ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3468.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3468/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci péče o nezletilou D. K. , zastoupenou městem Říčany se sídlem Městského úřadu města Říčany, Masarykovo náměstí č. 53/40, dceru matky H. K. , zastoupené JUDr. Alenou Horčicovou, CSc., advokátkou se sídlem v Kolíně, Politických vězňů č. 27, a otce F. K. , zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, o návrhu matky na zvýšení výživného, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 22 P 39/2016, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Co 142/2016-260, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2016 č. j. 22 Co 142/2016-260 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 24. února 2016 č. j. 22 P 39/2016-239 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Matka se návrhem podaným dne 19. 10. 2015 u Okresního soudu Praha-východ domáhala zvýšení výživného, které je otec povinen přispívat na výživu jejich nezletilé dcery, která byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 1. 2013 č. j. 22 Nc 134/2012-109 svěřena do péče matky.
Okresní soud Praha-východ usnesením ze dne 5. 1. 2016 č. j. 30 Nc 408/2015-233 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Kolíně s odůvodněním, že řízení ve věci péče o nezletilou bylo zahájeno u Okresního soudu v Kolíně, jehož místní příslušnost dosud trvá.
Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 24. 2. 2016 č. j. 22 P 39/2016-239 přenesl svou místní příslušnost podle ustanovení §5 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), na Okresní soud Praha-východ, neboť matka se s nezletilou přestěhovala do města Ř., a proto je v zájmu nezletilé, aby ve věci rozhodoval Okresní soud Praha-východ.
K odvolání otce Krajský soud v Praze potvrdil usnesením ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 Co 142/2016-260 usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je v nejlepším zájmu nezletilé, aby věc projednal a rozhodl Okresní soud Praha-východ, v jehož obvodu nezletilá bydlí, dojíždí z něj do školy a má v něm své zájmy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání. Namítal, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, neboť nevzal při posuzování zájmu nezletilé na přenesení příslušnosti v potaz všechny okolnosti daného případu, ale vycházel pouze z toho, že došlo ke změně bydliště nezletilé. Podle dovolatele měl odvolací soud zohlednit to, že Okresní soud v Kolíně byl stejně jako město K. (opatrovník nezletilé) s ohledem na předcházející řízení dobře informován o poměrech nezletilé (a také o poměrech jejího bratra D.), a proto mohl ve věci rychleji rozhodnout, že nezletilá má stále pevné vazby k okresu K., a že mezi původním a novým bydlištěm nezletilé je vzdálenost jen 24 km, a proto není významný rozdíl v dojezdové vzdálenosti k Okresnímu soudu v Kolíně a k Okresnímu soudu Praha-východ z nového bydliště nezletilé. Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně neinformoval účastníky řízení (včetně nezletilé) o zamýšleném přenesení příslušnosti a nedal jim možnost se k tomuto postupu vyjádřit, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami dovolatele, a proto rozhodl v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. 33 Cdo 903/2008 a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 33 Cdo 500/2007, a že soud neprovedl žádná šetření směřující ke zjištění zájmu nezletilé na přenesení příslušnosti. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dne 19. 10. 2015, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen ,,o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující vyřešení právní otázky, zda k přenesení místní příslušnosti podle ustanovení §5 z. ř. s. postačuje zjištění, že došlo ke změně bydliště dítěte, aniž by se soud zabýval také jinými okolnostmi a zájmy, které jsou vedle hlediska blízkosti v každé konkrétní věci obsahem zásady nejlepšího zájmu dítěte. Jedná se přitom o otázku vyplývající z aplikace procesního práva (o. s. ř.), takže skutečnost, že se tak děje v řízení, kde proti meritornímu rozsudku dovolání přípustné není [srov. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], je nerozhodná (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014). Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání otce je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) je obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný, soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště.
Podle ustanovení §5 z. ř. s. změní-li se v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svoji příslušnost na jiný soud, je-li to v zájmu nezletilého.
Ustanovení §5 z. ř. s. s účinností od 1. 1. 2014, nahradilo dřívější ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., v němž bylo stanoveno, že změní-li se okolnosti, podle nichž se posuzuje příslušnost, může příslušný soud přenést svou příslušnost na jiný soud, jestliže je to v zájmu nezletilého.
Dovolací soud se již v minulosti otázkou přenesení místní příslušnosti v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé zabýval ve vztahu k ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013. Jakkoliv byly tyto závěry dosaženy v úpravě procesního práva účinné do 31. 12. 2013, lze z nich vycházet i za současného stavu právní úpravy, neboť znění ustanovení §5 z. ř. s. je téměř doslovně převzaté z původního ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 a ani z důvodové zprávy se nepodává, že by zákonodárce usiloval o změnu předmětného ustanovení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015).
Podmínkami pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé se dovolací soud zabýval ve svém usnesení ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1510/2013, uveřejněném pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014. Nejvyšší soud zde uvedl, že místní příslušnost soudu se řídí zásadou perpetuatio fori vyjádřenou v §11 odst. 1 o. s. ř., totiž že místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Je proto vyloučeno, aby soud, jehož místní příslušnost byla založena prvním rozhodnutím ve věci péče o nezletilé dítě, při podání dalšího návrhu na zahájení řízení reagoval na změnu okolností, podle nichž se posuzuje místní příslušnost soudu, vyslovením místní nepříslušnosti podle §105 o. s. ř. Změna okolností daná změnou bydliště dítěte, může být pouze důvodem k přenesení příslušnosti na jiný soud, je-li to v zájmu dítěte, podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. Účelem této úpravy je zajištění důsledné ochrany nezletilého dítěte, neboť o dítěti by měl vždy rozhodovat ten soud, který si může v rámci svého obvodu zjistit o dítěti co nejvíce informací, zejména za součinnosti s orgánem sociálně-právní ochrany dětí jako opatrovníkem dítěte. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte, uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1336 s.).
V teorii ani v soudní praxi není pochyb o tom, že ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř. představuje výjimku ze zásady perpetuatio fori, podle níž místní příslušnost obecného soudu dítěte určená podle okolností, které tu byly v době prvního rozhodnutí soudu, trvá po celou dobu řízení. Přenesením příslušnosti nedochází ke změně věcné příslušnosti, ale pouze místní příslušnosti, což znamená, že za významné jsou považovány změny těch okolností, které obecně zakládají místní příslušnost soudu. Ty jsou v ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. redukovány na bydliště nezletilého dítěte. Pravidlo pro určení místní příslušnosti ve věcech péče o nezletilé tak má zajistit, aby o poměrech dítěte rozhodoval ten soud, který má nejlepší předpoklady pro jejich zjištění, čímž se současně naplňuje i zájem na rychlosti a hospodárnosti řízení. Stejné východisko se pak uplatňuje i pro přenesení příslušnosti, tedy aby nadále o poměrech dítěte rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky, rozuměno zejména z hlediska blízkosti. Tím se současně realizuje i zájem dítěte, aby jeho poměry byly v řízení ovládaném vyšetřovací zásadou upraveny soudem, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době. Zájem dítěte jednak dochází v naplnění požadavku, aby o jeho poměrech rozhodoval soud, který k tomu má nejlepší podmínky a jednak slouží jako korektiv, který i když by jinak byly dány místní souvislosti, ponechávající soudu prostor pro uvážení, který soud věc projedná a rozhodne. Přenesení příslušnosti tak bude bránit např. pouhá snaha jednoho z rodičů o „legalizaci“ pobytu dítěte v jiném místě (často značně vzdáleném), než je původní bydliště, vedená snahou o omezení či znemožnění styku dítěte s druhým z rodičů. Na uvedené závěry navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 4. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3572/2015, kde vyslovil, že obecně není vyloučeno, aby o přenesení příslušnosti na jiný soud podle ustanovení §177 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, rozhodl soud příslušný podle ustanovení §88 písm. c) o. s. ř. i v průběhu konkrétního probíhajícího řízení ve věci péče o nezletilého, je-li to v jeho zájmu.
Při posuzování zájmu dítěte je třeba vycházet rovněž z Úmluvy o právech dítěte, neboť v České republice jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu (čl. 10 Ústavy ČR). Zvláštní postavení mezi nimi mají mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, které tvoří součást českého ústavního pořádku se všemi důsledky z toho plynoucími. Do kategorie těchto smluv bezesporu patří též Úmluva o právech dítěte, jejíž čl. 3 odst. 1 deklaruje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na výklad, který k otázce zájmu dítěte (v procesní rovině) zaujal v rozsudku ze dne 26. 4. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3430/2011, uveřejněném pod č. 102 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2012. Nejlepší zájem dítěte v procesním významu zahrnuje rozhodovací činnost soudu, která v konkurenci často protichůdných zájmů účastníků řízení zvažuje a přední význam přiznává zjištěnému zájmu dítěte s cílem dosáhnout pro dítě stabilního a dlouhodobého řešení.
Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodným hlediskem pro přenesení místní příslušnosti ve věcech péče soudu o nezletilé je (ve vztahu ke konkrétnímu řízení) zájem dítěte. V zájmu dítěte je, aby o věci rozhodl soud, který k tomu má nejlepší podmínky, přičemž toto kritérium nelze chápat tak, že tímto soudem musí být vždy soud geograficky nejbližší místu bydliště dítěte, ale k nalezení nejlepších podmínek pro rozhodnutí ve věci je soud povinen zkoumat také další okolnosti případu a vyvažovat zájmy všech účastníků řízení. Skutečnost, že ve většině případů soud přenese místní příslušnost na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo, neboť nad ostatními hledisky (která jsou významná pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte) v konkrétní věci převáží hledisko blízkosti, však nemůže vést k tomu, že soud zcela rezignuje na zjišťování zájmu dítěte a přenese místní příslušnost pouze na základě zjištění, že dítě změnilo své bydliště. K naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte se soud musí v každé konkrétní věci zabývat tím, zda nejsou dány okolnosti (zájmy), které by s ohledem na konkrétně vyjádřený (jedinečnými okolnostmi případu podmíněný) zájem dítěte odůvodňovaly závěr o nepřenesení místní příslušnosti na soud, do jehož obvodu se dítě přestěhovalo.
Soud prvního stupně (jehož rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem) v projednávané věci (ve věci návrhu matky na zvýšení výživného) přenesl místní příslušnost na Okresní soud Praha-východ na základě zjištění, že matka se s nezletilou přestěhovala do města Ř., aniž by zjišťoval, zda nejsou v posuzovaném případě dány okolnosti (zájmy), které by odůvodňovaly závěr o nepřenesení místní příslušnosti. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně ani odvolací soud se přesvědčivě nevypořádaly s otázkou, do jaké míry je původní soud obeznámen s projednávanou věcí, zda je přenesení místní příslušnosti vhodné i s ohledem na ostatní členy rodiny nezletilé (bratr nezletilé byl svěřen do péče otce rozhodnutím původního soudu), zda nezletilá má nadále pevné vazby v obvodu původního soudu, v obvodu kterého soudu lze důvodně očekávat hospodárnější průběh řízení, zahrnuje v to i posouzení náročnosti dojíždění k původnímu soudu, neučinily dotaz na opatrovníka nezletilé, ani jiným způsobem nezjišťovaly zájem dítěte v projednávané věci, a proto nemohou jejich rozhodnutí dosud obstát, neboť posuzování naplnění zásady nejlepšího zájmu dítěte vyžaduje v prvé řadě, aby byly zjištěny všechny okolnosti rozhodné pro zájem dítěte.
Uvedené však nelze vykládat tak, že by soudy byly povinny zjišťovat názor nezletilých na přenesení místní příslušnosti soudu jejich výslechem ve smyslu ustanovení §100 odst. 4 o. s. ř. Zjištění názoru nezletilých, ať už přímo či nepřímo, na přenesení místní příslušnosti soudu (tedy výhradně k otázkám procesního postupu soudu), prostřednictvím soudu, není nezbytné k realizaci zásady nejlepšího zájmu dítěte. V procesní rovině je nejlepší zájem dítěte realizován již procesními pravidly, která (mají-li být souladná s článkem 12 Úmluvy o právech dítěte) tento základní princip respektují. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že ustanovení §5 z. ř. s. (stejně jako předcházející ustanovení §177 odst. 2 o.s.ř.) tuto zásadu respektují, neboť vymezují podmínky pro přenesení příslušnosti tak, aby o věci mohl rozhodovat právě jen ten soud, u něhož se předpokládá, že tak učiní s plnou znalostí věci, bezprostředně, hospodárně a v rozumné době (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 122/2015, stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. I. ÚS 222/17).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kolíně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu