z prodlení zamítá; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 1 000 Kč. Odvolací soud rozhodoval v době následující po vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a vyšel z jeho nosného právního pravidla o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11, podle kterého i pro období let 2011 až 2012 platí závěr vyslovený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 „o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu“; nelze dovozovat, že by Ústavní soud zde „ponechal obecným soudům prostor, aby s použitím další argumentace případně dospěly ke stejnému závěru, k jakému dospěl Nejvyšší soud v rozsudku přezkoumávaném Ústavním soudem“. Přihlédl též k tomu, že ke svému závěru Ústavní soud dospěl již v době, kdy drtivá většina soudců uzavřela „dohody o platových nárocích“, a přezkoumávaný rozsudek by proto měl jen „omezený dopad na státní rozpočet“. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, podle které je možné žalovanou částku žalobci přiznat „z titulu náhrady škody“, neboť akceptace tohoto právního názoru by ve svém důsledku znamenala obcházení nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, především však (s ohledem na jednoznačný právní názor vyslovený v tomto nálezu) není splněn předpoklad odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti, jestliže ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu ve znění zákona č. 425/2010 Sb. vyjádřené slovy „2,5násobek“ Ústavní soud zrušil až uplynutím dne 31. 12. 2012 a do té doby je tedy ponechal „platnou a účinnou součástí právního řádu České republiky“. Správnými odvolací soud s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (v části nedotčené ústavní stížností) naopak shledal závěry soudu prvního stupně ohledně nesprávně stanovené platové základny; výši platu žalobce za leden 2011 (za použití „2,5násobku“ a žalobcem uplatněné výše „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ 24 411 Kč) stanovil částkou 76 900 Kč a výši náhrady výdajů částkou 3 400 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně. Namítal, že odvolací soud aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu (nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) vydaného na základě individuální stížnosti odlišné žalobkyně, nezabýval se (žalobcem uplatněnými) skutkovými a právními okolnostmi případu žalobce, odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se účinků zrušení části zákona pro jeho protiústavnost nálezem Ústavního soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96) a porušil „Evropskou úmluvu na ochranu lidských práv“ (správně: „Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod“) [nepřiznání nároku s ohledem na to, že vyhovění žalobě „by nevedlo ke zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší společnosti“]. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami dovolatele, že ke zrušení rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 došlo „z důvodů nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti“ (nepředložení relevantní argumentace týkající se intertemporálních účinků nálezů Ústavního soudu), jen stručně uvedl, že s žalobcem nesouhlasí, aniž by k tomu uvedl nějaké důvody. Odepřením práva na dorovnání platu (za situace, kdy „žalovaná svým vědomě neústavním a opakovaným zásahem zasáhla do práva žalobce na výplatu zákonem garantovaného platu“) došlo k porušení zásady podle §6 odst. 2 občanského zákoníku, podle které nesmí nikdo těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu; dovolatel poukázal na závěry Ústavního soudu o soukromoprávní povaze sporu o platy soudců a z tohoto důvodu se dovolává „stejného standardu“, který by byl zaručen každému zaměstnanci vůči nezákonně jednajícímu zaměstnavateli. Dovolatel je přesvědčen, že za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná nemá povinnost uplatněnou částku žalobci zaplatit z titulu dlužného platu, měl ji žalobci přiznat z titulu náhrady škody, neboť Česká republika porušila svoji povinnost nepřijímat neústavní právní předpisy, ač s ohledem na řadu předchozích nálezů Ústavního soudu vydaných ve věcech platů soudců si porušení této povinnosti byla vědoma, a v důsledku tohoto porušení žalobci vznikla škoda, jestliže mu byl plat vyplácen v nižší výši. Předpoklady odpovědnosti za škodu tak byly splněny. Konkrétní okolnosti případu, které odvolacím soudem nebyly zohledněny, spatřuje v tom, že ve věci posuzované Ústavním soudem žalobkyně „svou žalobu považovala primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv. pilotní případ), a nikoliv za způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu“, žalobce však „považuje svoji žalobu za způsob, jak se domoci dlužného platu za odvedenou práci“, neboť dlužné platy žaloval postupně, jak hrozilo jejich promlčení (u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 21 C 152/2014). Žalobce (na rozdíl od žalobkyně v Ústavním soudem posuzovaném případu) neuzavřel s Českou republikou „dohodu o narovnání“. V době rozhodování odvolacího soudu se jednalo o žaloby již jen minority soudců, a odvolací soud proto neměl zamítnout žalobu na základě toho, že vyhovění žalobě by „nevedlo ke zklidnění celkové atmosféry, která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti“ (rozhodnutí ve věci minoritní skupiny soudců se již nemůže dotknout veřejného mínění a navíc Česká republika opět deklarovala snahu zasáhnout do platových záležitostí soudců tím, že Český statistický úřad přestane zveřejňovat průměrné mzdy tříděné na podnikatelskou a nepodnikatelskou sféru), ani na základě toho, že by „zpětné doplacení těchto částek znamenalo významný zásah do státního rozpočtu“ (vzhledem k výši státního rozpočtu a k tomu, že se jedná o žaloby již jen minority soudců, by se nemohlo jednat o „významný“ zásah, navíc se nemůže jednat o nepředvídatelný zásah, neboť případné dopady musely být známy již v době přijímání neústavní úpravy). Pokud jde o argumentaci „ekonomickou situací“, nic nenapovídá tomu, že by Česká republika byla ve stavu neschopnosti doplatit žalobci dlužný plat. Žalobce navrhl, aby dovolací soud v dovoláním dotčené části rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost zaplatit žalobci 16 100 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 13. 2. 2011 do zaplacení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení jednak právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a že ustanovení §3b odst. 2 a §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb., jedná-li se o nárok žalobce na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za měsíc leden 2011), jednak právní otázky, zda v případě, kdy za toto období uvedená derogace právního předpisu nezakládá právo soudce na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů do výše odpovídající platové základně určené trojnásobkem průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok, soudci částka odpovídající tomuto doplatku náleží z důvodu náhrady škody. Vzhledem k tomu, že uvedené otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu“)]. Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce (srov. §3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle §5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. §32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce uplatnil nárok na plat a náhradu výdajů, tj. v měsíci lednu 2011, činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.). Pro roky 2011 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 činí 54 005 Kč (srov. §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.).
Ústavní soud nálezem ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 12. 9. 2011) ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 činí platová základna pro soudce 54 005 Kč“, a nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1. 6. 2012) ustanovení §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč“, a dnem 31. 12. 2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a od zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na plat a náhradu výdajů za měsíc leden 2011.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle §3 odst. 3 zákona o platu, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 až 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu „v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit) – jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Dovolatel tedy odvolacímu soudu nedůvodně vytýká, že nepodal vlastní výklad právních účinků derogačních nálezů Ústavního soudu na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012; jestliže zde odvolací soud respektoval závazné právní pravidlo Ústavního soudu, nemohl postupovat v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která dovolatel odkázal (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 27/2005, ze dne 27. 10. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1343/96), právní účinky uvedených derogačních nálezů neřešila. Nejvyšší soud s ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, s přihlédnutím k odlišným stanoviskům, která k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, ani neshledává.
Nelze sdílet ani námitky dovolatele, podle kterých odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu odůvodňují okolnosti projednávané věci, jež projednávanou věc odlišují od věci, ve které byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15.
Dovolatel v projednávané věci učinil předmětem řízení jen část svých platových nároků (plat a náhradu výdajů za měsíc leden 2011). Jedná se tedy o identickou situaci jako v případě posuzovaném Ústavním soudem, ve kterém žalobkyně uplatnila jen platové nároky za měsíce leden 2011, září 2011 a leden 2012, což Ústavní soud vedlo k závěru, že „vedlejší účastnice svou žalobu považovala primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv. pilotní případ), a nikoliv za způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu“, a nemůže se proto (v případě zrušených zákonných ustanovení, jimiž došlo ke snížení platů soudců) jednat o zásah do základního práva žalobkyně podle čl. 28 Listiny. Nelze tedy souhlasit s argumentací dovolatele, že – na rozdíl od uvedené žalobkyně – „považuje svoji žalobu za způsob, jak se domoci dlužného platu za odvedenou práci“. I když dovolatel u soudu uplatnil platové nároky i za měsíce únor 2011 až prosinec 2012, učinil tak v jiném samostatně probíhajícím řízení (ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 152/2014), čímž dal nepochybně najevo, že řízení v projednávané věci
– stejně jako žalobkyně ve věci posuzované Ústavním soudem – považuje za tzv. pilotní případ; v opačném případě by nepochybně i tyto platové nároky (návrhem na změnu žaloby) uplatnil v projednávané věci.
Z obsahu odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 vyplývá, že Ústavní soud v době svého rozhodování měl vědomost o tom, že převážná většina soudců (96,47 %) uzavřela dohodu o narovnání ve smyslu bodu II usnesení vlády ze dne 9. února 2015 č. 90 a že tedy jen menšina soudců setrvala na podaných žalobách, jimiž byly uplatněny platové nároky za roky 2011 a 2012 (srov. obsah vyjádření vedlejšího účastníka Ministerstva spravedlnosti k podané ústavní stížnosti). I tyto skutečnosti proto vzal v úvahu, dospěl-li ke shora uvedenému závěru o účincích nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 na platové nároky soudců založené v letech 2011 a 2012, které byly předmětem posouzení v nálezech Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11. Dovolatelem namítané skutečnosti, že neuzavřel dohodu o narovnání ohledně platových nároků a že v době rozhodování odvolacího soudu se žalobou svých platových nároků domáhala jen menšina (minorita) soudců (z čehož dovozuje, že minorita soudců se již nemůže dotknout veřejného mínění ani zasáhnout do státního rozpočtu, jako by tomu bylo v případě žalob všech soudců), proto nepředstavují odlišnosti od věci, kterou Ústavní soud posuzoval nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, jež by ospravedlňovaly odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu. Za takovou odlišnost nelze považovat ani to, že Český statistický úřad (vzhledem ke změně metodiky) od prvního čtvrtletí 2017 nezveřejňuje průměrné mzdy zaměstnanců tříděné na podnikatelskou a nepodnikatelskou sféru, tedy ukazatel, na který je podle ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu navázaný (mimo jiné) plat soudců, neboť uvedená skutečnost se může v platech soudců projevit (vzhledem k tomu, že pro daný kalendářní rok jsou významné údaje za předminulý kalendářní rok) až v roce 2019, nikoliv tedy zpětně v platu za měsíc leden 2011.
Odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu zde nelze odůvodňovat ani ustanovením §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, obsahujícím zásadu soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel pod toto zákonné ustanovení podřazuje stav, kdy zákonodárce (jak Ústavní soud opětovně zdůraznil v nálezu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) v záležitostech platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem“. Jeho argumentace však zcela opomíjí, že výkon zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci) Parlamentu (jeho obou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu) není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních vztahů, kterou by bylo možné poměřovat ustanoveními občanského zákoníku (jako základního kodexu soukromého práva).
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíc leden 2011 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Dovolací soud nesouhlasí s argumentací dovolatele, podle které částku odpovídající tomuto doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů lze žalobci přiznat z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla porušením povinnosti České republiky „nepřijímat neústavní právní předpisy“.
Funkce soudce je veřejnou funkcí [§74 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů], kterou soudce fakticky vykonává v pracovním vztahu (resp. jejíž součástí je pracovní vztah), který vykazuje znaky pracovního poměru a jenž je modifikován zvláštními způsoby úpravy některých institutů obsažených v Ústavě a v zákoně o soudech a soudcích. Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právními předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce (subsidiárně) přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Ze specifické úpravy pracovních vztahů soudců vyplývá, že jsou založeny na vzájemném prolnutí soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, přičemž u jeho platové složky soukromoprávní charakter vztahů převažuje (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15).
Jak již bylo uvedeno, výkon zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci) Parlamentu není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních vztahů, tedy ani v oblasti pracovních vztahů soudců. O výkon činnosti v pracovních vztazích soudců se nemůže jednat také proto, že Parlament (Poslanecká sněmovna a Senát) není organizační složkou státu, která za Českou republiku jedná a vykonává práva a povinnosti v pracovních vztazích soudců; za tuto organizační složku je třeba považovat soud, ke kterému byl soudce k výkonu funkce se svým souhlasem přidělen nebo přeložen (srov. §9 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a §67 odst. 1 a §71 odst. 1 zákona o soudech a soudcích). Zákonodárnou činnost Parlamentu, jejímž výsledkem bylo přijetí zákona č. 425/2010 Sb., který byl následně Ústavním soudem ve shora uvedených ustanoveních shledán v rozporu s ústavním pořádkem, proto nelze považovat za porušení „právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele“, které by zakládalo právo soudce na náhradu škody z důvodu obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §265 odst. 2 zákoníku práce ve výši odpovídající platové restrikci za dobu před vykonatelností nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11.
Nelze uvažovat ani o odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru, že za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb. zásadně nelze považovat zákonodárnou činnost (nejde o výkon státní moci ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, takto: „Vzhledem k tomu, že Parlament tvořený Poslaneckou sněmovnou a Senátem je vrcholným orgánem moci zákonodárné (srov. čl. 15 Ústavy), který v podmínkách zastupitelské demokracie rozhoduje hlasováním svých členů – poslanců a senátorů o přijetí či nepřijetí předloženého návrhu zákona, přičemž neexistuje a ani existovat nemůže pravidlo či předpis o tom, jak který poslanec, senátor či poslanecký nebo senátorský klub má při přijímání zákonů hlasovat (podle čl. 23 odst. 3 a čl. 26 Ústavy jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy), nelze proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu považovat za úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
a – pokud pravidla jednacího řádu Poslanecké sněmovny nebo Senátu byla zachována
– už vůbec nelze uvažovat o „soudní“ kontrole, zda výsledek hlasování je správný či nesprávný. Jde o princip ústavní suverenity moci zákonodárné, která je odpovědna lidu.“
Dovolací soud v tomto směru opakovaně zdůrazňuje (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3598/2014, uveřejněného pod č. 111 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5027/2014), že uvedený právní názor nadále obstojí i přesto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž byl vyjádřen, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 156/05, uveřejněném pod č. 167 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2009. Důvodem zrušení rozhodnutí nebyl právní názor Ústavního soudu spočívající v tom, že lze dlouhodobou legislativní nečinnost státu podřadit pod nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ale skutečnost, že obecné soudy neposoudily nárok stěžovatelů (na náhradu škody vůči státu, jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy) z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud ve své argumentaci odkázal na stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, uveřejněné pod č. 136 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 2009, v němž je mimo jiné uvedeno, že z hlediska posouzení základního práva na náhradu škody vůči státu je nezbytné vycházet z čl. 36 odst. 3 Listiny. Toto ustanovení zaručuje právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Z tohoto hlediska ale nelze považovat Parlament za orgán veřejné správy, soud nebo jiný srovnatelný orgán státu. Nelze tak především učinit v případě, kdy Parlament vykonává svoji zákonodárnou pravomoc. Odpovědnost za výkon této pravomoci je v první řadě politická.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním žalobce, věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu