ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3059.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3059/2018-411
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) L. S., b) T. S., obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, proti žalovanému P. Š., zastoupenému Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 3, Boleslavská 13, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 362/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, č. j. 28 Co 48/2018-381, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 703,90 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Jaroslava Rychtáře do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 46 C 362/2013-329, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku, o výměře 282 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba a k pozemku o výměře 388 m 2 , zahrada, to vše zapsané na LV pro k. ú. U., obec P., vedeném Katastrálním úřadem pro město P., Katastrálním pracovištěm P. (výrok I.). Nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě s tím, že žalobci a) připadne ¼ výtěžku z tohoto prodeje, žalobci b) také ¼ výtěžku a žalovanému ½ výtěžku (výrok II.). Zamítl žalobu, kterou se žalovaný domáhal, aby mu žalobci zaplatili společně a nerozdílně 1 003 180 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit doplatek soudního poplatku (výrok IV.), o vrácení části zálohy složené účastníky řízení na náklady znaleckého posudku (výrok VI. a VII.) a o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok V.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, č. j. 28 Co 48/2018-381, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. o zrušení spoluvlastnictví a o nařízení prodeje nemovitostí ve veřejné dražbě, dále jej změnil ve výroku VI. o vrácení části zálohy složené účastníky řízení na náklady znaleckého posudku i ve výroku V. o náhradě nákladů nalézacího řízení (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do části výroku I. o zrušení spoluvlastnictví a způsobu jeho vypořádání, podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na jedné otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozdělení nemovitostí na jednotky není dobře možné. Odvolací soud uzavřel, že žádný ze spoluvlastníků není ochoten nést náklady na provedení nezbytných stavebních úprav spojených s rozdělením nemovitostí, a proto je potřeba nemovitosti z tohoto hlediska považovat za nedělitelné. Podle žalovaného však není z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, zda nezbytné náklady zahrnují náklady na celkovou rekonstrukci nemovitosti ve výši několika set tisíc korun českých, nebo zda odvolací soud míní náklady na pouhé rozdělení nemovitosti na tři části stanovené na 62 000 Kč. Podle žalovaného není při rozdělení nemovitosti nutné zrekonstruovat celou nemovitost, ale pouze ji rozdělit na tři jednotky, přičemž žalovaný je ochoten a schopen náklady ve výši 62 000 Kč s tímto dělením spojené zaplatit.
Dále rozporuje závěr odvolacího soudu, že rozdělení nemovitosti na jednotky není v posuzované věci dobře možné z důvodů konfliktních vztahů účastníků řízení. Uvádí, že k otázce vztahů mezi účastníky řízení nebylo provedeno žádné dokazování, a proto se jedná o skutkový závěr, který nemá oporu v provedeném dokazování a je pro účastníky řízení překvapivý. Dále poznamenává, že samotná hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky, přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008.
Poukazuje také na skutečnost, že žalobce a) v průběhu řízení převedl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na žalobce b), č ímž podle žalovaného účelově navýšil počet spoluvlastníků, aby nebylo rozdělení nemovitosti na jednotky možné. Takové jednání je v rozporu s §8 o. z., a proto by měla být z tohoto důvodu žaloba na zrušení spoluvlastnictví a jeho vypořádání prodejem věci ve veřejné dražbě zamítnuta.
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Namítají, že rozdělení nemovitostí není dobře možné, neboť by nebylo možné nově vzniklé bytové jednotky řádně užívat a náklady na rozdělení věci by byly nepřiměřeně vysoké, přičemž žalobci nejsou ochotni tyto náklady zaplatit. Dále poukazují na skutečnost, že vztahy mezi účastníky řízení jsou značně narušené a z toho důvodu je případné soužití v jedné nemovitosti rozdělené na jednotky nemožné. Za neopodstatněnou považují námitku, že došlo k účelovému převodu spoluvlastnického práva žalobce a) na jeho syna, nyní žalobce b). Žalobce a) převod spoluvlastnického podílu zvažoval již delší dobu s ohledem na vztahy mezi spoluvlastníky i svůj zdravotní stav a každému ze svých dětí chtěl darovat spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na předmětných nemovitostech. Jelikož dcera žalobce dar nepřijala, zůstal spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ ve vlastnictví žalobce. Takové jednání nelze podle žalobců považovat za účelové a představující důvod pro zamítnutí žaloby podle §8 o. z. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce žalovaného, že skutkový závěr odvolacího soudu o konfliktních vztazích mezi účastníky řízení nemá oporu v provedeném dokazování:
V této souvislosti dovolatel pouze polemizuje s postupem odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) ve smyslu §237 o. s. ř. otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a procesním postupem odvolacího soudu souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že konfliktní vztahy mezi účastníky řízení indikuje již jen požadavek žalovaného na zaplacení investic vynaložených na společnou věc od roku 1955 do roku 2014, např. pravidelné sekání trávy a odstraňování plevele z nemovitostí od roku 1970 či drobné opravy těchto nemovitostí provedené od roku 1970. Z tohoto zřetelně plyne, že účastníci řízení nejsou dlouhodobě schopni domluvit se ani na základních otázkách údržby společných nemovitostí a způsobu hospodaření s nimi.
Ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví účastníků řízení ke společné věci:
Odvolací soud přijal a odůvodnil závěr, že v poměrech posuzované není možné vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci (budovy) na jednotky, a to z důvodu vysokých nákladů spojených s tímto rozdělením, které nejsou účastníci řízení ochotni, resp. schopni, zaplatit, a kvůli konfliktním vztahům panujícím mezi účastníky řízení.
Námitky žalovaného směřující do způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přípustnost dovolání založit nemohou, neboť odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu neodchýlil.
Od 1. 1. 2014 se řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Rozhodnutí v řízení vydané má konstitutivní povahu, neboť teprve jím se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry a na volbu odpovídající hmotněprávní úpravy tak dopadá intertemporální pravidlo obsažené v §3028 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků (§1143 o. z.). Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Jednotka vznikne, pokud o tom rozhodne soud při oddělení ze spoluvlastnictví, při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, při zúžení společného jmění nebo při vypořádání společného jmění (§1165 o. z.).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že o. z. stanoví způsoby vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu a jejich závazné pořadí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1618/2015). Primárním způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení společné věci (§1144 o. z.). Není-li rozdělení společné věci dobře možné, přichází do úvahy vypořádání spoluvlastnictví přikázáním společné věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu (§1147 věta první o. z.). Nechce-li společnou věc žádný ze spoluvlastníků, nebo nemá-li žádný ze spoluvlastníků, který by měl o společnou věc zájem, finanční prostředky k zaplacení vypořádacího podílu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016), nařídí soud prodej společné věci, a to ve veřejné dražbě (§1147 věta druhá o. z.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015).
Již dřívější judikatura ke zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), připouštěla s odkazem na §5 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. 12. 2013, vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením společné věci na bytové jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). Judikatura přitom zdůraznila, že tento způsob vypořádání nastupuje při nemožnosti reálného dělení věci, a předchází tak přikázání společné věci některému ze spoluvlastníků za náhradu.
Rovněž současná judikatura Nejvyššího soudu ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozhodnutím soudu podle §1143 a násl. o. z. připouští s odkazem na §1165 o. z. vypořádání spoluvlastnictví transformací společné věci (budovy) na vlastnictví jednotek. Vychází z toho, že podle §1147 o. z. je třeba dát přednost nejprve rozdělení společné věci (a to i rozdělení domu na jednotky podle §1165 o. z.), a teprve tehdy, není-li to dobře možné, může soud přikázat věc za náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2208/2015), příp. nařídit prodej společné věci ve veřejné dražbě.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti obč. zák. týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci a na to navazujících otázek řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2474/2006, přijal a odůvodnil závěr, že před případným rozdělením věci soudním rozhodnutím je třeba zvážit, nakolik lze po spoluvlastnících požadovat vynaložení nákladů spojených s reálným rozdělením společné věci s tím, že pokud by rozdělení věci nebylo uskutečnitelné bez nákladných stavebních úprav, jednalo by se z tohoto hlediska o věc reálně nedělitelnou. V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, k tomu dovolací soud poznamenal, že „jestliže věc nelze rozdělit bez nákladných (v poměru k hodnotě dělené věci) stavebních úprav, avšak jeden ze spoluvlastníků vyjádří ochotu, že sám tyto náklady ponese, věc je třeba (zpravidla, v zásadě) rozdělit s tím, že o výlučné povinnosti tohoto spoluvlastníka provést v určité lhůtě na vlastní náklady rozdělení soud rozhodne ve výroku rozsudku (jde o součást výroku o způsobu dělení věci); v takovém případě druhá strana nemá povinnost podílet se na nákladech na dělení věci.“
K rozdělení na bytové jednotky soud přistoupí pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle §139 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky (ke stejným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008).
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, kterou je možné zpochybnit jen v případě, není-li řádně odůvodněna nebo jestliže je zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
V poměrech posuzované věci vyšly soudy ze zjištění, že předmětný dům se nachází v havarijním stavu a rozdělení nemovitosti na jednotky by bylo možné pouze na základě stavebních prací, které by si vyžádaly náklady ve výši několika set tisíc korun českých. V této souvislosti není opodstatněná námitka žalovaného, že z rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, zda tyto náklady činí pouze 62 000 Kč, či několik set tisíc korun českých; z odůvodnění tohoto rozhodnutí zcela zřetelně plyne, že náklady na rozdělení nemovitosti na tři bytové jednotky činí několik set tisíc korun českých.
Neobstojí také námitka, že dům je možné rozdělit na jednotky na základě stavebních úprav v ceně 62 000 Kč. Ze znaleckého posudku zpracovaného dne 31. 5. 2017 Doc. Ing. Jaromírem Ryskou, CSc. (č. l. 208 a násl.), a z výslechu znalce při jednání soudu prvního stupně konaném dne 26. 9. 2017 (č. l. 285 a násl.) vyplývá, že za tuto částku by bylo možné pouze fyzicky rozdělit nemovitost na tři části, nikoliv však vybudovat tři funkční bytové jednotky. Tato částka například nezahrnuje náklady spojené s úpravou a opravou rozvodů inženýrských sítí nezbytných pro rozdělení nemovitosti na jednotky, vybavení koupelen či opravou všech prvků krátkodobé stavební životnosti. Také je nutné provést opravu některých prvků dlouhodobé stavební životnosti, např. střechy, krovu či hydroizolace. V poměrech posuzované věci tedy dosahují náklady na rozdělení nemovitosti na tři funkční bytové jednotky několika set tisíc korun českých, které žalovaný není schopen zaplatit, a žalobci nemají o takový způsob vypořádání spoluvlastnictví zájem.
Odvolací soud rovněž přihlédl ke konfliktním vztahům účastníků řízení, které vylučují, aby mohly sporné nemovitosti společně – po jejich rozdělení na bytové jednotky – užívat. Nelze přehlédnout, že správa nemovitosti s jednotkami zahrnuje řadu jednání mezi vlastníky jednotek a vznikají při ní různé právní vztahy, a to by mezi účastníky zjevně vedlo k dalším konfliktům a soudním sporům.
Za těchto okolností nepovažuje dovolací soud úvahu odvolacího soudu, že rozdělení budovy na jednotky není možné, za nepřiměřenou nebo nedostatečně odůvodněnou. Pokud rozhodl odvolací soud o vypořádání spoluvlastnictví prodejem společné věci ve veřejné dražbě, je jeho rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Žalovaný dále namítá, že žaloba měla být podle §8 o. z. zamítnuta, neboť žalobce a) převedl v průběhu řízení spoluvlastnický podí l o ve likosti id. ¼ na žalobce b), č ím ž znemožnil vypořádání spoluvlastnictví rozdělením nemovitosti na jednotky.
Jak je již výše uvedeno, v posuzované věci není rozdělení domu na (tři) jednotky možné také z důvodu konfliktních vztahů mezi jednotlivými stranami sporu. V takovém případě je ovšem irelevantní, zda žalobce a) převedl spoluvlastnický podíl o velikosti id. ¼ na žalobce b) (svého syna). Kdyby totiž (hypoteticky) k této dispozici nedošlo, stejně by nemohlo být spoluvlastnictví k nemovitosti vypořádáno jejím rozdělením na jednotky z důvodu konfliktních vztahů mezi žalobcem a) a žalovaným. Jinými slovy tyto konfliktní vztahy existovaly před převodem spoluvlastnického podílu ze žalobce na jeho syna i po tomto okamžiku, a proto dispozice s tímto spoluvlastnickým podílem nemohla mít v poměrech projednávané věci žádný vliv na závěr, že rozdělení věci na bytové jednotky není dobře možné. Již jen z tohoto důvodu není námitka žalovaného přiléhavá.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §241a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu