ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3797.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3797/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobců a) Ing. I. K. a b) BM plus, spol. s r. o. se sídlem v Holešově, Palackého č. 501, IČO 49967029, zastoupeného JUDr. Petrem Skopalem, notářem se sídlem v Holešově, náměstí Dr. E. Beneše č. 25, o zápis zástavního práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 29/2012, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2013 č. j. 4 Co 34/2013-43, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2012 č. j. 36 C 29/2012-21 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci podali dne 21. 9. 2011 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce b) podle zástavní smlouvy uzavřené dne 15. 9. 2011 mezi žalobkyní a) jako zástavcem, žalobcem b) jako zástavním věřitelem a společností IL CARDINE spol. s r. o. jako zástavním dlužníkem, kterou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobkyně a) označeným jako pozemek p. č. st. 349/1 zastavěná plocha a nádvoří a pozemek p. č. 183/5 trvalý travní porost, vše v katastrálním území V. n. V., k zajištění „všech existujících i budoucích peněžních pohledávek zástavního věřitele za zástavním dlužníkem, vzniklých z titulu smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí, uzavřené dne 13. září 2011, zejména k zajištění pohledávky na vrácení uhrazené kupní ceny v případě, že dojde k odstoupení od smlouvy, nebo smlouva bude neplatná (pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení), a pohledávek na úhradu jakýchkoliv smluvních pokut, vzniklých na základě výše uvedené smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí“.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha – západ rozhodnutím ze dne 8. 12. 2011 č. j. V-7877/2011-210 uvedený návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zástavní smlouva ze dne 15. 9. 2011 je neurčitá, neboť v ní není uvedena „buď výše jistiny zajištěné pohledávky a nebo druh pohledávek, jejich limit a doba, po kterou pohledávky mohou vzniknout“, a že ze stejného důvodu nemohl být vklad zástavního práva povolen ani částečně (k pohledávce na vrácení uhrazené kupní ceny v případě, že dojde k odstoupení od smlouvy), neboť pohledávka na vrácení uhrazené kupní ceny „nebyla konkretizována výší jistiny zajištěné pohledávky“.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 20. 2. 2012 se žalobci domáhali, aby návrhu na vklad zástavního práva k uvedeným nemovitostem bylo vyhověno. Uvedli, že katastrální úřad se měl omezit na zkoumání, zda je předmět zástavy označen v souladu se zákonem, zda účastníci zástavní smlouvy projevili vůli zřídit zástavní právo pro zajištění pohledávky a zda je zde „akceptace tohoto zástavního práva“, a že otázkou, zda je dostatečně určitě vymezena zajišťovaná pohledávka, se vůbec neměl zabývat. Kromě toho jsou žalobci toho názoru, že zajišťovaná pohledávka byla vymezena dostatečně určitě.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2012 č. j. 36 C 29/2012-21 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stejně jako katastrální úřad dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 15. 9. 2011 je neurčitá, neboť „v případě ustanovení §155 odst. 3 občanského zákoníku chybí konkrétní vymezení pohledávek“ a „v případě ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku chybí určení doby“. Podle názoru soudu prvního stupně „není také dále jasné, v jakém poměru je zástava k různým druhům odpovědnostních vztahů, například eventuální náhrady škody, která by mohla ze smlouvy různým způsobem vzniknout, odpovědnosti za vady, za prodlení, dokonce i za případný zásah do ochrany osobnosti“.
K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2013 č. j. 4 Co 34/2013-43 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 15. 9. 2011 je neurčitá ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a §37 odst. 1 občanského zákoníku, neboť v rozporu s ustanovením §155 odst. 4 občanského zákoníku neobsahuje určení doby, v níž by zajišťované pohledávky určitého druhu měly vznikat.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce b) dovolání. Namítá, že katastrální úřad není oprávněn zabývat se určitostí zajišťované pohledávky označené v zástavní smlouvě, neboť podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „existence zajišťované pohledávky není pro zápis do katastru nemovitostí relevantní údaj“ a na „výklad právního úkonu dle příslušných ustanovení občanského zákoníku“ nemá katastrální úřad „vhodné prostředky“. Podle názoru dovolatele byla zajišťovaná pohledávka v zástavní smlouvě ze dne 15. 9. 2011 vymezena dostatečně určitě, a to přinejmenším ve vztahu k podmíněné pohledávce na vrácení uhrazené kupní ceny a k pohledávce ze smluvních pokut; určitostí zbývajících pohledávek by se měl zabývat „soud v jiném řízení“. Dovolatel zdůrazňuje, že výše zajišťované pohledávky nemusí být v době zřízení zástavního práva známa, a že se přesto může jednat o „konkrétní“ pohledávku podle ustanovení §155 odst. 1 až 3 občanského zákoníku a nikoli o druhově určenou pohledávku podle ustanovení §155 odst. 4 občanského zákoníku, která vyžaduje „další limitaci“. Požadavek na uvedení výše pohledávky podle názoru dovolatele nevyplývá „z žádného zákonného ustanovení“ a je v rozporu se zásadou autonomie vůle a smluvní volnosti, a to zejména za situace, kdy lze pohledávku jednoznačně identifikovat i bez určení její výše. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval možností „částečného vkladu do katastru nemovitostí“, a to zejména vzhledem „ke zcela konkrétní pohledávce na vrácení uhrazené zálohy v případě, že by odpadl příslušný obligační titul“. Žalobce b) navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žalobě vyhovuje, popřípadě aby „uvedený rozsudek zrušil“.
Žalobkyně a) ve vyjádření k dovolání uvedla, že „jediný důvod zástavy – tedy záruka včasného a kompletního dodání linky na výrobu papírových rolí – byl beze zbytku splněn v řádném termínu i úplnosti“, a že proto dovolání považuje „za naprosto bezpředmětné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (zda je určité označení zajišťovaných pohledávek v předmětné zástavní smlouvě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že předmětná zástavní smlouva byla uzavřena dne 15. 9. 2011 a že návrh na povolení vkladu zástavního práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí byl podán dne 21. 9. 2011 – i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“) a podle zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zákona č. 265/1992 Sb.“).
Podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný.
Ustanovení §5 odst. 1 písm. c) a ani jiné ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. neuvádí, co se rozumí „určitostí a srozumitelností“ právního úkonu týkajícího se „převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva“. I když katastrální úřad nezkoumá platnost právního úkonu, na podkladě kterého má být zapsáno vlastnické nebo jiné právo do katastru nemovitostí, je třeba vzít v úvahu, že v případě určitosti a srozumitelnosti právního úkonu jde o stejný požadavek, jaký klade na platnost právního úkonu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák.; judikatura soudů proto již dříve dovodila, že určitost a srozumitelnost právního úkonu, vyžadované v řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí ustanovením §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., je třeba posuzovat podle občanského zákoníku, tedy – jak správně uvádí odvolací soud - obdobně, jak by to činil soud při posuzování právní otázky platnosti (neplatnosti) takového právního úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 5171/2009).
Právní úkon je ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. nesrozumitelný tehdy, jestliže z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze stanovit, jaká vůle v něm byla (měla být) projevena; je-li projev vůle sice srozumitelný, avšak není zřejmý jeho věcný obsah, a není tedy možné (objektivně posuzováno) jednoznačně stanovit, co má být předmětem právního úkonu, jde o právní úkon neurčitý. Vznikne-li pochybnost o právním úkonu z hlediska jeho určitosti a srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu, provedeného podle ustanovení §35 odst. 2 nebo 3 obč. zák., o odstranění takové nejasnosti; právní úkon lze považovat za neurčitý nebo nesrozumitelný, jen jestliže ani pomocí výkladu projevu vůle nelze stanovit, co v něm je obsaženo (srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010 sp. zn. 30 Cdo 2591/2008). Výklad právního úkonu přitom může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Smlouvu jakožto výsledek projevů vůle je třeba vykládat - jak vyplývá z ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. - nejen podle jazykového vyjádření použitého ve smlouvě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků smlouvy (na to, jakou měli účastníci při uzavření smlouvy vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen jestliže by byla v rozporu s jazykovým projevem).
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §155 odst. 1 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna pohledávka peněžitá i nepeněžitá. Zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky.
Podle ustanovení §155 odst. 3 obč. zák. zástavním právem může být zajištěna i pohledávka, která má v budoucnu vzniknout, anebo pohledávka, jejíž vznik je závislý na splnění podmínky.
Podle ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. zástavním právem mohou být do sjednané výše zajištěny i pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v určité době.
Podle ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. zástavní smlouva musí obsahovat označení zástavy a pohledávky, kterou zástava zajišťuje.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2 věty první obč. zák. (odkládací podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti. Zástavní právo smí být zřízeno též pro určitý druh pohledávek, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v určité době.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 967/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Smlouva o zřízení zástavního práva pro pohledávky určitého druhu, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu a které z povahy věci nelze v zástavní smlouvě (vůbec) individuálně a jednoznačně identifikovat (například pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku), musí – jak vyplývá z ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. – obsahovat též ujednání o době, ve které mohou takto určené pohledávky vzniknout, a o výši, do které se tyto pohledávky zajišťují.
V posuzovaném případě bylo v zástavní smlouvě ze dne 15. 9. 2011 ve vztahu k označení zajišťované pohledávky uvedeno, že zástavní právo se zřizuje k zajištění „všech existujících i budoucích peněžních pohledávek“ žalobce b) jako zástavního věřitele za společností IL CARDINE spol. s r. o. jako zástavním dlužníkem, vzniklých z titulu smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí, uzavřené dne 13. 9. 2011, zejména k zajištění pohledávky na vrácení uhrazené kupní ceny v případě, že dojde k odstoupení od smlouvy nebo že smlouva bude neplatná, a pohledávek na úhradu smluvních pokut, vzniklých na základě uvedené smlouvy. V části, v níž jsou zajišťované pohledávky označeny jako „všechny existující i budoucí peněžní pohledávky zástavního věřitele za zástavním dlužníkem“, vzniklé z titulu smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí, uzavřené dne 13. 9. 2011, je zástavní smlouva neurčitá ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., neboť z takového vymezení není zřejmé, jaké „existující“ pohledávky se zástavním právem zajišťují, a ve vztahu k „budoucím“ pohledávkám ze smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí zástavní smlouva v rozporu s ustanovením §155 odst. 4 obč. zák. neobsahuje ujednání o době, ve které mohou tyto druhově určené pohledávky vzniknout, a o výši, do které se zajišťují. Se závěrem odvolacího soudu, že označení zajišťovaných pohledávek v zástavní smlouvě je neurčité i ve zbývající části, však dovolací soud nesouhlasí.
Pohledávky žalobce b) na vrácení uhrazené kupní ceny podle smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí ze dne 13. 9. 2011 a na zaplacení smluvních pokut podle této smlouvy, k jejichž zajištění bylo v projednávané věci zřízeno zástavní právo, by mohly být individuálně určenými pohledávkami, jejichž vznik je závislý na splnění podmínek (podmínkou vzniku první pohledávky by bylo, že dojde k odstoupení od uvedené smlouvy nebo že tato smlouva bude shledána neplatnou, a podmínkou vzniku druhé z nich by bylo porušení povinností zajištěných smluvními pokutami), a nikoliv pohledávkami určenými druhově ve smyslu ustanovení §155 odst. 4 obč. zák., které by měly žalobci b) vůči společnosti IL CARDINE spol. s r. o. vznikat v budoucnu a které by nebylo (vůbec) možné v zástavní smlouvě individuálně a jednoznačně identifikovat. Závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva ze dne 15. 9. 2011 měla obsahovat určení doby, v níž by zajišťované (druhově určené) pohledávky na vrácení uhrazené kupní ceny podle smlouvy o dodávce linky na výrobu papírových rolí a na zaplacení smluvních pokut podle této smlouvy měly vznikat, a že je bez tohoto určení zástavní smlouva v označení uvedených pohledávek neurčitá ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 obč. zák., proto není správný. Veden tímto nesprávným právním názorem se odvolací soud nepokusil odstranit nejasnost zástavní smlouvy v označení zajišťovaných pohledávek pomocí výkladu tohoto právního úkonu, provedeného podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., na základě něhož by mohl uzavřít, zda bylo účastníkům zástavní smlouvy ze dne 15. 9. 2011 zřejmé (nepochybné), jaké pohledávky se zajišťují zástavním právem, které bylo touto smlouvou zřízeno.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu