ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1087.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1087/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. V. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Olenou Cvetlerovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 42, proti žalovanému Ing. B. V. , bytem v K., zastoupenému JUDr. Janem Bacílkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4 C 302/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 29 Co 448/2011-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Oleny Cvetlerové.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. dubna 2011, č. j. 4 C 302/2009-145, určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, a to budov na parc. č. 292, č. p. 344 na parc. č. 747, č. e. 263 na parc. č. 516, č. e. 264 na parc. č. 517, č. e. 265 na parc. č. 518, č. e. 266 na parc. č. 519, č. e. 267 na parc. č. 520, č. e. 268 na parc. č. 521, č. e. 269 na parc. č. 522, č. e. 270 na parc. č. 523, č. e. 271 na parc. č. 524, č. e. 272 na parc. č. 525, č. e. 273 na parc. č. 526, č. e. 274 na parc. č. 527, č. e. 275 na parc. č. 580, č. e. 276 na parc. č. 290, objektu bez čp/če jiná stavba na parc. č. 581, a pozemků parc. č. 292, parc. č. 747, parc. č. 516, parc. č. 517, parc. č. 518, parc. č. 519, parc. č. 520, parc. č. 521, parc. č. 522, parc. č. 523, parc. č. 524, parc. č. 525, parc. č. 526, parc. č. 527, parc. č. 580, parc. č. 581, parc. č. 290, parc. č. 572/5 a parc. č. 584/5, vše zapsáno na LV č. 257 pro k. ú. Ch. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Benešov (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. listopadu 2011, č. j. 29 Co 448/2011-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a domnívá se, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud projednal dovolání podle občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz článek II., bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v daném případě povinnost formulovat právní otázku nesplnil. V rovině právního posouzení odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým posoudil otázku určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nabytým dle jeho názoru v dobré víře. Tvrdí, že při uzavření kupní smlouvy neměl žádné pochybnosti o tom, že plná moc předložená synem žalobce je platná a domnívá se, že odvolání plné moci před uzavřením sporné kupní smlouvy nebylo v řízení řádně prokázáno. Rovněž namítá, že mu žalobce po podpisu kupní smlouvy skutečnost, že byla uzavřena jeho synem na základě tehdy již neplatné plné moci, ani neoznámil. V souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, na niž poukazuje.
Otázka posouzení platnosti právního úkonu, v tomto případě kupní smlouvy uzavřené synem žalobce na základě tehdy již neplatné plné moci, nevykazuje s ohledem na jedinečné skutkové okolnosti případu judikatorní přesah, přičemž z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nelze ani zaznamenat pochybení při hmotněprávním posouzení zjištěného skutkového stavu věci.
Podle §33 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.
Podle §33 odst. 3 obč. zák. ustanovení odstavce 2 neplatí, jestliže osoba, se kterou bylo jednáno, o nedostatku plné moci věděla.
Z výše uvedeného vyplývá, že činí-li zmocněnec, jehož plná moc k zastupování zanikla (s výjimkami uvedenými v §33b odst. 6 obč. zák.), právní úkony jménem osoby, která mu zaniklou plnou moc udělila, jde o nezmocněné jednatelství a tyto úkony jsou pro zmocnitele závazné jen v případě, že je dodatečně schválí.
V posuzované věci bylo zjištěno (dovolací soud se správností skutkových zjištění nalézacích soudů nemohl zabývat), že žalobce udělil dne 6. 3. 2007 svému synovi generální plnou moc, kterou následně dne 14. 6. 2007 před svědky odvolal a písemné odvolání předal i žalovanému. Kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí uzavřel žalobcův syn dne 22. 8. 2007 již jako nezmocněný jednatel, přičemž žalobce smlouvu dodatečně neschválil.
Jestliže odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že zastoupení žalobce zaniklo odvoláním plné moci dne 14. 6. 2007, tedy ještě před sepsáním kupní smlouvy z 22. 8. 2007, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci. Je nepochybné, že žalobcův syn při uzavření kupní smlouvy z 22. 8. 2007 jednal již po zániku plné moci, tedy jako tzv. nezmocněný jednatel (§33 odst. 2 obč. zák.), a žalobce následně tento jeho právní úkon neschválil. Není pro něj tudíž závazný.
Námitky dovolatele, že odvolání plné moci nebylo v řízení řádně prokázáno, že nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že plná moc předložená synem žalobce je platná a že mu neplatnost uzavřené kupní smlouvy po jejím podpisu žalobce neoznámil, a jeho jednání spíše svědčilo o tom, že s uzavřením kupní smlouvy souhlasí, směřují především do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat.
Jestliže dovolatel dále poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11, lze pouze uvést, že zmíněné rozhodnutí řeší odlišnou problematiku, neboť se zabývá otázkou nabytí nemovitostí od nevlastníka osobou jednající v dobré víře.
Žalovaný výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud neshledal v daném případě naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za jeho zastoupení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náhrada nákladů je představována odměnou, která činí podle §6, §7 bod 3., §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon právní služby byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.) 1.000,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem 1.300,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) (část věty před středníkem) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 26. srpna 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CS.
předseda senátu