ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3464.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 3464/2018-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně P. J. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích č. 553/17, proti žalované Základní škole, Praha 9 – Černý most, Generála Janouška 1006 se sídlem v Praze 9, Generála Janouška č. 1006, IČO 61386898, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 68/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2018, č. j. 62 Co 81/2018-245, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2018, č. j. 62 Co 81/2018-245, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), když dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), odmítl, neboť jednak neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jednak v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tyto nedostatky pokračovat.
V dovolání musí být též (kromě dalších náležitostí) uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237 až 238a o. s. ř. (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.). Judikatura soudů dovodila, že, může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. – tak jako tomu je v posuzovaném případě - je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v tomto ustanovení je podle mínění dovolatele splněn (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116/2014 v časopise Soudní judikatura); má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V projednávané věci dovolatelka – jak uvedla v dovolání – mylně dovozuje, že „dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu podle §241a odst. 2 pím. b) o. s. ř.“ (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno dne 23. 5. 2018, tedy po 29. 9. 2017, dovolací soud však projedná a rozhodne - jak uvedeno výše - podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávné právní posouzení věci se pokládá vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které dovolatel pokládá za chybné. Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že výpověď z pracovního poměru ze dne 19. 11. 2014 je platným právním jednáním žalované, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, namítá-li, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci - že „výpověď daná žalobkyni byla účelová“), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný pod č. 57/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11/1999, str. 374, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1506/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1001/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2358/2011, a v nich vyslovený právní závěr, že zákon zaměstnavateli umožňuje, aby reguloval počet svých zaměstnanců a jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám, a že o výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel, soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat; k otázce, zda přijetí organizačního opatření směřovalo k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, anebo zda podle svého obsahu nebo účelu směřovalo k jinému cíli, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný pod č. 54/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; k významu pohnutky pro právní jednání a pro rozvázání pracovního poměru srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1494/2014] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li žalobkyně s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2457/2015, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 317/2015, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5054/2014, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1331/2013, ze dne 2. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1770/2001, ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2735/2004, ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 440/2008, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soud však ve zmiňovaných věcech vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (do potvrzujícího výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení) není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 12. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu