ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5366.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5366/2016-260
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. V. , jako právního nástupce J. V., zemřelého dne 31.12.2016, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, 2) Lesům České republiky , s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova č. 1106/19, IČO 4219645, a 3) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, o vydání dědictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 6/2015, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2016, č. j. 24 Co 52/2016-190, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2016, č. j. 24 Co 52/2016-202, takto:
Rozsudek krajského soudu, ve znění usnesení ze dne 5. dubna 2016,
č. j. 24 Co 52/2016-202, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 6. listopadu 2015,
č. j. 13 C 6/2015-117, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobce J. V., zemřelý dne 31.12.2016, (dále jen „původní žalobce“), se žalobou podanou dne 15.1.2015 u Okresního soudu v Benešově domáhal, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitostí, a to „pozemku – zastavěná plocha a nádvoří a na něm stojící budovy, pozemků – lesní pozemek, pozemků – orná půda a pozemku – trvalý travní porost, vše v k.ú. K., obec K., vedených u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště B.“ (dále jen „nemovitosti“). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že měl nemovitosti nabýt „na základě dědictví“ po J. V., zemřelém dne 13.7.2006, který měl tyto nemovitosti zdědit po V. V., zemřelé dne 28.5.2005. V dědickém řízení po V. V. byl jediným dědicem ze zákona její syn J. V., který však zemřel dříve, než bylo řízení pravomocně skončeno, a Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7.2.2007, č.j. 2 D 468/2005-30, potvrdil, že dědictví po V. V. připadá státu, neboť J. V. nezanechal žádné dědice. V dodatečném projednání dědictví po V. V. bylo potvrzeno nabytí nově najevo vyšlého majetku (nemovitostí) rovněž státu, který „rozdělil právo s nimi hospodařit na žalované“. J. V. však zanechal zákonného dědice (původního žalobce jako svého strýce), který měl za to, že uvedené „dědictví po V. V. a následně po J. V.“ náleží jemu.
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 6.11.2015, č.j. 13 C 6/2015-117, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit původnímu žalobci na náhradě nákladů řízení 24.135,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Nouzové (výrok II.). Po provedeném dokazování soud prvního stupně nejprve dovodil, že se na projednávanou věc, s ohledem na ustanovení §3028 odst. 2 občanského zákoníku, použije ustanovení §80 občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením §1040 občanského zákoníku, jelikož „se žalobce nedomáhá vydání dědictví jako oprávněný dědic, ale tvrdí toliko své vlastnické právo k předmětným nemovitostem jako právní nástupce syna V. V.“. Současně dospěl k závěru, že je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle názoru soudu prvního stupně pak za situace, kdy jediným dědicem V. V. (na základě zákona a později objevené závěti sepsané dne 3.1.1987) byl její syn J. V., který po její smrti vstoupil do jejích práv a povinností a jehož jediným dědicem byl ve čtvrté dědické skupině původní žalobce (jako strýc), přešlo jeho úmrtím dne 13.7.2006 vlastnické právo k předmětným nemovitostem právě na původního žalobce. Ten se proto oprávněně domáhá „určovací žalobou“ ochrany svého vlastnického práva. Námitku žalovaných, že „prostřednictvím žalované 1) nabyly vlastnictví k nemovitostem v dobré víře“, neshledal soud prvního stupně důvodnou, neboť „dosud neuběhla desetiletá promlčecí lhůta k vydržení vlastnického práva, která začala plynout okamžikem právní moci usnesení o dodatečném projednání dědictví po V. V.“, a tříletá promlčecí lhůta se v projednávané věci neuplatní, jelikož žalobce „neuplatňuje nárok na vydání dědictví, nýbrž se domáhá ochrany svého vlastnického práva“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.3.2016,
č.j. 24 Co 52/2016-190, ve znění samostatného usnesení ze dne 5.4.2016,
č. j. 24 Co 52/2016-202, o náhradě nákladů odvolacího řízení, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku II.“ tak, že „se vypouštějí slova společně a nerozdílně“ (výrok I.); jinak jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žalovaná 3) je povinna zaplatit původnímu žalobci
na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.800,- Kč k rukám advokátky Mgr. Evy Nouzové (výrok III.) a že vztahu mezi původním žalobcem a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Poté, co uzavřel, že v dědickém řízení po V. V. „byla zkrácena zákonná práva dědice J. V., resp. jeho právního nástupce J. V.“, zabýval se odvolací soud otázkou aktivní legitimace původního žalobce k uplatnění „práva opomenutého dědice“.
Bylo-li o sporném majetku rozhodnuto a nabytí dědictví po V. V. potvrzeno
„až v roce 2013“, přičemž oprávněný dědic (J. V.) zemřel „již v roce 2006“, pak „mohlo být nabytí dědictví potvrzeno ve prospěch nikoli přímo zemřelého oprávněného dědice, nýbrž ve prospěch jeho právních nástupců, a následně by probíhalo řízení o dědictví po zemřelém oprávněném dědici, v němž by okruh těchto právních nástupců byl vyřešen“. Původní žalobce proto byl jako „v úvahu přicházející dědic J. V.“ oprávněn „vlastním jménem“ uplatnit žalobu na vydání dědictví po zůstavitelce V. V. (resp. na určení vlastnictví k nemovitostem) jako právní nástupce opomenutého dědice. K námitce promlčení odvolací soud uvedl, že „promlčecí doba počala běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví ke konkrétnímu majetku, tj. od 18.11.2013 a žaloba na ochranu oprávněného dědice podaná dne 15.1.2015 byla proto podána v průběhu promlčecí doby“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání. Namítá, že původní žalobce nemohl zdědit předmětné nemovitosti po J. V., když ten je po V. V. také nezdědil, ale připadly státu jako odúmrť. Má také za to, že právo na vydání zděděného majetku bylo promlčeno, jelikož lhůta počala běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení po V. V. skončeno, tj. ode dne 22.11.2009. Nakonec soudům vytýká, že mělo být použito právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy „občanský zákoník z roku 1964“, a z toho pak dovozuje, že podanou „žalobu oprávněného dědice na určení vlastnického práva k nemovitostem“ nelze podřadit pod ustanovení §485 tohoto občanského zákoníku a nelze na projednávanou věc ani aplikovat ustanovení §1040 „občanského zákoníku z roku 2012“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání vyjádřila tak, že aplikace ustanovení §3028 odst. 2 ve spojení s §1040 zákona č. 89/2012 Sb. je správná, neboť původní žalobce není oprávněným dědicem V. V., ale dědicem po J. V., a má proto právo žalovat na ochranu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Nesouhlasí ani s námitkou žalované 3) týkající se promlčení práva, když promlčecí lhůta počala běžet až ode dne právní moci usnesení ze dne 31.10.2013, č.j. 32 D 28/2013-54, tj. ode dne 18.11.2013.
Žalovaná 2) se také ztotožňuje s „výroky I. a III.“ napadeného rozsudku a posouzení „výroku II.“ ponechává úvaze dovolacího soudu.
Původní žalobce k dovolání žalované 3) uvedl, že je oprávněný uplatňovat práva oprávněného dědice v souladu s ustanovením §485 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a jelikož má být rozhodnutí podkladem pro zápis změn do katastru nemovitostí, byl žalobní návrh formulován jako „žaloba na určení oprávněného dědice, že je vlastníkem nemovitostí“. K námitce promlčení také dodal, že promlčecí lhůta počala běžet až od právní moci rozhodnutí vydaného v rámci dodatečného projednání dědictví, tj. od 18.11.2013. Nakonec původní žalobce „upozornil“, že po právní moci napadeného rozsudku byly darovací smlouvou nemovitosti převedeny na jeho syna a navrhl, aby dovolání žalované 3) bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalované 3) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že v dědickém řízení po V. V., zemřelé dne 28.5.2005 (dále jen „zůstavitelka“), bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7.2.2007, č.j. 2 D 468/2005-30 (které nabylo právní moci dne 14.3.2007), potvrzeno připadnutí celého dědictví státu a že v rámci dodatečného projednání dědictví bylo usnesením téhož soudu ze dne 31.10.2013, č.j. 32 D 28/2013-54 (které nabylo právní moci dne 18.11.2013), potvrzeno připadnutí nově najevo vyšlého majetku (nemovitostí) také státu. Následný návrh J. V. (synovce zůstavitelky) na obnovu dědického řízení z důvodu, že „objevil poslední vůli zůstavitelky“ (pořízenou ohledně části dědictví ve prospěch jejího syna), byl zamítnut, neboť navrhovatel nebyl účastníkem původního řízení a nebyl tedy legitimován k podání takového návrhu. Dále bylo zjištěno, že dědické řízení po J. V. (synu V. V.), zemřelém dne 13.7.2006 (dále také jen „zůstavitel“), bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1.11.2006, č.j. 32 D 486/2006-12, zastaveno a majetek nepatrné hodnoty byl vydán pozůstalému bratranci J. V. (jako vypraviteli pohřbu), který později podal návrh na zahájení dodatečného dědického řízení po zůstaviteli. To bylo usnesením téhož soudu ze dne 24.3.2014, č.j. 32 D 138/2014-26, zastaveno, neboť bylo soudním komisařem zjištěno, že v „katastru nemovitostí“ nebyl jako vlastník nemovitostí, které byly důvodem pro zahájení dodatečného dědického řízení, zapsán zůstavitel, ale obec K.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení otázky procesního práva, zda za situace, kdy dědictví po zůstavitelce z důvodu pochybení soudu připadlo státu jako odúmrť, ačkoli ke dni své smrti měla zákonného dědice (syna), který v průběhu dědického řízení po zůstavitelce zemřel a po němž vedené dědické řízení bylo pro nepatrný majetek zastaveno, je v úvahu přicházející zákonný dědic syna zůstavitelky (jako právní nástupce oprávněného dědice) aktivně legitimován k podání žaloby na určení jeho vlastnického práva k nemovitostem, které připadly v dědickém řízení po zůstavitelce státu. Vzhledem k tomu, že tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalované 3) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Jelikož původní žalobce J. V. dne 31.12.2016 (poté, co podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu) zemřel, rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 19.2.2018, č.j. 21 Cdo 5366/2016-255, které nabylo právní moci dne 2.3.2018, že „v řízení bude namísto dosavadního žalobce pokračováno s J. V.“
Vzhledem k tomu, že zůstavitelka zemřela dne 28.5.2005 (a žalobce se domáhá „vydání dědictví“, které po zůstavitelce připadlo státu), je třeba v řízení o dědictví
i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti zůstavitelky [srov. Čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „OSŘ“). Při dědění
(i v případě ochrany oprávněného dědice, která se řídí právní úpravou určující pro dědické právo po zůstavitelce) se použije právo platné v den smrti zůstavitelky, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30.9.2005 (dále jen
„obč. zák.“, srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto (srov. zejména §481 a násl. obč. zák., §175q OSŘ), že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu (srov. §175a odst. 2 OSŘ) a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn) [srov. §175x OSŘ]. Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsahu aktiv a pasiv dědictví zůstavitelem zanechaného, končí usnesením o dědictví (srov.
§175s odst. 1 OSŘ). Bez ohledu na to, jaká uplynula od smrti zůstavitele do vydání usnesení doba, se jím deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele.
Pro případ, že by soud rozhodl o dědictví ve vztahu k osobám odlišným od skutečných („oprávněných“) dědiců (potvrdil nabytí dědictví nebo schválil dohodu o vypořádání dědictví; případně podle dřívější právní úpravy autoritativně vypořádal dědictví), je ustanoveními §485 až §487 obč. zák. upravena ochrana oprávněných dědiců.
Podle ustanovení §485 odst. 1 obč. zák. zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o bezdůvodném obohacení tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.
Podle ustanovení §487 obč. zák. ustanovení §485 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.
Právo na vydání dědictví podle §485 obč. zák. však nemá ten, kdo se účastnil původního řízení o dědictví, byť by i byl zkrácen na svém dědickém právu; nápravy se totiž tato osoba, na rozdíl od v původním dědickém řízení opomenutého dědice, může domáhat cestou řádných, případně mimořádných opravných prostředků (odvolání, dovolání, žaloba na obnovu řízení, žaloba pro zmatečnost) [srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 980/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2008].
V projednávané věci se původní žalobce jako „právní nástupce oprávněného dědice zůstavitelky“ domáhá určení, že je vlastníkem nemovitostí, které v dědickém řízení (v rámci dodatečného projednání dědictví) po zůstavitelce připadly státu jako odúmrť.
Na základě tzv. odúmrti (§462 obč. zák.) připadá majetek státu, protože dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu
tzv. odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (k tomuto srov. například právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 9, ročník 2011, rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2010,
sp. zn. 21 Cdo 3641/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.3.2012,
sp. zn. 21 Cdo 723/2010).
I když je dědění (i odúmrť) jedním ze způsobů, jakým se nabývá vlastnictví (srov. §132 odst.1 obč. zák.), neposkytuje se tomu, kdo podle pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví, stejná právní ochrana jako skutečnému vlastníku. Ukáže-li se totiž, že oprávněným dědicem zůstavitele je někdo jiný, než kdo byl účastníkem dědického řízení, nebo že dědictví nemělo připadnout státu jako tzv. odúmrť, neboť je měl nabýt zůstavitelův dědic, má v rozsahu svého dědického práva vůči nepravému dědici (státu, kterému připadlo dědictví jako odúmrť) právo na vydání majetku pocházejícího z dědictví (hereditas petitio). Právo oprávněného dědice na vydání dědictví se promlčí uplynutím doby tří let, která začne běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno (§101 a §105
obč. zák.).
Žaloba na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) OSŘ, je institutem procesního práva. Žaloba oprávněného dědice podle ustanovení §485 obč. zák. není žalobou na určení existence či neexistence právního poměru; opírá se o výslovné ustanovení hmotného práva, nikoli o žalobcův naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nežádá autoritativní vyjasnění nejistých právních poměrů, ale založení poměrů nových. Jde o zvláštní žalobu, která má oporu v ustanovení hmotného práva a není určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) OSŘ. Naléhavý právní zájem na určení není třeba prokazovat (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.8.2002, sp. zn. 30 Cdo 59/2002).
Z uvedeného vyplývá, že žalobu podle ustanovení §485 obč. zák. může podat pouze osoba, která nebyla účastníkem dědického řízení, přičemž může žalovat i na určení svého vlastnického práva, jak učinil původní žalobce. V posuzovaném případě je nicméně nutné posoudit, zda byl původní žalobce aktivně věcně legitimován k podání takové žaloby. Původní žalobce sice netvrdí, že by byl „oprávněným dědicem zůstavitelky“, po jejíž smrti nemovitosti připadly státu, poté co soud v dědickém řízení chybně uzavřel, že zůstavitelka neměla žádného dědice, nýbrž má za to, že je „právním nástupcem jejího syna“, a to jako jeho jediný zákonný dědic (ve čtvrté dědické skupině). Z tohoto důvodu pak dovozuje, že nemovitosti mají být v jeho vlastnictví, jelikož je měl správně po smrti zůstavitelky nabýt její syn, který ji přežil. V řízení bylo však zjištěno, že dědické řízení po synovi zůstavitelky bylo pro nepatrný majetek zastaveno.
Zastaví-li soud řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 1 OSŘ proto, že zůstavitel nezanechal žádný majetek, nebo podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal jen majetek nepatrné hodnoty, který se vydává tomu, kdo se postaral
o pohřeb, nezkoumá dědické právo po zůstaviteli a není tedy ani důvod zjišťovat dědice. Účastníkem řízení o dědictví je proto pouze ten, kdo se postaral o zůstavitelův pohřeb. Vypravitel pohřbu nabývá zůstavitelův majetek nepatrné hodnoty nikoli z titulu dědění, ale na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2005). Dědickým právem se soud nezabývá ani tehdy, zamítá-li návrh na dodatečné provedení řízení o dědictví podaný podle ustanovení §175x OSŘ (popřípadě zastaví-li řízení o dodatečném projednání zůstavitelova majetku vedené ve smyslu ustanovení §175x OSŘ), jestliže bylo zastaveno již „původní“ řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 1 nebo odst. 2 OSŘ, popřípadě zastavuje-li řízení o dědictví podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ proto, že zůstavitel zanechal majetek (zjištěný v „původním“ řízení a „dodatečně objevený“) celkově jen nepatrné hodnoty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015, a v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).
Usnesení soudu o zastavení dědického řízení podle ustanovení §175h odst. 1 OSŘ nebo podle ustanovení §175h odst. 2 OSŘ je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení dědického řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku), nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o dědictví. Objeví-li se tedy po pravomocném zastavení dědického řízení následně majetek zůstavitele, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se jako dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.3.2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016).
Názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že dědického řízení po zůstavitelce se měl namísto jejího zemřelého syna účastnit původní žalobce (jako jeho právní nástupce), je sice správný, nicméně nelze souhlasit se závěrem, že je z tohoto titulu v projednávané věci oprávněn „vlastním jménem uplatnit žalobu na vydání dědictví po zůstavitelce jako právní nástupce opomenutého dědice“. Odvolací soud totiž ponechal stranou svých úvah, že bylo-li dědické řízení po synovi zůstavitelky zastaveno podle ustanovení §175h OSŘ pro nepatrný majetek zůstavitele, soud nezkoumal dědické právo. Přičemž otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015). Ustálená rozhodovací praxe již dříve také dovodila, že skutečnost, že dědicové, event. jejich právní nástupci, „vyjdou najevo“ až v „řízení o vydání dědictví“ podle ustanovení §485 obč. zák., které je samostatným (sporným) řízením a není pokračováním řízení dědického, nelze při rozhodování o dědickém právu zohlednit, protože zjištění okruhu dědiců je třeba učinit nejpozději do pravomocného skončení řízení o projednání dědictví (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 94, ročník 2015). Za takové situace je proto nejprve nutné, aby bylo v dědickém řízení po J. V. postaveno najisto, komu svědčí dědické právo a kdo je jeho právním nástupcem. Ten bude poté oprávněn, jako právní nástupce opomenutého dědice, domáhat se (na základě usnesení o nabytí dědictví po J. V.) žalobou podle ustanovení §485 obč. zák. vydání dědictví po zůstavitelce, které neoprávněně připadlo státu jako odúmrť.
Jak vyplývá z ustanovení §175x OSŘ, může být dědictví po zůstaviteli dodatečně projednáno, objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek (popřípadě i dluh). V širším smyslu bývá někdy za dodatečné projednání dědictví označováno i projednání dědictví po právní moci usnesení, kterým bylo dědické řízení zastaveno pro nedostatek majetku (§175h odst. 1 OSŘ) nebo proto, že zůstavitelem zanechaný majetek byl jako majetek nepatrné hodnoty vydán vypraviteli pohřbu (§175h odst. 2 OSŘ). Nejde tu však o dodatečné projednání dědictví v pravém smyslu, neboť v řízení, které bylo zastaveno, se nerozhodovalo o dědicích a žádný majetek se neprojednával; objeví-li se následně majetek, který není jen nepatrný (případně i dluh), projedná se tento majetek jako dědictví – jde však o běžné projednání dědictví, přičemž se řízení nebude omezovat jen na zjištění a projednání majetku (dluhů), ale bude zde nezbytně posuzována otázka okruhu dědiců (srov. Mikeš J., Muzikář, L.: Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011,
s. 184-185).
Uvedený postup je nezbytné aplikovat i v projednávané věci, přičemž důvodem pro „znovuotevření“ dědického řízení po J. V. (poté, co již bylo pravomocným usnesením zastaveno) může být dle názoru dovolacího soudu i nárok oprávněného dědice
na vydání dědictví, neboť se bezesporu jedná o právo majetkové povahy a postačí, že oprávněný dědic přichází v úvahu jako dědic majetku, který není nepatrný a který je nutné projednat v rámci dědického řízení po zůstaviteli. V „novém“ dědickém řízení po J. V. poté bude postupováno též podle ustanovení §175i a násl. OSŘ, tedy včetně zjišťování dědického práva a určení právního nástupce (právních nástupců) zůstavitele. Vedené sporné řízení o vydání dědictví je pak třeba do doby vydání usnesení o dědictví přerušit podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Bude-li rozhodnuto o tom, že dědicem (právním nástupcem) zemřelého oprávněného dědice zůstavitelky byl původní žalobce, bude možné pokračovat ve sporném řízení, již s tím, že jeho aktivní legitimace v řízení „bude dána najisto“.
K námitce žalované 3), že „právo na vydání zděděného majetku“ bylo promlčeno, jelikož „lhůta počala běžet od právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno, tj. ode dne 22.11.2009“, dovolací soud uvádí, že závěr odvolacího soudu, že „promlčecí doba počala běžet od právní moci rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno nabytí dědictví ke konkrétnímu majetku“, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.7.1998,
sp. zn. 2 Cdon 1173/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 164, ročník 1998). Posouzení promlčení nároku na vydání dědictví nicméně není vzhledem k výše uvedenému (prozatím) relevantní.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že na uvedených závěrech pak ničeho nemění ani skutečnost, že předmětné nemovitosti byly podle sdělení původního žalobce převedeny darovací smlouvou uzavřenou po právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu na jeho syna J. V., (nynějšího žalobce). Pro rozhodnutí o dovolání je totiž rozhodující stav, jaký tu byl v době vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí (srov. §243f odst. 1 o.s.ř.).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu není správný, nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu, včetně samostatného usnesení o nákladech odvolacího řízení, zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Benešově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první
za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1
a §243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2018
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu