ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.1907.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 1907/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) A. S. , 5, b) A. P. , a c) K. S. , zastoupených JUDr. Ludvíkem Stloukalem, advokátem se sídlem v Blansku, náměstí Svobody 9/13, proti žalovanému Ing. T. K. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 293/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. ledna 2010, č. j. 18 Co 557/2009-84, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. listopadu 2009, č. j. 4 C 293/2005-72, zastavil řízení o určení vlastnického práva k pozemku uvedenému níže a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o vrácení zaplaceného soudního poplatku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozhodnuté [§159a odst. 5 občanského soudního řádu (o. s. ř.)], a proto řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 6. května 1993, č. j. 5 C 156/91-50, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 1993, č. j. 8 Co 403/93-68, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci K. S. starší a A. S. domáhali po žalovaných F. a L. P. vyklizení dílu „e“ pozemkové parcely č. 119 v k. ú. R., označeném v geometrickém plánu z roku 1973. Účastníci tohoto řízení jsou totožní, resp. jsou právními nástupci účastníků řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 156/91, a i předmětný pozemek, nyní označený jako parc. č. 119, je totožný s dílem „e“ pozemkové parcely č. 119, který byl předmětem řízení vedeného pod sp. zn. 5 C 156/91, jak soud zjistil ze sdělení Katastrálního úřadu v Chrudimi (čl. 23). V řízení o vyklizení pozemku se jako předběžná řešila otázka vlastnického práva žalobců (jejich právních předchůdců) k předmětnému pozemku; soudy dospěly k závěru, že nejsou jeho vlastníky, neboť vlastnictví k pozemku získali tehdejší žalovaní (právní předchůdci současného žalovaného) vydržením.
Odvolací soud k odvolání žalobců usnesením ze dne 28. ledna 2010, č. j. 18 Co 557/2009-84, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se s posouzením soudu prvního stupně a poukázal na to, že žalobci uvedli v tomto řízení i shodný způsob nabytí vlastnického práva (smlouvou z 10. 3.1987) jako v předchozím řízení sp. zn. 5 C 156/91; popírali, že žalovaný (jeho předchůdci) vlastnické právo k němu vydržel. Svůj nárok neopřeli o žádné další skutečnosti, které tu nebyly v původním řízení. Byť se jednalo v původním řízení o vyklizení, představuje řízení ve věci sp. zn. 5 C 156/91 překážku věci rozhodnuté, neboť pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění (vyklizení) představuje překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení, již z toho důvodu, že jím byla posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. V tomto směru soud odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2/93.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost se opírá o §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítají, že napadené rozhodnutí je nesprávné. Nemůže jít o věc pravomocně rozhodnutou již proto, že samotný předmět tohoto řízení, pozemek parc. č. 119 o výměře 82 m2 je odlišný od pozemku parc. č. 119 „e“ původně ve výměře 77 m2, který byl předmětem řízení ve věci sp. zn. 5 C 156/91. Mimo to žaloba v uvedeném původním řízení zněla na vyklizení pozemku, kdy nešlo v prvé řadě o institut vlastnictví a jeho historické zkoumání. Teprve v tomto řízení se žalobci domáhají určení vlastnictví k pozemku. Vytýkají soudům, že se nezabývaly zjištěním naléhavého právního zájmu žalobců na předmětném určení. Odvolací soud svým rozhodnutím porušil základní právo žalobců na ochranu a nepromlčitelnost jejich soukromého vlastnictví, které jim zajišťuje Listina základních práv a svobod. Navrhují, aby dovolací soud buď sám vydal meritorní rozhodnutí ve věci s tím, že žalobci jsou vlastníky pozemkové parc. č 119, díl „e“ v k. ú. R., nebo věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu.
V rozhodnutí z 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 724/2003, publikovaném pod č. C 1881 ve svazku 25 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) se uvádí: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté (res judicata) patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení (§103 o. s. ř.), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Předpokladem ovšem je, že jde o totožnou pravomocně rozsouzenou věc. Totožnost věci je dána totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení“.
O totožnost předmětu řízení jde v případě, že v novém řízení se jedná o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za podmínky, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 11/1999, pod pořadovým číslem 119). K témuž závěru dospěl Nejvyšší soud v rozsudku z 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 9/2001. Nejvyšší soud uvedl, že tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě, že v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky již skončeného řízení (shodně srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/99, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, poř. č. 60).
Otázkou vázanosti pravomocným rozhodnutím v případě, kdy žalobě na určení předcházelo rozhodnutí o plnění, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení z 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, publikovaném v Souboru pod C 907, v němž zaujal právní názor, že „pravomocný rozsudek o žalobě na plnění v sobě zahrnuje kladné nebo záporné řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, a vytváří proto překážku věci pravomocně rozsouzené pro řízení o žalobě na určení, zda tu právní vztah je či není, vychází-li ze stejného skutkového základu“. Shodný právní názor vyslovil Ústavní soud v usnesení ze 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/93, uveřejněném ve Sbírce nálezů Ústavního soudu ČR, svazku 2 pod číslem 5, na nějž odkázal i odvolací soud.
V dané věci žalobci neuplatnili nové skutečnosti oproti těm, které soud posuzoval v řízení ve věci sp. zn. 5 C 156/1991. I když šlo o vyklizení, jako předběžnou otázku řešil soud vlastnictví sporného pozemku a dospěl k závěru, že žalovaní tento pozemek vydrželi. Pokud jde o totožnost pozemků, dovolatelé nevyvrátili zjištění odvolacího soudu, že přes odlišné označení jde o pozemek totožný. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu se shora uvedenou judikaturou.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalovanému takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měl právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu