ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.1099.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1099/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové v právní věci žalobců a/ Ing. J. B., b/ J. B., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ M. V., 2/ D. V., obou zastoupených advokátem, 3/ F. Š., 4/ V. Š., 5/ J. B., žalované č. 4/ a 5/ zastoupeny obecným zmocněncem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 194/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2006, č. j. 6 Co 1821/2006-258, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. září 2006, č. j. 6 Co 1821/2006-258, se v části II. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. května 2006, č. j. 8 C 194/2004-211, určil, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro J., Katastrálního pracoviště P. na LV č. 1171, pro obec a k.ú. S. označené jako parcela č. 2176/2 – ostatní plocha o výměře 5 m2 a parcela č. 2176/4 – ostatní plocha o výměře 22 m2 a dále nemovitost zapsaná na LV č. 1255 označená jako parcela č. 686/4 – zahrada o výměře 22 m2 jsou ve společném jmění žalobců Ing. J. B. a J. B. Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a o poplatkové povinnosti účastníků.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené se společností R., a. s., dne 30. 5. 1994 pozemek parcelu č. 87 o výměře 779 m2 v k.ú. Stachy. Dále zjistil, že Katastrální úřad v P. rozhodl 6. 3. 2003, č. j. 02 OR-46/2002-3, o provedení změny v katastru nemovitostí opravou zákresu v mapě katastru nemovitostí a opravou zápisu na listech vlastnictví tak, že pro společnost R., a. s., v likvidaci, bude zapsána parcela č. 2176/4 – ostatní plocha o vým. 22 m2. Rozhodnutí katastrálního úřadu bylo potvrzeno rozhodnutím Z. a k. i. v Č. B. ze 7. 5. 2003, č. j. O-21/144/2003, s tím, že parcela č. 2176/4 byla před obnovou operátu novým mapováním v letech 1986 – 1988 součástí parcely č. 87 a při obnově operátu v rozporu s tehdy platnými předpisy byla sloučena do parcely č. 2176. Zapsání parcely č. 2176/4 na LV č. 1254 ve prospěch společnosti R., a. s., v likvidaci, odůvodnil tím, že žalobci koupili parcelu č. 87 ve zmenšených hranicích platných po obnově operátu, proto zůstala sporná parcela ve vlastnictví původního vlastníka parcely č. 87. Poté společnost R., a. s., v likvidaci, prodala uvedenou parcelu kupní smlouvou ze dne 3. 12. 2003 žalovaným M. a D. V. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud katastrální úřad ve snaze po nápravě oddělil od parcely č. 2176 část náležející původně k parcele č. 87, kterou nově označil jako parcela č. 2176/4 a jako vlastníka této parcely zapsal společnost R., a. s., a nikoliv žalobce, postupoval nesprávně, neboť i když žalobci v kupní smlouvě mají uvedenou menší výměru parcely č. 87 v důsledku nesprávné opravy operátu v letech 1986 – 1988, není výměra parcely podstatnou náležitostí kupní smlouvy a pokud původní vlastník převáděl vlastnictví k parcele č. 87, převáděl vlastnictví k celé parcele nikoliv k její části, zejména, když tato část nebyla oddělena v souladu se zákonem geometrickým plánem, ze kterého by bylo patrno jaká část se odděluje a v jaké výměře (§5 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR). Soud uzavřel, že v době, kdy došlo ke změně zápisu v katastru nemovitostí v roce 2003 nebyla společnost R., a. s., vlastnicí parcely č. 2176/4, proto ji nemohla platně převést smlouvou z 3.12.2003 na žalované 1) a 2).
Soud prvního stupně dále zjistil ze srovnávacího sestavení parcel, že parcela č. 2176/2 – ostatní plocha o výměře 5 m2 zapsaná na LV č. 1171 vznikla z parcely č. 696, kterou nabyli žalobci jako oprávněné osoby do svého vlastnictví od P. f. ČR smlouvou ze dne 9. 7. 1999 a nikoliv oddělením od parcely č. 87, jak uváděl Z. a k. i. v Č. B. ve svém rozhodnutí. Katastrální úřad v P. rozhodl dne 6. 3. 2003, č. j. OR-211/2002/2, o zápisu nově oddělené parcely č. 2176/2 zapsané na LV č. 1254 ve prospěch původního vlastníka parcely č. 87 společnosti R., a. s., v likvidaci, s odůvodněním, že z důvodu chyby při digitalizaci souboru popisných informací v roce 1998 musely být změněny hranice parcely PK 2176 a vytvořena nová výše uvedená parcela. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Z. a k. i. v Č. B. ze 7. 5. 2003, č. j. O-22/145/2003, kde bylo mimo jiné uvedeno, že nová parcela vznikla převzetím vlastnické hranice parcely č. 87. Tento pozemek prodala společnost R., a. s., v likvidaci, smlouvou z 3. 12. 2003 žalovaným 1) a 2). Soud uzavřel, že chyba při obnově operátu mapování nemůže mít za následek změnu vlastnictví, a proto se společnost R., a. s., nemohla stát vlastnicí uvedené parcely a následně ji převést na žalované 1) a 2).
Soud prvního stupně dále zjistil z rozhodnutí Katastrální úřad v Prachaticích ze 6. 3. 2003, č. j. OR-46/2002/3 potvrzeného rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze 7. 5. 2003, č. j. O-21/144/2003, že katastrální úřad rozhodl v důsledku změny zákresu v mapě katastru nemovitostí o provedení změny zápisu na LV č. 1065 tak, že u KN 686/2 –zahrada vlastnicky patřící žalobcům bude snížena výměra parcely o 22 m2 a vytvořena nová parcela č. KN 686/4 – zahrada o výměře 22 m2, která bude s duplicitním zápisem zapsána pro žalované 1) a 2) a pro F. Š. staršího na LV č. 1255. Vzhledem k tomu, že F. Š. starší zemřel, zdědili tuto parcelu žalovaní 4), 5) a 6). Soud dospěl k závěru, že žalobci vlastnické právo k této nově vzniklé parcele vydrželi, neboť nabyli do svého vlastnictví parcelu 686/2 jako celek (včetně tehdy neoddělené parcely č. 686/4) a takto ji i v dobré víře, že jim náleží sami užívali a rovněž tak ji užívali jejich právní předchůdci, jejichž dobu držby soud do vydržecí doby žalobců započítal.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání všech žalovaných rozsudkem ze dne 26. září 2006, č. j. 6 Co 1821/2006-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku v odstavci I. ohledně parcely č. 686/4 a ve výrocích v odstavcích IX., X. a XI. týkajících se stanovení poplatkové povinnosti. Ve výrocích v odstavci I. ohledně parcely č. 2176/2 a 2176/4 soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na určení, že vlastníky těchto nemovitostí jsou žalobci, zamítl. Dále změnil výroky VII. a VIII. týkající se poplatkové povinnosti účastníků a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Krajský soud odůvodnil potvrzující výrok svého rozhodnutí týkající se parcely č. 686/4 – zahrada o výměře 22 m2 tím, že se ztotožňuje v této části se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, že smlouva z 15. 9. 2000, kterou žalobci nabyli od P. f. ČR parcelu č. 686/2, od které byla posléze oddělena sporná parcela č. 686/4, je právně způsobilým titulem pro vznik držby, neboť žalobci ani při náležité míře opatrnosti nevěděli ani nemohli vědět, že užívají pozemek větší, než který koupili. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry ohledně běhu vydržecí doby a zápočtu doby právních předchůdců žalobců.
V zamítavé části výroku týkající se sporných parcel č. 2176/2 – ostatní plocha o výměře 5 m2 a č. 2176/4 – ostatní plocha o výměře 22 m2 odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a to zejména z kupní smlouvy ze dne 3. 12. 2003 uzavřené správcem konkurzní podstaty úpadce společnosti R., a. s., v likvidaci, a manžely M. a D. V., na základě které se žalovaní 1) a 2) stali vlastníky parcel č. 2176/2 a č. 2176/4. Odvolací soud posoudil tvrzená vlastnická práva žalobců k výše uvedeným pozemkům na základě zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání („ZKV“), dále podle výkladového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, a rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002. Konstatoval, že sporné pozemky byly pojaty správcem konkurzní podstaty společnosti R., a. s., v likvidaci, do soupisu podstaty na základě seznamu předloženého úpadcem. Podle §19 ZKV se při pochybnostech, zda věc náleží do podstaty, zapíše do soupisu podstaty s poznámkou o uplatněných nárocích jinými osobami a soud uloží tomu, kdo uplatňuje, že věc nemůže být do seznam zapsána, aby v určené lhůtě podal vylučovací žalobu vůči správci. V případě, že žaloba nebyla ve lhůtě podána, platí nevyvratitelná domněnka, že věc byla do soupisu pojata oprávněně. Vylučovací žalobu může podat i osoba, která k podání žaloby nebyla soudem vyzvána. Odvolací soud uzavřel, že i za situace, kdy nebyla podána vylučovací žaloba žalobci a správce konkurzní podstaty postupem podle §27 ZKV podstatu převedl do vlastnictví žalovaných 1) a 2), stali se tito vlastníky sporných nemovitostí bez zřetele k tomu, že by později vyšlo najevo, že v době zpeněžení majetek náležel vlastnicky někomu jinému. Určovací žaloba vůči novému vlastníku nemůže být úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu a to konkrétně proti výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně parcel č. 2176/2 a 2176/4 a do výroku o nákladech řízení, podávají žalobci 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a odst. 3 OSŘ. Považují za nesprávné závěry odvolacího soudu, že ten na koho správce konkurzní podstaty převede majetek sepsaný do konkurzní podstaty jako vlastnictví úpadce, se stává vlastníkem bez zřetele na to, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému a že žaloba původního vlastníka na určení jeho vlastnického práva k tomuto majetku nemůže být úspěšná. Nemohou souhlasit se závěry, že osoba, která se ani nedozvěděla o tom, že její majetek byl sepsám do konkurzní podstaty, a proto nemohla podat vylučovací žalobu, ani nebyla k jejímu podání vyzvána soudem, pozbyla s konečnou platností práva domáhat se svého vlastnictví určovací žalobou proti tomu, na koho správce konkurzní podstaty tento majetek převedl. Takové závěry, kterými je porušena zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, jsou v rozporu jak se zákonem, tak i s ústavními právy. Takovýmto postupem se obohacuje nejen úpadce, ale i nový majitel, který věc zpravidla získá pouze za část tržní ceny. V řízení u soudů prvních dvou stupňů namítali, že sporné parcely nikdy nebyly odděleny geometrickým plánem, proto se odvolací soud měl prejudiciálně zabývat platností smlouvy ze dne 3. 12. 2003 a posoudit ji jako absolutně neplatnou vzhledem k tomu, že převáděné věci v době převodu vůbec neexistovaly. Žalobci uvádějí, že se nadále považují za vlastníky sporných pozemků. Dále mají zato, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť odvolací soud je neupozornil na změnu svého právního názoru oproti názoru soudu prvního stupně a tím jim neumožnil na něj reagovat a vznést námitky. Navrhují, aby dovolací soud napadený výrok II. rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou podle obsahu uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je opodstatněná. Odvolací soud věc posoudil podle zákona o konkursu a vyrovnání, ačkoliv soud prvního stupně jej na věc neaplikoval a ani v odvolání se účastníci nedomáhali posouzení věci podle tohoto zákona. Šlo tak o překvapivé rozhodnutí.
Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav [§220 odst. 1 písm. a) OSŘ].
Občanský soudní řád stojí nyní na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3795).
Podle §221 odst. 1 OSŘ nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem – odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (Nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02); to platí tím spíše, pokud odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodu uvedeného v §220 odst. 1 písm. a) OSŘ, a to z důvodů pro účastníka nepředvídatelných. O nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, takže účastníci se k tomuto právnímu názoru nemohou vyjádřit, resp. vznést tvrzení odpovídající právnímu názoru odvolacího soudu a navrhnout k nim důkazy.
V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně a proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním dotčené části tak, že žalobu zamítl; přitom neposkytl dovolatelům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Za této situace by bylo předčasné zabývat se tvrzeným nesprávným právním posouzením věci, když dovolatelům se teprve má otevřít cesta k tvrzením a důkazům vylučujícím právní posouzení provedené odvolacím soudem; lze však odkázat na R 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které vyjadřuje konstantní judikaturu.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku pod bodem II. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.
předseda senátu