ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.1337.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1337/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobkyně Městské části Praha 9 , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 41, proti žalované KROUS s. r. o. , IČO: 28519884, se sídlem v Praze 9, Skloněná 110, zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 16, o odstranění stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 300/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2010, č. j. 11 Co 269/2010-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Haluzy.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2009, č. j. 5 C 300/2009-57, uložil žalované povinnost odstranit na svůj náklad budovu, nacházející se na pozemku v katastrálním území V., obci P. a tento pozemek předat vyklizený žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 11 Co 269/2010-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ve kterém namítá, že řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dále namítá nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vytýká odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam v posouzení otázky „soudní pravomoci k nařízení odstranění stavby, u které uplynula stanovená doba jejího trvání, tj. zda má soud pravomoc u takové stavby její odstranění nařídit nebo takové odstranění je v pravomoci výlučného příslušného správního orgánu“, přičemž podle přesvědčení dovolatelky pravomoc soudu založena není.
Jinými slovy řečeno, dovolatelka namítá, že v daném případě nebyla dána pravomoc soudu k rozhodnutí o nároku žalobkyně, neboť o případném odstranění stavby měl rozhodnout stavební úřad, což ostatně výslovně zdůraznila již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, v němž soudu prvního stupně vytýkala jeho věcné rozhodnutí, ačkoliv o odstranění stavby měl podle jejího přesvědčení rozhodnout správní orgán.
Tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání žalobkyně.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů.
Naznačenou otázkou pravomoci soudu ve věci rozhodovat dovolatelka nalézacím soudům vytýká tzv. zmatečnostní vadu obsaženou v §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. jednoznačně vyplývá, že k této zmatečnostní vadě by dovolací soud mohl, v případě její existence, přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání, kterým dané dovolání není. Zmatečnostní důvody však nejsou způsobilým dovolacím důvodem; má-li účastník řízení za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některým z důvodů zmatečnosti, může se domáhat nápravy cestou žaloby pro zmatečnost (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2003, pod pořadovým č. 32, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2006, pod pořadovým č. 82 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1545/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9655).
Pro úplnost však dovolací soud dodává, že řízení nedostatkem pravomoci soudu k projednání žaloby žalobkyně zjevně netrpí.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §1 odst. 2 obč. zák. občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.
Žaloba je založena na tvrzení, že na pozemku žalobkyně se nachází stavba ve vlastnictví žalované, aniž by žalované svědčil právní titul k užívání pozemku žalobkyně poté, kdy právní titul opravňující mít stavbu na pozemku žalobkyně umístěnou zanikl. Žalobkyně namítá, že žalovaná umístěním takové stavby na jejím pozemku neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, která se tak domáhá ochrany vlastnického práva v režimu ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku. K uplatnění nároku na ochranu vlastnického práva v režimu §126 odst. 1 obč. zák. bez jakýchkoliv pochybností pravomoc soudu založena je.
Dovolatelka navíc přehlíží, že pro rozhodnutí soudu nebyla podstatná otázka „uplynutí stanovené doby trvání stavby“ ve vlastnictví žalované v režimu stavebněprávních předpisů, ale okolnost, že žalované nesvědčí žádný právní titul k užívání pozemku žalobkyně, na kterém se tato stavba nachází, protože došlo ke skončení nájemního poměru, jenž opravňoval žalovanou mít stavbu na tomto pozemku.
V souladu s tím je i přístup soudní praxe, která v případech, kdy zaniklo dočasné oprávnění mít stavbu na cizím pozemku, zcela běžně rozhoduje o odstraňování takových staveb bez jakýchkoliv pochybností o pravomoci soudu (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněný pod č. 72/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 162/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7489, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 8615 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka vytýkala nalézacím soudům, že neprovedly důkaz k prokázání jejího tvrzení, že Správa železniční dopravní cesty nebyla oprávněna nájemní smlouvu č. 79/2004 ze dne 30. listopadu 2004 ukončit, čímž zatížily řízení vadou. Touto námitkou však dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.; k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však u dovolání přípustného toliko podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout nelze.
Dovolatelka dále spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení, „zda žaloba o vyklizení dle §676 odst. 2 obč. zák. musí být opřena o konkrétní nájemní smlouvu a zda lze ještě po uplynutí zákonné třicetidenní lhůty v řízení o vyklizení opřít právo na vyklizení o „jinou“ nájemní smlouvu, tj. změnit tvrzené skutečnosti, aniž by tato změna znamenala zmeškání lhůty dle §676 odst. 2 obč. zák. a tím obnovení „jiné“ nájemní smlouvy za týchž podmínek“.
Dovolacímu soudu není především zřejmé, jakou konkrétní výhradu vůči právním závěrům odvolacího soudu v tomto směru dovolatelka uplatňuje a jak by se řešení naznačené „otázky zásadního právního významu“ mělo promítnout v poměrech souzené věci.
Žaloba byla založena na tvrzení, že nájemní vztah opravňující žalovanou k umístění stavby na pozemku, založený smlouvou ze dne 21. září 2007, zanikl uplynutím sjednané doby nájmu k 31. srpnu 2009.
Nalézací soudy z takto vylíčených rozhodujících skutečností také vyšly při úvaze, že žalovaná užívá pozemek bez právního důvodu, a tudíž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva. Jestliže se v této souvislosti zabývaly i nájemními poměry předcházejícími uvedenému smluvnímu ujednání ze dne 21. září 2007, učinily tak toliko ve vztahu k námitce žalované, že předchozí nájemní poměr nezanikl (nalézací soudy dospěly k opačnému závěru o zániku předchozího nájemního poměru dohodou smluvních stran), což mělo vyloučit platné uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. září 2007.
Dovolací soud neshledal v rovině právní žádné pochybení nalézacích soudů, nadto v rovině zásadní právní významnosti.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a které představují odměnu advokáta za její zastoupení řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů. Výše odměny po snížení ve smyslu §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky ve spojení s §8 činí částku 2.250,- Kč. Žalobkyni dále náleží paušální náhrada hotových výdajů 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada 20 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 510,- Kč a celková výše nákladů v dovolacím řízení činí celkem 3.060,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto usnesením uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. listopadu 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu