ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.2554.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2554/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. S. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. G., a 2) M. G., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 99/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. října 2006, č. j. 57 Co 435/2006-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejich právní zástupkyně.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže specifikovaného rozestavěného rodinného domu; v katastru nemovitostí je jako jeho vlastnice zapsána žalovaná 1). Stavbu žalobce realizoval podle smlouvy o dílo uzavřené v roce 1997 s žalovanými podle obchodního zákoníku s tím, že ji bude vlastnit do doby předání díla. Přes jeho námitky povolil na návrh žalované 1) příslušný katastrální úřad vklad vlastnického práva rozestavěného domu na její jméno, přičemž vyšel z názoru, že na stavbu rodinného domu není možno použít ustanovení obchodního zákoníku, a občanský zákoníku u smluv o dílo vychází z koncepce, že při zhotovení stavby na zakázku je stavebník-objednatel jejím vlastníkem od počátku.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. února 2006, č. j. 17 C 99/99-171, zamítl žalobu, „aby bylo určeno, že žalobce Ing. S. Š. je vlastníkem rodinného domu, postaveném (správně „postaveného“) na pozemku p. č. 972/31 zast. pl., který je zapsán v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu Moravskoslezského kraje, katastrální pracoviště F.-M. na LV pro k. ú. F. n. O.“. Dále rozhodl o náklech řízení.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. října 2006, č. j. 57 Co 435/2006-204, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Pro posouzení dané věci bylo rozhodné, zda v době uzavření shora uvedené smlouvy mezi účastníky byla stavba domu v takovém stupni rozestavěnosti, že šlo o věc v právním smyslu; na tuto otázku soudy odpověděly kladně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Namítá, že soud neprovedl všechny žalobcem navržené důkazy; takto dospěl k nesprávným resp. neúplným skutkových zjištěním, takže jeho rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení věci. Soudy měly vyjít z okolností daného konkrétního případu; teprve z něj měly učinit ucelený právní závěr. Neměl být odmítnout výslech svědků s odkazem na časový odstup a na skutečnost, že již byli vyslechnuti v souvislosti s jiným případem; bylo na místě je vyslechnout k žalobcem tvrzenému způsobu výstavby a ke stadiu rozestavěnosti domu. Soud neprovedl důkaz ani písemným stanoviskem soudní znalkyně Ing. R. s odůvodněním, že toto stanovisko posuzovalo právní otázky, což přísluší toliko soudu. Dovolatel nezpochybňuje názor soudu, že je v jeho výlučné pravomoci posuzovat právní otázky, avšak znalkyně neposuzovala právní otázky, nýbrž pouze rozsah provedených prací, resp. rozestavěnosti. Nepopíral, že v době uzavírání smlouvy byl zhotoven strop 1. nadzemního podlaží, zároveň však tvrdil, a hodlal soudem neprovedenými důkazy prokázat, že vzhledem ke způsobu výstavby domu bylo možno zhotovit strop bez toho, aniž by byly zbudovány všechny příčky. Soud hodnotil výsledek stavební činnosti sám a došel k závěru, že se jednalo o věc v právním smyslu, aniž by přihlédl k poznatkům znalkyně, která uvedla, že teprve stavební činností uskutečněnou po uzavření smlouvy bylo dílo v takovém stavu rozestavěnosti, kdy ji soud mohl chápat jako věc v právním smyslu. S podrobným odkazem na technický stav díla včetně stavu příček, opěrné zdi a nezaměnitelného obrazu o dispozičním řešení prvního nadzemního podlaží resp. na stadium jeho skutečné rozestavěnosti v době uzavírání smlouvy dovolatel namítá, že předmětná rozestavěná stavba nemohla být geometricky zaměřena, neboť nebyl uzavřen její vnější obvod. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání namítají, že dovolání není přípustné, protože napadený rozsudek nemá po právní stránce ve věci samé zásadní význam. Otázka vzniku stavby ve smyslu práva byla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena mnohokrát a výklad této otázky je ustálený. Výhrady ke skutkovým zjištěním přípustnost dovolání v daném případě nezakládají. Řízení rozhodnutí předcházející nebylo postiženou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhují, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalobce k uvedenému vyjádření žalovaných připomíná svoji dovolací námitku, že „k posouzení vzniku stavby jako věci z hlediska práva došlo po právní stránce na základě nedostatečného zjištění a posouzení skutkového stavu věci“. Namítá tedy, že „soud sám z hlediska odborného, aniž by mu to příslušelo, posoudil, že stavba se nachází v takovém stupni rozestavěnosti, kdy lze již stavbu považovat za věc dle práva“. Znovu odkazuje na stanovisko znalkyně a poukazuje na rozhodnutí „R 1/1998/II“ s tím, že znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjádřil i k právním otázkám. Trvá tedy nadále na svém dovolání.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (odvolací soud sice dříve vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, avšak jen pro vady řízení a nezavázal jej právním názorem, který by vedl k pozdějšímu zamítnutí žaloby a který by byl napaden v dovolání). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. Ovšem vzhledem k možnému vývoji postupu při zhotovování staveb nelze upřít soudu možnost určité úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu. V této souvislosti lze odkázat i na §27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“ (o příčkách se zákon nezmiňuje – podobně viz §18 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů (a nikoliv tedy součástí pozemku), je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku.
Soud prvního stupně i soud odvolací zjistily, jaký byl v rozhodné době stav stavby, zejména, že již byl zhotoven nad prvním nadzemním podlažím strop. Poté v rámci možnosti uvážení, které jim právo poskytuje, a v souladu se zásadou, že pro posouzení vzniku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci, dospěly k závěru, že v dané věci šlo již o stavbu jako předmět právních vztahů; jejich úvaha, že v dané věci tomuto závěru nebránila skutečnost, že ještě nebyly vybudovány některé nenosné příčky, nemůže správnost jejich právního závěru zpochybnit. Jejich rozhodnutí je tak v souladu s hmotným právem i s citovanou judikaturou.
K námitkám dovolatele týkajícím se skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely, nelze v tomto řízení přihlédnout (viz shora).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že úspěšným žalovaným vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2, §18 odst.1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 6.500,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ 1.292,- Kč, celkem tedy 8.450,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. září 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu