ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1669.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1669/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: a) Ing. O. K., a b) Ing. V. K., obou zastoupených JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, proti žalovaným: 1) Ing. J. R., 2) J. R., oběma zastoupeným JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 627/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 31. srpna 2012, č. j. 36 Co 155/2012-593, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobců JUDr. Františka Schulmanna.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Jablonci nad Nisou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. prosince 2011, č. j. 10 C 627/2002-540, výrokem pod bodem I. určil existenci časově neomezeného věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1888/2 v k. ú. A., obec A., část obce M. H., zapsaném na LV č. 146 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště Jablonec nad Nisou, a to ve prospěch pozemkové parc. č. 1888/1 - trvalý trávní porost, o výměře 4528 m2 v k. ú. A., obec A., část obce M. H., zapsaného na LV č. 277 u téhož katastrálního úřadu, jemuž odpovídá právo nerušeného průjezdu, průchodu a právo chůze po zpevněné cestě, to vše v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu ze dne 3. 11. 2008, č. 838-74/2008, schváleném katastrálním úřadem 28. 11. 2008, jenž je nedílnou součástí rozsudku.
Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu na určení existence věcného břemene váznoucího na pozemku parc. č. 1888/2, blíže popsaného výše, ve prospěch souboru nemovitostí, a to rekreačního objektu na pozemku st. 387/1, st. parc. č. 387/1 - zastavěná plocha a nádvoří, st. parc. č. 387/2, vše v k. ú. A., obec A., část obce M. H., zapsáno na LV č. 277 u téhož katastrálního úřadu jako výše, jemuž odpovídá právo nerušeného průjezdu, průchodu a právo chůze po zpevněné cestě, to vše v rozsahu specifikovaném v geometrickém plánu blíže označeném výše. Výroky pod body III. až V. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 31. srpna 2012, č. j. 36 Co 155/2012-593, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a V. potvrdil. Ve výrocích II. a IV. zůstal rozsudek nedotčen. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, a to proti výroku I. a III., jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b) a současně c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňují dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření, které k němu bylo podáno, jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolatelé opírají přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Odvolací soud však v této věci vyslovil závazný pokyn, jen pokud jde o vydržení vlastnictví k pozemku parc. č. 1881/1 žalovanými, resp. jejich předchůdci; s touto právní otázkou však dovolatelé nepolemizují - jen pro úplnost se uvádí, že podle novější judikatury, vycházející z názoru Ústavního soudu, by bylo možno uvažovat o nabytí pozemku koupí, bez ohledu na nepřesné označení parcely – (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1124/2010, nález Ústavního soudu ze dne 19. března 2002, sp. zn. I. ÚS 222/2000.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam nemá, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolací soud opřel závěr o existenci věcného břemene o dvě skutečnosti, z nichž každá sama o sobě obstojí; jednak měl za to, že věcné břemeno, zřízené v roce 1908, nezaniklo, a to ani přes konfiskaci dotčených pozemků podle dekretů prezidenta republiky, resp. předpisů o konfiskacích ze 40. let 20. století. Dále konstatoval, že byly splněny podmínky pro vydržení věcného břemene žalobci, resp. jejich předchůdci. Pro to, aby rozsudek odvolacího soudu byl věcně správný, pak postačí, že by obstál jeden z uvedených důvodů. Dovolací soud se proto nejprve zabýval tím, zda jsou tu podmínky přípustnosti dovolání, pokud jde o vydržení sporného práva odpovídajícího věcnému břemeni; při přezkumu vycházel z obsahu dovolání, kterým je vázán.
Dovolatelé namítají, že držba žalující strany nemohla být oprávněná, neboť držitelé jednali v neomluvitelném omylu, pokud držbu opírali o smlouvu o zřízení věcného břemene (služebnosti) z roku 1908; museli totiž znát §526 o. z. o. z roku 1811, příp. „příslušné Benešovy dekrety“. Tento názor neobstojí. Dovolatelé sice neuvádějí, jak by se znalost uvedeného ustanovení o. z. o. měla na dobré víře odrazit, patrně jim jde o to, že žalobci měli vědět, že věcné břemeno (služebnost) mělo podle tohoto ustanovení zaniknout splynutím. To by však podle výslovného znění §526 o. z. o. vyžadovalo extabulaci, odvolací soud však nezjistil, že by k ní došlo; naopak konstatoval, že věcné břemeno je v pozemkové knize zapsáno. I kdyby pak mělo věcné břemeno zaniknout na základě dekretů prezidenta republiky, nešlo by o právní omyl neomluvitelný. Dovolací soud se otázkou omluvitelnosti právního omylu opakovaně zabýval, a uvedl: „Právní omyl spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků právních skutečností. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury“ ( rozsudek ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 6528). V dané věci i odvolací soud dospěl k závěru, že dekrety prezidenta republiky věcná břemena nezrušily; těžko tedy vytýkat žalobcům, že – i kdyby snad tento názor nebyl správný – také vycházeli z jeho existence. Nejvyšší soud uvedl: „ Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný“ (rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1418). Je zjevné, že o uvedený případ v dané věci nejde .
Protože závěr o vydržení věcného břemene nelze v dovolacím řízení zpochybnit, bylo by nadbytečné se zabývat otázkou, zda toto břemeno zaniklo v důsledku poválečné konfiskace dotčených nemovitostí.
Pokud snad soud stanovil v rozhodnutí průběh cesty jinak, než jak byla sjednána v původní smlouvě, mohlo jít nanejvýš o skutkové pochybení, k němuž nelze při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s. ř podle výslovného znění §237 odst. 3 o. s. ř přihlížet. Ani případná nevykonatelnost výroku nemůže založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (a tím přípustnost dovolání – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5177/2008). K námitce, že výkonu práva brání stavby, resp. strom, se uvádí, že i takovou situací se dovolací soud zabýval: „Vlastník pozemku zatíženého věcným břemenem průchodu a průjezdu je oprávněn požadovat po osobě z věcného břemene oprávněné, aby vykonávala své právo i za jiných okolností, vlastníkem nově vytvořených, avšak jen takových, které výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni podstatně neztíží. Jestliže však vlastník na svém pozemku vytvoří takové podmínky, které by osobě oprávněné výkon jejího práva průchodu a průjezdu podstatně ztížily nebo znemožnily, jde o neoprávněný zásah do jejího práva, proti kterému jí přísluší ochrana u soudu“ (rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2941/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 3384) . Uvedený problém lze řešit (nedojde-li k dohodě mezi účastníky) v případném řízení o žalobě na plnění povinností z věcného břemene.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a úspěšní žalobci mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jim vznikly a představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou pro každého ze žalobců v částce 2.000,- Kč, stanovenou podle §6, §9 odst. 3 písm. c) §7 bod 5., §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále paušální náhradou hotových výdajů pro každého ze žalobců ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy pro každého zastoupeného 2.300,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, jsou žalobci oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu