ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1010.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1010/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. Š. , H. K., zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, proti žalovanému J. Č. , V. n. L., zastoupenému JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, o odstranění neoprávněných staveb, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 36/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 2013, č. j. 20 Co 48/2013-191, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 2.196,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Moníka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. června 2012, č. j. 15 C 36/2011-122, uložil žalovanému povinnost „na své náklady přemístit stavbu stávajícího plotu, situovaného na pozemcích žalobkyně, do hranice mezi pozemkovou parc. č. 798/4 žalovaného a pozemky žalobkyně, a to stavební parc. č. 251 a parc. č. 798/6, vše v katastrálním území N. H. K., obci H. K.“, a to do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve zbývající části (ve které se žalobkyně domáhala odstranění „řezbářské dílny s garáží a skladem“ z pozemku st. p. č. 288) žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. září 2013, č. j. 20 Co 48/2013-191, rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku I. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu, a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud posoudil otázku stavby dílny s garáží a skladem ve vlastnictví žalovaného, která zčásti zasahuje na pozemek žalobkyně. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému neoprávněnému zásahu do vlastnického práva žalobkyně došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. prosince 2013 a k zahájení dovolacího řízení došlo před 1. lednem 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaných podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podstatou dovolání je kritika závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně udělila žalovanému souhlas k tomu, aby stavbu řezbářské dílny s garáží a skladem postavil zčásti na jejím pozemku. Dovolatelka tedy zpochybňuje, že žalovaný měl občanskoprávní titul k postavení budovy. Uvedenou námitkou dovolatelka míří k závěru, že v daném případě se nejedná o stavbu oprávněnou, ale ve skutečnosti o stavbu neoprávněnou, na kterou dopadá právní režim §135c obč. zák.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Podstatná část dovolání obsahuje polemiku s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými v nalézacím řízení; podle dovolatelky jsou nesprávné právní závěry důsledkem nesprávných skutkových zjištění. Těmito skutkovými zjištěními je však dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Zejména musí vyjít ze zjištění, že se právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný dohodli na tom, že každý z nich postaví svou stavbu tak, aby se obě navzájem dotýkaly, přičemž k tomu každá ze stran využije částečně pozemku druhé strany.
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 2660, podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8315).
Jestliže žalovaný postavil stavbu na cizím pozemku na základě dohody s právní předchůdkyní žalobkyně jako vlastnicí pozemku, nemůže se jednat o stavbu neoprávněnou.
Na místě proto není odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 23/2003, který se zabývá úvahou o způsobu vypořádání neoprávněné stavby, neboť v daném případě se o neoprávněnou stavbu nejedná.
Dovolací soud však již nesouhlasí s právním hodnocením takové dohody jako „nevypověditelné“. Obč. zák. v §582 odst. 2 upravuje neúčinnost výpovědi ohledně závazku zdržet se určité činnosti, jestliže z jeho povahy nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen. Pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba důsledně rozlišovat, zda obsahem závazku dlužníka je povinnost zdržet se určité činnosti, tedy od určitého jednání upustit, nebo určitou činnost strpět, tj. nebránit jinému v jeho jednání. Jestliže předmětem smlouvy na dobu neurčitou je závazek zdržet se určité činnosti a z povahy závazku nebo ze smlouvy vyplývá, že závazek je časově neomezen, je výpověď podle §582 odst. 2 obč. zák. vyloučena, resp. nemá žádné účinky. Byly-li předmětem smlouvy, jež byla vypovězena, i jiné závazky než jen časově neomezený závazek ve smyslu §582 odst. 2 obč. zák., ve vztahu k nim je – za splnění předpokladů stanovených v §582 odst. 1 obč. zák. – výpověď účinná (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1544).
V posuzovaném případě bylo dle skutkových zjištění odvolacího soudu obsahem dohody jednak právo každé ze stran postavit částečně na pozemku druhé strany stavbu a jemu odpovídající povinnost strpět takovou stavbu na svém pozemku. Nelze tedy dovodit, že by obsahem závazkového stavu bylo zdržení se určité činnosti. Z tohoto pohledu je nutno obligační vztah, na jehož základě žalovaný postavil svoji stavbu na cizím pozemku, hodnotit jako vypověditelný.
Ze shora uvedených závěrů o možnosti výpovědi závazku z uzavřené smlouvy mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně vyplývá, že žalovaný z objektivního hlediska mohl a měl vědět, že jeho právo mít stavbu na cizím pozemku nebude časově neomezené, ale naopak je nebo může být časově limitováno.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. 72/2000, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit.
Přesto taková stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu §135c obč. zák. (v době její výstavby občanskoprávní titul existoval). Judikatura zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem podle §135c obč. zák. Tato úvaha vychází z toho, že pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Případy výjimečné tvrdosti odstranění stavby jsou mimořádně řešitelné prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud se přesto, že uzavřel, že se žalovaný jako stavebník mohl důvodně domnívat, že existence jeho stavby nebude časově omezena, zabýval i možností odvolatelnosti souhlasu, tedy situací, která by nastala v případě, že by právo mít stavbu na cizím pozemku bylo časově limitováno. Dospěl přitom k závěru, že právo uplatněné žalobkyní by se zřetelem ke všem zjištěným okolnostem nebylo v souladu s dobrými mravy.
Dovolatelka s těmito závěry odvolacího soudu nesouhlasí, a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 740/99.
V rozsudku ze dne 10. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, Nejvyšší soud uvedl, že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).
Dovolací soud v daném směru vychází ve vztahu k dobrým mravům z ustálené judikatury potud, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2084).
Posouzení souladu výkonu práv s dobrými mravy pak je svěřeno především soudům prvního a druhého stupně. Dovolací soud je v daném směru výrazně limitován při respektování dvou judikatorních závěrů, podle kterých otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu; řešení takové otázky nelze zobecnit; dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2007, pod pořadovým č. C 3761, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2008, pod pořadovým č. C 5309).
Odvolací soud se shora uvedenou problematikou podrobně zabýval a své závěry náležitě odůvodnil. Vyšel ze zjištění, že na základě dohody o vzájemném propůjčení pozemků k umístění staveb vybudoval žalovaný svou stavbu s přesvědčením, že zde bude stát trvale, že zde stojí již více než dvacet let, a jejímu odstranění nesvědčí ani hledisko proporcionality, neboť pozemek žalobkyně je stavbou žalovaného zastavěn v rozsahu 4m2, což je přibližně 1% z celkové výměry pozemku. Dále přihlédl k tomu, že část pozemku zasaženého stavbou slouží jako průjezd či „mezidomí“, a i kdyby žalovaný stavbu odstranil, nepřineslo by to žalobkyni žádný hospodářský, ani jiný užitek, a náklady na odstranění stavby by byly k zisku žalobkyně zcela nepřiměřené. Zohlednil i skutečnost, že žalovaný měl snahu zastavěnou část pozemku odkoupit, na což žalobkyně nepřistoupila. Jestliže za této situace dospěl k závěru, že výkon práva žalobkyně je v tomto případě „šikanózní“ a příčící se dobrým mravům, nelze jeho úvahy považovat za nepřiměřené ani rozporné s judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu