ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4183.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4183/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně S. P. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. M., 2) Ing. Š. P., oběma zastoupeným advokátkou, o určení, že žalovaní nejsou dědici ze závěti, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 399/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č. j. 21 Co 36/2006-194, 21 Co 37/2006-194, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.795,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Kolíně dne 11.3.2003 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní „nejsou dědici ze závěti zůstavitelky A. P., zemřelé 30.6.1994, datované dnem 7.11.1990“. Uvedla, že „datum 7.11.1990, uvedené v závěti, není dnem, kdy závěť byla sepsána, a tato závěť je tedy ve smyslu ustanovení §476 odst. 2 občanského zákoníku neplatná“; že „A. P. závěť vlastní rukou nenapsala, a tato listina je také z tohoto důvodu neplatná“.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 9.5.2005, č. j. 12 C 399/2003-170, doplněným usnesením ze dne 7.12.2005, č. j. 12 C 399/2003-182, žalobu zamítl; současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 14.535,- Kč k rukám jejich zástupkyně a České republice na účet Okresního soudu v Kolíně „náklady znalečného“ ve výši 8.500,- Kč. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní chorobou, pro kterou by nebyla schopna činit samostatně právní úkony, a nebyla ani nikým k sepsání závěti nucena“; že „ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že je velmi pravděpodobné, že závěť a dodatek závěti psala zůstavitelka, a pokud došlo k odchylkám v písmu, vázání slov apod. oproti srovnávacímu materiálu, vysvětluje to znalec tím, že k tomu mohlo dojít přirozeným opravováním rukopisu osoby“; že „zůstavitelka psala minimálně, veškerou korespondenci za ni obstarávala rodina, psala pouze drobné vzkazy, recepty atd., navíc při úkonu, jako je sepis závěti, lze předpokládat i určitou míru rozrušení zůstavitelky, neboť se jednalo o závažný životní úkon“; že „je třeba přihlédnout i k věku zůstavitelky a k tomu, že závěť byla předem koncipována právníkem“; že „závěť i její dodatek jsou platné, zůstavitelka je psala vlastní rukou, svobodně“; že „zamítnutí žaloby nic nemění na postavení žalobkyně jako dědičky, neboť i nadále je dědicem ze zákona a její postavení dědice ze zákona bude mít vliv na výši dědického podílu, nikoliv na postavení dědice“; že „neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie, protože duševní stav zůstavitelky byl v době sepisu závěti a jejího dodatku takový, že mohla samostatně činit právní úkony, netrpěla žádnou duševní poruchou“; že „tyto skutečnosti dokládají výpovědi svědků, ze kterých bylo zjištěno, že potíže které zůstavitelka měla byly pouze fyzického rázu“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2006, č. j. 21 Co 36/2006-194, 21 Co 37/2006-194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.032,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k sepsání závěti a jejího dodatku“; že „znalecký posudek MUDr. J. K., který předložila jako listinný důkaz žalobkyně a který byl proveden v řízení před odvolacím soudem, je postaven na základě hypotéz, předpokladů a vágních odkazů na starou korespondenci“, „nemá žádnou důkazní hodnotu“, a proto odvolací soud „k jeho obsahu a závěrům v rámci hodnocení provedených důkazů nepřihlížel“; že „závěť zůstavitelky je logickým vyústěním její rodinné situace, neboť v rodině závětních dědiců po dlouhá léta i se svým manželem žila, a tím jistě získala ke svým vnoučatům – závětním dědicům daleko bližší vztah než k žalobkyni, která žila v jiné zemi, nemohla se s ní stýkat a od roku 1986 o ní neměla žádné zprávy“; že „neshledal žádné důkazy pro závěr, že by zůstavitelka nesepsala závěť svobodně“; že „za správné považuje závěry soudu prvního stupně týkající se písma zůstavitelky“; že „vypracování žalobkyní navrhovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie považuje za nadbytečné“, protože „skutkový stav byl dostatečně prokázán a není třeba jej doplňovat dalším důkazem, když navíc by případný znalec mohl vycházet pouze z obsahu spisu, neboť zdravotnická dokumentace zůstavitelky byla již skartována“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje „v možnostech právního posuzování rozsahu nezbytného provádění navržených důkazů“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vlastními, nikoli notorickými, znalostmi soudců a jejich životních zkušeností za situace, že je k dispozici znalecký posudek vztahující se ke konkrétní specifické otázce“; „v možnosti právního posuzování nahrazení odborného posouzení skutečností při dokazování jinými důkazy“; v řešení otázky právního posuzování rozporu závěrů znaleckého posudku s opačnými skutkovými závěry soudu v rámci hodnocení důkazů“. Namítá, že „řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když nebyly provedeny navržené důkazy, nebyl přibrán znalec z oboru lékařství – psychiatrie a nebyl vypracován nezbytný znalecký posudek ke korektnímu zjištění skutkového stavu“; že „rozhodnutí v návaznosti na nedostatečné zjištění skutkového stavu trpí i nesprávným právním posouzením věci“; že „již několik let před údajným sepisem závěti zůstavitelka užívala značné množství léků na nervy a trpěla paměťovými okénky“; že „dopisy otci žalobkyně již mnoho let před smrtí zůstavitelky psal její manžel, protože zůstavitelka nebyla schopna dopis napsat“; že „znalecké posudky z oboru grafologie upozorňují na závažné zvláštnosti nasvědčující na možnost nátlaku či nesvobody vůle při sepisu závěti“; že „při hodnocení důkazů napadeným rozhodnutím došlo k naprostému podcenění jejích důkazních možností a důkazního osamocení v důsledku jejího pobytu ve vzdálené zemi a nedostatku věku“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby „dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto“.
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 15.5.2007, č. j. 21 Cdo 3176/2006, odvolání žalobkyně odmítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.935,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Vycházel ze závěru, že námitky uplatněné žalobkyní v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.; že správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
K ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 11.9.2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.5.2007, č. j. 21 Cdo 3176/2006, „bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“, a „proto se toto rozhodnutí ruší“; současně odmítl „návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 9.5.2005, sp. zn. 12 C 399/2003, a rozsudku Krajského soudu v Praze rozsudkem ze dne 19.4.2006, sp. zn. 21 Co 36/2006, 21 Co 37/2006“, a rozhodl, že „návrh na přiznání náhrady nákladů řízení podle §83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá“. Dospěl k závěru, že „Nejvyšší soud ČR usnesením, kterým nepřipustil přezkum rozhodnutí odvolacího soudu v rámci dovolacího řízení, nedostál své povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 11.9.2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka sepsala dne 7.11.1990 listinu označenou jako „Moje poslední vůle“, ve které vyjádřila „přání“, aby po její smrti veškerý její majetek zdědili rovným dílem „vnučka V. M., roz. P. a vnuk ing. Š. P.“. Současně v této listině uvedla: „Výslovně si nepřeji, aby po mně dědila Š. P., která je rovněž má vnučka, a to proto, že se chovala vůči mně nevhodně. Ač ostatní potomci mě podporovali a podporují, ona neprojevila vůbec o existenci mé osoby a o mé potřeby zájem. Ani mi jako matce neoznámila úmrtí svého otce, mého druhého syna Š. P. a nevypravila mu pohřeb ani nezřídila hrob“. Dne 10.4.1992 zůstavitelka sepsala listinu označenou jako „Dodatek k mé poslední vůli ze dne 7.11.1990“, v níž uvedla: „výslovně si přeji, aby se vydědění vnučky S. P. vztahovalo i na její potomky“.
O „nedůvodnosti vydědění“ žalobkyně zůstavitelkou shora uvedenými „listinami“ bylo již v minulosti rozhodnuto ve věci vedené Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 8 C 733/96, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 1998 č. j. 21 Co 101/98-70. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.6.1999, sp. zn. 21 Cdo 2632/98.
Žalobkyně v dovolání namítá, že „již několik let před údajným sepisem závěti zůstavitelka užívala značné množství léků na nervy a trpěla paměťovými okénky“; že „dopisy otci žalobkyně již mnoho let před smrtí zůstavitelky psal její manžel, protože zůstavitelka nebyla schopna dopis napsat“; že „znalecké posudky z oboru grafologie upozorňují na závažné zvláštnosti nasvědčující na možnost nátlaku či nesvobody vůle při sepisu závěti“; že „při hodnocení důkazů napadeným rozhodnutím došlo k naprostému podcenění jejích důkazních možností a důkazního osamocení v důsledku jejího pobytu ve vzdálené zemi a nedostatku věku“. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům, získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové závěry odvolacího soudu, jejichž nesprávnost žalobkyně v dovolání namítá, odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil [„zůstavitelka netrpěla žádnou duševní poruchou, která by ji činila neschopnou k sepsání závěti a jejího dodatku“; že „znalecký posudek MUDr. J. K., který předložila jako listinný důkaz žalobkyně a který byl proveden v řízení před odvolacím soudem, je postaven na základě hypotéz, předpokladů a vágních odkazů na starou korespondenci“, „nemá žádnou důkazní hodnotu“, a proto odvolací soud „k jeho obsahu a závěrům v rámci hodnocení provedených důkazů nepřihlížel“; že „závěť zůstavitelky je logickým vyústěním její rodinné situace, neboť v rodině závětních dědiců po dlouhá léta i se svým manželem žila, a tím jistě získala ke svým vnoučatům – závětním dědicům daleko bližší vztah než k žalobkyni, která žila v jiné zemi, nemohla se s ní stýkat a od roku 1986 o ní neměla žádné zprávy“; že „neshledal žádné důkazy pro závěr, že by zůstavitelka nesepsala závěť svobodně“; že „za správné považuje závěry soudu prvního stupně týkající se písma zůstavitelky“; že „vypracování žalobkyní navrhovaného znaleckého posudku z oboru psychiatrie považuje za nadbytečné“, protože „skutkový stav byl dostatečně prokázán a není třeba jej doplňovat dalším důkazem, když navíc by případný znalec mohl vycházet pouze z obsahu spisu, neboť zdravotnická dokumentace zůstavitelky byla již skartována“]. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně v dovolání současně namítá, že „nebyly provedeny navržené důkazy, nebyl přibrán znalec z oboru lékařství – psychiatrie a nebyl vypracován nezbytný znalecký posudek ke korektnímu zjištění skutkového stavu“.
Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je – jak shora citováno - zřejmé, že odvolací soud se důkazními návrhy žalobkyně zabýval a že závěr o jejich neopodstatněnosti zdůvodnil. Žalobkyně tak nemohla být jeho postupem v dané věci dotčena ani na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. II. ÚS 663/2000, sp. zn. IV. ÚS 67/2000, I. ÚS 413/2002).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobkyní uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 3.720,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §16, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.; čl. II. vyhlášky č. 276/2006), celkem ve výši 3.795,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovaným tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu