ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.2669.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 2669/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, proti žalované Správě služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 8 – Libni, Kundratka č. 1951/19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova č. 1158/17, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 C 374/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. července 2009 č. j. 21 Co 223/2009-59, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2008 č. j. 7 C 374/2007-29 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27. 6. 2007 sdělila žalovaná žalobkyni, že jí v souladu s ustanovením §52 písm. e) zákoníku práce dává výpověď z pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 8. 8. 2006, neboť žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením pracovnělékařské péče dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že důvod výpovědi je v rozporu se skutečností a že výpověď jí měla být dána podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, neboť její zdravotní stav se zhoršil po nástupu do zaměstnání, kdy se u ní objevily „obtíže, kterými v minulosti netrpěla“, a žalobkyně se proto domnívá, že se u ní jedná o nemoc z povolání. Žalovaná rozvázala pracovní poměr se žalobkyní přesto, že „měla do té doby k dispozici pouze neurčité lékařské zprávy, které připouštěly vazbu zdravotního stavu žalobkyně na zaměstnání“.
Žalovaná namítala, že při posuzování zdravotní způsobilosti žalobkyně konat práci podle pracovní smlouvy vycházela z lékařského posudku MUDr. I. G., která došla k závěru, že žalobkyně je „neschopna k práci dle pracovní smlouvy“, a z „posudku zdravotní způsobilosti“ MUDr. M. P., podle něhož žalobkyně není schopna výkonu práce veterinárního technika, přičemž „nemoc není následek pracovního zařazení žalobkyně“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 6. 2008 č. j. 7 C 374/2007-29 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 9.996,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Balcara. Dospěl k závěru, že žalobkyně podle lékařského posudku MUDr. M. P. ze dne 26. 6. 2007, který „odpovídá všem požadavkům ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce“, pozbyla trvale vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilost konat dosavadní práci veterinárního technika, kterou vykonávala na základě pracovní smlouvy ze dne 8. 8. 2006, aniž by její nemoc byla následkem jejího pracovního zařazení, a že je proto výpověď z pracovního poměru doručená jí žalovanou dne 28. 6. 2007 platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 7. 2009 č. j. 21 Co 223/2009-59 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.050,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Brože, CSc. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, neboť žalovaná „postupovala zcela v souladu s §52 písm. e) zákoníku práce“, a že žalobkyně neprokázala, že jí měla být dána výpověď podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, ani že by se postupem ve správním řízení domohla přezkoumání lékařského posudku, o který je výpověď „opřena“ a který nepodléhá přezkumu soudem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že lékařský posudek MUDr. M. P., na základě něhož jí byla dána výpověď, „neodpovídá požadavkům ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce“, že MUDr. M. P. ani MUDr. I. G. nebyly příslušné k vydání posudku o zdravotní způsobilosti žalobkyně, neboť nikdy nebyly jejími „příslušnými obvodními lékařkami“, a že posudky těchto lékařek, které byly „smluvními partnerkami“ žalované, byly vydány na základě „objednávky zaměstnavatele“, pro což svědčí i fakt, že tyto lékařky nikdy „neidentifikovaly“ onemocnění žalobkyně, která se u nich „nepodrobila žádné důkladnější prohlídce“. Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, případně zjevně bezdůvodné, a v případě, že by shledal jeho přípustnost, aby dovolání zamítl, neboť rozsudky soudů obou stupňů jsou v souladu s ustálenou judikaturou a nezakládají se na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu věci bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), že žalobkyně vykonávala v pracovním poměru u žalované ode dne 16. 8. 2006 práci veterinárního technika. Dne 5. 6. 2007 vyhotovila praktická lékařka MUDr. I. G. na základě preventivní periodické prohlídky žalobkyně posudek, v němž uvedla, že žalobkyně je „neschopna k navrhované práci“. Dne 26. 6. 2007 vyhotovila praktická lékařka MUDr. M. P. na základě preventivní lékařské prohlídky „posudek zdravotní způsobilosti v souvislosti s výkonem práce“, v němž uvedla, že žalobkyně „trvale není schopna výkonu práce veterinárního technika“ a že „nemoc není následek pracovního zařazení zaměstnance“. Dne 28. 6. 2007 doručila žalovaná žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce odůvodněnou tím, že žalobkyně pozbyla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením pracovnělékařské péče dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné mimo jiné vyřešení právní otázky, jaké požadavky musí splňovat lékařský posudek při podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 28. 6. 2007 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen „zák. práce“), a podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění zákonů č. 210/1990 Sb., č. 425/1990 Sb., č. 548/1991 Sb., č. 550/1991 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 15/1993 Sb., č. 161/1993 Sb., č. 307/1993 Sb. a č. 60/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 206/1996 Sb. a zákonů č. 14/1997 Sb., č. 79/1997 Sb., č. 110/1997 Sb., č. 83/1998 Sb., č. 167/1998 Sb., č. 71/2000 Sb., č. 123/2000 Sb., č. 132/2000 Sb., č.149/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 164/2001 Sb., č. 260/2001 Sb., č. 285/2002 Sb., č. 290/2002 Sb., č. 320/2002 Sb., č. 130/2003 Sb., č. 356/2003 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 53/2004 Sb., č. 121/2004 Sb., č. 156/2004 Sb., č. 422/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 379/2005 Sb., č. 381/2005 Sb., č. 109/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 225/2006 Sb., č. 227/2006 Sb., č. 245/2006 Sb., č. 342/2006 Sb. a č. 111/2007 Sb., tedy podle zákona o péči o zdraví lidu ve znění účinném do 11. 2. 2008 (dále jen „zákona o péči o zdraví lidu“).
Podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku vydaného zařízením pracovnělékařské péče nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci.
K výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce smí zaměstnavatel - jak vyplývá z jeho znění - přistoupit, jestliže zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, který nebyl způsoben pracovním úrazem, nemocí z povolání nebo ohrožením nemocí z povolání, podle lékařského posudku vydaného zařízením závodní preventivní péče (zákoník práce ve znění účinném do 31. 12. 2007 hovořil o zařízeních „pracovnělékařské péče“, která však nebyla ustanovena, a jejich úkoly proto plnila zařízení v rámci závodní preventivní péče) nebo rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává, pozbyl dlouhodobě způsobilosti konat dále dosavadní práci [okolnost, že zaměstnanec nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí, je důvodem k výpovědi z pracovního poměru za podmínek uvedených v ustanovení §52 písm. d) zák. práce]. Závěr o tom, že zaměstnanec není vzhledem ke svému zdravotnímu stavu způsobilý dále konat dosavadní práci a že tuto způsobilost pozbyl dlouhodobě, musí být vyjádřen v lékařském posudku (v rozhodnutí příslušného správního úřadu, který lékařský posudek přezkoumává) výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2785/2010, který byl uveřejněn pod č. 34 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012).
Lékařskou posudkovou činnost, jejímž „předním úkolem“ je posuzování způsobilosti k práci, vykonávají v rámci léčebně preventivní péče, včetně závodní preventivní péče, zpravidla ošetřující lékaři (srov. §21 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu). Protože posuzování zdravotní způsobilosti fyzických osob k práci se uskutečňuje - jak uvedeno výše - v rámci závodní preventivní péče, je zřejmé, že pro vydání lékařského posudku o způsobilosti zaměstnance k práci, kupř. pro účely výpovědi ze zdravotních důvodů podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce, je povolán v první řadě lékař zajišťující pro zaměstnance závodní preventivní péči (závodní lékař). Především lékaře zajišťujícího závodní preventivní péči je třeba - s ohledem na zákonem vymezený cíl a rozsah závodní preventivní péče (srov. §18a a §35a zákona o péči o zdraví lidu) - chápat jako příslušného lékaře, podle jehož posudku je zaměstnavatel povinen v zájmu zajištění bezpečného, nezávadného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí postupovat při zařazování do práce, eventuálně při převedení na jinou práci. Teprve tehdy, nepůsobí-li u zaměstnavatele lékař závodní preventivní péče, přichází v úvahu pro výkon lékařské posudkové činnosti lékař zvolený zaměstnancem ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 věty první zákona o péči o zdraví lidu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1936/2004 nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 5. 2010 sp. zn. 21 Cdo 266/2009, který byl uveřejněn pod č. 85 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Lékařský posudek, který je zařízením závodní preventivní péče vydáván „pro účely pracovněprávních nebo obdobných vztahů“, musí obsahovat - jak je zřejmé z bodu 8 Přílohy č. 1 vyhlášky č. 385/2006 Sb., o zdravotnické dokumentaci, ve znění vyhlášek č. 479/2006 Sb. a č. 64/2007 Sb. - identifikační údaje posuzované osoby, zaměstnavatele, příslušného zdravotnického zařízení a lékaře, který posudek vydal, účel vydání posudku, údaje o pracovním zařazení posuzované osoby, druhu práce, režimu práce a zdravotních a bezpečnostních rizicích práce, za kterých je vykonávána, a míře těchto rizik, označení nemoci z povolání (jde-li o lékařský posudek ve věci nemoci z povolání), posudkový závěr, poučení o možnosti podat návrh na přezkoumání posudku a datum vydání posudku; je-li účelem posudku posouzení zdravotní způsobilosti, musí být z posudkového závěru lékařského posudku zřejmé, zda posuzovaná osoba a) je zdravotně způsobilá, nebo b) je zdravotně způsobilá s podmínkou (zdravotní způsobilostí s podmínkou se rozumí například použití nezbytného zdravotnického prostředku posuzovanou osobou nebo jiné omezení posuzované osoby kompenzující její zdravotní omezení; v posudku se vždy tato podmínka vymezí), nebo c) je zdravotně nezpůsobilá, anebo d) pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost. Při vydávání lékařských posudků se stále - i přes právní úpravu obsaženou v ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů - postupuje zejména podle směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 12. 1967 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci č. 49/1967 Věstníku ministerstva zdravotnictví (registrované v částce 2/1968 Sb.), ve znění směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 21. 5. 1970 č. 17/1970 Věstníku ministerstva zdravotnictví (registrované v částce 20/1970 Sb.), vyhlášek č. 487/1991 Sb. a č. 31/1993 Sb. a zákona č. 61/2000 Sb. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 21 Cdo 4468/2010, který byl uveřejněn pod č. 144 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 10. 2011 sp. zn. 21 Cdo 2785/2010).
Protože pro závěr, že zaměstnanec není zdravotně způsobilý dále konat dosavadní práci, je - jak vyplývá z výše uvedeného - významné rovněž to, zda příčinou jeho zdravotní nezpůsobilosti jsou pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, nebo zda zaměstnanec pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce z jiných („obecných“) příčin, musí být z lékařského posudku vždy jednoznačně patrno, zda u zaměstnance zjištěná zdravotní nezpůsobilost k dalšímu výkonu dosavadní práce zakládá důvod k výpovědi podle ustanovení §52 písm. d) zák. práce, nebo zda je výpovědním důvodem podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce. To platí bez ohledu na skutečnost, že právní úprava náležitostí lékařského posudku (v rozporu se zákonem) s takovým rozlišováním v posudkovém závěru - jak vyplývá z výše uvedeného – neuvažuje (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 492/2012).
V posuzované věci je z obsahu lékařského posudku MUDr. I. G. ze dne 5. 6. 2007 zřejmé, že byl vydán v rámci tzv. preventivní periodické prohlídky žalobkyně (ve smyslu ustanovení §9 směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 16. 12. 1967 o posuzování zdravotní způsobilosti k práci č. 49/1967 Věstníku ministerstva zdravotnictví ve znění směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 21.5.1970 č. 17/1970 Věstníku ministerstva zdravotnictví, vyhlášek č. 487/1991 Sb. a č. 31/1993 Sb. a zákona č. 61/2000 Sb.) a že žalobkyně byla v posudkovém závěru tohoto lékařského posudku označena za „neschopnou k navrhované práci“, tj. k práci veterinárního technika. Protože v lékařském posudku MUDr. I. G. nebylo výslovně a ani jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vyjádřeno, že by žalobkyně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyla způsobilost konat dále dosavadní práci dlouhodobě, je na místě závěr, že tento lékařský posudek s ohledem na svůj obsah není způsobilým předpokladem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zák. práce. Takovým předpokladem pro výpověď nemůže být ani lékařský posudek MUDr. M. P. ze dne 26. 6. 2007, který nemá všechny náležitosti lékařského posudku stanovené právními předpisy, neboť neobsahuje údaje o režimu práce posuzované osoby a zdravotních a bezpečnostních rizicích práce, za kterých je vykonávána, a míře těchto rizik, ani poučení o možnosti podat návrh na přezkoumání posudku ( srov. §77 zákona o péči o zdraví lidu), a z jehož obsahu není (v rozporu se zákonem) jednoznačně (bez dalšího) patrno, pro jakou příčinu žalobkyně pozbyla dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce (zda příčinou dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti žalobkyně k výkonu dosavadní práce jsou pracovní úraz, nemoc z povolání nebo ohrožení nemocí z povolání, anebo jiná okolnost spočívající v jejím zdravotním stavu).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 10) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu