ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4952.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4952/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po JUDr. A. S., zemřelému, za účasti 1) A. P., zastoupené advokátem, a 2) K. S., zastoupeného advokátem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 54 D 97/2006, o dovolání K. S. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. května 2007, č.j. 7 Co 945/2007-1190, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. P. podala dne 15.4.2005 u Okresního soudu v Českých Budějovicích návrh na zahájení řízení o dědictví po JUDr. A. S., zemřelém (dále též je „zůstavitel“). Uvedla, že „je dědičkou po zůstaviteli a domáhá se vydání rozhodnutí soudu o tom, že je dědičkou po zemřelém“; že „majetek zůstavitele byl konfiskován dekretem prezidenta republiky číslo 12/1954 Sb., jak to potvrzuje i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, č.j. 15 Co 633/2001-115 ze dne 29.11.2001 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 683/2002-139 ze dne 28.5.2003“; že „proti této konfiskaci bylo podáno dovolání, požádáno o výjimku, ale tyto opravné prostředky dosud nebyly vyřízeny“; že „český majetek zůstavitele mu byl odcizen zneužitím dekretu číslo 12/1945 Sb.“; že „přidělení části majetku konfiskovaného zůstaviteli podle zákona číslo 143/1947 Sb. nemá pro ztrátu vlastnického práva zůstavitele a pro nároky na vydání tohoto majetku již žádný právní význam“; že „své dědické nároky opírá o skutečnost, že i tři roky po konfiskaci majetku zůstavitele provedené dekretem prezidenta republiky číslo 12/1945 a ještě rok po vydání zákona číslo 143/1947 Sb., byl zůstavitel v každém případě ještě vlastníkem nevyvlastněného osobního majetku v hodnotě více něž dva miliony Kč“; že „odkazuje na Výroční zprávu s. majetku za rok 1947, kde v celkové rozvaze na straně 8 jsou aktiva zůstavitele v jeho osobním majetku zjištěna částkou 2.004.216,50 Kč“; že „právě tento majetek osobního charakteru nebyl v žádném dědickém řízení projednán“; a že „dalšími důvody pro nutnost projednat dědictví po zůstaviteli je uspořádání posloupnosti v osobních právech a povinnostech zůstavitele“; dále že „jediným dědicem zůstavitele je Dr. J. S.,“; že „tuto skutečnost dovodila z toho, že byl jednak synem zůstavitele a jednak jeho univerzálním dědicem“; že „tato tvrzení prokazuje veřejnou, na notářství v C. (A.) pořízenou závětí zůstavitele JUDr. A. S.“; že „Dr. J. S. svou závětí ustanovil svou dceru A. S., nyní provdanou P., svou univerzální dědičkou“; že „následně další závětí ze dne 24.11.1960, kterou Dr. J. S. doplnil dodatkem ze dne 4.6.1965, ustanovil navrhovatelku z jedné čtvrtiny a K. S., v závěti označeného jako univerzálního dědice ze tří čtvrtin, jako spoludědice“; že „pozdější závěť ze dne 24.11.1960 mohla být účinná pouze tehdy, pokud adopce závětního dědice K. S. nabyla účinnosti, tedy jen tam, kde se K. S. mohl stát nástupcem zůstavitele také jako syn“; že „takový předpoklad nemohl podle navrhovatelky nastat v České republice, neboť podle českého práva nemohla být adopce K. S. Dr. J. S. právně účinná, neboť je podle českého práva (§65 odst. 2 zákona č. 4/1963 Sb. o rodině) vyloučena“; že „vyloučení brání mimo jiné skutečnost, že adoptovaný K. S. byl v době adopce nesporně československým a nikoli rakouským státním občanem“; že „pokud se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, objeví nějaký majetek zůstavitele, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví“, a proto, že „řízení o dědictví musí být provedeno ohledně celé pozůstalosti JUDr. A. S.“; že „k výkladu závětí předkládá navrhovatelka připojený právní posudek univerzitního profesora dr. R. W., profesora občanského práva a přednosty I. o. p. U. ve V. z 20.7.2002“; že „A. P. je jediné dítě dědice zůstavitele, jeho syna Dr. J. S., a je jediným žijícím příslušníkem hlubocké větve S., a proto podle českého práva pouze jí náležejí osobní práva zůstavitele, zejména právo dědické“; že „navrhovatelce náleží jako nezletilé dceři v okamžiku smrti jejího otce přinejmenším úplný zákonný dědický podíl z poloviny české pozůstalosti a dodatečně příslušná část dědictví náležející vdově jejího otce, E. S. S., protože podle závěti své matky byla ustanovena její univerzální dědičkou a byla jí také odevzdána její pozůstalost“, a že „i z tohoto důvodu se tak stala podle českého práva univerzální dědičkou po A. S., protože se v jejích rukou po smrti její matky opět sjednotilo postavení univerzálního dědice jejího otce J. po A. S.“.
K. S. podal dne 31.10.2005 návrh na zahájení řízení o dědictví po JUDr. A. S. obsahující i jeho vyjádření k návrhu A. P.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 2.2.2006, č.j. 54 D 97/2006-665, zahájil řízení o dědictví po JUDr. A. S. Provedením úkonů v tomto řízení pověřil JUDr. Z. M., notáře v Č. B.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 16.3.2007, č.j. 54 D 97/2006-1155, určil, že „jediným účastníkem řízení, se kterým bude nadále soud jednat, je K. S.“. Vycházel ze závěru, že „zůstavitel byl v den své smrti státním občanem Č. r.“; že „otázku pravomoci československých soudů v řízení o dědictví s cizím prvkem je třeba posoudit podle §61 a §69 zákona číslo 41/1948 Sb., o mezinárodním a mezioblastním právu soukromém a o právním postavení cizinců v oboru práva soukromého“; že „dědictví po zůstaviteli, který byl státním občanem Č. r. a který na území Č. r. zanechal pozůstalost tedy projedná podle citovaných předpisů československý, tedy nyní český soud, konkrétně Okresní soud v Českých Budějovicích, v jehož obvodu se má nacházet dědictví po zůstaviteli“; že „z ustanovení článku II. odst. 2 zákona č. 236/1992 Sb., a podpůrně i z judikatury, vyplývá povinnost aplikovat procesní předpisy účinné ke dni úmrtí zůstavitele“; že „takovými předpisy pro hmotné právo dědické je ustanovení §873 občanského zákoníku číslo 40/1964 Sb., dále pak Obecný zákoník občanský ze dne 1.6.1811 číslo 946/1811 sb.z.s., pro procesní právo dědické pak Císařský patent v nesporných právních věcech, ve znění změn a doplňků platný ke dni 1.1.1925“; že „JUDr. A. S. v části A své závěti ze dne 17.8.1948 ustanovil univerzálním dědicem svého nejstaršího legitimního syna, a pro případ, že nezanechá žádné mužské potomky, ustanovil za univerzálního dědice svého bratrance Dr. J. S., bude-li však tento mít v čase smrti zůstavitele potomky, pak jeho nejstaršího legitimního syna“; že „nepřesné je tedy vyjádření A. P. v návrhu došlém soudu 15.4.2005 o tom, že Dr. J. S. je synem zůstavitele, či že A. P. je vnučkou zůstavitele“; že „ze vztahu zůstavitele a jeho bratrance Dr. J. S. tato tvrzení nevyplývají“; že „závěť zůstavitele současně řeší otázky dalšího univerzálního dědice, ale ty pro posouzení věci nejsou podstatné, neboť rozhodující je, že závětní dědic bratranec zůstavitele pan Dr. J. S. se dožil smrti zůstavitele a neměl legitimního syna“; že „pak je nepochybné, že podle uvedené závěti byl k dědění povolán právě a jen bratranec zůstavitele Dr. J. S.“; že „takové zjištění promítl Okresní soud M. ve svém usnesení ze dne 29.11.1951, spisová značka A 29/50, když v pozůstalostní věci po zemřelém JUDr. A. S. odevzdal univerzálnímu dědici Dr. J. S., celé dědictví po zůstaviteli“; že „kdo je procesním nástupcem JUDr. J. S. je třeba řešit z právních úkonů, které JUDr. J. S. pro případ své smrti učinil a z obsahu soudních rozhodnutí o vypořádání pozůstalosti po něm“; že „zásadní je závěť Dr. J. S., kterou učinil dne 24.11.1960 a doplnil svým dodatkem ze dne 4.6.1965, v níž svým univerzálním dědicem jmenoval podle ustanovení zřizovací listiny fideikomisu ze dne 22.10.1703 svého nejstaršího vlastního manželského syna, a pokud by tento měl zemřít před ním, pak vždy jeho nejstaršího vlastního manželského syna“; že „pro případ, že tyto podmínky splněny nebudou, prohlásil v závěti dále, že pokud by měl zemřít bez zanechání vlastních potomků mužského pohlaví, jmenoval svého adoptivního syna K. S., respektive v případě jeho úmrtí jeho nejstaršího manželského vlastního potomka mužského pohlaví, svým univerzálním dědicem“; že „závěť také řeší otázku, jak by mělo být postupováno pro případ, že by adoptivní syn K. S. zemřel bez zanechání vlastních manželských potomků mužského pohlaví uvedených v předchozí části, a to před pořizovatelem závěti nebo sice po něm, ale ještě předtím než došlo k nabytí dědictví nebo pokud by se K. S. věnoval duchovnímu stavu, pak ustanovil pořizovatel univerzální dědičkou svou dceru A. P.,“; že „v další části své závěti rozhodl pořizovatel o odkazech pro svou manželku, své sourozence a další osoby a současně stanovil svým manželským vlastním dětem, které nebyly ustanoveny univerzálními dědici, jim příslušející zákonné podíly“; že „právě v tomto projevu vůle pořizovatele je třeba hledat klíč k řešení otázky procesního nástupnictví po Dr. J. S.“; že „na základě definitivního znění závěti byl dceři JUDr. J. S. A. P. přiznán povinný díl, který byl modifikován dodatkem závěti ze dne 4.6.1965“; že „takové prohlášení v závěti, tedy dispozice s majetkem Dr. J. S. ve vztahu k vlastní dceři A. P. nepředstavuje její ustanovení dědicem“; že „podle ustanovení §535 Obecného zákoníku občanského, je-li na někoho pamatováno nikoli takovýmto poměrným dílem celé pozůstalosti, nýbrž jen jednotlivou věcí, jednou nebo několika věcmi určitého druhu, částkou nebo právem, nazývá se to, čím je pamatováno, odkazem (legátem), i kdyby to dle hodnoty bylo největší částí pozůstalosti, a ten, komu to bylo zůstaveno nebude posuzován jako dědic nýbrž jen jako odkazovník (legatář)“; že „k platnosti odkazu je nutno, aby byl zůstaven platným posledním pořízením od způsobilého zůstavitele osobě, která je způsobilá dědit“; že „to vyplývá z ustanovení §647 Obecného zákoníku občanského“; že „tato podmínka je ve věci splněna, neboť odkaz skutečně pořizovatel Dr. J. S. vtělil do své závěti a jejího dodatku a pojal svou dceru A. nyní P. za odkazovníka“; že „z těchto úvah vycházel také Okresní soud v J., který odevzdací listinou ze dne 27.7.1967, č.j. A 251/65-164, odevzdal celou pozůstalost Dr. J. S. adoptivnímu synovi K. S., který byl zjištěn a prohlášen na základě závěti z 24.11.1960, včetně dodatku z 4.6.1965, za dědice pozůstalosti“; a že proto „vzhledem k postavení A. P. jako legatáře (odkazovníka) nelze podle výše popsaných právních úvah považovat A. P. za dědice Dr. J. S., a tudíž ji nelze považovat ani za jeho procesního nástupce“.
K odvolání A. P. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23.5.2007, č.j. 7 Co 945/2007-1190, usnesení prvního stupně změnil a určil, že „právními nástupci dědice Dr. J. S. v řízení po JUDr. A. S. jsou A. P. a K. S., s nimiž bude v řízení o dědictví po JUDr. A. S. nadále jednáno“. Uvedl, že „před rozhodnutím o odvolání doplnil provedené dokazovaní o ty části závěti JUDr. A. S. a Dr. J. S., které jsou rozhodné pro rozhodování o této věci“; že „podle závěti Dr. J. S. pro případ, že univerzálním dědicem by se měl stát jeho adoptivní syn K. J. N. v. S. nebo jeho potomci jmenovaní v odst. A bod 2), bude příslušet jeho dceři A. nebo jejím potomkům, nastoupivším na její místo, právo, aby požadovali ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu předání nemovitostí, které figurují pod označením P. G. a R. se všemi stavbami a veškerým movitým a nemovitým příslušenstvím prosté veškerých břemen, podle volby buď s a nebo bez zemědělských provozů, které zdědil po svém otci“; že „univerzální dědic bude mít povinnost převést na požádání výše jmenovaných shora uvedené nemovitostní komplexy s veškerým příslušenstvím do vlastnictví osob nárokem oprávněných, neb tento převod vhodnou dědickou dohodou uskutečnit“; že „z dodatku k testamentu Dr. J. S. ze dne 24.11.1960 bylo zjištěno, že tento pořizovatel změnil odstavec B obsahující odkaz povinného dědického dílu“; že „tento odstavec mění tak, že zvyšuje povinný dědický nárok žijící dcery A. tím způsobem, že obdrží ke svému povinnému zákonnému dílu jako odkaz z pozůstalostního majetku čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků, který se propočte způsobem v závěti uvedeným“; že „rozšiřuje právo poskytnuté na předání panství G. a R. tak, že má být pro realizaci nároku oprávněná požadovat výhradně po dohodě s univerzálním dědicem s vyloučením právní cesty mimo, ale i namísto panství G. a R. předání dílu základního vlastnictví pořizovatele nebo ostatního reálného majetku, prostého jakéhokoli břemene nebo realizaci ještě nenárokové části reálných hodnot formou dílčích plateb ze strany univerzálního dědice tak, jak tento bude schopen je realizovat a při současném zajištění hodnot“; že „druhý odstavec bodu 2 úseku B povinné díly testamentu z 24.11.1960 (který se týká propočtu povinných dědických podílů a způsobu jejich ohodnocení) činí tímto dodatkem neplatným“; že „univerzálnímu dědici zanechal i nároky na navrácení nebo odškodnění majetku v Č., který byl konfiskován“; že „z tohoto majetku přísluší podle dodatku k závěti k vyplacení žijící dceři A. případně jejím právním nástupcům podíl, příslušný jejímu dědickému odkazu (tj. 25%), který ale bude vyplacen jen po skutečném přijatém odškodnění nebo v případě naturální restituce převodem do vlastnictví dcery pořizovatele závěti nebo finanční hotovostí“; že „ostatním dodatkem neodvolaná nebo nezměněná ustanovení testamentu ze dne 24.11.1960 a obecné dovětky plným obsahem zůstávají“; že „po takto doplněném dokazování shledal, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru, pokud se týká účastenství v řízení o dědictví po JUDr. A. S.“; že „považuje za důvodnou námitku odvolatelky, týkající se závěru soudu prvního stupně, že A. P. není podle závěti Dr. J. S. dědičkou, ale pouze odkazovníkem (legatářem) ve smyslu ust. §535 o.z.o.“; že „JUDr. J. S. v závěti neodkázal své dceři jednotlivou věc nebo několik věcí určitého druhu či nějaké právo, ale odkázal jí dědický podíl v poměru v celé pozůstalosti“; že „z toho je nutné dovodit, že v závěti ve znění pozdějšího dodatku je výslovně uvedeno, že dceři pořizovatele závěti A. nebo jejím potomkům nastoupivším na její místo přísluší právo, aby požadovali ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu ještě panství v závěti označená s přesnější identifikací těchto panství a rozsahu tohoto odkazu“; že „dodatkem závěti byl ještě povinný dědický nárok dcery A. rozšířen tak, že obdrží ke svému povinnému zákonnému dílu jako odkaz z pozůstalostního majetku čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků“ a že „z toho je nutné dovodit, že ve vztahu k označeným panstvím G. a R. by mohlo jít o odkaz ve smyslu ust. §535 o.z.o., ovšem jestliže kromě tohoto odkazu přísluší dceři Dr. J. S. povinný podíl, navíc zvýšený o čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti bez závazků, pak nejde o legát, ale o dědictví pro dceru zůstavitele“; že „tedy A. P. je v řízení po JUDr. A. S. právní nástupkyní svého zemřelého otce Dr. J. S. jako jeho dědička“; že „neshledává, že, by byl v otázce účastenství (právního nástupnictví po Dr. J. S.) vázán rozhodnutím Okresního soudu v J. v R.“; že „v řízení před tamním soudem bylo sice rozhodnuto o tom, že K. S. je univerzálním dědicem majetku, který byl tehdy předmětem projednání dědictví“; že „to ovšem neznamená, že by bylo nutno dovodit, že K. S. je i v tomto řízení jediným právním nástupcem Dr. J. S.“; že „pojem univerzální dědic nelze ztotožňovat s pojmem jediný dědic“; že „jestliže zůstavitel v závěti ustanovil univerzálním dědicem K. S. a dále pořídil ohledně svého majetku tak, že stanovil povinný díl, zvětšený o díl uvedený v dodatku v závěti a další odkazy pro svoji dceru A., je nutno vycházet z toho, že univerzálnímu dědici se má dostat vše to, co není vypořádáno stanovenými dědickými podíly, zejména podílem dědičky, jíž se má dostat povinný díl a další odkazy“ a že „to znamená, že to, co není v závěti výslovně odkázáno jiným osobám, připadá tomuto univerzálnímu dědici, tedy K. S.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal K. S. dovolání. Namítá, že „odvolací soud na základě doplněného dokazovaní o čtení části závěti sepsané JUDr. A. S. a závěti sepsané Dr. J. S. dne 24.11.1960, včetně jejího dodatku ze 4.6.1965, jejichž úřední překlad z německého do českého jazyka byl nepřesně proveden, dospěl k nesprávným právním závěrům, pokud jde o postavení A. P. v daném dědickém řízení“; že odvolací soud „v rozporu se skutkovým i právním stavem označil A. P. za dědice, přestože na A. P. bylo závětí jejího otce Dr. J. S., ve znění jejího dodatku, pamatováno pouze odkazem a měla tedy postavení pouhého odkazovníka (legatáře)“; že „otázku, kdo je dědicem Dr. J. S. je nutné řešit podle právních předpisů platných a účinných k okamžiku smrti tohoto zůstavitele, tj. ke dni 18.6.1965“, ale že „vzhledem k tomu, že Dr. J. S. ke dni své smrti nebyl československým občanem, jde o mezinárodní prvek spojený s nutností v tomto řízení aplikovat právní předpisy mezinárodního práva soukromého“; že „zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, účinný ke dni smrti Dr. J. S. stanovil v ustanovení §17, že právní poměry dědické se řídí právním řádem státu, jehož byl zůstavitel příslušníkem v době smrti“; že „český právní řád tedy vychází z jednotného dědického statutu a používá jediného hraničního určovatele pro dědické právní poměry ohledně celého dědictví (bez rozlišování mezi nemovitostmi a movitými věcmi), jímž je lex patriae zůstavitele v době úmrtí“; že „je zřejmé, že Dr. J. S. byl v době své smrti prokazatelně rakouským státním občanem“; že „z tohoto důvodu a s ohledem na příslušná ustanovení rakouského mezinárodního práva soukromého se dědické poměry po tomto zůstaviteli řídí nikoli právem českým, ale právem rakouským, tedy Všeobecným občanským zákoníkem (Allgemaines bürgerliches Gesetzbuch, dále též jen „ABGB“)“; že „ABGB v ustanovení §535 shodně jako ustanovení Obecný zákoník občanský (dále také jen „o.z.o.“) rozlišuje mezi dědictvím a odkazem“; že „komentář ke stejnému ustanovení československého o.z.o. autorů Dr. R. a Dr. S. (vydání z roku 1936, str. 23) uvádí, že povolání za dědice jest povoláním k univerzální sukcesi (povolání k pozůstalosti jako celku)“; že „při odkazu nejde o univerzální sukcesi, odkazovník nabývá jen obligačního nároku proti obtížené osobě na věci, které ani nemusí býti součástí pozůstalosti“; že „zda v konkrétním případě jde o dědice či odkazovníka, sluší rozhodnouti podle zůstavitelovy vůle, zda chtěl povolati k pozůstalosti jako k celku či nikoli“; že „uvedený komentář (str. 24) cituje rozhodnutí nejvyšších soudů, přičemž z jednoho citovaného rozhodnutí mimo jiné výslovně vyplývá, že ustanovení, kterým bylo pamatováno (v dodatečném posledním pořízení) na odkazovníky polovicí čisté pozůstalosti podle výše odkazů jim učiněných, není povolání za dědice (Gl. U. 13.834, Now. IV. 392)“; že „dále v §762 ABGB stanoví osoby, na které musí být zůstavitelem v posledním pořízení pamatováno dědickým podílem“; že „jak uvádí citovaný komentář k Obecnému zákoníku občanskému, právo a nárok na povinný díl není právem dědickým, nýbrž právem obligačním a trvá již za života zůstavitelova, neboť zůstavitel má povinnost je respektovat“; že „ustanovení §774 ABGB stanoví, že povinný díl může být zanechán ve formě dědického podílu nebo ve formě odkazu i bez výslovného pojmenování jako povinný díl“; že „Dr. J. S. v závěti v části B stanovil, že svým vlastním manželským dětem, které nebyly ustanoveny univerzálním dědicem, odkazuje jejich zákonný díl, v případě, že jeho univerzálním dědicem se stane jeho adoptivní syn K. J. N. v. S. anebo jeho potomci uvedení v části A, odst. 2), bude dceři zůstavitele A. nebo jejím potomkům nastupujícím na její místo příslušet při započtení na jí příslušející povinný díl právo požadovat předání nemovitostí shrnutých pod pojmem panství G. a R.“; že „Dr. J. S. zde použil slovní spojení započtení na jí příslušející povinný díl (v originále Anrechnung auf den ihr gebührenden Pflichtteil)“; že však „překlad závěti předložený A. P. v rámci tohoto dědického řízení, který byl proveden Mgr. J. M., tlumočníkem jazyka německého, je tedy v tomto směru nepřesný, neboť je v něm uvedeno toliko: bude příslušet mé dceři…právo, aby požadovali ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu předání nemovitostí…“; že „slovní spojení započtení na povinný díl je v překladu zcela vypuštěno“; že „jak vyplývá z originálního (tj. německého) znění závěti, Dr. J. S. citovaným ustanovením, odkázal své dceři A. toliko zde uvedené nemovitosti, neměl přitom v úmyslu zanechat dceři A. vedle těchto nemovitostí ještě zvlášť její povinný díl, tj. povinný díl „spolu“ (vedle) se shora citovanými nemovitostmi, ale tyto nemovitosti měly činit onen povinný díl, tj. měly být na tento povinný díl započteny“; že „zůstavitel zde povinný díl dceři A. poskytl (zanechal) pouze formou odkazu“; že však „soud tlumočníkem použité spojení ke svému zákonnému povinnému dědickému podílu interpretoval tak, že A. P. je oprávněna shora uvedené nemovitosti požadovat současně (tj. vedle, společně) se zákonným dědickým podílem“; že „takový výklad odvolacího soudu však z originálu závěti nevyplývá, je nesprávný a v rozporu s příslušnými ustanoveními rakouského práva“; že „stejně tak v případě dodatku k závěti Dr. J. S. ze dne 4.6.1965 v odstavci B bod 1) stojí, že zůstavitel zvyšuje nárok na povinný díl své pokrevní dcery A. tak, že při započtení na její povinný díl jako odkaz z dědického majetku obdrží nezatížený čtvrtinový podíl z čisté pozůstalosti (v originále Ich erhöhe den Pflichtteilanspruch meiner leiblichen Tochter Elisabeth in der Weise, dass sie in Anrechnung auf ihren Pflichtteil als Vermächtnis aus meinen Nachlassvermögen ein Viertel-Anteil des Reinnachlasses erhält,…), přičemž dodatek dále stanovil způsob výpočtu tohoto podílu z čisté pozůstalosti“; že „překlad dodatku je tedy v tomto směru rovněž nepřesný, neboť opět vypouští spojení započtení na její povinný díl“; že „je zde však již správně uvedeno, že předmětné zvýšení (tj. čtvrtinový podíl čisté pozůstalosti) má obdržet jako odkaz“, a že tedy „i v případě dodatku k závěti nešlo o zanechání dědického podílu, ale pouze o odkaz, tedy zanechání konkrétní věci – čtvrtiny čisté pozůstalosti“; že „dovolateli nemůže jít v daném řízení k tíži skutečnost, že byl v dobré víře, že překlad použitý odvolacím soudem (a předložený jedním z účastníků), který byl navíc proveden soudním tlumočníkem, byl nepřesný a nesprávný, resp. že byl odvolacím soudem v důsledku tohoto obsah závěti naprosto nesprávně vyložen“. Dále uvedl, že „za nesprávný považuje i postup odvolacího soudu spočívající v tom, že odvolací soud nezohlednil rozhodnutí Okresního soudu v J., jenž odevzdací listinou ze dne 27.7.1967, č.j. A 251/65-164, odevzdal celou pozůstalost Dr. J. S. jeho adoptivnímu synovi, tj. dovolateli, který byl zjištěn a prohlášen na základě závěti ze dne 24.11.1960, včetně dodatku ze dne 4.6.1965 za dědice pozůstalosti“; že „odvolací soud zde v rozporu se svou pravomocí nejen, že z tohoto rozhodnutí Okresního soudu v J. nevycházel, nepřihlédl k němu při svém rozhodnutí o procesním nástupnictví po Dr. J. S., ale výslovně prohlásil, že jím není vázán“; že „odvolací soud tímto postupem překročil meze své pravomoci a jedná se o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“; že „soudu České republiky v souladu s ustanovením §44 zákona č. 97/1963 Sb., nepřísluší projednávat dědictví po cizinci, který v době své smrti nebyl československým občanem a do dědictví po něm nepatří jmění, které by se nacházelo v ČR“; že „aby si odvolací soud mohl učinit závěr o tom, kdo je procesním nástupcem Dr. J. S., měl vycházet z rozhodnutí k tomu příslušného soudu, kterým byl Okresní soud v J., jímž bylo již dříve najisto postaveno a pravomocně určeno, kdo je dědicem po Dr. J. S.“; že „odvolací soud rozhodující tady v zásadě v jiné věci (v dědickém řízení po jiném zůstaviteli, kde určení dědice po Dr. J. S. představuje pouze otázku předběžnou, která již byla k tomu příslušným zahraničním soudem pravomocně vyřešena) měl k tomuto pravomocnému rozhodnutí přihlédnout a z něho jako závazného vycházet“; že „podle §65 zákona č. 97/1963 Sb. se uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech nevyslovuje zvláštním výrokem, cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu“ a že „pokud tak odvolací soud neučinil a posoudil si otázku, kdo je dědicem po Dr. J. S. sám, a navíc naprosto odlišně od pravomocného rozhodnutí k tomu příslušného soudu, zasáhl tímto způsobem do nezávislosti soudu jiného státu a porušil zásadu právní jistoty účastníků dědického řízení po Dr. J. S., tedy včetně právní jistoty dovolatele ve vlastnických vztazích“; že odvolací soud „napadeným rozhodnutím v zásadě změnil již dříve vydané rozhodnutí orgánu jiného státu“ a že „k takovému rozhodnutí (tj. určení dědice po Dr. J. S.) není podle českého platného práva příslušný“. Dále namítá, že „A. P. se svých nároků z pozůstalosti po Dr. H. S. výslovně vzdala, jak vyplývá z Dokladu o splnění závěti ze dne 21.4.1967, který byl uzavřen mezi dovolatelem a E. P., touto listinou došlo ke splnění zanechaného odkazu a vypořádání E. P. dle dodatku k závěti sepsaného Dr. J. S.“. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
A. P. ve vyjádření k dovolání uvedla, že „má za to, že Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl na základě správných překladů, které dodatečně předložila“ a že „v případě, že snad přesto bylo rozhodnuto na základě chybných ověřených překladů, nenese na tom žádnou vinu“; že „Dr. J. S. ji ustanovil dodatkem z roku 1965 z jedné čtvrtiny spoludědičkou“; že „v předmětném řízení má být rozhodnuto výhradně o české pozůstalosti po Dr. A. S.“; že „k této byl bez pochyby povolán Dr. J. S. jakožto dědic ze závěti“; že se „na základě tohoto posledního pořízení stala spoludědičkou české pozůstalosti“; že „K. S. ve svém dovolání opakovaně odkazuje na komentář k československému o.z.o. autorů Dr. R. a Dr. S. z r. 1936, opomíjí však skutečnost, že dědické poměry po zůstaviteli Dr. J. S. se řídí nikoli právem českým, ale právem rakouským, tedy Všeobecným občanským zákoníkem (ABGB), platným v době smrti zůstavitele Dr. J. S., tj. v roce 1965“; že „při určení, zda se v jednotlivém případě jedná o odkaz či jmenování dědicem, je všeobecně zastáván názor, že není rozhodující užitá formulace, nýbrž skutečná vůle zůstavitele“; že „přestože zůstavitel užil v posledním pořízení termínu odkaz, je v případě pochybností nutno vycházet ze skutečnosti, že se jedná o ustavení dědicem, když zůstavitel vyjmenováním jednotlivých položek vyjádřil poměrné rozdělení pozůstalosti (OGH in EvBl 1973/314)“; že „v případě pořízení Dr. J. S. se jedná dokonce o více než o vyjmenování jednotlivých položek, A. P. byla jednoznačně zanechána část (1/4) české pozůstalosti“; že „rakouské dědické řízení a následné předání dědictví v R. se vztahovalo pouze na rakouský majetek Dr. J. S.“; že „český majetek byl soudem výslovně vyňat“; že „předmětné usnesení rakouského soudu nemůže tedy v žádném případě vyvolat jakékoli právní účinky na nynější řízení před českými soudy“; že „protiprávnosti rakouského pozůstalostního řízení nemohou českému soudu sloužit ani jako vodítko, neboť prohlášení o plnoletosti A. P. z roku 1965 a na něm spočívající předání dědictví K. S. v roce 1967 bylo vymámeno v rozporu se zněním závěti a odporovalo již tehdy dobrým mravům a není tedy podle ordre public relevantní“; že „kdyby jí tehdy byla poskytnuta patřičná právní pomoc nebo byla alespoň poučena o svém právním postavení, nikdy by předmětné prohlášení nepodepsala“ a že „po smrti Dr. J. S. porušil K. S. v závěti stanovené příkazy zůstavitele ve smyslu §709 ABGB, pročež jeho dědický podíl připadl dědičce A. P. a z tohoto důvodu je A. P. v současné době jedinou dědičkou po svém otci Dr. J. S.“. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání K. S. odmítl nebo zamítl.
Při projednání dědictví se vždy vychází z právních předpisů účinných v době smrti zůstavitele (srov. zejm. §873 obč.zák.). I v současné době se proto v řízení o dědictví po A. S., postupuje podle ustanovení Obecného zákoníku občanského (dále též jen „o.z.o.“), vyhlášeného císařským patentem ze dne 1.6.1811 č. 946 Sb. z. s., který byl pro území Republiky československé recipován zákonem č. 11/1918 Sb., ve znění pozdějších předpisů; v řízení před soudem prvního stupně pak i podle císařského patentu ze dne 9.8.1854 č. 208 ř.z. (nesporného patentu), popřípadě (v otázkách tímto patentem neupravených) podle zákona č. 100/1931 Sb., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. Dovolání je třeba v tomto případě i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že v Rakouské republice bylo dědictví po JUDr. A. S. projednáno Okresním soudem v M. pod sp. zn. A 29/50 a že rozhodnutím tohoto soudu ze dne 29.11.1951 bylo celé toto dědictví odevzdáno univerzálnímu dědici JUDr. J. S.; současně že v Rakouské republice bylo dědictví po Dr. J. S. projednáno Okresním soudem v J. pod sp. zn. A 251/65 a že rozhodnutím tohoto soudu ze dne 27.7.1967 bylo celé toto dědictví odevzdáno univerzálnímu dědici K. S., a to podle závěti Dr. J. S. ze dne 24.11.1960 a jejího dodatku ze dne 4.6.1965.
Podle právní úpravy obsažené v Obecném zákoníku občanském k dědění nedochází ze zákona (jak je tomu v současnosti – srov. §460 a násl. obč.zák.), ale až odevzdáním pozůstalosti (§797 a §819 o.z.o.). Chce-li dědic nabýt dědictví, musí se o ně ucházet u soudu (tj. podat dědickou přihlášku – srov. §799 a násl. o.z.o.) a soud mu, budou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, pozůstalost odevzdá (§797 o.z.o.). Do odevzdání tvoří pozůstalostní jmění „ležící pozůstalost“ (hereditas iacens), tj. majetek, který již nenáleží zůstaviteli, ale ještě nenáleží dědicům; práva a povinnosti tvořící pozůstalost v tomto období trvají, jako kdyby tu byl jejich subjekt (srov. §547 o.z.o.). K odevzdání pozůstalosti dochází odevzdací listinou. Odevzdací listina má povahu jednak deklaratorní (potvrzuje, že v ní uvedený dědic prokázal své dědické právo), jednak konstitutivní (odevzdáním se v ní uvedený dědic stává vlastníkem pozůstalosti). Odevzdáním pozůstalosti se dědic ve smyslu ustanovení §179 nesporného patentu a ustanovení §819 o.z.o. stane vlastníkem i toho majetku, který v odevzdací listině nebyl uveden, tzn. i takového zůstavitelova majetku, jehož existence vyšla najevo až po pravomocném odevzdání pozůstalosti. Soud sice v takovém případě provede řízení, avšak nově najevo vyšlé jmění dosavadním dědicům zvláštní odevzdací listinou neodevzdává, neboť pozůstalost (dědictví) je považována za právně nedělitelný celek a jeho původní odevzdání se vztahuje i na majetek nově objevený.
V projednávané věci není - jak z obsahu spisu vyplývá - sporu o tom, že jediným dědicem JUDr. A. S. je Dr. J. S.. Sporné mezi A. P. a K. S. je pouze to, zda A. P. je dědičkou po JUDr. J. S., a zda je proto také účastnicí řízení o dědictví po JUDr. A. S. na místě jeho zemřelého univerzálního dědice Dr. J. S.
Soud prvního stupně v daném případě vycházel – jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – ze závěru, že při řešení popsaného sporu účastníků je na místě postupovat podle §175k odst. 1 o.s.ř. (tedy ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud pak – jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení – ve vztahu k tomuto závěru soudu prvního stupně uvedl, že „nepřípadný je pouze odkaz na ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení je nutno postupovat podle procesních i hmotněprávních předpisů účinných ke dni smrti zůstavitele“.
Tyto závěry nejsou správné. V posuzovaném případě totiž není - jak shora uvedeno -sporu o tom, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli (tj. JUDr. A. S.); proto je nepřípadná i úvaha o řešení sporu účastníků o to, zda je A. P. dědičkou po JUDr. J. S., a zda je proto také účastnicí řízení o dědictví po JUDr. A. S., postupem jako v případě sporu o dědické právo po zůstaviteli (k tomu srov. §799 o.z.o. a §125 a násl. nesporného patentu a s těmito ustanoveními obsahově korespondující ustanovení §175k odst. 1 a 2 aktuálně platného občanského soudního řádu; dále též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce Glasser-Unger Neue Folge pod č. 3060, ročník 1905, svazek 42).
V řízení o dědictví (tj. v nesporném řízení), vedeném podle shora uvedených právních předpisů, není na místě, aby soud sám rozhodl o dědickém právu po zemřelém dědici zůstavitele; závěr o dědickém právu má v takovém případě učinit soud v řízení o dědictví po dědici zůstavitele (k tomu srov. zejm. ustanovení §25 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1931 Sb. upravujícího postup soudu při řešení tzv. „předurčujících otázek“, závisí-li rozhodnutí nesporného soudce na předchozím zjištění práva nebo právního poměru).
V posuzovaném případě však ani nebylo potřebné, aby otázka právního nástupnictví po dědici zůstavitele Dr. J. S. byla nově řešena, bylo-li logicky na místě vycházet ze shora citovaného pravomocného rozhodnutí o dědickém právu po Dr. J. S. vydaného soudem v R. r.
Pro závěr o důvodnosti vedení řízení v daném případě jistě také není bez významu okolnost, že i Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že „k přechodu vlastnického práva u majetku hlubocké větve S. na zemi Č. došlo ex lege účinností zákona č. 143/1947 Sb. dnem 13.8.1947“ (srov. např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 16.10.2008, sp. zn. II. ÚS 2491/08), snad s výjimkou tzv. S. hrobky v katastrálním území D. u T. (k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 7.1.2009, sp.zn. I. ÚS 2477/08).
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu