ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.97.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 97/2017
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, proti žalované České republice – Okresnímu soudu v Příbrami se sídlem v Příbrami III, Milínská č. 167, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, o 486 732 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 123/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2016 č. j. 23 Co 68/2016-96, takto:
Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu žalované na přerušení řízení) se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Příbrami dne 30. 4. 2014 (změněnou se souhlasem Okresního soudu v Berouně, jemuž byla věc usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2014 č. j. 31 Nc 461/2014-13 přikázána podle ustanovení §12 odst. 1 občanského soudního řádu) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů spojených s výkonem funkce soudce za měsíce březen 2011 až prosinec 2012 celkem 486 732 Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že plat soudce v roce 2011 [při platovém koeficientu 1,35 a platové základně ve správné výši odpovídající 3násobku (nikoliv 2,5násobku) průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře] žalobci „v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 236/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů“ náležel ve výši 99 000 Kč měsíčně a v roce 2012 ve výši 98 300 Kč měsíčně, zatímco žalovaná mu na tomto platu vyplácela v období březen 2011 až srpen 2011 částku 73 000 Kč měsíčně, v období září 2011 až prosinec 2011 částku 78 000 Kč měsíčně a v období leden 2012 až prosinec 2012 částku 76 800 Kč měsíčně. Víceúčelová paušální náhrada výdajů v období březen a 2011 až prosinec 2012 žalobci náležela ve výši 4 100 Kč měsíčně, žalovaná mu však vyplácela náhradu jen ve výši 3 200 Kč měsíčně.
Žalovaná se uplatněnému nároku bránila tím, že nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. (kterým bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. vyjádřené slovy „2,5násobek“) a ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb. (kterým bylo ke dni 31. 12. 2014 zrušeno ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb. vyjádřené slovy „2,75násobek“) nepřipouštějí „zpětnou retroaktivitu“, a proto žalovaná nemůže uznat nárok žalobce na doplacení rozdílu „do výše 3násobku průměrné mzdy“. Pokud jde o nárok žalobce týkající se chybného stanovení platové základny, žalovaná poukázala na to, že žalobce nepodepsal dohodu o narovnání ohledně doplacení rozdílu platu za období let 2014 a 2015 vyplývajícího z chybného stanovení platové základny a že ministr spravedlnosti se k případnému částečnému uznání „nároku žalobce na doplacení té části, která byla státem v rámci dohod o narovnání přiznávána“, nevyjádřil.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 23. 10. 2015 č. j. 18 C 123/2014-63 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 486 732 Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 220 002 Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení a s 7,05% úrokem z prodlení z částky 266 730 Kč od 1. 2. 2013 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 24 337 Kč. Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, jaké účinky pro období měsíců ledna 2011 až prosince 2012 vyvolalo zrušení ustanovení §3b odst. 1, §3b odst. 2 a slova „2,5násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. Tuto otázku řešil v souladu se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, podle kterých v uvedených nálezech Ústavní soud neshledal „právněpolitické“ nebo „politické“ důvody, které by bránily „zpětnému doplacení platu a náhrad“, a v projednávané věci jde o takový zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, který by – kdyby žalobkyně podala ve stejné věci ústavní stížnost – odůvodňoval zrušení rozhodnutí obecných soudů, jímž by její požadavky byly (s poukazem na ustanovení §3 odst. 3 a §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) zamítnuty. Podle soudu prvního stupně je tedy třeba vycházet z ústavně konformního znění §3 odst. 3 věta první zákona č. 236/1995 Sb., podle kterého činí platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku „trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“. Při vyčíslení platové základny pro soudce je na základě výkladu relativně neurčitého pojmu „průměrná nominální měsíční mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ třeba vyjít z výše platové základny odvozené od průměrných mezd v nepodnikatelské sféře s přihlédnutím k délce pracovních úvazků (na přepočtené počty) a dovodit, že „rozhodná průměrná hrubá měsíční mzda na přepočtené počty v nepodnikatelské sféře v roce 2009 představovala částku 24 432 Kč“; soud prvního stupně proto uzavřel, že platová základna pro soudce pro roky 2011 a 2012 byla vystavěna rovněž na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť vycházela z „průměrné mzdy na fyzické osoby, nikoliv na přepočtené počty“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2016 č. j. 23 Co 68/2016-96 zamítl návrh žalované na přerušení řízení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odvolací soud se v plném rozsahu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014) ztotožnil se závěry, které soud prvního stupně přijal ve vztahu k derogačním účinkům nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. na nároky soudců na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období od ledna 2011 do prosince 2012 a ve vztahu k tomu, zda platovou základnu podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. je třeba odvozovat od zveřejněných údajů Českého statistického úřadu „Průměrná hrubá měsíční mzda - na fyzické osoby“, anebo „Průměrná hrubá měsíční mzda – přepočtené počty“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku o věci samé) podala žalovaná dovolání. Namítala, že nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým bylo žalované uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na použití „násobku 3“ podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky; ústavní stížností napadeným výrokem byl žalobkyni přiznán nárok na zpětné doplacení platu „sníženého v důsledku sníženého koeficientu“. Dovolatelka nesouhlasila s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť „zpětně přiznané nároky“ jsou v rozporu se závěry nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., které (stejně jako závěry obsažené „v předchozích nálezech vztahujících se k nesprávně stanovené výši platu soudců“) nepřipouštějí zpětnou účinnost (retroaktivitu) nálezu a nevztahují se jen na platy za roky 2013 a 2014 (které byly v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 předmětem posouzení), ale i na platy za roky 2011 a 2012; odvolací soud zde proto nebral v potaz tzv. precedenční závaznost rozhodnutí Ústavního soudu. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud se nesprávně vypořádal i s otázkou nesprávně vypočtené platové základny a chybně interpretoval pojem „průměrná nominální mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře“. Žalobce nepodepsal dohodu o narovnání, na základě které bylo možné doplatit rozdíl v platech „plynoucí z chybně vypočtené průměrné mzdy za r. 2012 – 2014“, a dovolatelka, která je rozpočtovou organizací, nemůže plat poskytnout v jiné výši, než jaká vyplývá z platové základny zveřejněné sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů. I při řešení této otázky by měly být respektovány obecné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a sp. zn. Pl. ÚS 20/15 o existenci veřejného zájmu, který by převážil nad právem na zpětné doplacení platu soudce z titulu protiústavně snížené platové základny (Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 existenci takového veřejného zájmu shledal). Dovolatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud neaplikoval právo ve znění účinném v rozhodné době, které jednoznačně určovalo výši individuálního nároku, ale „fakticky §3 odst. 3 zákona o platu ve znění účinném až od 1. 1. 2015 (resp. ve znění účinném od 1. 1. 2004)“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 konstatoval, že stát dlouhodobě ve věci platů soudců postupuje vědomě protiústavně, neomluvitelným způsobem, a že v případě vertikálních vztahů mezi státem a jednotlivcem má přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce. V rozporu s tímto závěrem Ústavní soud v případě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 shledal aktivní legitimaci státu k podání ústavní stížnosti; soudce však není postaven na roveň státu, neboť stát stanovuje výši platu, jakož i pravidla pro jeho výpočet, tudíž „soudce je vůči státu jistě podřízen“. Projednáním ústavní stížnosti proto Ústavní soud podle žalobce ochranu základních práv a svobod jednotlivce nezajistil, nýbrž porušil. Žalobce rovněž poukázal na mediální kampaň vedenou proti soudcům, která předcházela vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a ke které se přidala vyjádření nejvyšších státních představitelů, ale také vyjádření předsedy Ústavního soudu (podle kterého soudci právo na doplatky nemají), na jehož základě lze pochybovat o jeho nepodjatosti.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení jednak právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a že ustanovení §3b odst. 2 a §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb., jedná-li se o nárok žalobce na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za měsíce leden 2011 až prosinec 2012), a jednak toho, zda má být platová základna uvedená v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda - na fyzické osoby“, nebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda - přepočtené počty“. Vzhledem k tomu, že uvedené otázky dosud nebyly (první otázka vůbec a druhá otázka ve všech souvislostech) v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je důvodné jen v části týkající se doplatku platu s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o platu“).
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona o platu]. Pro určení platu a náhrad výdajů soudců je rovněž významné (srov. §28 a 32 zákona o platu), jaká byla stanovena tzv. platová základna.
Platová základna činí zákonem stanovený „násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ (srov. §3 odst. 3 větu první zákona o platu). Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením [srov. §3 odst. 3 větu druhou zákona o platu a §2 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2012]; pro kalendářní rok 2011 se tak stalo sdělením č. 271/2011 Sb. a pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 183/2012 Sb.
Soudy při stanovení platové základny vycházely ze skutečnosti, že Český statistický úřad zveřejňuje údaje o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ a o průměrné hrubé měsíční mzdě „na přepočtené počty zaměstnanců“; zatímco první z těchto údajů vychází z průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách, „druhá tabulka“ je přepočtem průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách podle délky jejich pracovních úvazků na zaměstnavatelem stanovenou (plnou) pracovní dobu (na plně zaměstnané zaměstnance). S názorem žalované, že odvolací soud při určení platové základny chybně interpretoval pojem „násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“, jestliže platovou základnu stanovil v jiné výši, než jak byla zveřejněna sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů, dovolací soud nesouhlasí.
Platová základna byla v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona o platu navázána na průměrnou nominální měsíční mzdu v nepodnikatelské sféře proto, aby se - jak se uvádí v důvodové zprávě k návrhu zákona č. 309/2002 Sb. – „vytvořila stabilní vazba mezi platy ústavních činitelů a vývojem mezd v nepodnikatelské sféře“. Slova „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona o platu sama o sobě (podle svého znění) nevyjadřují, jakým způsobem má být vypočtena; je zřejmé, že „fyzické osoby“ se tu zmiňují pouze v souvislosti s „nepodnikatelskou sférou“ (tak, aby bylo nepochybné, že se průměrná nominální měsíční mzda nestanoví podle výdělků „fyzických osob“ v „podnikatelské sféře“), a nikoliv proto, aby tím snad byla „předurčena“ metoda zjištění průměrné nominální měsíční mzdy. Ze samotného znění ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona o platu tedy bez dalšího nevyplývá jednoznačný závěr o tom, jak má být pro účely stanovení platové základny vypočtena „průměrná nominální měsíční mzda fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, a proto soudy důvodně přistoupily k jeho výkladu.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že z užití pravidel systematického a zejména logického výkladu vyplývá, že ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona o platu nelze chápat tak, že by snad „průměrná nominální měsíční mzda“ mohla být vypočtena na „fyzickou osobu“ bez ohledu na to, zda do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ dosáhla výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (na „plný“, nebo „zkrácený“ tzv. pracovní úvazek). Má-li být vskutku vystižena „mzda v nepodnikatelské sféře“ jako právní prostředek, který má sloužit k vytvoření „stabilní vazby“ na platy soudců, nelze při výpočtu „průměrné nominální měsíční mzdy“ pokládat „plné“ a „zkrácené pracovní úvazky“ za stejné (rovnocenné) veličiny, ale důsledně vycházet z toho, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla svůj výdělek, zahrnutý do výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy, při výkonu práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu; ostatně, nejen zaměstnanec v nepodnikatelské sféře, ale i soudce, který svůj pracovní vztah vykonává jen po kratší pracovní dobu, pobírá nižší plat (odpovídající kratší pracovní době), než jaký náleží soudci, jenž svůj pracovní vztah koná po plnou pracovní dobu (na „plný pracovní úvazek“). Platová základna vycházející z údajů o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ je proto stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť v souladu se zákonem je pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnuté „měsíční mzdy“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu [k tomu srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 (které nebyly dotčeny nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1957/2017, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2159/2017 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5902/2016].
Nelze přitom souhlasit s argumentací dovolatelky, že „nemůže plat poskytnout v jiné výši, než jaká je určena z platové základny zveřejněné sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů“. Sdělení ministerstva, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů, totiž není (obecně závazným) právním předpisem, ale jen – jak vyplývá také z ustanovení §2 odst. 1 písm. e) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 9. 2012 – sdělením o „skutečnostech a přijatých rozhodnutích“. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny pro příslušný kalendářní rok, vyhlášené ve Sbírce zákonů, tedy představuje sdělení o skutečnosti (o tom, jak Ministerstvo práce a sociálních věcí vypočetlo „průměrnou nominální měsíční mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosaženou podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“), z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám (k tomu srov. judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou již bylo odkázáno v předchozím odstavci).
V projednávané věci je nepochybné, že sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 271/2011 Sb. a č. 183/2012 Sb. nejsou správná. Soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem, pokud rozhodné skutečnosti (platové základny pro kalendářní rok 2011 a kalendářní rok 2012) posoudily (a vypočetly) samy.
Ústavní soud nálezem ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 12. 9. 2011) ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 činí platová základna pro soudce 54 005 Kč“, a nálezem ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1. 6. 2012) ustanovení §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč“, a dnem 31. 12. 2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a od zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na plat a náhrady výdajů za měsíce březen 2011 až prosinec 2012.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 č. j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35 100 Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 až 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle názoru Ústavního soudu „v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 až 2012, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit) – jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Nejvyšší soud s ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění uvedeného nálezu, s přihlédnutím k odlišným stanoviskům, která k tomuto nálezu zaujali soudci Tomáš Lichovník a Kateřina Šimáčková, prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, ani neshledává.
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za období březen 2011 až prosinec 2012 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Nelze však souhlasit s námitkou dovolatelky, že nosné právní pravidlo o právních účincích derogačních nálezů Ústavního soudu obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 a ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 je třeba vztáhnout i na nárok uplatněný žalobcem z důvodu jinak stanovené platové základny. Toto právní pravidlo se týká účinků, které nastanou poté, co je zrušen zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) pro rozpor s ústavním pořádkem. V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť slova „průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona o platu, jimiž byla platová základna navázána na průměrnou nominální měsíční mzdu v nepodnikatelské sféře, změněna ani zrušena nebyla a plat žalobce byl stanoven chybně pouze z toho důvodu, že žalovaná vycházela z platové základny uveřejněné ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí, která nebyla vypočítána v souladu se zákonem. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí však nejsou – jak vyplývá z výše uvedeného – obecně závaznými právními předpisy a není-li jejich obsah správný, je nutné rozhodnou skutečnost stanovit přímo podle účinného zákonného ustanovení bez ohledu na to, zda byla nezákonná sdělení zrušena. Věcnou opodstatněnost tohoto nároku (při respektování výše 2,5násobku podle ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. pro období 2011 až 2012) nemůže žalovaná úspěšně zpochybňovat ani tím, že žalobce neuzavřel dohodu o narovnání ve smyslu bodu II usnesení vlády ze dne 9. února 2015 č. 90; takový postoj žalované je v rozporu se základní zásadou pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní ochraně práv zaměstnance, kterou lze plně vztáhnout i na pracovní vztah soudců a jejímž projevem je i zákaz, podle kterého zaměstnavatel nesmí zaměstnance jakýmkoliv způsobem postihovat nebo znevýhodňovat proto, že se zákonným způsobem domáhá svých práv vyplývajících z pracovněprávních vztahů [srov. §1a odst. 1 písm. a) a §346b odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (s výjimkou výroku o zamítnutí návrhu žalované na přerušení řízení) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu