ECLI:CZ:NS:2020:21.ICDO.35.2018.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 21 ICdo 35/2018-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Horizont ISPL v. o. s. se sídlem v Ostravě–Heřmanicích , Koněvova č. 177/61, IČO 28599373, jako insolvenčního správce dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova č. 1285/2, proti žalovanému V. M. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Janem Křivonožkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 992/8, o neúčinnost právních úkonů dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka SKEX a. s. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1683/41, IČO 28209036, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2017 č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY) není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nejvyšší soud ve vztahu k otázce, zda zaměstnanec ucházející se o pracovní místo ve vyšším managementu zaměstnavatele je povinen zjistit si před uzavřením pracovní smlouvy ekonomickou situaci zaměstnavatele, již dříve dospěl ve své rozhodovací praxi k závěru, že není právní povinností zaměstnance některé skutečnosti o zaměstnavateli před uzavřením pracovního poměru zvlášť zjišťovat, že ze žádného z ustanovení zákoníku práce upravujících základní povinnosti zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců z pracovního poměru nevyplývá, a ani výkladem nelze dovodit, že by ujednání (stanovení) mzdy, která se dodatečně jeví vnějšímu pozorovateli jako nepřiměřená, bylo v rozporu s některou ze základních povinností zaměstnanců a vedoucích zaměstnanců upravených v ustanoveních §301 a §302 zákoníku práce, a že z těchto ustanovení, ani z jiných dílčích ustanovení upravujících povinnosti zaměstnance (srov. kupříkladu §106 odst. 4 zákoníku práce) nelze dovodit ani povinnost (vedoucího) zaměstnance „zjistit si ekonomickou situaci dlužníka jako svého zaměstnavatele“ (srov. v obdobných věcech například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen. zn. 21 ICdo 61/2018 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019 sen. zn. 21 ICdo 49/2018).
K otázce, zda na zaměstnance zastávajícího pracovní místo ve vrcholném managementu zaměstnavatele lze již z tohoto důvodu pohlížet jako na osobu dlužníku blízkou, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod č. 53 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004, nebo již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sen. zn. 21 ICdo 61/2018 a ze dne 27. 11. 2019 sen. zn. 21 ICdo 49/2018 a v nich vyslovený právní názor, že pro závěr, že vedoucí zaměstnanec je osobou dlužníku blízkou, nepostačuje samo o sobě jeho postavení v podnikové hierarchii a že zaměstnanec sice může být osobou dlužníku blízkou, ale ne pouze z toho jediného důvodu, že zastává vedoucí pracovní místo a že je z tohoto důvodu podle zastávaného stupně řízení a v rozsahu pověření oprávněn jednat jménem zaměstnavatele navenek, neboť je nezbytné dále splnit další předpoklad, a to aby důvodně pociťoval újmu, kterou jeho zaměstnavatel (dlužník) utrpěl, jako újmu vlastní. V tomto směru však dovolatel netvrdil (a ani v dovolání nepředkládá) žádné rozhodné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že by žalovaný důvodně pociťoval újmu, kterou dlužník utrpěl, jako újmu vlastní.
Ve vztahu k otázce platnosti pracovní smlouvy Nejvyšší soud (ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) již dříve ve své judikatuře dovodil, že nedostatek písemné formy pracovní smlouvy není důvodem její neplatnosti [§242 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon č. 65/1965 Sb.“)]. Pro vznik pracovní smlouvy je totiž rozhodující, zda se účastníci shodli na jejím obsahu (§244 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.). K tomu může dojít jak písemně, tak ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.). Při tom není podstatné, zda k dohodě o jednotlivých náležitostech smlouvy došlo zároveň (v jediném okamžiku), nebo zda k dohodě o jednotlivých částech pracovní smlouvy došlo postupně. Pracovní smlouva je totiž uzavřena (završena) v okamžiku, kdy se její účastníci shodli na celém jejím obsahu. Jestliže poté zaměstnanec v souladu s takto vzniklou pracovní smlouvou také začne pro zaměstnavatele pracovat, vznikne pracovní poměr (§33 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb.). Ani skutečnost, že podle sjednané pracovní smlouvy nezačne zaměstnanec pro zaměstnavatele pracovat, neznamená však bez dalšího, že by pracovní poměr nevznikl (srov. §33 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb.). Každá další změna sjednaného obsahu pracovní smlouvy se již řídí ustanoveními §36 a násl. zákona č. 65/1965 Sb. To platí i v případě, že zaměstnanec začne vykonávat jiné, než v pracovní smlouvě sjednané práce (druh práce, funkci). Platnosti pracovní smlouvy není na újmu, je-li sjednána ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit (to se týká i jednotlivých částí smlouvy). Druh práce (funkce) tedy může být případně sjednán jinak než písemně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2002 sp. zn. 21 Cdo 214/2001, jehož závěry obstojí i ve vztahu k právní úpravě v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu pracovní smlouva vzniká na základě projevů vůle učiněných způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli zaměstnanec a zaměstnavatel projevit, tedy za takových okolností, které nevyvolávají pochybnost o tom, že projevy vůle zaměstnance a zaměstnavatele směřovaly ke sjednání pracovní smlouvy; nedošlo-li ke sjednání dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti a nejde-li o výslovné projevy vůle, je třeba vždy zkoumat, zda mezi účastníky nebyl navázán pracovní poměr; za sjednaný lze pokládat ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat, za sjednané místo výkonu práce lze považovat to místo, v němž začal pracovat, a za sjednaný den nástupu do práce lze pokládat den, kdy zaměstnanec takovou práci začal skutečně vykonávat; pro zjištění, jaký právní vztah se mezi účastníky vytvořil, nejsou rozhodující subjektivní představy účastníků o jejich vztazích, nýbrž významné je – bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení – posouzení obsahu projevů vůle, tedy zjištění, co bylo skutečně (výslovně nebo jen konkludentně) projeveno (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975 sp. zn. 5 Cz 6/75, který byl uveřejněn pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. 21 Cdo 2287/2002). Okolnost, že v písemné pracovní smlouvě není určen druh práce, tedy sama o sobě nemá za následek neplatnost pracovní smlouvy, je-li druh práce sjednán jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit. Za sjednaný lze pokládat – jak vyplývá z výše uvedeného – ten druh práce, který zaměstnanec bez námitek začal pro zaměstnavatele s jeho vědomím vykonávat. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je tedy rovněž závěr odvolacího soudu, že pracovní smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 12. 10. 2011 je platným právním úkonem, k němuž odvolací soud dospěl (mimo jiné) na základě zjištění, že „žalovaný nastoupil u dlužníka do pracovního poměru v době, kdy bylo třeba zajistit další efektivní fungování dlužníka, což byl důvod, proč dlužník uzavřel se žalovaným pracovní smlouvu, na základě které měl žalovaný pracovat jako tzv. krizový manažer a měl výkonem své funkce napomoci ekonomickému oživení dlužníka ve vztahu k zahraničnímu obchodu“, že žalovaný pro dlužníka vykonával práci, jezdil na pracovní cesty do zahraničí a usiloval o získání obchodních zakázek, tedy pracoval pro svého zaměstnavatele v souladu s pracovní smlouvu a řádně plnil pracovní úkoly.
Námitky, kterými dovolatel uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Podrobuje-li dovolatel samostatné kritice pouze dílčí závěr soudu prvního stupně tím, že namítá, že „je nesprávné právní posouzení provedené soudem prvního stupně, který dovodil, že lze na věc aplikovat dříve vydané rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3045/2011“, pak přehlíží, že dovolacímu přezkumu podléhají jen rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti navíc odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k samostatné úpravě odporovatelnosti v insolvenčním zákoně není aplikace této právní úpravy na pracovněprávní úkony vyloučena a že závěry uvedeného rozhodnutí „na tento případ aplikovat nelze“. Ani dovolatelem nastolená právní otázka, zda „lze odporovat v rámci insolvenčního řízení pracovněprávnímu jednání dlužníka“, proto přípustnost dovolání nezakládá.
Snaží-li se dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit tvrzením, že „platby učiněné dlužníkem ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, tj. od 06. 01. 2013, ve prospěch žalovaného jsou zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu ust. §241 insolvenčního zákona“, pak přehlíží, že napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázky, zda byly platby učiněné dlužníkem ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení zvýhodňujícími právními úkony ve smyslu ustanovení §241 insolvenčního zákona, nezávisí, neboť odvolací soud se – vzhledem k obsahu odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně – věcí z tohoto pohledu vůbec nezabýval a neúčinnost plateb učiněných dlužníkem podle ustanovení §241 insolvenčního zákona neposuzoval a sám k této otázce žádné závěry nezaujal. Ostatně v tomto směru nelze přijmout argumentaci dovolatele už proto, že (jak správně dovodil též odvolací soud) nárok žalovaného na mzdu, jakožto pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, mohl být uspokojen v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku [srov. §169 odst. 1 písm. a) a §169 odst. 2 insolvenčního zákona] a žalovaným uplatněn způsobem podle ustanovení §203 insolvenčního zákona. Ani tato námitka dovolatele tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit ani dovolatelem předestřená otázka, „zda mohly být platby dlužníka z titulu mezd žalovanému neúčinnými právními úkony dlužníka“, jestliže „mohla být zcela neplatná pracovní smlouva ze dne 12. 10. 2011“, neboť odvolací soud k závěru o tom, že pracovní smlouva ze dne 12. 10. 2011 je neplatná, nedospěl, a proto rozhodnutí odvolacího soudu ani na jejím vyřešení nezávisí.
Protože námitky uplatněné žalobcem nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 3. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu