ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.2318.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 2318/2019-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně PUMAS, s.r.o. , identifikační číslo osoby 26161761, se sídlem v Praze 10, Dykova 1156/19, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s. , identifikační číslo osoby 24729035, se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 23 C 38/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2019, č. j. 27 Co 266/2018-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně (“soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 23 C 38/2017-133, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí budovy trafostanice v rozsudku specifikované, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (“odvolací soud”) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 27 Co 266/2018-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku podala žalobkyně („dovolatelka”) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.”). Má za to, že dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. je rozhodována rozdílně; blíže toto tvrzení nijak nevymezuje. Dále tvrdí, že odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3264/2015, a rozsudkem ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné, a proto k nim dovolací soud nepřihlédl) má být podle něj podroben přezkumu, resp. aby uvedl svůj právní názor; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení - třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně teprve řádné vymezení přípustnosti dovolání vytváří předpoklad k tomu, aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda důvod přípustnosti je opravdu dán, a v kladném případě přezkoumal důvodnost dovolání (k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou). Proto dovolací soud zkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm jako důvod přípustnosti konkrétně vymezených.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.
Podstata věci je v tomto: Spor byl o vlastnictví budovy trafostanice, která se nachází v oploceném areálu žalobkyně. Ta vlastnické právo opírala o tvrzení, že trafostanice byla příslušenstvím pivovaru, patřícího jejímu předchůdci – E. U., který byl jejím dalším předchůdcům vydán v restituci rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, č. j. 10 C 108/92-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 17. 4. 1996, č. j. 10 C 108/92-162, a opravného usnesení ze dne 17. 9. 1996, č. j. 10 C 108/92-183 (tam však tato budova nebyla výslovně uvedena). Žalovaná, která je „knihovní vlastnicí“ sporné budovy, pak tvrdila, že její předchůdkyně nabyla spornou budovu v privatizaci v roce 1993; v privatizačním projektu byla uvedena i sporná trafostanice.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, učinil tato skutková zjištění: K transformátoru je připojeno více odběrných míst. Stavební povolení ke stavbě trafostanice bylo 29. 6. 1946 vydáno vlastníku pivovaru E. U. s tím, že tato trafostanice „jest nezbytnou součástí provozu pivovaru“. Nicméně provoz trafostanice jako „provoz díla všeužitečného podniku“ byl povolen výměrem Zemského národního výboru v Praze ze dne 27. 4. 1948 právnímu předchůdci žalované – Středočeským elektrárnám, n. p. Bylo sporné, kdo nabyl výstavbou vlastnické právo k budově trafostanice, neboť stavební povolení bylo vydáno jinému subjektu, než kolaudační rozhodnutí. Odvolací soud vyšel z toho, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno Středočeským elektrárnám, n. p., ještě před znárodněním pivovaru; žádost o jeho vydání pak podal národní podnik 5. 4. 1948, kdy ještě nedošlo „k faktickému znárodnění pivovaru“, neboť zákon č. 115/1948 Sb., podle kterého byl znárodněn, byl vyhlášen až 28. 4. 1948 (v rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 10 C 108/92, kterým bylo vyhověno restituční žalobě, se uvádí, že k „faktickému znárodnění“ došlo v červnu 1949 a do té doby bylo vlastnické právo původních vlastníků zachováno). Odvolací soud konstatoval, že nebylo zjištěno, kdo budovu vystavěl a komu vzniklo vlastnické právo – měl však za prokázané, že stavbu budovy trafostanice dokončily Středočeské elektrárny, n. p., které ji také evidovaly jako věc ve svém vlastnictví. S poukazem na §26 zákona č. 348/1919 Sb. nebyla elektrická vedení a jejich příslušenství, včetně zařízení transformačních a spojovacích, příslušenstvím nemovitostí, na nichž byla zřízena. Majetek právního předchůdce žalované se pak stal předmětem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb.; naopak nebylo prokázáno, že by byla součástí majetku pivovaru vydanou v restituci předchůdcům žalobkyně (nebyla uvedena v rozsudku o restituci). Odvolací soud uzavřel, že nebylo prokázáno, že by trafostanice byla součástí majetku pivovaru v době jeho znárodnění, nebyla předmětem restituce majetku pivovaru a nebylo ani tvrzeno, že by se žalobkyně stala vlastníkem z jiného právního důvodu.
Poté na základě dalších zjištění a úvah dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná se na základě privatizačního projektu, ve kterém byla trafostanice výslovně uvedena, chopila její držby v roce 1993 a že vlastnické právo k ní vydržela uplynutím desetileté vydržecí doby.
K tomu dovolací soud dodává: Předmětem sporu byla otázka, zda budova je ve vlastnictví žalobkyně; na té leželo důkazní břemeno ohledně skutečností, zakládajících její vlastnické právo. Žalovaná se bránila tím, že vlastnicí je ona, nicméně šlo jen o obranu, její úspěch v řízení byl závislý buď na důkazu skutečností zakládající její vlastnictví, nebo na tom, že žalobkyně skutečnosti, od kterých dovozovala své vlastnické právo, neprokáže.
„Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“ (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99). V rozsudku Nejvyššího soudu ČSR z 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77, publikovaném např. v ASPI či Beck online, se v souladu s tradičním pojetím uvádí: „Základní podmínkou úspěchu žalob ve věcech vlastnických je prokázání vlastnického práva žalobce. Bez důkazu svého vlastnického práva není totiž žalobce aktivně legitimován domáhat se ochrany, která mu jako vlastníku přísluší“ (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1010/2006). I pro žalobu na určení vlastnického práva platí to, co bylo řečeno o vlastnické žalobě: „V řízení o vindikační žalobě je žalobce povinen tvrdit a prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009).
Občanský zákoník č. 89/2012 Sb. („o. z.“) pak v §980 odst. 2, větě první, stanoví:
„Je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem“.
Z uvedeného vyplývá, že bylo na žalobkyni prokázat, že je vlastnicí budovy trafostanice, zapsané v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalované (ta je tzv. knihovní vlastnicí); pokud se jí nepodařilo prokázat skutečnosti, na jejichž základě nabyla vlastnické právo, bylo třeba žalobu zamítnout, a nebylo nutno zabývat se otázkou, zda a z jakého titulu je vlastnicí žalovaná (její vlastnické právo se ve smyslu §980 odst. 2 o. z. presumuje).
Žalobkyně tvrdila, že její předchůdce nabyl vlastnické právo výstavbou trafostanice; odvolací soud však po provedeném dokazování konstatoval, že se nepodařilo zjistit, kdo stavbu jako stavebník provedl. V této souvislosti žalobkyně nevymezuje žádný důvod přípustnosti dovolání a ostatně jde o skutkové zjištění, resp. výsledek hodnocení důkazů, které nelze napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud tak musí vycházet z uvedeného skutkového závěru, že nebylo zjištěno, kdo stavbu fakticky provedl. Bez ohledu na toto zjištění, resp. jeho nedostatek, však bylo pro úspěch žalobkyně třeba prokázat, že jí trafostanice byla také vydána v restituci.
Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně skutečnosti, na které platné právo váže nabytí vlastnického práva, neprokázala, bylo již nadbytečné zabývat se otázkou, zda se vlastnicí budovy stala žalovaná; to již nebylo k zamítnutí žaloby (a tudíž k obraně žalované) potřebné a nebylo to ani předmětem řízení. Dovolací soud se tak musí zabývat otázkou, zda žalobkyně vymezila důvod přípustnosti dovolání ohledně nabytí jejího vlastnického práva tak, aby dovolání bylo přípustné, a byl tak otevřen prostor k dovolacímu přezkumu.
K otázce, zda žalobkyně prokázala, že je vlastnicí sporné trafostanice:
V této souvislosti žalobkyně vymezuje důvod přípustnosti dovolání jen tak, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a to rozsudkem ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001; tvrdí, že budova trafostanice je „ve vztahu k budově pivovaru jakožto věci hlavní věcí vedlejší, tedy příslušenstvím budovy pivovaru… Platí přitom, že ‚při převodu vlastnictví sdílí příslušenství věci právní osud věci hlavní bez zřetele k tomu, jestli účastníci smlouvy v ní toto příslušenství přímo identifikovali“. Má tedy patrně za to, že budova přešla na restituenty jako příslušenství pivovaru, který jim byl vydán. Tato úvaha však opomíjí fakt, že základním znakem příslušenství je, že patří vlastníku věci hlavní (§121 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., účinného v době vydání pivovaru v restituci); i kdyby právní názor dovolatelky byl správný, v dané věci by neobstál, neboť nebylo prokázáno, že stavba trafostanice patřila v době jejího vydání v restituci stejné osobě, jako objekt pivovaru.
Nicméně případný rozpor s uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 133/2001, je irelevantní především z toho důvodu, že právní názor tam uvedený byl výslovně překonán rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 75/2004, ve kterém se uvádí: „Je-li příslušenstvím věci hlavní nemovitost (půjde zejména o tzv. vedlejší stavby na převáděném pozemku), je základním předpokladem k tomu, aby mohlo k převodu příslušenství vůbec dojít, vyjádření vůle toto příslušenství převést, a to v písemné formě. Teprve vyjádření vůle převést příslušenství věci, kterým je nemovitost, vytváří předpoklady pro zkoumání, zda tato vůle byla vyjádřena dostatečně určitě pro to, aby mohla vyvolat právní účinky sledované účastníky“. Velký senát pak konstatoval, že s právním závěrem vysloveným dovolacím soudem ve věci sp. zn. 28 Cdo 133/2001 (o který opírá přípustnost dovolání žalobkyně) nelze souhlasit; proto o případný rozpor napadeného rozhodnutí s tímto právním názorem nelze přípustnost dovolání opřít.
Na citovaný rozsudek velkého senátu pak navázal rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 832/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 124/2011 s právní větou: „U nemovitostí, které jinak vyhovují vymezení příslušenství věci v §121 odst. 1 obč. zák., vznikají, mění se nebo zanikají práva uvedená v §1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. - vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí - dnem vkladu do katastru nemovitostí. V listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru, mají být označeny tyto nemovitosti způsobem uvedeným v §5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů“.
Z uvedeného je zřejmé, že argumentace dovolatelky ohledně přípustnosti dovolání, opřená o právní názor vyslovený ve věci sp. zn. 28 Cdo 133/2001 nemohla obstát a rozpor napadeného rozsudku s tímto rozhodnutím nemůže založit přípustnost dovolání.
V rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 1. 1995, sp. zn. 10 C 108/92, kterým bylo vyhověno restituční žalobě, nebyla budova trafostanice zmíněna ani ve výroku, ani v odůvodnění; předmětem vydání byly jen nemovitosti uvedené ve výroku pod bodem I. rozsudku. I kdyby tak byla trafostanice ve vlastnictví majitele podniku, znárodněného v roce 1948, není tu titul, o který by bylo možno opřít pozdější nabytí vlastnického práva v restituci. K tomu viz bod 10. rozsudku odvolacího soudu.
Protože se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci právní skutečnosti, na jejímž základě by nabyla vlastnictví sporné stavby, nebylo možno její žalobě vyhovět, a to ani, pokud by nebylo prokázáno, že tato stavba je ve vlastnictví žalované. Té však svědčí zákonná domněnka vlastnictví, vyplývající z §980 odst. 2 o. z., která nebyla v řízení vyvrácena (ostatně určení vlastnického práva žalované nebylo předmětem řízení).
K otázce, zda žalovaná nabyla vlastnické právo vydržením:
Za situace uvedené výše byly úvahy o tom, že žalovaná nabyla vlastnické právo vydržením, pro rozhodnutí v této věci již nadbytečné, rozsudek odvolacího soudu by na základě zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, obstál i bez této úvahy. Ani závěr o tom, že žalovaná sporný objekt nevydržela, by tak nic nezměnil na správnosti výroku napadeného rozsudku; předmětem řízení byla otázka, zda vlastnicí je žalobkyně, nikoliv, zda je jí žalovaná. Té nadto stále svědčí presumpce uvedená v §980 odst. 2 o. z. Ten, kdo v katastru nemovitostí není zapsán jako vlastník, ačkoliv tvrdí, že jím je, musí domněnku svědčící protistraně, která je jako vlastník evidována, vyvrátit (musí tvrdit a prokázat skutečnosti ze kterých vyplývá, že skutečným vlastníkem je on); stav důkazní nouze, kdy vznikne neodstranitelná objektivní nejistota o skutečnostech, důležitých pro rozhodnutí věci, tedy o skutečnostech, o které žalobce opírá své vlastnické právo (stav „non liquet“), jde k tíži žalobce a ve prospěch žalovaného, evidovaného v katastru nemovitostí jako vlastník.
Protože odvolací soud nerozhodl o vydržení práva ve výroku rozhodnutí, nemohla se jeho úvaha dotknout právního postavení účastníků, rozhodně ne nad rámec úvahy vedoucí k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene žalobkyně o tom, zda a jak nabyla vlastnictví. Proto ani případný rozpor s judikaturou dovolacího soudu v této části nemůže založit přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu