ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4305.2016.1
21 Cdo 4305, 4306/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Martinem Šedou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Na Příkopě č. 1096/19, proti žalovaným 1) V. M. , zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Vršovicích, Bělocerkevská č. 1037/38, a 2) Rx MODALITY s. r. o. v likvidaci se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Trnkovo nám. č. 1112/2, IČO 27077489, o 300 000 Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. února 2009 č. j. 13 C 250/2006-286, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. října 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 250/2006, o dovoláních žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 se odmítá .
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. října 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 8. 2006 č. j. Ncp 2173/2006-19 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 163/2005 jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 8 - rozsudkem ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286 zamítl žalobu podanou žalobkyní dne 24. 8. 2005 u Městského soudu v Praze a doplněnou podáními doručenými obvodnímu soudu dne 19. 9. 2005, 22. 12. 2006 a 6. 11. 2008, kterou se domáhala, aby jí zaplatili žalovaná 1) 200 000 Kč a „úrok z prodlení z částky 200 000 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 8. 2003 do zaplacení“ a žalovaný 2) 100 000 Kč a „úrok z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 10 % ročně od 30. 8. 2003 do zaplacení“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 44 268 Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Bergera, že mezi žalovaným 2) a žalobkyní nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, že „stát“ je povinen „z účtu zdejšího soudu“ zaplatit odměnu a náhradu hotových výdajů advokátce JUDr. Vandě Bielecké ve výši 99 305,50 Kč a advokátu JUDr. Janu Nohejlovi ve výši 58 310 Kč a že žádný z účastníků není povinen „nahradit státu náklady řízení, které nese stát“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé, ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) tak, že žalované 1) se náhrada nákladů řízení nepřiznává, a ve výroku o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů advokátu JUDr. Nohejlovi jen tak, že jejich výše je 81 634 Kč; současně rozhodl, že žalované 1) se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, že odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Jana Nohejla za zastupování v odvolacím řízení činí 47 040 Kč a „tato částka je splatná prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8“ a že „stát nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“.
Poté, co Ústavní soud usnesením ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1801/10 odmítl ústavní stížnost žalobkyně proti rozsudkům obvodního a městského soudu a co Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 odmítl dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu, žalobkyně podala dne 12. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 8 žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, kterou se domáhala „zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 ze dne 19. 10. 2010, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 439/2009-360 ze dne 7. 4. 2010, zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C 250/2006-286 ze dne 24. 2. 2009“. Žalobu zdůvodnila tím, že „podstatou sporu“ vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 250/2006 bylo „prokázání úhrady žalované částky fotokopií složenky“, kterou měla poskytnout Komerční banka a. s. soudu jako důkaz toho, kdo za povinného uhradil na účet „spol. RX Reality“ částku 200 000 Kč, že „ani odvolací soud neodstranil pochybení prvoinstančního soudu“, neboť neprovedl jí navrhovaný důkaz „doložením složenky“, že dovolací soud „sofisticky kryl pochybení obou soudů“ a že „dne 7. 1. 2011 byl na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti České republiky, v souvislosti s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 517/10, zveřejněn seznam soudců a státních zástupců, kteří byli před 17. listopadem 1989 dle dostupných údajů členy Komunistické strany Československa“ a mezi nimiž jsou uvedeni všichni tři soudci Nejvyššího soudu – JUDr. Ivana Zlatohlávková, která jako předsedkyně senátu rozhodovala o jejím dovolání proti rozsudku městského soudu, a dále soudci JUDr. Blanka Moudrá a JUDr. Pavel Krbek. Má proto za to, že „existuje (a v době rozhodování dovolacího soudu rovněž existoval) objektivní důvod pochybovat o nepodjatosti těchto soudců – bývalých členů Komunistické strany Československa“, kteří měli být z rozhodování ve věci vyloučeni.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co usnesením ze dne 4. 5. 2011 č. j. 29 C 80/2011-3 vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 20 dnů od doručení tohoto usnesení jasně a srozumitelně uvedla, zda napadá žalobou pro zmatečnost také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286, které uvedla v záhlaví žaloby, přičemž ani ze žalobních tvrzení, ani ze žalobního petitu uvedeného na závěr podané žaloby nevyplývá úmysl žalobkyně napadat žalobou pro zmatečnost také tato rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, aby sdělila (pokud „má v úmyslu“ podat žalobu pro zmatečnost také proti těmto rozhodnutím), v jakém rozsahu jsou daná rozhodnutí napadána, důvody žaloby pro zmatečnost (pro každé jednotlivé soudní rozhodnutí samostatně) a vylíčila skutečnosti, které svědčí o tom, že žaloba je proti každému soudnímu rozhodnutí podána včas, označila důkazy, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se domáhá, a co zároveň žalobkyni vyzval (vzhledem k tomu, že dovodil z obsahu žaloby, že napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422), aby uvedla a doložila soudu, kdy konkrétně jí bylo dané rozhodnutí doručeno a kdy se o důvodu zmatečnosti dozvěděla, a označila důkazy, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, a poučil ji, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě řádně doplněno, soud podání odmítne, a poté, co žalobkyně v podání ze dne 15. 5. 2011 doručeném soudu prvního stupně dne 31. 5. 2011 mimo jiné uvedla, že žalobou pro zmatečnost napadá nejen rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, ale i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Cdo 439/2009-360 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286, a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků, a co Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 1. 2011 (správně 11. 1. 2012) č. j. 62 Co 548/2011-458, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2012, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 č. j. 13 C 250/2006-451, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá návrh žalobkyně na ustanovení zástupce - usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 odmítl žalobu pro zmatečnost a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobkyně žalobu ve stanovené lhůtě předepsaným způsobem neopravila, neboť pouze uvedla, která rozhodnutí napadá, a zopakovala – bez jakéhokoli doplnění a vylíčení rozhodných skutečností – k čemu byla usnesením soudu vyzvána, a zároveň požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, je podání žalobkyně „nesrozumitelné a především zcela neurčité“, neboť není zjevné, v jakém rozsahu jsou jednotlivá konkrétní rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně napadána, nejsou zřejmé důvody žaloby pro zmatečnost a chybí i vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba je proti každému jednotlivému rozhodnutí podána včas, a označení důkazů k důvodnosti žaloby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně k výzvě soudu prvního stupně nedoplnila žalobní návrh v požadovaném rozsahu, takže z něho není zřejmé, zda byla žaloba pro zmatečnost podána včas, a zároveň směřuje proti „České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2“, která nebyla účastníkem původního řízení, a že žaloba je proto zcela nesrozumitelná a postrádá také skutkové vylíčení rozhodných skutečností k posouzení její včasnosti a oprávněnosti. Odvolací námitky žalobkyně neshledal relevantní, neboť jsou částečně jejími „meritorními výtkami“ proti důvodům pravomocného rozhodnutí soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 250/2006, a uvedl, že odvolání neobsahuje žádné konkrétní důvody, ze kterých by žalobkyně dovozovala zmatečnost napadeného pravomocného rozhodnutí soudu ve smyslu §229 občanského soudního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 8 – poté, co žalobkyně podala proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 dovolání a co současně požádala o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení - usnesením ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535 rozhodl, že žalobkyni se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, a současně zamítl žádost žalobkyně, aby jí byl pro dovolací řízení ustanoven k ochraně jejích zájmů zástupce. Na základě zjištění, že žalobkyně jako starobní důchodkyně pobírá starobní důchod 8 618 Kč a dále příspěvek na bydlení 1 811 Kč měsíčně, že k tvrzenému dlouhodobě nepříznivému zdravotnímu stavu doložila pouze potvrzení o zvýšených nákladech na dietní stravování a že je vlastníkem tří silničních vozidel a několika nemovitostí (ačkoliv uvedla, že vlastní pouze 70 let starý dům), dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro osvobození žalobkyně od soudních poplatků, neboť věrohodně neprokázala stav svých majetkových poměrů a současně tvrzený špatný zdravotní stav. Argumentaci žalobkyně, která líčí své poměry s důrazem na vzrůstající životní náklady, které by byly relevantní, pokud by žalobkyně byla jinak zcela nemajetnou osobou, shledal účelovou. Zdůraznil, že soudní poplatek ve výši 2 000 Kč nepředstavuje v poměrech projednávané věci natolik vysokou částku, aby uložení povinnosti ji zaplatit mohlo objektivně znamenat znemožnění přístupu žalobkyně k soudu. Vzhledem k tomu, že u žalobkyně nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nemůže být uvažováno ani o ustanovení zástupce.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535. Dovodil, že pokud se žalobkyně žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, které nelze touto žalobou napadnout, jedná se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Zdůraznil, že žalobkyně ve svém prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech ze dne 14. 1. 2013 neuvedla své celkové majetkové poměry pravdivě, že uplatňuje své žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce opakovaně a že soudy je opakovaně rozhodováno v její neprospěch, a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Správným shledal i rozhodnutí o zamítnutí návrhu žalobkyně na ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť žalobkyně jednak nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jednak ji nelze považovat za osobu, která potřebuje zástupce k ochraně svých zájmů v řízení, neboť odvolacímu soudu je z úřední činnosti známo, že „žalobkyně úkony advokátů, kteří jí byli v minulosti ustanoveni, podrobovala revizím a opravám, obsáhlá podání ve věci činila často sama, k ustanoveným advokátům se nechovala dostatečně důstojně a k právní pomoci, která jí byla poskytnuta na její žádost na náklady státu, přistupovala zcela nepřípadně kriticky“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně rovněž dovolání a současně opětovně požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Namítá, že soudy nesprávně zjistily její majetkové poměry, že proto nemohly žádost o osvobození od soudních poplatků posoudit správně „po právní stránce“ a že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že nežije se svým bývalým manželem a že pobírá nízký starobní důchod, a k dalším skutečnostem tvrzeným žalobkyní ohledně jejích majetkových poměrů. Má za to, že její majetkové poměry „poukazují“ na to, že jsou splněny zvlášť závažné důvody ve smyslu ustanovení §138 občanského soudního řádu, pro které je nutno jí přiznat osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493 žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky účastenství v řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť „definice účastníků“ je v tomto řízení daná ze zákona a žaloba pro zmatečnost nemusí obsahovat označení účastníků řízení, proto žalobkyně nepochybila, když neoznačila skutečné účastníky řízení a zároveň „úplným a vyčerpávajícím způsobem“ označila rozhodnutí, proti kterému žaloba pro zmatečnost směřuje, z čehož pak zároveň i vyplývá, kdo je účastníkem řízení, a rovněž při řešení otázky, zda má žaloba všechny náležitosti podle ustanovení §232 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud „nesprávně hodnotil skutkové vylíčení důvodů meritorně“ a usnesení soudu prvního stupně, kterým byla vyzvána k doplnění žaloby pro zmatečnost, je „nesrozumitelné a vnitřně rozporné“. Má za to, že rovněž vylíčila skutečnosti svědčící o tom, že žaloba byla podána včas, neboť uvedla, že seznam soudců a státních zástupců, kteří byli před 17. listopadem 1989 dle dostupných údajů členy Komunistické strany Československa, byl na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti zveřejněn dne 7. 1. 2011, a že skutečnost, kdy jí bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, byla soudu známa z jeho činnosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky - poté, co žalobkyně, u které nejsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 občanského soudního řádu, ani na výzvu dovolacího soudu ve stanovené lhůtě nezaplatila soudní poplatky z dovolání proti oběma uvedeným usnesením odvolacího soudu - usnesením ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700 zastavil dovolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na základě ústavní stížnosti žalobkyně Ústavní soud nálezem ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 1138/15 zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015 č. j. 21 Cdo 3891, 3901/2014-700, neboť shledal, že tímto usnesením, jakož i řízením, které předcházelo jeho vydání, „bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Dospěl k závěru, že podá-li si účastník návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, je správným postupem soudu, pokud tento byť z části tomuto návrhu nechce vyhovět, aby o něm nejprve rozhodl a znovu účastníka vyzval k zaplacení soudního poplatku či zbývající částky částečně prominutého soudního poplatku, a teprve pokud ani v této lhůtě účastník nezaplatí, může soud usnesením řízení zastavit, a že není důvod, aby se rozhodování Nejvyššího soudu v souvislosti s osvobozením od poplatku za podané dovolání tomuto postupu vymykalo; vzhledem k tomu, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci není přípustný žádný opravný prostředek podle občanského soudního řádu, je nutno na respektování tohoto postupu Nejvyšším soudem trvat o to důrazněji.
Nejvyšší soud České republiky – poté, co usnesením ze dne 27. 10. 2016 č. j. 4305, 4306/2016-723 rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení podle ustanovení §138 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť to neodůvodňují její poměry, co žalobkyně soudní poplatky za podaná dovolání na opětovnou výzvu soudu obsaženou v uvedeném usnesení ve stanovené lhůtě zaplatila a co Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 1. 2017 č. j. 22 Nd 403/2016-742 rozhodl o námitce podjatosti soudců Nejvyššího soudu podané žalobkyní tak, že soudci Nejvyššího soudu JUDr. Jiří Doležílek a JUDr. Ljubomír Drápal nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 21 Cdo 4305/2016 a sp. zn. 21 Cdo 4306/2016 - jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci žaloby pro zmatečnost bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocným usnesením odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. 2. 2014 č. j. 13 C 250/2006-535, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací řízení, neobsahuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. [dovolatelka vůbec nevylíčila, proč považuje dovolání za přípustné z hledisek uvedených v ustanoveních §237 až §238a o. s. ř.; podle ustálené judikatury dovolacího soudu musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v ustanovení §237 o. s. ř. je podle mínění dovolatele splněn (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014)]; kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu – v závěru, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, jejichž splnění je podmínkou i pro ustanovení zástupce účastníku – v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod č. 99 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1940/2013 nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1180/2013) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2014 č. j. 62 Co 134/2014-548 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Po zjištění, že dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470, jímž byla odmítnuta žaloba pro zmatečnost a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Žaloba pro zmatečnost je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem o mimořádném opravném prostředku. Žaloba pro zmatečnost musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. také označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod žaloby (důvod zmatečnosti), vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá (srov. §232 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí, proti němuž směřuje žaloba pro zmatečnost, je ve smyslu ustanovení §232 odst. 1 o. s. ř. označeno tehdy, uvede-li žalobce datum jeho vyhlášení (vydání) a jednací číslo, popřípadě spisovou značku, nebo uvede-li o něm alespoň takové údaje, které je bez pochybností odlišují od jiných soudních rozhodnutí vydaných mezi stejnými účastníky a které vedou k jeho jednoznačné identifikaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2958/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2495/2015). Rozsah, ve kterém žaloba pro zmatečnost napadá rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek směřuje, je ve smyslu ustanovení §232 odst. 1 o. s. ř. označen tehdy, jsou-li k tomu zvoleny takové identifikátory, z nichž je (ve svém souhrnu) nepochybně zřejmé, zda je rozhodnutí napadeno ve všech nebo jen některých výrocích, popřípadě jaké z více výroků rozhodnutí jsou napadeny.
Uvedení důvodu žaloby pro zmatečnost v sobě zahrnuje požadavek, aby žaloba obsahovala jeho - po skutkové stránce (dostatečně určité a srozumitelné) - vylíčení tak, aby bylo nepochybné, jaký z důvodů zmatečnosti uvedených v ustanovení §229 o. s. ř. se uplatňuje a v čem důvod zmatečnosti spočívá, tedy aby bylo možné taková skutková tvrzení subsumovat pod některý ze zákonem stanovených důvodů zmatečnosti; nepostačuje pouhý odkaz na ustanovení zákona, ve kterém je důvod zmatečnosti obsažen. Požadavek na vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že žaloba pro zmatečnost je podávána včas, v sobě zahrnuje uvedení takových skutkových okolností, jež umožňují závěr o tom, zda žaloba je podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §234 o. s. ř.
Účastníky řízení o žalobě pro zmatečnost jsou - jak vyplývá z povahy této žaloby jakožto mimořádného opravného prostředku - ti, kdo byli účastníky původního řízení, v němž bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí, popřípadě jejich právní nástupci z důvodu universální nebo singulární sukcese (žalobu pro zmatečnost může podat jen účastník původního řízení, popřípadě jeho právní nástupce, přičemž ani ostatní účastníci řízení nemohou být osobami odlišnými od účastníků řízení, proti nimž žaloba pro zmatečnost směřuje, popřípadě jejich právních nástupců); uvedenému odpovídá, že zákon (srov. §232 odst. 1 o. s. ř.) ani nepožaduje, aby žaloba pro zmatečnost obsahovala označení účastníků řízení [srov. právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4629/2009, které bylo uveřejněno pod č. 15 v časopise Soudní judikatura, roč. 2012, nebo (ve vztahu k žalobě na obnovu řízení) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 558/2001, které bylo uveřejněno pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). Definice účastníků je tedy u žaloby pro zmatečnost dána ustanovením §94 odst. 2 o. s. ř. V řízení o této žalobě si účastníci zachovávají stejné procesní postavení jako v původním řízení.
V projednávané věci žalobkyně – jak vyplývá z obsahu spisu – v úvodu žaloby pro zmatečnost podané dne 12. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 8 uvedla, že se domáhá „zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 ze dne 19. 10. 2010, zrušení rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 439/2009-360 ze dne 7. 4. 2010, zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 13 C 250/2006-286 ze dne 24. 2. 2009“, a v petitu žaloby navrhla, aby bylo zrušeno „usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 ze dne 19. 10. 2010“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně označila v úvodu žaloby rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu a soudu dovolacího, zatímco v petitu žaloby se domáhala zrušení jen usnesení dovolacího soudu, byla žaloba v označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, pro uvedený rozpor neurčitá. Žalobkyně však uvedenou vadu žaloby odstranila podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 5. 2011, ve kterém uvedla, že žalobou pro zmatečnost napadá nejen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422, ale i rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286; současně navrhla, aby soud vydal usnesení, kterým tato rozhodnutí zruší. Nemohlo tak být pochyb o tom, že žaloba pro zmatečnost směřuje proti všem třem uvedeným rozhodnutím. V původním řízení (v řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí, proti nimž žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost) vystupovala jako žalovaná 1) V. M. a jako žalovaný 2) Rx MODALITY s.r.o. v likvidaci se sídlem v Praze 5 - Hlubočepích, Trnkovo nám. č. 1112/2, IČO 27077489. Bez ohledu na to, jak žalobkyně v žalobě pro zmatečnost označila účastníky řízení o této žalobě, z ustanovení §94 odst. 2 o. s. ř. je nepochybné, že v řízení o žalobě pro zmatečnost byli účastníky řízení kromě žalobkyně také oba uvedení žalovaní a že s účastníkem označeným žalobkyní jako „Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2“ nemělo být jako s účastníkem tohoto řízení nakládáno (jednáno).
Uvedla-li žalobkyně v žalobě pro zmatečnost podané dne 12. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 8 jako důvod zmatečnosti rozsudků Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 62 Co 439/2009-360 a Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 2. 2009 č. j. 13 C 250/2006-286 neprovedení důkazu fotokopií složenky k prokázání úhrady částky 200 000 Kč na účet „spol. RX Reality“, v němž – jak uvedla v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby pro zmatečnost – spatřovala „možný trestný čin soudce“, a jako důvod zmatečnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 33 Cdo 3852/2010-422 okolnost, že toto rozhodnutí vydali soudci, kteří měli být z rozhodování pro své členství v bývalé Komunistické straně Československa vyloučeni, obsahuje žaloba dostatečně určité a srozumitelné skutkové vylíčení důvodu žaloby, z něhož je nepochybné, že žalobkyně uplatňuje důvody zmatečnosti uvedené v ustanovení §229 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř. Kromě toho řádné nevymezení důvodu, popřípadě dalších náležitostí žaloby pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu nebrání pokračování v řízení, neboť žaloba pro zmatečnost není proti rozhodnutí dovolacího soudu přípustná a lze proto o ní rozhodnout i bez uvedení těchto náležitostí (srov. §235f o. s. ř.).
Závěr soudů o tom, že žaloba pro zmatečnost trpí v uvedených směrech vadami, jež brání pokračování v řízení, proto nemůže obstát.
I když se soudy je třeba souhlasit v tom, že žaloba pro zmatečnost podaná žalobkyní neobsahuje v rozporu s ustanovením §232 odst. 1 o. s. ř. údaj o tom, v jakém rozsahu napadá označená rozhodnutí, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas (zejména údaje o tom, kdy se žalobkyně o uplatňovaných důvodech zmatečnosti dozvěděla), a označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, je jim třeba zároveň vytknout, že nepřihlédly k tomu, že zamítá-li soud žádost o ustanovení zástupce žalobci, jenž podal u soudu žalobu, která trpí vadami, bránícími pokračovat v řízení, může ho ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. usnesením vyzvat, aby žalobu opravil nebo doplnil, teprve v době, kdy usnesení o zamítnutí žádosti je v právní moci. Až v té době (v době, kdy žalobce již nemůže spoléhat na to, že mu bude soudem ustanoven zástupce z řad advokátů) lze od žalobce důvodně očekávat, že vady žaloby odstraní buď sám, nebo prostřednictvím zástupce, kterého si zvolí, když teprve jeho nečinnost (neodstranění vady žaloby) v tomto období může být procesně sankcionována odmítnutím žaloby podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. Nepostupuje-li tímto způsobem, je odůvodněn závěr, že soud odňal žalobci možnost jednat před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, doplněné usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 21 Cdo 987/2013, které bylo uveřejněno pod č. 67 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2014).
Požádala-li žalobkyně podáním doručeným soudu prvního stupně dne 31. 5. 2011, kterým současně k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2011 č. j. 29 C 80/2011-3 doplnila žalobu pro zmatečnost podanou dne 12. 4. 2011, o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, a bylo-li o její žádosti rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011 (správně 11. 1. 2012) č. j. 62 Co 548/2011-458, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 11. 2011 č. j. 13 C 250/2006-451, jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyni se nepřiznává osvobození od soudních poplatků a že se zamítá návrh žalobkyně na ustanovení zástupce, a které nabylo právní moci dne 10. 4. 2012, měly soudy předtím, než o žalobě pro zmatečnost rozhodly, žalobkyni znovu – vzhledem k výše uvedenému – usnesením ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat, aby žalobu opravila a doplnila, a určit ji k tomu novou lhůtu, neboť lhůta k opravě a doplnění žaloby určená žalobkyni v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 5. 2011 č. j. 29 C 80/2011-3 uplynula v době vedení řízení o žádosti žalobkyně o ustanovení zástupce a po jeho pravomocném skončení se žalobkyně ocitla ve stavu právní nejistoty o tom, jaký časový prostor má k tomu, aby vady žaloby sama nebo prostřednictvím zvoleného zástupce odstranila. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně tak nepostupoval, když usnesením ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470 žalobu podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. bez dalšího odmítl, a že tato vada nebyla zhojena ani za řízení před odvolacím soudem, který potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, lze uzavřít, že žalobkyni byla tímto postupem odňata možnost jednat před soudem.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 62 Co 275/2013-493) není správné; protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 10. 2012 č. j. 13 C 250/2006-470), zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 8) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu