ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.289.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 289/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně L. D., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. D., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 12 C 176/92, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2002, č. j. 37 Co 208/2000-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.115,- Kč na účet advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 1999, č. j. 12 C 176/92-116, rozhodl, že „z věcí, jež měli navrhovatelka a odpůrce ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví navrhovatelky broušené kulaté zrcadlo a vyřezávaný servírovací stolek s kouřovými skly, do vlastnictví odpůrce zásuvkový mrazicí box 150 l, kuchyňská linka na zakázku, obklady ze dřeva do kuchyně, předsíně a na WC, kuchyňský koberec kovral béžovohnědý, dvoulůžko, meziokenní hliníkové žaluzie ze 3 pokojů a kuchyně, kachlíčkové obložení koupelny a kuchyně, podlahová dlažba – kůže – do koupelny a kuchyně, kazetové stropní podhledy z polystyrénu, elektrický kuchyňský gril, nerezový dřez, autorádio z dovozu, šicí stroj zn. V., elektrický šlehač a osvětlovací tělesa – bodové osvětlení“ (výrok I.). Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vyrovnání podílů částku 162.918,75 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. až V.). Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že ke dni právní moci rozsudku o rozvodu manželství účastníků patřily do jejich společného jmění právě shora uvedené věci, které v rámci vypořádání rozdělil mezi účastníky tak, jak je mají v držení. K hodnotě věcí přikázaných žalovanému dále připočítal časovou hodnotu věcí, které žalovaný ke dni zániku společného jmění držel, ale které později vyhodil nebo prodal (mrazák 50 l, záclony, stereorádio, kávovar), a též zůstatky na sporožirovém účtu žalovaného u Č. s., a. s., č. 317-572485-7 a na vkladních knížkách u téhož peněžního ústavu č. 317-14-738747-0, 317-14-738748-3, 317-14-738749-6 a 317-738026-0. Pokud jde o tyto vkladní knížky, soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat, že na nich byly pouze prostředky v jeho výlučném vlastnictví, a tak vklady v celém rozsahu zahrnul do společného jmění. Na základě hodnot jednotlivých věcí stanovených znaleckým posudkem a výše vkladů na uvedených účtech zjištěné ze zprávy Č. s., a. s., pak soud prvního stupně vypočítal, že na vypořádání je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 162.918,75 Kč, přičemž s ohledem na jeho poměry považoval za přiměřenou lhůtu k plnění jeden měsíc od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. září 2002, č. j. 37 Co 208/2000-148, ve znění opravného usnesení z téhož dne, č. j. 37 Co 208/2000-153, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že z věcí, které měli účastníci v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále jen „BSM“), připadají do výlučného vlastnictví žalobkyně stejné věci, jaké jí svým rozsudkem přikázal soud prvního stupně, do vlastnictví žalovaného pak mrazicí box 150 l, kuchyňská linka na zakázku, kuchyňský koberec kovral béžovohnědý, dvoulůžko, elektrický kuchyňský gril, nerezový dřez, autorádio z dovozu, elektrický šlehač, osvětlovací tělesa – bodové osvětlení, zůstatky na shora uvedených vkladních knížkách v částkách 77.657,30 Kč, 163.350,50 Kč, 31.348,40 Kč a 20.573,30 Kč a zůstatek na sporožirovém účtu, který byl rovněž shora specifikován, ve výši 5.001 Kč. Žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílů částku 157.075,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Především dovodil, že pokud BSM účastníků zaniklo 5. 10. 1989 a ke dni účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 91/1998 Sb. tedy neexistovalo, nemohlo se transformovat do společného jmění manželů a tento právní závěr soudu prvního stupně není správný. To se však nijak nedotklo okruhu věcí, které jsou vypořádávány, ani zásad pro vypořádání. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neučinil předmětem vypořádání BSM věci představující investice účastníků do bytu v B., (obklady ze dřeva, žaluzie, obložení koupeny a kuchyně, dlažba, stropní podhledy). Tyto věci totiž byly do bytu pevně zabudovány, v případě jejich odstranění by došlo k poškození a jelikož nebyla prokázána dohoda mezi účastníky a pronajímatelem o provedení úprav a o jejich případné náhradě pronajímatelem, nelze tyto investice do vypořádání zahrnout. Vzhledem k výpovědi žalobkyně v rozvodovém řízení pak není možno považovat za prokázané její tvrzení, že ze společných prostředků byl pořízen šicí stroj V., a tak ani tuto věc nepovažoval odvolací soud za součást masy BSM. U ostatních věcí a též u vkladů na sporožirovém účtu a vkladních knížkách se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V důsledku změny okruhu věcí, které byly předmětem vypořádání, odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni nižší částku, a to 157.075,25 Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z toho, že byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. V něm především namítl, že řízení je zatíženo vadou uvedenou v §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2001, neboť mu v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. K tomu uvedl, že v důsledku svých zdravotních potíží se v podstatné části řízení před soudem prvního stupně nemohl zúčastnit jednání soudu a hájit tak v plném rozsahu svá práva účastníka řízení. K odvolacímu soudu se dostavil, ale tento soud mu znemožnil realizaci jeho procesních práv podle §6 a §120 OSŘ, když odmítl provést jím předložený písemný důkaz – rozvahu příjmů a výdajů účastníků za dobu trvání manželství s odůvodněním, že jde o důkaz neprůkazný. Tento nesprávný a nespravedlivý postup odvolacího soudu pak „vyústil v nesprávné právní posouzení celé věci, když rovněž napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241 odst. 3 písm. a), c), d) o. s. ř.].“ Žalovaný navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření poukázala na to, že dovolání žalovaného zpochybňuje jen zahrnutí vkladů u Č. s. do masy BSM a v tomto směru rozhodly oba soudy stejně. Změna rozsudku se týkala pouze drobného movitého majetku a v tomto směru žalovaný rozsudek odvolacího soudu nenapadá. Žalobkyně nesouhlasila ani s tvrzením, že žalovanému byla odňata možnost jednat před soudem, a navrhla, aby bylo dovolání buď jako zjevně bezdůvodné odmítnuto nebo zamítnuto.
Dovolací soud ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. postupoval v řízení o dovolání žalovaného podle procesních předpisů účinných do 31. 12. 2000, t. j. podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále jen „OSŘ“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, se zabýval nejprve otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné proti všem rozhodnutím dovolacího soudu, jestliže v řízení došlo k vadám v tomto ustanovení vyjmenovaným. Žalovaný tvrdí, že k takovéto vadě došlo, když mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem [písm. f) citovaného ustanovení], a naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že bylo odmítnuto provedení jím navrhovaného důkazu. Již v usnesení ze 16. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 72/2000, uveřejněném pod č. C 41 ve svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), však dovolací soud vyslovil závěr, že neprovedl-li soud důkazy navržené účastníkem řízení, neodňal mu tím možnost jednat před soudem. Vycházel přitom z toho, že v případě uvedeném v §237 odst. 1 písm. f) OSŘ musí být splněna podmínka, že účastníku řízení bylo nesprávným postupem soudu znemožněno uplatnit procesní práva, která mu dává občanský soudní řád, např. právo předkládat návrhy, vyjadřovat se k návrhům na důkazy a k důkazům, které byly provedeny, atd. (srov. též usnesení dovolacího soudu z 16. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2543/99, publikované pod č. C 39 Souboru). Jestliže však soud neprovedl důkaz, který účastník navrhl, nejde o porušení uvedených procesních oprávnění, neboť je to soud, kdo rozhoduje, který z navrhovaných důkazů provede (§120 odst. 1 věta druhá OSŘ); některé z navrhovaných důkazů totiž může považovat pro rozhodnutí v dané věci za nadbytečné či irelevantní. Na tomto závěru nemá dovolací soud důvodu cokoli měnit. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaným předložená listina – jím vypracovaná „rozvaha“ hospodaření účastníků za dobu trvání manželství – není listinným důkazem ve smyslu §129 OSŘ, nýbrž písemným vyjádřením procesního stanoviska žalovaného ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně, a tak je zřejmé, že řízení vytýkanou vadou netrpí. Jelikož existenci jiných vad uvedených v §237 odst. 1 OSŘ žalovaný netvrdí a ani ze spisu nevyplývá, že by řízení bylo některou z nich postiženo, přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení nemůže být dána.
Podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, není rozhodující, jakým způsobem odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, tedy zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností pak je míněn jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení. V tomto směru lze odkázat na usnesení dovolacího soudu z 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, z 1. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaná ve svazku 2 Souboru pod č. C 132, C 149 a C 159. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl i v usnesení z 5. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném v Souboru, svazek 1, pod č. C 12, v němž dále dovodil, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z hlediska §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Obdobný právní názor Nejvyšší soud zaujal již dříve v rozsudku z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném pod č. R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s tím, že propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž je odvolání přípustné, s výrokem, který není přípustné přezkoumávat, se v takovémto případě při rozhodování o dovolání projeví jen tím, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí s přezkoumávaným výrokem plyne z §242 odst. 2 OSŘ. Z citované judikatury je tedy zřejmé, že je třeba posuzovat přípustnost dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu odděleně, a to i tehdy, jde-li o některý z případů uvedených v §242 odst. 2 OSŘ.
Z toho, co bylo uvedeno, pro souzenou věc plyne především to, že ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ zakládá přípustnost dovolání jen proti tomu výroku dovoláním napadeného rozsudku, který konstituuje práva a povinnosti účastníků řízení jinak než rozsudek soudu prvního stupně, bez ohledu na to, že celý výrok rozsudku odvolacího soudu je označen jako měnící. V daném případě spočívá změna meritorních výroků rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem soudu odvolacího pouze v tom, že do masy BSM nebyly zahrnuty některé věci, s nimiž soud prvního stupně jako se součástí BSM uvažoval a které přikázal při vypořádání do vlastnictví žalovaného, a v důsledku toho se snížila částka, kterou je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů. Stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala napadeným rozhodnutím újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání – srov. rozsudek dovolacího soudu z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný pod č. C 154 Souboru, svazek 2). Shora uvedenou změnou rozsudku, která jediná by zakládala přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ, ovšem nedošlo k žádné újmě na právech žalovaného, naopak jeho situace se oproti rozsudku soudu prvního stupně stala příznivější. Proto žalovaný není osobou oprávněnou podat dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Otázku, kterou žalovaný ve svém dovolání zpochybnil, tedy zda úspory na vkladních knížkách a na sporožirovém účtu pocházejí ze společných prostředků účastníků či nikoli, vyřešily soudy obou stupňů shodně, i když odvolací soud tyto úspory výslovně přikázal do vlastnictví žalovaného, zatímco soud prvního stupně vzal jejich výši v úvahu pouze při výpočtu vypořádací částky. Z tohoto hlediska tedy jde o rozsudek potvrzující, takže o přípustnosti dovolání by bylo možno uvažovat jen podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ nebo podle §239 OSŘ. Podle §238 odst. 1 písm. b) OSŘ však dovolání nemůže být přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem přezkoumával prvý rozsudek, který soud prvního stupně ve věci vydal, a ani přípustnost podle §239 OSŘ nepřichází v úvahu, jelikož odvolací soud ve výroku svého rozsudku nevyslovil, že je dovolání přípustné, a ze spisu plyne, že žalovaný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nepodal.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ dovolání žalovaného odmítnout.
Podle §243b odst. 4, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ je žalovaný povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které představuje odměna advokátky za vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.] stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §4 odst. 3, §3 odst. 1 bodu 5. a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (část dvanáctá, hlava I, bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.) částkou 7.040,- Kč a paušální náhrada výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu