ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2913.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2913/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka, ve věci žalobkyně J. S., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) České republice-Ministerstvu kultury ČR, se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 1/471, 2) N. p. ú., za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sekce územní pracoviště Plzeň, se sídlem v Plzni, Radobyčická 14, na straně žalovaného 2), o určení, že movité věci jsou předmětem dědictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 1/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2005, č. j. 18 Co 224/2005-174, takto:
I. Dovolání proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2005, č. j. 18 Co 224/2005-174, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11C 1/2001-149, pokud jím byla vůči žalovanému 1) zamítnuta žaloba o určení, že jednotlivé movité věci z mobiliáře zámku H. jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., a pokud jím byl potvrzen rovněž výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a proti výroku pod bodem IV. o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2005, č. j. 18 Co 224/2005-174, se ve výroku pod bodem II., kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11C 1/2001-149, pokud jím byla vůči žalovanému 2) a ve vztahu k vedlejšímu účastníku na straně žalovaného 2) zamítnuta žaloba o určení, že jednotlivé movité věci z mobiliáře zámku H. jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K., a řízení bylo v této části zastaveno a pokud jím byl zrušen rovněž výrok o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2) a ve výroku pod bodem III., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
III. Žalobkyně a žalovaný 1) mezi sebou nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11 C 1/2001-149, výrokem pod bodem I. tak, že se zamítá žaloba, aby bylo ve vztahu k oběma žalovaným určeno, že movité věci blíže specifikované v rozsudku soudu prvního stupně jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K. Výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a vedlejším účastníkem.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že movité věci ohledně nichž se žalobkyně domáhá určení, že patří do dědictví, tvořily mobiliář zámku H. Jejich původními vlastníky (stejně jako i zámku H.) byli A. K. (babička žalobkyně) a její děti V. K. (teta žalobkyně) a V. K. (otec žalobkyně). A. K. zemřela dne 30. 12. 1955, její dcera V. K. zemřela dne 11. 1. 1988 a její syn V. K. zemřel dne 17. 4. 1978. Finanční odbor Rady ONV v P. rozhodnutím ze dne 13. 9. 1960, č. j. fin/V 502/PN, rozhodl podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a §11 vyhl. č. 88/1959 Ú. l., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, o přechodu těchto věcí do vlastnictví státu. Soud prvního stupně pokládal za nerozhodné, zda předmětné rozhodnutí bylo doručeno tehdejším vlastníkům V. K. a V. K. a dědicům po zemřelé A. K. a zda nabylo právní moci. Zjistil, že žalobkyně neúspěšně uplatnila nárok na uzavření dohody o vydání předmětných věcí vůči P. ú. se sídlem v P. podle zákona č. 403/1990 Sb., (jednalo se o vydání mobiliáře svezeného v 50. letech ze zámku H. jako dodatečný svoz na hrad Š.). Žaloba byla tehdy rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 11. 1994, č. j. 11 C 166/94-88, zamítnuta a rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 7. 1995, č. j. 13 Co 167/95-133. Žalobkyně nepodala řádně a včas výzvu k vydání věcí a její nárok tím zanikl. Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 6. 1997, č. j. 2 Cdon 337/96-153, její dovolání zamítl. Soud prvního stupně dovodil, že mohla-li žalobkyně žádat o vydání věcí podle restitučních předpisů (zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd případně podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou podle §80 písm. c) OSŘ, a odkázal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, č. j. 18 Co 224/2005, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, pokud jím byla vůči žalovanému 1) zamítnuta žaloba o určení, že jednotlivé věci tam uvedené jsou předmětem dědictví po A. K., V. K. a V. K. a ve výroku pod bodem II., pokud jím bylo rozhodnuto nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) potvrdil (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Pokud byla výrokem pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta tatáž žaloba i proti žalovanému 2) za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a pokud bylo výrokem pod bodem II. rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v této části zastavil (výrok pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl výroky pod body III. a IV. o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 2) a vedlejším účastníkem na straně žalovaného 2) a o nákladech odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1).
Odvolací soud, pokud se jednalo o řízení mezi žalobkyní a mezi žalovaným 1), zcela převzal skutkové a právní závěry soudu prvního stupně. V řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) odvolací soud dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí věci vůči tomuto žalovanému brání překážka věci rozsouzené (§159a odst. 5 OSŘ). Spatřoval ji v tom, že již dříve před Okresním soudem Plzeň-město proběhlo řízení mezi žalobkyní J. S. a mezi tehdejším žalovaným P. ú. v P. o určení, že tytéž movité věci jako i v této projednávané věci jsou předmětem dědictví po zemřelé A. K., V. K. a V. K. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 8. 1999, č. j. 19 C 388/98-36, byla tehdy žaloba zamítnuta a rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Stalo se tak rozsudkem ze dne 15. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 51/2000. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1371/2001 dovolání odmítl. Odvolací soud nyní dovodil, že jde o totožný předmět řízení a totožné účastníky. Vycházel z toho, že totožnost účastníků je zachována i tehdy, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu univerzální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Nynější žalovaný 2) N. p. ú. se sídlem v P. je právním nástupcem P. ú. v P. Dnem 1. 1. 2003 byly totiž rozhodnutím ministra kultury ČR sloučeny dosavadní státní příspěvkové organizace zřízené Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče v N. p. ú. Proto rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) a ve vztahu k vedlejšímu účastníku, který vystupoval na straně žalovaného 2), zrušil a řízení v této části zastavil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. To spatřovala jednak v tom, že pokud soudy obou stupňů rozhodovaly o právním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), nesprávně aplikovaly právní závěry obsažené v rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, na stav, na který nedopadají. Uplatnit nárok podle speciálního restitučního předpisu je možné jen v případě, že skutečně právoplatně došlo k převodu, přechodu nebo odnětí vlastnického práva některým z příslušným zákonem stanovených způsobů. Podle §1 zák. č. 403/1990 Sb., se tento zákon vztahuje na následky majetkových křivd způsobených odnětím vlastnického práva. V daném případě však vlastnictví k předmětným movitým věcem v souladu s tehdy právní úpravou na stát prokazatelně nikdy nepřešlo, a proto se žalobkyně nikdy nemohla úspěšně domáhat svých práv postupem podle zák. č. 403/1990 Sb. Nemohla využít ani postupu dle zákona č. 87/1991 Sb., neboť v takovém případě, jde o výklad porušující jeden ze základních institutů práva - nepromlčitelnost vlastnického práva. Pokud by soudy obecně přijaly rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jako rozhodnutí závazné a sjednocující výklad, způsobilo by to ve svém důsledku narušení výkonu vlastnického práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odkazovala na Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 12. 1998, sp. zn. IV. ÚS 403/98, ve kterém Ústavní soud dovozuje, že existence speciálních restitučních předpisů nevylučuje postup podle obecného právního předpisu. Argumentovala také tím, že nepřijme - li dovolací soud její názor, poruší tím její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Znemožnil by jí uplatňovat právo způsobem, jaký vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, že dědic má naléhavý právní zájem na určení podle §80 písm. c) OSŘ, že určitá věc byla ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím.
Ve vztahu k žalovanému 2) spatřovala dovolatelka nesprávné právní posouzení věci v tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil „totožnost řízení“ a „totožnost účastníků“. V dřívějším řízení pod sp. zn. 19 C 388/98, ve kterém vystupoval jako žalovaný P. ú. v P., byla žaloba proti němu zamítnuta pro nedostatek jeho pasivní legitimace. P. ú. v P. nebyl vlastníkem movitých věcí, které byly předmětem žaloby. Ty náležely státu a P. ú. v P. je měl ve své správě. V rámci výkonu práva správy národního majetku nebyl P. ú. v P. oprávněn činit úkony, týkající se samotné existence vlastnického práva k věcem. S účinností od 1. 1. 2003, kdy vznikl N. p. ú. však došlo ke změně právního postavení tohoto subjektu. Žalovaný 2) je oprávněn při hospodaření s majetkem státu i k takovým úkonům, které by jinak náležely státu jako vlastníku.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) se vyjádřil k dovolání tak, že v projednávané věci není pasivně legitimováno Ministerstvo kultury (správně Česká republika – Ministerstvo kultury), ale ve smyslu ustanovení §54 odst. 1 a §55 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, N. p. ú. jako příslušná státní příspěvková organizace s celostátní působností, jejíž statut vydalo Ministerstvo kultury na základě §26 odst. 2 písm. i) zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, a to jako právnická osoba s vlastní právní subjektivitou, které je svěřen do hospodaření majetek, o který se v projednávaném případě jedná. Návrh na další procesní postup neučinil.
Žalovaný 2) navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Poukazoval na to, že N. ú. ú. se sídlem v P.- M., V. 3, vznikl rozhodnutím Ministerstva kultury, č. j. 11.617/2002, o splynutí dosavadních příspěvkových organizací zřízených Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče v N. p. ú. N. p. ú. má nadále movité věci pouze ve správě. Článek II. odst. 1 rozhodnutí stanoví: „Příslušnost hospodařit s majetkem ČR včetně jejich práv a veškerá ostatní práva, oprávnění a závazky, včetně práv a závazků vyplývajících z pracovněprávních vztahů, jakož i z mezinárodních smluv, nestanoví-li tyto mezinárodní smlouvy jinak, které ke dni 31. 12. 2002 náležely státním příspěvkovým organizacím uvedeným v článku I odst. 1 písm. a) až l), přecházejí s účinností ke dni splynutí 1. ledna 2003 na N. p. ú. jako nástupnickou organizaci“. Ústav má podle Statutu vydaného Ministerstvem kultury, č. j. 11.613/2002, právo tento majetek, stejně jako majetek, který mu bude svěřen po dni 1. ledna 2003, držet, užívat jej a nakládat s ním v souladu s platnými právními předpisy, tímto statutem a řídícími akty vydanými zřizovatelem. Žalovaný 2) je proto přesvědčen, že ve věci se skutečně jedná o totožnost řízení a totožnost účastníků řízení, tudíž o pravomocně rozsouzenou věc.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou bylo rozhodnuto výroky pod body I. a II. o právním vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), je potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ.
Podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho první rozhodnutí ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je – li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.1.2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikovaný pod C 23, ve svazku 1, ročník 2001, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck dále jen „Souboru rozhodnutí“).
Právní otázka, zda se lze domáhat ochrany podle obecného předpisu, když přísluší ochrana vlastnického práva podle speciálního předpisu, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena sjednocujícím výkladem provedeným v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Nejvyšší soud tam uvedl: „Mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. 126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o. s. ř.“ Převzetím věci bez právního důvodu je podle uvedeného rozsudku nejen převzetí věci tzv. okupací, tj. aniž by k tomu existoval právní důvod, ale i převzetí věci na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého vyvolat zamýšlené právní důsledky. Dovolací soud tehdy vycházel z toho, že převzetím věci bez právního důvodu je i převzetí věci státem na základě správního rozhodnutí o vyvlastnění, které nebylo doručeno. V usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, v návaznosti na výše označený rozsudek z 11. 9. 2003 Nejvyšší soud pak dovodil, že „nárok na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů v případech, kdy byl dán i restituční nárok, není možno uplatnit nejen v případě podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ale i v případě, kdy byl dán restituční nárok podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, nebo podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. K otázce „převzetí věci bez právního důvodu“ se Nejvyšší soud vyjádřil ještě i v dalším rozsudku velkého senátu ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, v němž uvedl, že převzetí věci státem na základě neplatného právního úkonu (darovací smlouvy) je z hlediska vztahu restituční žaloby a žaloby vlastnické podřaditelné pod pojem převzetí věci bez právního důvodu. Právní posouzení odvolacím soudem, pokud v dané věci jde o existenci hmotněprávního nároku, z této ustálené judikatury vychází a je v souladu s hmotným právem.
Rozhodnutí odvolacího soudu však spočívá též na právním posouzení, že v dané věci byl v řízení o uplatněném nároku pasivně legitimován stát, za který jedná Ministerstvo kultury České republiky jako jeho organizační složka. Takovéto právní posouzení je nesprávné.
Zmíněné právní posouzení odvisí od řešení otázky, komu svědčí hmotněprávní oprávnění činit úkony k ochraně vlastnického práva k věci, jejímž vlastníkem je stát a se kterou přísluší hospodařit příspěvkové organizaci zřízené ústředním orgánem státu, a komu přísluší realizovat toto oprávnění v řízení před soudem, je- li žalováno na určení vlastnictví.
V rozhodné době, to je ke dni 27. 6. 2005, kdy ve věci jednal a rozhodoval odvolací soud, upravoval postavení státních příspěvkových organizací při hospodaření s majetkem státu zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zák. č. 219/2000 Sb.“.
Podle §54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady a dále K. b. P., státní peněžní ústav, a jiné státní organizace zřízené (založené) na základě zvláštního právního předpisu nebo zvláštním právním předpisem, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů anebo které budou ještě obdobně zřízeny (založeny), (dále jen \"organizace\"), jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle §9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§8). Působnost tohoto zákona se nevztahuje na státní podniky založené podle zákona č. 77/1997 Sb. , o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů, včetně těch, které se považují za založené podle uvedeného zákona, na státní organizace, které se uvedeným zákonem v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem řídí, a na B. B., národní podnik. Hospodaření těchto státních organizací upravují zvláštní právní předpisy.
Podle §55 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., organizace nemají vlastní majetek; za podmínek stanovených tímto zákonem nabývají majetek pro stát a jejich příslušnost hospodařit s majetkem (§8) se řídí ustanovením §9. Vlastním jménem jednají v právních vztazích týkajících se majetku a účastní se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se majetku včetně řízení o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je, či není. Zvláštní právní předpis může stanovit, ve kterých případech a za jakých podmínek se řízení před soudy a jinými orgány ve věcech týkajících se tohoto majetku účastní přímo stát.
Podle §55 odst. 2 zák. č. 219/2000 Sb., právní úkony organizací vyžadují ke své platnosti povolení výjimky, schválení nebo předchozí souhlas v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (§44 a §45 odst. 2). S majetkem, se kterým organizace hospodaří, lze nakládat opatřením (§20). Ustanovení §46, 47, 48, §49 odst. 1, 3 a 4 a §50 platí pro organizace obdobně.
Podle §26 odst. 1 zák. č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, je ministerstvo kultury ústředním orgánem státní správy pro kulturní památky v České republice.
Podle §26 odst. 2 písm. e) a i) zák. č. 20/1987 Sb., ministerstvo kultury rozhoduje o zřízení, rozdělení, sloučení, splynutí a jiných změnách organizace na úseku státní památkové péče a vydává statut odborné organizace státní památkové péče, která je státní příspěvkovou organizací s celostátní působností.
Podle §20 odst. 2 OSŘ přiznává-li zvláštní právní předpis namísto státu někomu jinému způsobilost samostatně jednat před soudem ve věci týkající se majetku státu, jedná tato osoba jako účastník.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ačkoliv organizace vzniklé ve smyslu §54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou od 1. 7. 2002, kdy nabyl účinnosti zák. č. 202/2002 Sb., kterým se mění některé zákony z důvodů přijetí zák. č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „zák. č. 202/2002 Sb.“), výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší těmto organizacím hospodařit, a jsou od té doby opatřeny způsobilostí být v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Zák. č. 202/2002 Sb. v části sedmé nazvané „Změna zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích“ novelizoval zák. č. 219/2000 Sb. mimo jiné i tak, že doplnil §55 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. a přiznal způsobilost organizacím vzniklým podle §54 odst. 1 samostatně jednat před soudem ve věcech týkajících se majetku státu i v těch případech, kdy jde o určení, zda tu vlastnické nebo jiné obdobné právo státu je či není. Současně v této souvislosti novelizoval §20 OSŘ tím, že ho doplnil odstavcem 2. Přitom nově provedená úprava dopadá jak na případy, kdy státní příspěvkové organizace vzniklé podle §54 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb. samy žalují na určení, že státu svědčí vlastnické právo k věci, s níž jim přísluší hospodařit, tak i na případy, kdy subjekt odlišný od státu žaluje proti nim na určení svého vlastnického práva k věci, s níž ony hospodaří. To pro danou věc znamená, že v řízení o nároku, jímž je zpochybňována sama existence vlastnického práva státu, byl v době rozhodování odvolacího soudu pasivně legitimován k ochraně vlastnického práva státu N. p. ú. jako státní příspěvková organizace zřízená ústřední orgánem státu a nikoliv Česká republika-Ministerstvo kultury ČR. Toto nesprávné právní posouzení se však nepromítá do výsledku sporu. Nedostatek pasivní legitimace žalovaného 1) k nároku uplatněnému v daném řízení je totiž dalším důvodem pro zamítnutí žaloby vůči tomuto žalovanému.
Spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky překáží, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je nepřípustné jako celek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2002, publikované v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 54, ročník 2002, sešit 3). Rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k žalovanému 1) tak i přes výše uvedenou výhradu k právnímu posouzení pasivní legitimace nelze považovat za rozhodnutí, které by řešilo otázku zásadního právního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto o nároku ve vztahu k žalovanému 1), odmítl [§243 odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Pokud jde o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo výroky pod body II. a III. rozhodnuto o nároku ve vztahu k žalovanému 2) za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2) a vedlejšímu účastníku zrušuje a že se řízení v této části zastavuje a dále, že žalobkyně, žalovaný 2) a vedlejší účastník nemají proti sobě právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů, je dovolání přípustné (vyjma výroku o nákladech řízení) podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Dovolací výtce, že odvolací soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nesprávně posoudil překážku věci rozsouzené, je třeba přisvědčit.
Podle §159a odst. 5 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky popřípadě jiné osoby věc projednána znovu.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaném pod C 401, ve svazku 4 Souboru rozhodnutí uvedl, že „o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se těchže osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká těchže osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt, neboť nový subjekt vstupuje současně i do procesních práv a povinností“.
V dříve rozsouzené věci pod sp. zn. 19 C 388/98 vystupoval jako žalovaný P. ú. v P. Žaloba o určení vlastnictví k předmětným věcem byla proti němu zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace, když věci měl jen ve své správě, resp. na základě práva hospodaření, a nikoliv ve vlastnictví. Ve vztahu k němu jde o překážku věci rozsouzené a v důsledku toho nelze tentýž nárok uplatnit vůči němu znovu. To platí i pro případné právní nástupce původního žalovaného, kteří vstoupili do stejného hmotně právního postavení, jaké měl tehdy i on. Ten byl tehdy státní příspěvkovou organizací a svědčilo mu právo hospodaření s národním majetkem, jenž sloužil k plnění jeho úkolů. Toto právo vykonával vlastním jménem a obsah práva hospodaření se řídil režimem §64 a §65 hospodářského zákoníku ve spojení s §761 odst. 1 ObchZ a dále vyhláškou č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. I když pojem „právo hospodaření“ není ve zmíněných právních předpisech (a ani v jiných právních normách) definován, lze - s přihlédnutím k jeho úpravě v citovaných předpisech - dovodit, že uvedené právo v sobě zahrnovalo jak oprávnění věc držet, užívat ji, nakládat s ní, tak i řadu povinností směřujících k zachování, účelnému využívání a ochraně takové věci, včetně uplatňování a hájení tohoto práva v řízení před soudy a jinými orgány. Dovolací soud i s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 958/2001 zastává názor, že subjekty, jimž příslušelo právo hospodaření s národním majetkem, byly oprávněny činit hmotněprávní a procesněprávní úkony svým jménem ve všech věcech, kdy byla nesporná existence vlastnického práva státu. Tyto subjekty však nebyly pasivně ani aktivně legitimovány v žalobách, které se týkaly samotné existence vlastnického práva státu, tedy zejména v žalobách na určení vlastnického práva v případech, kdy bylo toto vlastnické právo zpochybňováno. V takovýchto žalobách byl aktivně i pasivně legitimován stát, za který jednal příslušný státní orgán (srovnej §21 odst. 2 OSŘ ve znění do 31. 12. 2000). N. p. ú. se sídlem v P., V. 3, byl zřízen rozhodnutím Ministerstva kultury č. j. 11.617/2002, s účinností od 1. 1. 2003 a vznikl splynutím dřívějších státních příspěvkových organizací zřízených Ministerstvem kultury na úseku státní památkové péče. Nicméně oproti P. ú. v P. byl na základě novely zák. č. 219/2000 Sb. provedené zák. č. 202/2002 Sb., výslovně vybaven oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž mu přísluší hospodařit, a opatřen způsobilostí být v těchto věcech účastníkem řízení před soudy. Tento právní vztah na něho nepřešel z dřívějšího předchůdce P. ú. v P., který takovým oprávněním vybaven nebyl, nýbrž ze státu, jenž nebyl účastníkem původního řízení. Nejde tedy o totožnost účastníků řízení a tím ani o totožnou věc. Názor odvolacího soudu, že projednání věci ve vztahu k žalovanénu 2) brání překážka věci rozsouzené, proto není správný.
Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému 2) za vedlejší účasti České republiky-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem OSŘ) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá OSŘ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1) se řídí §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že žalovanému 1), kterému by náhrada nákladů dovolacího řízení příslušela, náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu