ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1671.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1671/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Pavlem Vyroubalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168, proti žalovanému M. S., zastoupenému Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 201/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 71 Co 198/2012-284, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2013, č. j. 71 Co 198/2012-291, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Jiřího Drápala.
Stručné odůvodnění (§2 4 3f o d s t. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2012, č. j. 11 C 201/2007-204, určil, že z věcí náležejících do společného jmění účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalovaného kuchyň sestávající z horní a spodní řady skříněk (výrok I.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku 250.000,- Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 20.000,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit náklady řízení žalobkyni (výrok III.) a státu (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 71 Co 198/2012-284, ve znění opravného usnesení ze dne 5. prosince 2013, č. j. 71 Co 198/2012-291, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že ze společného jmění účastníků připadá do výlučného vlastnictví žalovaného kuchyň sestávající z horní a spodní řady skříněk. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání zaniklého společného jmění účastníků částku 40.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 39.494,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Žalobkyni dále uložil povinnost zaplatit státu prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně náklady řízení ve výši 1.688,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 19.465,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se stavba domu č. p. stala samostatnou věcí již před uzavřením manželství, a proto nespadá do režimu společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Je přesvědčena o tom, že otázku vzniku stavby domu odvolací soud neposoudil správně. Dále se na rozdíl od odvolacího soudu domnívá, že ohledně investic ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů „unesla povinnost tvrzení“, neboť předmětem řízení učinila dům č. p. a je nerozhodné, zda se jedná o vypořádání domu jako předmětu SJM nebo o vypořádání investic vynaložených do tohoto domu ze společných prostředků, jestliže se později ukáže, že dům patří pouze jednomu z účastníků. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - §3028 odst. 1, 2, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k zániku společného jmění manželů a k pravomocnému rozhodnutí o jeho vypořádání došlo před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2014, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože k zahájení dovolacího řízení došlo po 1. lednu 2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014.
Podle §243f odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Námitky dovolatelky směřují především proti způsobu, jakým odvolací soud posoudil otázku vzniku stavby domu coby samostatné věci.
Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se dovolací soud opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 2585/2012, uveřejněné na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ). Je tedy zřejmé, že pokud se odvolací soud při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabýval tím, jaký byl stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou a jeho závěru nelze nic vytknout. Navíc skutečnost, v jakém stadiu byla stavba rozestavěného domu v době uzavření manželství, je otázkou skutkovou, nikoli právní.
V dané věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že stavba domu vznikla jako samostatná věc již před uzavřením manželství účastníků, a proto dům nezahrnul do společného majetku a neučinil jej předmětem vypořádání SJM. Dovolatelka stupeň rozestavěnosti stavby zpochybňuje. Zpochybňování skutkových závěrů však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, který by bylo možné v dané věci uplatnit (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1407/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4008, nebo rozsudek ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 22 Cdo 3630/2012, uveřejněný na www.nsoud.cz ).
Stavba budovy může být provedena mnoha různými způsoby, a soudu proto nelze upřít možnost úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je samostatnou věcí v právním smyslu; pro všechny v úvahu přicházející případy též nelze stanovit zcela přesná kritéria. Ohledně stupně rozestavěnosti domu č. p. 264 provedl soud prvního stupně rozsáhlé dokazování, na které odvolací soud odkázal, a na jehož základě dospěl zcela jednoznačně k závěru, že stavba domu byla ke dni uzavření manželství vybudována do stadia, kdy již bylo patrné 1. nadzemní podlaží domu, byly hotové obvodové zdi, realizována stropní deska a bylo patrné dispoziční řešení tohoto podlaží. Vzhledem ke shora uvedeným skutkovým zjištěním nepovažuje dovolací soud úvahy odvolacího soudu o samostatnosti domu za nepřiměřené. Námitka dovolatelky ohledně přípustnosti aplikace prováděcí normy ČSN 734301 k původnímu stavebnímu zákonu č. 50/1976 Sb., která již v současné době neplatí, není za této situace relevantní.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že nevypořádal jí tvrzené vnosy ze společného do výlučného majetku žalovaného. Zatímco soud prvního stupně tyto nároky vypořádal, neboť vycházel z toho, že je žalobkyně učinila předmětem vypořádání, odvolací soud nároky nevypořádal s ohledem na závěr, že je dovolatelka předmětem vypořádání neučinila.
Judikatura dovolacího soudu je ustálená v tom, že předmětem vypořádání majetkového společenství manželů soudem mohou být jen ty věci, hodnoty, pohledávky, závazky a investice každého z nich z titulu úhrady toho, co ze svého vynaložil na společný majetek, a jejich společné pohledávky vůči některému z nich z titulu náhrady toho, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho oddělený majetek, které učinili předmětem řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2006, sp. zn. 22 Cdo 999/2006, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 4621).
Současně platí i časový rámec pro uplatnění těchto nároků potud, že soud může vypořádat pouze ty hodnoty a investice (vnosy) tvořící součást zákonného majetkového společenství manželů, které účastníci učiní předmětem řízení ve lhůtě tří let od zániku majetkového společenství (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 5055, a řadu dalších rozhodnutí). Předmětem soudního vypořádání se tak mohou stát pouze ty věci, hodnoty, závazky, pohledávky a vnosy, které účastníci učinili předmětem sporu v uvedené tříleté lhůtě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3395/2012, ze dne 4. července 2013, sp. zn. 22 Cdo 209/2012), a to i v případě, že společný majetek, na který byly vnosy vynaloženy, byl v této lhůtě navržen k vypořádání. Mezi společnou věcí a vnosem na ni vynaloženým není taková souvislost, která by jejich právní osud, pokud jde o vypořádání SJM, spojovala např. tak, jak je tomu u věci a její součásti, resp. příslušenství; jde o samostatné majetkové kusy, jejichž vypořádání může být provedeno i odděleně (např. na tom, komu bude věc nadále patřit, se účastníci dohodnou, zatímco vnos bude třeba řešit v soudním řízení).
Podle skutkových zjištění, která dovolatelka v dovolání nezpochybňuje, došlo v dané věci k rozvodu manželství, a tím i k zániku společného jmění manželů, dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství, tj. 19. listopadu 2004. Nalézací soudy tak byly oprávněny vypořádat pouze ty věci, hodnoty a investice, které se staly předmětem řízení do 19. listopadu 2007.
Žaloba o vypořádání společného jmění manželů byla doručena soudu prvního stupně dne 1. listopadu 2007 a do 19. listopadu 2007 nebyla žádným způsobem doplněna. Nalézací soudy tak mohly vypořádat v řízení jen to, co učinila žalobkyně předmětem řízení v žalobě doručené soudu prvního stupně dne 1. listopadu 2007.
V žalobě se však žalobkyně vypořádání žádných vnosů nedomáhala; z obsahu žaloby je zřejmé, že se domáhala toliko vypořádání domu č. p. na pozemku parc. č. st. 120 v k. ú. L., a k otázce vlastnictví domu uvedla, že „dle převládající judikatury by měla být nemovitost v režimu SJM, nicméně vyhodnocení ponechává žalobkyně na úvaze soudu“. Tak tomu bylo až do 19. listopadu 2007. Vypořádání vnosů a investic žalobkyně navrhla až 5. března 2011 poté, co soud prvního stupně dospěl k závěru, že nemovitost č. p. není součástí SJM.
Jak vyplývá z výše uvedeného i z obsahu spisu, žalobkyně žádný nárok na vypořádání investic a vnosů ve lhůtě tří od zániku společného jmění manželů neuplatnila, a jestliže odvolací soud s ohledem na tento závěr nároky žalobkyně nevypořádal, je rozhodnutí odvolacího soudu i v tomto směru v souladu s platnou judikaturou dovolacího soudu.
S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2014
Mgr. David Havlík
předseda senátu