ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2373.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2373/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Mgr. J. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému Mgr. P. K., zastoupenému advokátem, o povinnosti strpět užívání pozemku, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 C 52/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2003, č. j. 19 Co 335/2003-133, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. srpna 2003, č. j. 19 Co 335/2003-133, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 19. února 2003, č. j. 7 C 52/2001-108, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku, který je jedinou přístupovou cestou k rekreační chatě žalobkyně.
Okresní soud v Hradci Králové (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. února 2003, č. j. 7 C 52/2001-108, uložil žalovanému povinnost „strpět užívání pozemku p. č. 312/6 v katastrálním území S. v obci H. ze strany žalobkyně, spočívající ve volném průchodu a průjezdu přes tento pozemek“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný je od roku 1988 vlastníkem sporného pozemku, který koupil od matky žalobkyně. Nepřevzal závazek umožnit žalobkyni volný průchod přes zmíněný pozemek k jejím sousedícím nemovitostem. Právo užívat sporný pozemek žalobkyní nevzniklo ani vydržením jako právo odpovídající věcnému břemeni. Shledal ale, že žalobkyni svědčí právo užívat sporný pozemek, neboť vlastnické právo žalovaného je omezeno zákonem, jak předpokládá §123 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoPK“). Konstatoval, že sporný pozemek je účelovou komunikací ve smyslu §7 odst. 2 ZoPK, vzniklou podle vůle předchozí vlastnice jako přístupová cesta v rámci oploceného prostoru pozemků. Vlastnické právo žalovaného k tomuto pozemku, který je z hlediska veřejného práva účelovou komunikaci, je omezeno veřejnoprávním oprávněním obecného užívání podle §19 ve spojení s §7 ZoPK. Podle těchto ustanovení je oprávněna užívat sporný pozemek i žalobkyně způsobem uvedeným v žalobním návrhu. K tomu soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1911/2002. Současně konstatoval, že nerozhodoval místo silničního správního orgánu v řízení podle §44 ZoPK, ale řešil předběžnou otázku podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), zda žalovanému svědčí povinnost uvedená v žalobě, tedy, zda je žalobkyně oprávněna užívat sporný pozemek.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozhodl k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. srpna 2003, č. j. 19 Co 335/2003-133, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Řešil otázku, jaký má sporný pozemek právní charakter, tedy zda jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a dospěl ke kladnému závěru. Komunikaci nechala zřídit v roce 1982 H. R., cestu geometrický plán vymezil jako samostatný pozemek se samostatným parcelním číslem ve smyslu zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a původní vlastnice mu tak přisoudila charakter dopravní cesty k užití silničními i jinými vozidly a chodci, sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí. Po další podrobné právní analýze konstatoval, že byla-li účelová komunikace s vůlí vlastníka zřízena, nemůže její vlastník jednostranným vyhlášením zamezit jejímu obecnému užívání a k takové regulaci nejsou oprávněni ani právní nástupci původního vlastníka (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1868/2000). Uzavřel, že názor soudu prvního stupně o omezení vlastnického práva žalovaného veřejnoprávním oprávněním užívání cesty – účelové komunikace - podle §19 ZoPK je správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Nesouhlasí s názorem, že předmětný pozemek má charakter veřejně přístupné účelové komunikace podle §7 odst. 1 ZoPK; jde toliko o účelovou komunikaci v uzavřeném prostoru podle §7 odst. 2 tohoto zákona. Pouhá skutečnost, že sousední pozemky, na něž je přístup ze sporného pozemku, nejsou ve vlastnictví žalovaného, nemůže změnit charakter komunikace na veřejně přístupnou. Z místního ohledání je totiž zřejmé, že na předmětný pozemek nemají přístup jakékoliv osoby, ale pouze vlastníci přilehlých pozemků na základě dohody se žalovaným, uzavřené v rámci sporu, vedeném u stejného soudu pod sp. zn. 15 C 229/95. Sporný pozemek je nejen celý oplocený, ale přístup na něj z veřejné komunikace je uzavřen bránou, která se otevírá jen za účelem vjezdu. Při koupi pozemku od H. R. jmenovaná žalovanému nesdělila, že by pozemek zřídila jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci pro potřeby vlastníků okolních pozemků a nebyl veden jako cesta, když ke změně kultury došlo až později. Pokud jmenovaná nyní tvrdí, že pozemek prohlásila za veřejně přístupnou účelovou komunikaci již před prodejem nemovitosti žalovanému, nutno vzít v úvahu skutečnost, že tato svědkyně je matkou žalobkyně a z tohoto pohledu je třeba posoudit věrohodnost jejích tvrzení. Silniční správní úřad nemá navíc tento pozemek evidován jako veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Byť tato evidence není pro posouzení charakteru pozemku s ohledem na soudní praxi nutná, rozhoduje podle §7 odst. 2 poslední věta ZoPK v pochybnostech, zda jde z hlediska pozemní komunikace o uzavřený prostor nebo objekt, příslušný silniční správní úřad. Napadeným rozsudkem bylo ale o charakteru pozemní komunikace rozhodnuto v rozporu se zákonem, neboť soud nemá podle citovaného ustanovení pravomoc rozhodovat, zda jde o uzavřený prostor nebo objekt. Tato námitka zazněla již před soudem prvního stupně, ale nebyl na ni brán zřetel. Po úspěchu ve sporu žalobkyně přístup na sporný pozemek zneužívá a nad míru přiměřenou poměrům zasahuje do vlastnického práva žalovaného. V této souvislosti dovolatel poukazuje na nebezpečnost průjezdu motorovými vozidly přímo před vchodem do jeho domu, když po rekonstrukci chaty žalobkyně dochází k „obrovskému“ nárůstu průjezdu přes sporný pozemek, a takto jsou ohrožovány zejména nezletilé děti žalovaného. Žalobkyně i její manžel navíc nechávají opětovně otevřená vrata na jejich pozemek, kde volně pobíhá jejich pes. Dovolatel sám svého psa nemůže nechat volně běhat po pozemku u svého domu, právě z důvodu bezohledného užívání pozemku žalobkyní a jejím manželem, a pro časté průjezdy a neuzavírání vrat. Ani tuto námitku soudy nezohlednily. Užívání pozemku žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné, neboť soud prvního stupně nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil mu toliko provést další skutková zjištění. V dalším polemizuje s názory žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání „odmítl jako bezdůvodné“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. K námitce žalobkyně se poznamenává, že soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným v usnesení ze dne 15. května 2002, sp. zn. 25 Co 640/2001, týkajícím se možnosti vyhovět žalobě bude-li zjištěno, že sporný pozemek tvoří účelovou komunikaci.
Otázkou pravomoci soudu poskytovat ochranu právu obecného užívání pozemních komunikací se zabýval dovolací soud již v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 178/99, publikovaném v Soudních rozhledech č. 10/2000; právní názor, vyslovený v tomto rozsudku, shledal správným i Ústavní soud v usnesení ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. II. ÚS 427/2000. Lze též poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, publikovaný v Právních rozhledech č. 2/2001, a poznámku k tomuto rozhodnutí publikovanou tamtéž. Tyto právní závěry považuje dovolací soud za použitelné i v dané věci.
V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 178/99, Nejvyšší soud uvedl: „Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o ZoPK (o tento zákon mimo jiné odvolací soud opřel rozhodnutí ve věci). Z §44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. Podle §7 odst. 1 a 2 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle §44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení.“
Není tedy v pravomoci soudu zabývat se ochranou tvrzeného práva obecného užívání účelové, případně místní komunikace podle ZPK; k poskytnutí ochrany jsou příslušné silniční správní orgány. Pokud by se žalobce domáhal ochrany práva jen z titulu tohoto veřejnoprávního oprávnění, musel by dovolací soud pro nedostatek pravomoci [vada na kterou odkazuje §242 odst. 3) OSŘ] rozsudky soudu obou stupňů zrušit, řízení zastavit a věc postoupit silničnímu správnímu orgánu.
Žalobkyně však dovozovala právo užívat předmětné pozemky způsobem vymezeným v žalobě také z titulu věcného břemene; proto soud musel ve sporu věcně rozhodnout, nicméně vyhovující rozhodnutí mohl opřít jen o zjištění, že žalobkyni náleží k užívání pozemku takové právo, kterému soud v občanském soudním řízení může poskytnout ochranu, tedy právo vyplývající ze soukromoprávního předpisu (zejména právo věcné nebo obligační). O existenci takového práva soudy v nalézacím řízení vyhovující rozsudky neopřely. Soud prvního stupně uvedl, že otázku, zda sporný pozemek je účelovou komunikací řešil jen jako předběžnou (§135 odst. 2 OSŘ), přičemž z jeho rozhodnutí vyplývá, že z kladné odpovědi vyvodil závěr, že žalobkyně je oprávněna spornou nemovitost užívat. Toto právo, pokud existuje, se ovšem neopírá o soukromoprávní předpis, ale o právo veřejné a soud mu nemůže v občanském soudním řízení poskytnout ochranu. (Pro úplnost se dodává, že soud jako předběžnou otázku posoudí existenci účelové komunikace v případě, že žalobce se negatorní žalobou domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se přecházení přes jeho pozemek, a žalovaný se brání tím, že vykonává právo obecného užívání veřejné komunikace. V takovém případě jde o námitku proti vlastnické žalobě vycházející z veřejnoprávního omezení vlastníkova práva. Pokud však žalobce uplatňuje právo přecházet přes cizí pozemek na základě práva obecného užívání účelové komunikace, jde o ochranu veřejného práva, kterou lze žádat jen ve správním řízení - viz publikace Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. C. H. Beck Praha 2002, s. 115 a násl.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. října 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu