ECLI:CZ:NS:2015:21.CDO.600.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 600/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. M. F. , zastoupené Mgr. Barborou Hákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kmochova č. 517/2, proti žalované Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické , Tábor, Jiráskova 1615, příspěvkové organizaci , se sídlem v Táboře, Jiráskova č. 1615, IČO 60064790, zastoupené JUDr. Josefem Tuškem, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května č. 678, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 71/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. října 2014, č. j. 15 Co 116/2014-824, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. 10. 2014, č. j. 15 Co 116/2014-824, podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr (který podrobně rozebral a zdůvodnil) o tom, že žalobkyně se jednáními specifikovanými pod body 3 – 5, 6, 7, 9, 12 a 13 výpovědi dopustila minimálně soustavného méně závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci a že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni dále zaměstnávala, zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil, předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nastoluje-li se otázka „aplikace ustanovení §52 písm. g) a §61 odst. 4 zákoníku práce“ a „přípustnost zvukového záznamu jako důkazu v občanském řízení“, pak dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení §52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. např. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, a rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1992, sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, k otázce posouzení intenzity porušení pracovních povinností srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 735/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, roč. 2005, k otázce výkladu pojmu „spravedlivě požadovat“ srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 938/2009, uveřejněný pod č. 111, v časopise Soudní judikatura roč. 2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 21 Cdo 3561/2010, k otázce přípustnosti zvukového záznamu jako důkazu v občanském řízení srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 434/2010, když v posuzované věci se nejedná o případ, že by nebyl žádný jiný přímý důkaz, který by sloužil k objasnění toho, co se odehrálo při jednání dne 14. 9. 2009 (srov. právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14)] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatelka, že „pokud je jí vytýkáno porušení vnitřních předpisů školy, pak nebylo prokázáno, že by vůbec byla s takovými předpisy seznámena a že by takové předpisy opravdu existovaly“, opomíjí, že odvolací soud spatřoval porušování povinností (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku) především v neplnění základních povinností vyplývajících z ustanovení §301 písm. a) a b) zákoníku práce, z pracovní smlouvy a pracovní náplně žalobkyně a z opatření ředitelky žalované ze dne 14. 9. 2009.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, jíž uplatňuje zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (namítá-li, že „ve věci rozhodoval soudce JUDr. Ožvald, který rovněž rozhodoval v prvním stupni žalobu žalobkyně na ochranu osobnosti proti žalované“), neboť v této části rovněž neuplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. května 2015
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu