ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2246.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2246/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. P. , zastoupené JUDr. Karlou Návedlovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Wolkerova 1140/2, proti žalovanému J. N. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, 1. máje 741, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 116/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. prosince 2010, č. j. 57 Co 298/2010-88, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 085,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Stanislava Strakoše.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2010, č. j. 18 C 116/2009-53, ve výroku I. zastavil řízení ohledně stanovení povinnosti žalovanému zdržet se chůze po pozemku parc. č. 2103/22, který je ve vlastnictví žalobkyně, a to v části vedoucí od pozemku parc. č. 4351/1 k bytovému domu č. p. 110, nacházejícího se na pozemcích parc. č. st. 668/1, parc. č. st. 668/2, parc. č. st. 668/3, to vše v katastrálním území a obci O. (dále jen ,,předmětný pozemek“). Ve výroku II. zamítl žalobu žalobkyně, aby byl žalovaný povinen zdržet se jízdy motorovými i nemotorovými vozidly po předmětném pozemku. Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č. j. 57 Co 298/2010-88, ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu (výrok I. rozsudku), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (výrok II. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za plně souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Předmětný pozemek je podle jeho názoru účelovou komunikací, která vznikla ze zákona, neboť právní předchůdce dovolatelky „nevyslovil nesouhlas“ s jejím užíváním jako účelové komunikace. Dovolatelka navíc neuvádí skutečnosti, které by měly mít zásadní právní význam.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2010, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadovém č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka žádnou relevantní otázku zásadního právního nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Žalobkyně sice uvádí, že dovolání je podle jejího názoru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v čem konkrétně však spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s tím korespondující otázkou zásadního právního významu, však z dovolání zřejmé není.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je při závěru, že žalovaný je oprávněn užívat pozemek žalobkyně parc. č. 2103/22 v k. ú. Ostravice, založeno na dvou samostatných důvodech: a) žalovaný je oprávněn tento pozemek užívat z titulu tzv. veřejného užívání, neboť uvedený pozemek má povahu účelové komunikace ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, b) právo žalovaného tento pozemek užívat vyplývá z nájemní smlouvy ze dne 10. února 1994, která dosud nebyly zrušeny.
Ve vztahu k závěru, že žalovaný je oprávněn předmětný pozemek užívat z titulu práva veřejného užívání, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Závěr, že žalovanému svědčí právo uvedený pozemek užívat z titulu nájemního práva, podrobuje v dovolání kritice poukazem na skutečnost, že odvolací soud se tímto důvodem ve svém rozhodnutí vůbec nezabýval, ačkoliv námitku k tomu se vztahující uplatnila v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a nájemní smlouvu „přechází“. Tím vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spočívající v tom, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tímto dovolacím důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze, nicméně z hlediska dalších závěrů dovolací soud konstatuje, že touto vadou řízení před odvolacím soudem netrpí.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně poukázal na oba důvody, pro které soud prvního stupně shledal žalobu nedůvodnou, a zdůraznil, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, pro které byla žaloba zamítnuta. Výslovně na závěry soudu prvního stupně odkázal. Takový postup je v soudní praxi zcela běžný. V další části odůvodnění svého rozsudku se pak odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami žalobkyně, které tvořily stěžejní část odvolání a které se vázaly k posouzení předmětného pozemku jako účelové komunikace. Dovolací soud tak nemá pochybnost o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na shodných dvou důvodech pro zamítnutí žaloby jako rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 48 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Ve vztahu k závěru, že žalovanému svědčí k užívání předmětného pozemku nájemní právo, dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, nadto v rovině otázky zakládající zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (což koresponduje tomu, že namítá, že se uvedenou otázkou odvolací soud vůbec nezabýval). Již z tohoto důvodu proto rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být zásadně právně významné. Ostatně i ve vztahu k posouzení předmětného pozemku jako účelové komunikace dovolatelka v dovolání zpochybňuje především skutkové základy, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí (okolnost, že právní předchůdce žalobkyně neměl v úmyslu věnovat předmětný pozemek k veřejnému užívání ani faktickým jednáním ani udělením přímého souhlasu, že předmětný pozemek není „od nepaměti“ veřejně užíván z důvodu naléhavé komunikační potřeby), a na odlišných skutkových východiscích dospívá k závěru, že předmětný pozemek za účelovou komunikaci považovat nelze. Ani zde žádnou právní otázku, která by zakládala zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (a vycházela ze skutkových zjištění nalézacích soudů) nevymezuje.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady sestávají z odměny za zastoupení advokátem určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., a ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Odměna za zastupování je vyčíslena podle §8 vyhlášky a činí 2 250,- Kč (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 % a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 uvedené vyhlášky), přičemž žalovanému přísluší též náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2 550,- Kč. Žalovanému dále náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve smyslu §137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §47 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném od 1. ledna 2013, tj. 535,50 Kč, a celková výše nákladů dovolacího řízení na straně žalované tak činí 3 085,50,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 085,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. února 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph. D.
předseda senátu