ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3641.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3641/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalované Zentivě, k.s. (dříve Zentiva, a.s., a Léčiva, a.s.) se sídlem v Praze 10 - Dolních Měcholupech, U Kabelovny č. 130, IČO 49240030, zastoupené prof. JUDr. Janem Dědičem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o 97.941.848,21 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 151/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. března 2015 č.j. 9 Cmo 472/2008-677, takto:
Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se přikazuje k dalšímu řízení Vrchnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,21 Kč a "ušlý zisk ve výši 19% p.a. od 16.11.1998 do zaplacení". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. (jako zástavcem) smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jejími dlužníky a že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou; vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované (jako poddlužníkovi) dne 8.9.1998. Žalovaná poté ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila Chemapolu, a.s., že provádí "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek" (za účelem "provedení jednostranného zápočtu" žalovaná "dokonce přebírala pohledávky jiných věřitelů za Chemapolem") a provedený "zápočet" se týkal též předmětné zastavené pohledávky. Žalobkyně má za to, že žalovaná, která svým postupem "způsobila zánik zástavy", porušila povinnost vyplývající z ustanovení §151i občanského zákoníku, a že proto odpovídá žalobkyni ve smyslu ustanovení §420 občanského zákoníku za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele".
V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně "doplnila a upravila svůj žalobní návrh" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná zaplatila 97.941.848,- Kč s 19% úrokem z prodlení ve výši 19% od 4.1.1999 do zaplacení. Svůj požadavek zdůvodnila zejména tím, že žalovanou provedené zápočty na pohledávky Chemapolu, a.s. mohou být "posuzovány také jako neplatné ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku", neboť byly učiněny v rozporu s ustanovením §167 odst.1 občanského zákoníku, podle něhož, je-li zástavou pohledávka, je poddlužník povinen splnit svůj dluh po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli. Podle názoru žalobkyně je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil, a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody".
Městský soud v Praze, který věc převzal od Krajského obchodního soudu v Praze (srov. čl. II bod 1 větu první zákona č. 215/2000 Sb.), nejprve usnesením vyhlášeným při jednání dne 26.4.2004 připustil změnu žaloby "tak, že následně bude rozhodováno o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 97.941.848,- Kč s úroky z prodlení ve výši 19% p.a. od 4.1.1999 do zaplacení", a poté rozsudkem ze dne 26.4.2004 č.j. 16 Cm 370/2000-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 209.375,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě provedeného dokazování dovodil, že společnost Chemapol, a.s. dala za účelem zajištění pohledávky žalobkyni do zástavy svou pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení, a že žalobkyně sdělením ze dne 7.9.1998 prokázala žalované vznik zástavního práva. Žalovaná ve dnech 30.9.1998, 1.10.1998 a 5.10.1998 sdělila společnosti Chemapol, a.s., že "započítává vzájemné pohledávky", přičemž "výše započtených pohledávek přesahovala žalovanou částku". Soud prvního stupně dovodil, že "splnění závazku a započtení jsou dva odlišné způsoby zániku závazku", že ustanovení §151i občanského zákoníku "se výslovně vztahovalo pouze na splnění závazku, nikoliv již na další způsoby zániku závazku", a že "započtení pohledávky proti zastavené pohledávce žádné zákonné ustanovení nezakazovalo", a uzavřel, že započtením zanikla pohledávka společnosti Chemapol, a.s. proti žalované a že tím "došlo k zániku zástavy v rozsahu započtení" podle ustanovení §151g občanského zákoníku. Žalobkyni proto škoda "spočívající v porušení právní povinnosti ze strany žalované" nevznikla, navíc je žaloba předčasná, neboť na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl prohlášen konkurs a do skončení konkursního řízení žalobkyně "nemůže vědět, zda a v jaké výši jí škoda vznikla". Podle soudu prvního stupně žaloba "postrádá právní základ" též proto, že ustanovení §151i občanského zákoníku sice "upravovalo povinnost poddlužníka plnit přímo zástavnímu věřiteli", avšak "nelze je vykládat tak, že by dávalo zástavnímu věřiteli přímý nárok vůči poddlužníkovi".
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7.12.2004 č.j. 9 Cmo 343/2004-79 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 194.700,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud dovodil, že povinnost poddlužníka splnit závazek zástavnímu věřiteli, uložená ustanovením §151i občanského zákoníku, má kogentní povahu, vzniká "okamžikem splatnosti pohledávky poddlužníka proti zástavci" a zakládá "právo zástavního věřitele na plnění". Protože splnění pohledávky "poskytnutím finančního plnění" je jen jedním ze způsobů zániku pohledávky, není "tím dotčena možnost docílit zániku závazku - pohledávky jiným zákonem předpokládaným způsobem", a tedy ani započtením. Žalovaná "svým postupem" využila svého práva podle ustanovení §580 občanského zákoníku, a proto "nelze shledat v jejím postupu porušení §151i občanského zákoníku", a zánikem zástavy zaniklo i právo žalobkyně "jako zástavního věřitele".
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 3.5.2006 č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovodil, že ustanovení §151i občanského zákoníku neupravuje způsoby zániku zastavené pohledávky poté, co byl poddlužník o zástavním právu písemně vyrozuměn zástavním dlužníkem nebo co mu byl vznik zástavního práva prokázán zástavním věřitelem, a že z něho proto nelze úspěšně dovozovat ani to, jaká právní jednání směřující k zániku pohledávky jsou po jejím zastavení ze strany poddlužníka přípustná. Ustanovení §151i občanského zákoníku upravuje právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zastavené pohledávky (uhrazovací funkci zástavního práva), jehož naplnění spočívá v tom, že poddlužník stanovené (sjednané) plnění neposkytne svému věřiteli (zástavnímu dlužníku), ale místo něj v zájmu uhrazení zajištěné pohledávky (přímo) zástavnímu věřiteli; zástavní věřitel je tedy oprávněn - jak bylo vyjádřeno také v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004 - požadovat, aby mu poddlužník zaplatil (až do výše zajištěné pohledávky) po splatnosti zastavenou pohledávku, kterou má vůči dlužníku. Učiní-li poddlužník vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) projev směřující ke splnění, k započtení nebo k jinému zániku závazku, je nepochybné, že takový právní úkon se nemůže dotýkat právní sféry zástavního věřitele, a to již z toho důvodu, že mu ani nebyl určen (nebyl jeho adresátem); nemůže proto s ním být spojen následek v podobě zániku práva zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (zastavené pohledávky). Je-li tedy zástavou pohledávka a zástavní právo je vůči poddlužníku účinné a nebyla-li zajištěná pohledávka řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu věřiteli, i kdyby stanovené (sjednané) plnění již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo i kdyby (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
Městský soud v Praze - po té, co žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce" - po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350, opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16 Cm 151/2006-404, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení "s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", zamítl žalobu o zaplacení "19% úroku z prodlení p.a. z částky 97.941.848,21 Kč od 4.1.1999 do 23.4.2000" a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.005.000,- Kč. Z provedeného dokazování soud prvního stupně nejprve dovodil, že "zástavní smlouva včetně dodatků byla platně uzavřena, když došlo k dohodě o jejich podstatných náležitostech, a byla dodržena předepsaná písemná forma", že zajištěná pohledávka vznikla ze "smluv, které jsou specifikovány", že pohledávky, které měla žalovaná jednostranně započíst, byly "obsaženy v dodatku č. 7 (resp. č. 9)", a že tedy žalobkyně prokázala vznik zástavního práva k pohledávkám za žalovanou. Povinností žalované bylo, jakmile jí bylo jako poddlužníku zástavní právo prokázáno, plnit po splatnosti zastavené pohledávky zástavnímu věřiteli (žalobkyni) a této povinnosti se nemohla zprostit tím, že provedla jednostranné započtení pohledávky vůči svému věřiteli (zástavnímu dlužníku). Námitku promlčení vznesenou žalovanou uznal soud prvního stupně za důvodnou "pouze u požadovaného příslušenství", neboť "změna žaloby ze dne 21.4.2004 se týkala jen příslušenství pohledávky (úroku z prodlení místo ušlého zisku)"; u jistiny šlo o stále stejný skutek (plnění z uzavřené zástavní smlouvy včetně jejich dodatků) a posouzení, zda jde o nárok z titulu náhrady škody nebo o nárok podle ustanovení §151a a násl. občanského zákoníku, bylo již pouhým právním hodnocením věci. Podání ze dne 13.5.2008 soud prvního stupně nepovažoval za změnu žaloby, ale za upřesnění petitu žaloby, které provedla žalobkyně v souladu s poučením soudu, a dovodil, že prohlášením konkursu na majetek zástavního dlužníka neztrácí zástavní věřitel aktivní legitimaci v řízení o žalobě proti poddlužníkovi, za trvání konkursu však může jeho žalobní návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se poddlužník zprostí po dobu trvání konkursu právě jen plněním do konkursní podstaty zástavního dlužníka.
K odvolání účastníků (odvolání žalobkyně směřovalo jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25.11.2009 č.j. 9 Cmo 472/2008-429 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu "o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.306.982,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobkyně v podání ze dne 21.4.2004 změnila žalobu nejen v tom, že místo ušlého zisku požadovala úrok z prodlení, ale v celém rozsahu, neboť předmětem řízení se stal "jiný skutek". Podle "původní" žaloby totiž byl skutkem "škodní zásah žalované do práv žalobkyně", spočívající ve "tvrzení zániku zastavených pohledávek započtením (nedovoleným)", takže "skutkový děj vylíčený v žalobě (původní) svědčí pro právní důvod žaloby, kterým je škoda, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku protiprávního jednání žalované", zatímco změnou žaloby se stal předmětem řízení "nárok na plnění závazku", který "logicky předpokládá existenci pohledávky"; rozhodoval-li soud prvního stupně o "smluvním plnění", mohl tak podle odvolacího soudu učinit "pouze na základě připuštěné změny žaloby". Vzhledem k tomu, že "plnění ze závazku žalované ze zástavní smlouvy" mělo být poskytnuto nejpozději do 30.10.1998 a že změna žaloby byla učiněna v podání, které došlo soudu prvního stupně dne 21.4.2004, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila svůj nárok po uplynutí čtyřleté promlčecí doby, a že proto žalovaná důvodně namítla promlčení práva.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 9.12.2011 č.j. 21 Cdo 2400/2010-483 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že žalobkyně své právo o zaplacení 97.941.848,21 Kč založila (jak vyplývá ze žaloby podané u býv. Krajského obchodního soudu v Praze dne 29.12.2000) na tvrzení (vylíčení skutkového děje) o tom, že dne 30.4.1998 uzavřela k zajištění svých pohledávek se společností Chemapol, a.s. (jako zástavcem) smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávkám za jejími dlužníky, že podle dodatku č. 7 k této smlouvě ze dne 12.8.1998 dostala do zástavy pohledávku za žalovanou, že vznik zástavního práva žalobkyně prokázala žalované (jako poddlužníkovi) dne 8.9.1998 a že žalovaná odmítá vyplatit zastavenou pohledávku na uspokojení zajištěných pohledávek s odůvodněním, že provedla vůči Chemapolu, a.s. "jednostranný zápočet vzájemných pohledávek", v důsledku kterého zastavená pohledávka zanikla. I když žalobkyně současně uvedla, že požaduje po žalované plnění z důvodu odpovědnosti za škodu, vzniklou "zásahem do práv a právem chráněných zájmů žalobkyně jako zástavního věřitele", šlo jen o právní charakteristiku vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby), kterou soud není vázán. V podání ze dne 21.4.2004 žalobkyně své údaje o vylíčení skutkového děje nezměnila; uvedla-li v něm, že je "stále otevřenou otázkou, zda provedením zápočtu ze strany žalované jako poddlužníka zastavené pohledávky došlo k porušení její povinnosti vůči zástavnímu věřiteli dané zákonem, které se provedením zápočtu nezprostil a je povinen ji splnit, či zda je třeba pohlížet na provedení zápočtu žalovanou z pohledu její odpovědnosti za škodu způsobenou zástavnímu věřiteli porušením povinnosti v rámci institutu náhrady škody", nezměnila tím skutkový základ věci, ale jen svou právní charakteristiku skutkových tvrzení již obsažených v žalobě o další možné právní posouzení věci. Taková "změna" názoru účastníka řízení o tzv. právním důvodu žaloby a ani případné doplnění žaloby o skutečnosti odůvodňující uplatněný nárok také z hledisek jiného hmotněprávního ustanovení zákona nepředstavují podle ustálené judikatury soudů změnu žaloby ve smyslu ustanovení §95 občanského soudního řádu. Dovolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně ze zástavy nemohl v projednávané věci vzniknout dříve než v roce 1998 a že, byla-li žaloba podána u soudu dne 29.12.2000, nemůže být právo žalobkyně promlčeno.
V dalším řízení - poté, co žalovaná ve vyjádření ze dne 17.2.2012 namítla, že zástavní smlouva ze dne 30.4.1998 je absolutně neplatným právním úkonem a že zástavní právo k pohledávkám Chemapolu, a.s. za žalovanou zaniklo "nejpozději sjednáním dodatku č. 18 k zástavní smlouvě" - Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16.5.2012 č.j. 9 Cmo 472/2008-532 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl "žalobu o zaplacení 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. od 24.4.2000 do zaplacení", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.739.881,50 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že "jakýkoliv úkon žalované (úkon započtení) učiněný žalovanou vůči jejímu věřiteli (zástavnímu dlužníku) směřující k zániku pohledávek zastavených k zajištění pohledávek zástavního věřitele poté, kdy jí (poddlužníkovi) prokázala žalobkyně (zástavní dlužník) vznik zástavního práva k těmto pohledávkám, se nemohl dotknout jejího práva na uspokojení ze zastavené pohledávky", zopakoval důkaz některými listinami, "abstrahoval od námitky neplatnosti zástavní smlouvy a zaměřil se na vyhodnocení obrany žalované založené na tvrzení, že jí provedený zápočet se netýkal zastavených pohledávek". Dospěl přitom k závěru, že zástavní právo bylo podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.4.1998 "zřízeno k pohledávkám v rozsahu daném seznamem pohledávek v aktuálním znění", neboť takto je třeba "interpretovat ustanovení Čl. II odst. 2 smlouvy o zřízení zástavního práva a termín všechny pohledávky v tomto ujednání uvedený", že proto "akceptací seznamu pohledávek, který tvořil přílohu č. 1 dodatku smlouvy č. 18, uzavřel zástavní věřitel se zástavcem dohodu o následném rozsahu zastavených pohledávek a tímto účastníci smlouvy smluvně ukončili trvání zástavního práva k pohledávkám v rozsahu daném předchozím seznamem", a že tedy "žalobkyně neunesla důkazní břemeno tvrzení, že pohledávky úpadce za žalovanou dotčené zápočtem provedeným jednostranným úkonem žalované byly v době tohoto úkonu zastaveny v její prospěch". Vzhledem k tomu, že zástavní právo mohlo zaniknout rovněž na základě "písemné smlouvy uzavřené mezi zástavcem a zástavním dlužníkem, byť ji zákon výslovně nezmiňoval", a že je ve vztazích "zástavního věřitele a zástavce" a "zástavního věřitele a poddlužníka" zcela "irelevantní možná úvaha o porušení závazku ze smlouvy zástavcem", neboť žalobkyně "bez výhrad akceptovala seznam pohledávek, který tvoří přílohu č. 1 dodatku č. 18", nemůže být žaloba důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 29.10.2013 č.j. 21 Cdo 2772/2012-593 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud přisvědčil odvolacímu soudu v tom, že smlouva o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 neobsahuje ve svém Čl. II odst.2 zcela jednoznačné vymezení předmětu zástavního práva (zástavy), když na jedné straně se v něm hovoří o závazku zástavce předkládat zástavnímu věřiteli měsíčně spolu s příslušným dodatkem "písemné seznamy všech svých pohledávek", a o tom, že "akceptací" se "aktuální seznam pohledávek stává přílohou č. 1 smlouvy a nahrazuje její předchozí přílohu č. 1", zatímco na druhé straně se uvádí, že "touto formou" je "vždy perfektně uzavřen dodatek této smlouvy" a že pohledávky "uvedené v aktuálním seznamu pohledávek dává zástavce do zástavy zástavnímu věřiteli a pohledávky uvedené v aktuálním seznamu pohledávek jsou zastaveny v souladu s touto smlouvou", aniž by bylo bez dalšího zřejmé, zda součástí měsíčně sestavovaného "písemného seznamu všech pohledávek" ("aktuálního seznamu pohledávek") musí být - mají-li být (i nadále) předmětem zástavního práva (zástavou) - rovněž pohledávky zastavené podle Čl. II odst.1 smlouvy (pohledávky existující v účetní evidenci zástavce k 30.4.1998) a pohledávky zastavené podle předchozích dodatků ke smlouvě, a že o odstranění nejasnosti ve vymezení předmětu zástavního práva (zástavy) je třeba se pokusit pomocí výkladu projevu vůle. Odvolací soud však při výkladu projevu vůle obsaženého v Čl. II smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám ze dne 30.4.1998 nepostupoval v souladu s požadavky ustanovení §35 odst.2 obč. zák., neboť nepostačovalo přihlédnout pouze k jazykovému vyjádření tohoto ujednání a k tomu, že v příloze k dodatku č. 18 nebyly uvedeny pohledávky, jejichž zaplacení se žalobkyně domáhá po žalované v tomto řízení, a že žalobkyně "bez výhrad" akceptovala seznam pohledávek tvořící přílohu k dodatku č. 18, protože mělo být vzato v úvahu také to, jaká byla vůle účastníků při sjednání smlouvy a co sledovali ujednáním obsaženým v Čl. II odst.2 smlouvy, jakož i to, že ujednání obsažená v Čl. II odst.2, 3, 4 a 5 smlouvy výslovně nehovoří (a ve svém obsahu ani neuvažují) o zániku zástavního práva k jakékoliv dříve zastavené pohledávce z důvodu, že nebude (nadále) uvedena v "aktuálním seznamu pohledávek, který se stal přílohou č. 1 smlouvy a nahradil její předchozí přílohu č. 1", a skutečnost, že žalobkyně a Chemapol, a.s. sjednaly ke smlouvě ze dne 30.4.1998 v následujícím období více dodatků a že pro výklad projevu vůle mohlo být přínosem také zjištění o tom, jak postupovaly ve vztahu k již (dříve) zastaveným pohledávkám při vyhotovování aktuálních seznamů pohledávek při uzavírání jiných (dalších) dodatků ke smlouvě.
Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 6.3.2015 č.j. 9 Cmo 472/2008-677 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu o zaplacení "97.941.848,21 Kč s 19% úrokem z prodlení p.a. od 24.4.2000 do zaplacení s tím, že uložené povinnosti se žalovaný po dobu trvání konkursu na majetek úpadce Chemapol a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.313.217,50 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Dědiče. Odvolací soud nejprve dovodil, že "vymezení předmětu zástavy, jak co do již ke dni uzavření zástavní smlouvy zastavovaných pohledávek, tak co do pohledávek, které se měly stát předmětem zástavy v budoucnu", bylo "dostatečně určité a nezaměnitelné", a že tedy "zástavní smlouva jako celek je platným právním úkonem, včetně ujednání o příslušenství". Nicméně, k tomu, aby se "pozdější pohledávka (nikoliv ta, která byla v účetní evidenci ke dni 30.4.1998) stala předmětem zástavy, musela se stát součástí seznamu v aktuálně platném dodatku k příloze č. 1" zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998; postup účastníků přitom "odpovídal ujednání bodu II zástavní smlouvy, které bylo realizováno tak, že byly uzavírány jednotlivé dodatky k příloze č. 1 zástavní smlouvy s odsouhlasenými seznamy pohledávek, jež se takto staly předmětem zástavy", a dodatky k příloze č. 1 zástavní smlouvy představovaly "soubor, v němž jsou uvedeny jen ty pohledávky, které jsou nadále předmětem zástavy", a proto nemohly být - po uzavření dodatků č. 10, 13 a 18 - "předmětem zástavy pohledávky dotčené zápočtem žalované". Podle odvolacího soudu tedy nelze vůči žalované dovozovat "porušení povinnosti podle ustanovení §151i občanského zákoníku s následkem vzniku škody žalobkyni, spočívající ve zmaření předmětu zástavy provedením jednostranného zápočtu proti dotčeným pohledávkám, neboť na tyto pohledávky zástavce za žalovanou nebylo nahlíženo jako na nadále zastavené". Odvolací soud dále přihlédl k tomu, že na majetek zástavce Chemapol, a.s. byl na návrh podaný dne 25.9.1998 prohlášen dne 7.12.1998 konkurs, že Chemapol, a.s. je v tomto řízení, zahájeném dne 29.12.2000, v postavení osobního a zástavního dlužníka, a že žalovaná je v tomto sporu "žalována jako poddlužník zástavního věřitele"; vůči žalované tedy "neplatí, že v důsledku prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka neztrácí zástavní věřitel právo domáhat se uspokojení ze zástavy", a proto žalobkyně nemá vůči žalované "aktivní legitimaci k vedení sporu o uspokojení ze zástavy, neboť v daném řízení jsou zástavou mimo jiné pohledávky za žalovanou, nikoliv její pohledávky jako předmět zástavy (rozhodnutí NS ČR 32 Cdo 2584/98)". Odvolací soud poukázal na "stanovisko NS ČR ve věci sp. zn. 23 Cdo 585/2009", v němž bylo "uzavřeno, že v případě prohlášení konkursu na majetek osobního dlužníka nemůže zástavní věřitel uplatňovat svá práva mimo konkursní řízení, což platí i pro situaci, kdy své právo uplatňuje proti poddlužníkovi osobního dlužníka, s tím, že ani poddlužník nemůže způsobit zánik závazku k zastavené úpadcově pohledávce plněním poskytnutým zástavnímu věřiteli", a na "rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Cdo 921/2009", a uzavřel, že po prohlášení konkursu na majetek Chemapolu, a.s. měl právo vymáhat "předmětné pohledávky dotčené zástavním právem" správce konkursní podstaty úpadce a že k vymožení "plnění ve prospěch podstaty by mohlo dojít jen v řízení iniciovaném správcem konkursní podstaty", aniž by bylo možné přihlížet k "judikatuře NS, pokud v ní byla řešena otázka aktivní legitimace (resp. plnění do konkursní podstaty úpadce) za stavu, kdy osobním a zástavním dlužníkem nebyl stejný subjekt". Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat "nárok, pokud je založený na vzniku zástavního práva k zastaveným pohledávkám žalované za stavu, kdy tyto se předmětem zástavy měly stát uzavřením dodatku č.9 ze dne 12.8.1998". Zástavní právo totiž v tomto případě "vzniklo ve lhůtě dvou měsíců před podáním návrhu na zahájení konkursního řízení vůči úpadci" a prohlášením konkursu podle ustanovení §14 odst.1 písm.f) zákona o konkursu a vyrovnání zaniklo. Závěrem odvolací soud poznamenal, že podání žalobkyně ze dne 15.5.2008, jímž byla navržena "změna navrhovaného výroku žaloby tak, že tento výrok měl být doplněn o určení, že uložené povinnosti se žalovaná zprostí plněním do konkursní podstaty úpadce Chemapol, a.s.", představuje "změnu výroku, o níž soud prvního stupně nerozhodl postupem podle ustanovení §95 odst.1 občanského soudního řádu, a to usnesením, které by bylo nutno doručit účastníkům řízení nebo jejich zástupcům", nikoliv "co do místa plnění, nýbrž co do subjektu", přičemž "tímto subjektem ani formálně nemůže být konkursní podstata úpadce", a že "navrhovanou změnu by bylo nutno posoudit podle výše uvedených hledisek a rovněž s přihlédnutím k rozhodnutí NS ČR sp. zn. 32 Cdo 2584/98".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla nejprve, že otázka aktivní legitimace zástavního věřitele k vymáhání pohledávky po poddlužníku podle ustanovení §151i občanského zákoníku je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu "řešena rozdílně"; zatímco ze "starší judikatury" ("rozhodnutí" ze dne 19.4.2001 sp. zn. 32 Cdo 2584/98 a "rozhodnutí" ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001) plyne, že zástavní věřitel "aktivní legitimaci za těchto okolností neztrácí, avšak žaloba může uspět pouze s dodatkem, že za trvání konkursu se dlužník zprostí plněním do konkursní podstaty", a z této judikatury vycházel v projednávané věci dovolací soud ve svém "rozsudku č.j. 21 Cdo 1891/2005-110", podle "novější judikatury" ("rozhodnutí" ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 a "rozhodnutí" ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009), která byla "vydána až po podání žaloby" v této věci, zástavní věřitel tuto legitimaci postrádá v případě, že "zástavní dlužník je totožný s osobním dlužníkem". Žalobkyně dále nesouhlasí s názory odvolacího soudu o tom, že není aktivně legitimována k náhradě škody, neboť "i takový nárok se týká majetku v konkursní podstatě úpadce", že zástavní právo k pohledávkám, které nebyly uvedeny v dodatcích č. 13 a 18 k zástavní smlouvě, zaniklo a že zástavní právo zaniklo rovněž podle ustanovení §14 odst.1 písm.f) zákona o konkursu a vyrovnání v souvislosti s prohlášením konkursu na majetek úpadce Chemapol, a.s., ačkoliv "rozsah zástavy" byl v zástavní smlouvě ze dne 30.4.1998 vymezen dříve než do dvou měsíců před prohlášením konkursu na majetek úpadce Chemapol, a.s. Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku, neboť ze znění zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998 a z vůle stran při uzavírání smlouvy je nepochybné, že "byly zastaveny všechny existující pohledávky úpadce za poddlužníky (s výjimkou těch za MCHZ) k 30.4.1998 a následně zastavovány veškeré další nově vznikající pohledávky za dlužníky zástavce, a to prostřednictvím nových příloh k zástavní smlouvě". Žalobkyně rovněž vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že zápočet některých pohledávek byl proveden ještě před sjednáním dodatku č. 18 k zástavní smlouvě, že nesprávně posoudil povinnost poddlužníka plnit zástavnímu věřiteli po prokázání zástavního práva, ačkoliv provedení zápočtu bránilo ustanovení §151i občanského zákoníku, a že nárok žalobkyně na náhradu škody se nemůže týkat konkursní podstaty úpadce Chemapol, a.s. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl, popř. aby je jako nedůvodné zamítl. Uvedla, že v projednávané věci je "osobním a zástavním dlužníkem jedna a táž osoba" (úpadce Chemapol, a.s.) a že závěry odvolacího soudu mají oporu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009. Započtením na pohledávky úpadce provedeným žalovanou nemohla žalobkyni vzniknout žádná škoda a v projednávané věci je nepodstatné rovněž to, zda žalovaná věděla o zániku zástavního práva k pohledávkám úpadce Chemapol, a.s. Z obsahu zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998 žalovaná dovozuje, že ke dni uzavření smlouvy měly být zástavním právem zatíženy "výlučně existující pohledávky úpadce s tím, že zástavní právo žalobkyně k dalším pohledávkám, které úpadci případně vzniknou po tomto datu, zřídí strany uzavřením dodatku k zástavní smlouvě", a že dovolací soud ve věci správně aplikoval ustanovení §14 odst.1 písm.f) zákona o konkursu a vyrovnání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právních otázek, zda, popřípadě v jaké podobě, je zástavní věřitel legitimován (ve smyslu ustanovení §151i občanského zákoníku) k vymáhání zastavené pohledávky po poddlužníku, byl-li na majetek "osobního" dlužníka prohlášen konkurs (podle zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a dal-li "osobní" dlužník do zástavy svou pohledávku, kdy vzniká na základě zástavní smlouvy zástavní právo k pohledávce a jak soud postupuje, vznikne-li pochybnost o obsahu smlouvy o zřízení zástavního práva z hlediska její určitosti nebo srozumitelnosti. Vzhledem k tomu, že při řešení uvedených právních otázek odvolací soud nepostupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V projednávané věci je třeba i v současné době postupovat podle právních předpisů účinných v době vzniku zástavního práva, k němuž došlo na základě zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998, a to zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č.58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb. a č. 165/1998 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.3.2000 (dále jen "obč. zák."), a podle právních předpisů účinných v době prohlášení konkursu na majetek úpadce Chemapol, a.s., tedy zejména podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb., tedy podle zákona o konkursu a vyrovnání ve znění účinném do 30.4.2000 (dále jen "ZKV").
S názorem odvolacího soudu, podle kterého jednotlivé dodatky k příloze č. 1 zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998 představovaly "soubor, v němž jsou uvedeny jen ty pohledávky, které jsou nadále" (po uzavření dodatku) "předmětem zástavy", a podle kterého tedy tvořily zástavu jen takové pohledávky zástavního dlužníka (úpadce Chemapolu, a.s.), jež byly uvedeny v "aktuálním dodatku" k příloze č. 1 zástavní smlouvy, dovolací soud nesouhlasí.
Odvolací soud založil svůj názor na výkladu Čl. II zástavní smlouvy ze dne 30.4.1998, který však - jak důvodně namítá žalobkyně - neodpovídá postupu podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. Ze znění Čl. II zástavní smlouvy a s přihlédnutím ke zřejmé vůli stran při jejím uzavření je - navzdory určitým nejasnostem zmíněným též v předchozím rozsudku dovolacího soudu ze dne 29.10.2013 č.j. 21 Cdo 2772/2012-593 - podle dovolacího soudu zřejmé, že zřízení zástavního práva se týkalo nejen všech "existujících pohledávek Chemapolu, a.s. za jeho dlužníky (s výjimkou těch za MCHZ) ke dni 30.4.1998", ale také všech nově (v budoucnu) "vznikajících pohledávek Chemapolu, a.s. za jeho dlužníky, a to prostřednictvím nových příloh k zástavní smlouvě", a že tedy zastavené pohledávky za dlužníky Chemapolu, a.s. tvořily předmět zástavního práva, i když nebyly uvedeny v "pozdějších" dodatcích k příloze č. 1 zástavní smlouvy; pohledávky, které jsou předmětem řízení v projednávané věci, proto tvořily zástavu, i když nebyly obsaženy v dodatcích č. 10, 13 a 18, ledaže by k nim zástavní právo zaniklo (podle ustanovení §151g obč. zák.), nic takového však za řízení nevyšlo najevo.
Zástavní právo k pohledávce vzniká "písemnou smlouvou mezi zástavním věřitelem a zástavcem, který je věřitelem pohledávky použité k zajištění" (srov. §151h odst.2 větu první obč. zák.), tedy - řečeno jinak - účinností zástavní smlouvy. Prohlášením konkursu zanikají práva na oddělené uspokojení (včetně zástavního práva), která se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty a věřitelé je získali v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu [srov. §14 odst.1 písm.f) část věty před středníkem ZKV].
Zástavní smlouva mezi žalobkyní a "zástavcem" Chemapol, a.s. byla uzavřena (se stala účinná) dne 30.4.1998 a tímto dnem vzniklo zástavní právo ke všem "existujícím" (s "výjimkou těch za MCHZ") a budoucím pohledávkám "zástavce" za jeho dlužníky. Protože návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti Chemapol, a.s. byl (podle zjištění soudů) podán u soudu dne 25.9.1998, nemohlo dojít k zániku předmětného zástavního práva podle ustanovení §14 odst.1 písm.f) část věty před středníkem ZKV.
Byl-li vznik zástavního práva k pohledávce poddlužníku oznámen nebo prokázán, je poddlužník povinen plnit svůj závazek zástavnímu věřiteli (srov. §175i větu první obč. zák.). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2006 č.j. 21 Cdo 1891/2005-110 (uveřejněném pod č. 143 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006) bylo vyloženo, že, je-li zástavní právo k zastavené pohledávce účinné vůči poddlužníku a zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas uspokojena, je poddlužník povinen po splatnosti zastavené pohledávky plnit zástavnímu dlužníku, a to i tehdy, kdyby stanovené (sjednané) plnění po účinnosti zástavního práva již poskytl svému věřiteli (zástavnímu dlužníku) nebo kdyby (již dříve) vůči němu učinil jiný právní úkon směřující k zániku závazku (dluhu) odpovídajícího zastavené pohledávce.
V případě, že byl na majetek zástavce, který dal do zástavy pohledávku za svým dlužníkem (zástavního dlužníka), prohlášen konkurs, dospěla judikatura soudů k závěru, že poddlužník se zprostí povinnosti plnit zástavnímu věřiteli dluh odpovídající zastavené pohledávce jen tím, že zastavenou pohledávku (samozřejmě do výše zajištěné pohledávky s příslušenstvím) uhradí do konkursní podstaty úpadce (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Prohlášením konkursu na majetek zástavce, který dal do zástavy pohledávku za svým dlužníkem (zástavního dlužníka), neztrácel zástavní věřitel aktivní věcnou legitimaci domáhat se uspokojení ze zástavy, za trvání konkursu však mohl jeho návrh uspět pouze s dodatkem, že uložené povinnosti se poddlužník po dobu trvání konkursu zprostí jen plněním do konkursní podstaty úpadce (srov. například obdobné věci se týkající právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2001 sp. zn. 32 Cdo 2584/98, který byl uveřejněn pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Uvedené judikatuře odpovídá v projednávané věci požadavek žalobkyně, která se domáhala uspokojení ze zástavy žalobou podanou až po prohlášení konkursu na majetek zástavce, který dal do zástavy pohledávku za svým dlužníkem (zástavního dlužníka), tj. společnosti Chemapol, a.s., když v podání ze dne 13.5.2008 "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce".
Na uvedené judikatuře soudů, v níž je vyjádřen závěr, že po prohlášení konkursu na majetek "osobního" dlužníka náleží zástava do konkursní podstaty, neboť zástavní věřitel se může uspokojit jen v rámci konkursního řízení, a že prohlášení konkursu nevytváří procesní překážku pro řízení, v němž se bude domáhat uspokojení ze zástavy, nicméně že žaloba zástavního věřitele může uspět pouze "s dodatkem, že uložené povinnosti se lze zprostit jen plněním ve prospěch konkursní podstaty úpadce", se dosud nic nezměnilo a v rozhodovací praxi soudů z ní lze i nadále vycházet. Na tomto závěru nic nemění - jak se chybně domníval odvolací soud - ani právní názory vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009, který byl uveřejněn pod č. 92 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009.
V rozsudku ze dne 29.4.2010 sp. zn. 23 Cdo 585/2009 se dovolací soud výslovně přihlásil k závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001 ("R 76/2004"); uvedl-li navíc, že "zástavní věřitel nemůže uplatňovat svá práva mimo konkurs, byl-li na majetek osobního dlužníka prohlášen konkurs", a že "též své zástavní právo tedy může realizovat pouze v konkursu", platí tyto závěry při uspokojování zajištěné pohledávky a nevztahují se na vymáhaní plnění ze zástavy ze strany zástavního věřitele ve prospěch konkursní podstaty. V rozsudku ze dne 28.4.2011 sp. zn. 29 Cdo 921/2009 dovolací soud převzal nejen závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2003 sp. zn. 29 Odo 820/2001, ale i právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2006 sp. zn. 21 Cdo 1891/2005; v tom, jak je aplikoval na řešený případ, nelze spatřovat oproti dosavadní judikatuře žádný "nový přístup".
Žalobkyně v podání ze dne 13.5.2008 učiněném u soudu prvního stupně "upravila žalobní petit" tak, že se domáhá, aby jí žalovaná "zaplatila částku 97.941.848,21 Kč s úrokem z prodlení ve výši 19% p.a. ročně za dobu od 4.1.1999 do zaplacení" s tím, že "uložené povinnosti se žalovaná po dobu trvání konkursu prohlášeného na úpadce Chemapol, a.s. zprostí jen plněním ve prospěch konkursní podstaty uvedeného úpadce", a je zřejmé, že určením platebního místa ("plnění ve prospěch konkursní podstaty úpadce") došlo ke změně žaloby.
O změně žaloby rozhoduje soud usnesením, proti němuž není odvolání přípustné, a to ani tehdy, vydal-li je soud prvního stupně [§202 odst.1 písm.f) o.s.ř.]; bylo-li usnesení vyhlášeno při jednání, doručuje se jeho písemné vyhotovení jen těm účastníkům (jejich zástupcům), kteří nebyli vyhlášení přítomni.
Usnesení, kterým bylo rozhodnuto o změně žaloby, nemusí být účastníkům - jak se mylně domnívá odvolací soud - doručeno do jejich vlastních rukou. Do vlastních rukou se - jak vyplývá z ustanovení §95 odst.1 o.s.ř. - doručuje změněný návrh žalovanému, a to jen tehdy, nebyl-li účastník (jeho zástupce) přítomen jednání, při němž ke změně došlo.
V projednávané věci žalobkyně provedla výše uvedenou změnu žaloby podáním ze dne 13.5.2008, které bylo předloženo soudu prvního stupně při jednání dne 15.5.2008 a které soud při tomto jednání "krátkou cestou" doručil žalované (jejímu zástupci); ke změně návrhu tedy došlo při jednání soudu prvního stupně a změněný návrh byl žalované (jejímu zástupci) řádně doručen. Nerozhodl-li soud prvního stupně o tom, že změnu návrhu připouští, a vycházel-li při svém rozhodování ve věci samé rozsudkem ze dne 10.6.2008 č.j. 16 Cm 151/2006-350 (později opraveným usnesením ze dne 5.5.2009 č.j. 16 Cm 151/2006-404) ze změněného návrhu, nepostupoval sice v souladu se zákonem, avšak nešlo o takovou vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2000 sp. zn. 22 Cdo 684/2000).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud při svém rozhodování nedodržel závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v projednávané věci a že nerespektoval ustálenou judikaturu soudů, Nejvyšší soud věc podle ustanovení §243e odst.3 věty první o.s.ř. přikázal k dalšímu řízení jinému odvolacímu soudu (Vrchnímu soudu v Olomouci).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu