ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.265.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 265/2021-250
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně H. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská č. 346/33, proti žalované ARRIVA STŘEDNÍ ČECHY s. r. o. , se sídlem v Králově Dvoře, Pod Hájem č. 97, IČO 25620886, zastoupené JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Plzeňská č. 3350/18, o zaplacení 31.128,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 225/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2020, č. j. 23 Co 159/2020-215, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 720,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jakuba Dohnala, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze, Plzeňská č. 3350/18.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 23 Co 159/2020-215, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr o tom, že žalobkyně od února 2016 pracovala v rozdělených směnách ve smyslu ustanovení §81 odst. 1 zákoníku práce, což se odrazilo i v kolektivních smlouvách, v době přerušení řízení vozidla jí nebyly uloženy žádné povinnosti související s výkonem práce, se svým časem mohla v této době volně nakládat, a nenáleží jí za dobu přerušení řízení mzda, ale odměna ve výši 50,-Kč za hodinu, neboť žalovaná prokázala, že žalobkyně s tím, že pracuje v rozdělené směně, byla seznámena, a že nemusela jako řidička v době přerušení pracovní doby hlídat tržbu, zařízení autobusu, uklízet autobus, případně jezdit do opravny) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2845/2004, uveřejněného pod č. 97/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, a v nich vyjádřený závěr, že „přerušení práce v rámci jedné směny, v jehož rámci řidič musí – jak tvrdí žalobkyně – hlídat tržbu, zařízení autobusu a činit obslužné činnosti, by nemohlo být za odpočinek považováno, neboť ze zákonného vymezení doby odpočinku jako doby, která není pracovní dobou, vyplývá, že během odpočinku zaměstnanec není povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci, a podle ustanovení článku 1 písm. m) Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 62/2010 Sb.m.s., odpočinek znamená nepřerušenou dobu, během níž může řidič volně nakládat se svým časem, pouze při splnění těchto podmínek a za předpokladu, že by zaměstnavatel v dopravě rozdělil pracovní dobu téže směny na dvě nebo více částí (srov. §81 odst. 1 zákoníku práce), by mohlo být přerušení řízení považováno za odpočinek, který není pracovní dobou“].
V části, v níž dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a předestírá opačné skutkové závěry („že z předložených turnusů ani výplatních pásek nevyplývalo, že by žalobkyně mohla z těchto dokladů vyčíst, že je v režimu rozdělené směny“, „že obsah dodatku č. 1 ke Kolektivní smlouvě vyššího stupně na rok 2013-2016 ze dne 17. 12. 2015 nebyl žalobkyni znám, tedy jím nebyla vázána a nemohla tak pracovat v režimu rozdělené směny“, „že žalovaná neprokázala, že by žalobkyně byla do režimu rozdělené směny zařazena“), od nichž potom odvíjí tvrzení o neřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu [jde o otázky uvedené pod bodem 2. 1., písm. D) a E) a bodem 3. 8. obsahu dovolání], a dílem předkládá k vyřešení otázky k závěrům, na nichž není vůbec rozhodnutí odvolacího soudu založeno [jde o otázky uvedené pod bodem 2. 1. písm. C) obsahu dovolání], uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Námitky, snažící se předložit vlastní skutkovou verzi posuzovaného případu (tedy, že žalobkyně nepracovala v režimu rozdělené směny), pak zásadně přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „odvolací soud nevyslechl svědky navržené ze strany žalobkyně, ani se jejím návrhem nezabýval“, ale mohla by představovat (kdyby byla důvodná) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.
Námitka dovolatelky, že se odvolací soud při řešení otázky „povahy tzv. čekání řidiče autobusové dopravy, u které délka žádného ze spojů nepřesahovala 50 km, v době mezi jednotlivými spoji, v rámci pracovního procesu, tedy zda se jedná o odpočinek nebo o výkon práce v době čekání řidiče, za který mu náleží mzda“, odchýlil od judikatury dovolacího soudu a Nejvyššího správního soudu (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4959/2016, rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 6 Ads 4/2017 a ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 Ads 47/2018), přípustnost dovolání založit nemůže, neboť soudy v jí uváděných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Podává-li žalobkyně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, „do všech jeho výrokových částí“, napadá rozsudek odvolacího soudu též v části, v níž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků. V této části není dovolání žalobkyně přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., které stanoví, že dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu