ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.1559.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 1559/2020-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, proti žalovanému A. V. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Petrem Krechlerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 906/8, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 7 C 102/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 23 Co 28/2019-134, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2020, č. j. 23 Co 28/2019-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 068 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petra Krechlera.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 9. 2018, č. j. 7 C 102/2017-100, zamítl žalobu na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY o výměře 310 m 2 v katastrálním území XY, zapsaného v katastru nemovitostí na LV č. XY u katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY (výrok I), určil, že vlastníkem uvedeného pozemku je žalovaný (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. 3. 2019, č. j. 23 Co 28/2019-134, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 4. 2020, č. j. 23 Co 28/2019-173, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II, zčásti změnil ve výroku III, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podstata věci – sporu o vlastnictví parcely parc. č. XY - je v tomto: Předchůdcům žalovaného patřila parcela č. XY, která byla takto evidována přinejmenším od roku 1926, a 14. 5. 2003 ji koupil žalovaný – katastrální úřad povolil vklad práva i pro tuto parcelu, v katastru nemovitostí byla evidována jako vlastnictví prodávající, a po nabytí účinnosti kupní smlouvy je evidována jako vlastnictví žalovaného.
Nicméně v roce 1950 byla tato parcela v rámci technickohospodářského mapování „sloučena“ s parcelou parc. č. XY, která byla ve vlastnictví státu; tímto administrativním opatřením však nebyly vlastnické vztahy k parcele č. XY a nakonec ani její evidence nijak dotčeny. Parcela č. XY se v roce 1983 stala součástí parcely č. XY, evidované jako vlastnictví státu, a ta byla později v roce 2011 rozdělena na parcelu parc. č. XY (tedy parcelu, o jejíž vlastnictví nyní jde) a parcelu č. XY ve vlastnictví státu. Důvodem pro sloučení parcely parc. č. XY do parcely č. XY ve vlastnictví státu byla zřejmě okolnost, že na obou těchto parcelách ležela pozemní komunikace; šlo však jen o evidenční opatření, vlastnické právo předchůdců žalovaného zůstalo nedotčeno. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalobce, že by parcela č. XY zanikla a stala se součástí č. XY; i nadále byla tato parcela opakovaně předmětem dědění, koupě a prodeje. Nyní jde o parcelu parc. č. XY, u které je evidováno vlastnické právo obou stran sporu.
Soudy uzavřely, že vlastnické právo žalovaného, resp. jeho právních předchůdců do 23. 11. 1990 ke spornému pozemku nezaniklo a stát se nikdy nestal jeho vlastníkem, a proto nemohl pozemek přejít do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Tato otázka není předmětem dovolacího řízení.
Žalobce však eventuálně tvrdil, že vlastnické právo nabyl vydržením, a jako titul držby uváděl §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. To soudy odmítly s tím, že nebyl v objektivní dobré víře, že stát byl vlastníkem pozemku, a tudíž ani oprávněným držitelem (§130 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – „obč. zák.“). K tomu soud prvního stupně uvedl: „Předmětná parcela byla taktéž ve veřejném seznamu jako vlastnictví žalovaného zapsána, a byla i předmětem dědických rozhodnutí ze strany státu a i kupních smluv státem řádně do veřejného seznamu zapsaných. Navíc pak je dobře seznatelná historická geneze vlastnických vztahů k pozemku právě i z veřejných seznamů… Obec, resp. Městská část XY, resp. jí předcházející MNV se podílel na technickohospodářském mapování a musel být si vědom toho, že se jedná o evidenci užívacích vztahů a že Česká republika a ani Čs. stát nikdy nebyli vlastníkem předmětného pozemku… Žalobce tedy, se zřetelem ke všem okolnostem, nemohl být v dobré víře, že se stal vlastníkem předmětné parcely. Údajný omyl žalobce o tom, že Česká republika byla vlastníkem předmětné parcely, je tak neomluvitelný. Žalobce nemohl předmětnou parcelu vydržet“.
K tomu soud prvního stupně mimo jiné dodal: „Jestliže žalovaný klade pochopitelnou otázku, k jejímuž vyřešení byl soud povolán, sice to, komu svědčí silnější nabývací titul, kdo by měl být spravedlivě určen jako vlastník sporné parcely… je to žalovaný, který spornou parcelu řádně koupil, zaplatil za ni kupní cenu, a to od paní H., která ji zdědila po svých předcích, přičemž po celou dobu byla sporná parcela, resp. parc. č. XY vedena v příslušných veřejných rejstřících (jak vyplývá z dědických rozhodnutí a výpisů z katastru nemovitostí)“.
Odvolací soud navíc odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, ve kterém se uvádí: „Byla-li držitelem obec, která disponovala kvalifikovanými zaměstnanci s právnickým vzděláním, není vyloučeno, aby k této okolnosti při posuzování její dobré víry soud přihlédl“. Po žalobci, který je největší obcí v České republice , „bylo namístě (z hlediska §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák.) požadovat, aby si k termínu 24. 5. 1991 (od kterého odvozoval své vlastnické právo, eventuálně běh vydržecí doby) ověřil s dostatečnou mírou kvalifikované (právní) pečlivosti, zda státu svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Při takovém kvalifikovaném ověření bylo rovněž namístě, a to i s ohledem na obecné povědomí o minimálním respektu státu k vlastnickým právům občanů (v dnešní právní terminologii fyzických osob) v období před koncem roku 1989 (kteréžto notoriety se přitom žalobce paradoxně sám v rámci svého odvolání dovolával v pasáži věnované restitučním předpisům), vycházet ze základních historických dokumentů, které měly vlastnické právo státu k předmětnému pozemku osvědčovat a které konečně byly žalobcem v dané souvislosti připojeny i k jeho žalobě, tedy z LV XY a evidenčních listů (slovy žalobce, soupisu parcel‘) z roku 1978“. Po rozboru těchto listin soud uzavřel: „Při minimální (kvalifikované) pozornosti, která by byla věnována obsahu právě citovaných dokumentů, by přitom nezbytně na straně žalobce musela vyvstat důvodná pochybnost o nabývacím titulu státu“. Uvedl též, že „samotná údržba předmětného pozemku, pokud je tvořen komunikací, by ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3652/2016, nepředstavovala důkaz dobré víry“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost vymezuje tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; uplatňuje dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolací soud konstantně judikuje, že může zpochybnit závěr o dobré víře držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a řadu dalších rozhodnutí).
Nyní projednávaná věc má řadu individuálních rysů; dovolací soud nepopírá, že některé skutečnosti uváděné v dovolání by mohly, vytrženy ze souvislostí, svědčit ve prospěch žalobce, celkové zhodnocení věci soudy v nalézacím řízení je však správné.
V první řadě je to otázka držby sporného pozemku. Soud prvního stupně zjistil, že silnice, která na sporném pozemku leží, „však dokonce zasahuje jen do části předmětného sporného pozemku, o jeho travnatou část se vždy starali právní předchůdci žalovaného a žalovaný sám, nikoli žalobce“. Chybí jednoznačný závěr o tom, že držitelem sporného pozemku byl žalobce, a z učiněných skutkových zjištění takový závěr nelze dovodit. Přitom držba je základním předpokladem pro vydržení věci.
Žalobce opírá držbu a vydržení z toho, že udržoval místní komunikaci na pozemku. Žalovaný pak předložil výpis z katastru nemovitostí pro LV XY kat. území XY, kde prokazuje, že v zásadě sousedící parcela v ulici XY je ve vlastnictví XY a je též obhospodařována jako komunikace žalobcem v rámci údržby a správy místních komunikací; tudíž tato údržba se nemusí nutně opírat o přesvědčení o vlastnictví komunikace. Tento závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 612/2019, se s odkazem na další judikaturu uvádí: „Je třeba rozlišovat držbu pozemku a jeho užívání; to se může opírat o řadu právních důvodů a samo o sobě ještě nezakládá držbu věcného práva (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001). Pouhá realizace veřejnoprávní povinnosti vůči pozemku nemůže založit oprávněnou držbu a vydržení pozemku; správa a údržba místní komunikace… tak nebyla výkonem soukromoprávního oprávnění, tvořícího součást vlastnického práva, ale realizací veřejnoprávní povinnosti, uložené obci zákonem. Předpokladem výkonu této povinnosti nebylo nutně přesvědčení o vlastnictví věci. To samozřejmě nevylučuje, že obec mohla pozemek pod místní komunikací, pokud v dané věci byla samostatnou věcí (stavbou), vydržet; její držba by se však musela opírat o jiné skutečnosti“. Takové jiné skutečnosti však žalobce netvrdil ani v řízení nevyšly najevo.
K tomu je třeba vzít do úvahy, že v důsledku dvojí evidence téhož pozemku sice obec mohla vyjít z toho, že jde o pozemek ve vlastnictví státu, současně však jeho skuteční vlastníci byli jako vlastníci evidováni ve veřejném seznamu, pozemek převáděli a přecházel též v důsledku dědění; žalovaný z něj odváděl daně. O jeho travnatou část též pečovali a byl to předchůdce žalobce, bývalý národní výbor, který se na nastalých zmatcích podílel, přičemž stejně jako žalobce disponoval odborným aparátem, který měl a mohl takovému postupu zabránit, a naopak žalovaný ani jeho předchůdci na nich neměli žádný podíl a nelze jim vytýkat nedostatek bdělosti. Pak lze v této věci učinit závěr, že úvaha soudů o nedostatku objektivní dobré víry ve vlastnictví státu a oprávněné držby žalobce není zjevně nepřiměřená.
Dovolatel tvrdí, že „žalovaný či jeho právní předchůdci nebyli až do roku 2011 zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporného pozemku“. To je v rozporu se skutečností, že žalovaný koupil pozemek v roce 2003, on i jeho předchůdkyně byli jako vlastníci evidováni v katastru nemovitostí a jeho právo bylo intabulováno. To, že pozemek – údajně - (jde o komunikaci a zelený pás) tvořil funkční celek se sousedními pozemky ve vlastnictví státu, ještě nevyvrací závěr, že žalobce by při náležité péči poznal, že pozemek stát nevlastnil a nic to nemění na způsobu, jakým došlo k zaevidování sporného pozemku jako vlastnictví státu.
Dovolatel též odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011, kde byl prezentován následující právní názor: „Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá – jako v dané věci - 17 let, nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek.“ Ani tento právní názor nemůže zvrátit závěr o nedostatku dobré víry žalobce. Užívání pozemku podle skutkových zjištění spočívalo jen v údržbě komunikace, a o tom, že žalobce je k této údržbě oprávněn, nebylo v řízení sporu. Žalovaný a jeho předchůdci tak neměli důvod zpochybňovat tuto údržbu, zejména když sami udržovali travnatou část pozemku.
V dovolání se uvádí, že ve prospěch dobré víry a omluvitelného omylu v souzeném případě svědčí skutečnost, že žalobce převzal od státu po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. sporný pozemek v hranicích, jak jej sám stát, resp. Místní národní výbor XY, užíval, resp. spravoval. K tomu se uvádí, že toto užívání spočívalo jen v údržbě komunikace, která nemohla být podkladem oprávněné držby (viz výše).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu