ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3287.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3287/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Heinzem Eflerem, advokátem se sídlem v Trutnově, Pražská 88, proti žalovaným: 1) PhDr. L. S. , 2) PhMr. J. K. , 3) J. Z. , a 4) E. Z. , o nahrazení projevu vůle a strpění stavby, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 10 C 93/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. února 2008, č. j. 17 Co 440/2007-93, takto:
Rozsudek Krajského soudu v H. K. ze dne 28. února 2008, č. j. 17 Co 440/2007-93, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako podílový spoluvlastník níže uvedeného domu domáhal, aby soud nahradil odpíraný souhlas žalovaných, též spoluvlastníků domu, s vydáním stavebního povolení na rekonstrukci prostor v přízemí domu, a uložil jim povinnost tuto stavbu strpět. Prostory nelze užívat k bydlení pro jejich špatný stav, proto je žalobce hodlá rekonstruovat.
Okresní soud v Trutnově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2007, č. j. 10 C 93/2003-76, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud jednak nahradil souhlas žalovaných s vydáním stavebního povolení na stavbu „Rekonstrukce bytové jednotky včetně plynu v přízemí domu č. p. 37 na st. p. č. 720 k. ú. V., H. ulice, V. 1“, a to podle projektu pro stavební povolení vypracovaného 18. 1. 2001 Jiřím Mrázkem, o jehož vydání žalobce požádal 16. 1. 2002, jednak uložil žalovaným povinnost tuto stavbu strpět. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je spoluvlastníkem domu s podílem 261/1000; dalšími spoluvlastníky jsou žalovaní, a dále R. a A. W. (kteří souhlas neodpírají). Žalobce podal 16. 1. 2002 žádost o vydání stavebního povolení na rekonstrukci prostor v přízemí předmětného domu na byt, neboť jako jediný ze spoluvlastníků domu v něm obyvatelný byt k dispozici neměl. Stavení úřad rozhodnutím z 25. 1. 2002, č. j. výst. 332/62/2002/Bu/M, přerušil stavební řízení týkající se zmíněné rekonstrukce, neboť stavebník nepředložil stavebnímu úřadu kromě jiného doklad o souhlasu, resp. dohodě všech spoluvlastníků domu se zamýšlenou rekonstrukcí. Tohoto souhlasu žalovaných ani za pomoci svojí právní zástupkyně nedosáhl, a proto se domáhal jeho náhrady soudním výrokem. Soud prvního stupně věc posoudil podle §139 odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák.“) a žalobu zamítl; konstatoval, že předpokladem k zahájení rekonstrukce, kterou žalobce hodlá provést, je zajištění statiky domu. Je na účastnících, aby se dohodli, jaký způsob zajištění domu zvolí a jak budou práce provedeny a financovány. Uvedl, že žalovaní vyjádřili svoji vůli, že s rekonstrukcí budou souhlasit, přičemž „pro doplnění“ uvedl, že na zajištění statiky domu by se měli podílet všichni účastníci řízení a záleží pouze na jejich dohodě, jak bude rekonstrukce provedena a financována.
Krajský soud v H. K. jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 17 Co 440/2007-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že provedení stavebních úprav jedním ze spoluvlastníků v nemovitosti, která je v podílovém spoluvlastnictví, je jedním z projevů hospodaření se společnou věcí, což platí i pro podání žádosti o stavební povolení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2613/2000). Žalovaní jsou většinovými spoluvlastníky, a proto zaujali-li odmítavé stanovisko k žalobcovu rekonstrukčnímu záměru, prosadili svoji většinovou vůli (viz §139 odst. 2 obč. zák.). Zbývalo posoudit, zda lze žalobu typově podřadit pod §139 odst. 3 obč. zák., tedy vypořádat se s otázkou, zda žalobcem plánovaná rekonstrukce představuje „důležitou změnu společné věci“. K tomu odvolací soud zaujal zamítavé stanovisko, neboť „pouhá rekonstrukce“ části společné věci důležitou změnou není; jde totiž toliko o uvedení části domu do stavu způsobilého k bydlení, popř. o jeho modernizaci podle žalobcových představ, přičemž však charakteristika využití domu jako celku, či využití jeho jednotlivých částí, ale i technická podstata domu, zůstanou totožné. „Daný prostor je již bytem“ a proto má-li být jen znovu uveden do stavu způsobilého k bydlení, o důležitou změnu nejde. Uzavřel, že za takové situace není soud podle platného práva do rozhodnutí většiny spoluvlastníků domu oprávněn zasahovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zejména uvádí, že zakoupil spoluvlastnický podíl na domě s cílem zajistit si bydlení, a to v jediném volném prostoru, který však nevyhovoval předpisům na bezpečné užívání bytu. Proto vyvolal stavební řízení, když hodlal změnit aktuální účel daného prostoru z prostoru k bydlení nevhodného na prostor k bydlení použitelný. Podle jeho názoru odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení věci, když konstatoval, že na vztah účastníků je třeba aplikovat §139 odst. 2 obč. zák. o hospodaření se společnou věcí, a že žalobce „nehodlá dosáhnout důležitou změnu společné věci“. Podle dovolatelova názoru se v daném případě o důležitou změnu společné věci jedná, přičemž v jeho racionálním chování mu zbývající spoluvlastníci nelogicky brání. Uvedenými pracemi totiž evidentně dojde ke zhodnocení společné věci. Odvolací soud svým rozhodnutím poskytl žalovaným možnost zneužít jejich většinový podíl proti menšinovému spoluvlastníkovi. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Z napadeného rozsudku činí otázku zásadního významu posouzení, zda přeměna prostor v domě, které nemohou sloužit bydlení na byt, resp. rekonstrukce neobyvatelného bytu na byt obyvatelný, je důležitou změnou společné věci ve smyslu §139 odst. 3 obč. zák.; tuto otázku dovolací soud dosud neřešil.
O hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud (§139 odst. 2 obč. zák.).
Jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou přehlasovaní spoluvlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud (§139 odst. 3 obč. zák.).
Ustanovení §139 odst. 3 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Proto je věcí soudu, jak pojem „důležitá změna společné věci“ vymezí. „Vždy je však nutno vycházet z okolností konkrétního případu a přihlížet zejména k druhu a povaze věci, jejímu ekonomickému určení apod.“ Patří sem např. „případy, kdy dochází k ať již dočasné nebo trvalé změně ekonomického využití společné věci“. Patří sem např. přestavba společného domu a zásadní rekonstrukční práce (Srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník. 2. vydání. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I., s. 866). V dovolacím řízení lze úvahu o tom, zda o takovou změnu jde, přezkoumat v případě, že by byla zřejmě nepřiměřená, zejména pokud by soud skutečnost relevantní pro posouzení věci nesprávně považoval za právně nevýznamnou. Tak tomu bylo i v této věci.
Změna prostor, které neslouží k bydlení, ať již proto, že k tomu nejsou určeny nebo proto, že jsou vzhledem ke špatnému stavu pro bydlení nevhodné, na prostory sloužící k bydlení je v důležitou změnou společné věci ve smyslu §139 odst. 3 obč. zák. Taková změna vede k trvalé změně ekonomického určení části společné věci, která nadále může právně i fakticky sloužit k jinému účelu než doposud, zejména může-li uspokojovat právem chráněný zájem spoluvlastníka na bydlení. Jestliže tedy spoluvlastník nemůže dosáhnout souhlasu ostatních spoluvlastníků k takové rekonstrukci, která by umožnila nadále užívat prostory v domě k bydlení odpovídajícímu alespoň běžnému standardu, může se domáhat, rozhodnutí soudu o zamýšlené změně. Soud přitom přihlíží k tomu, aby práva spoluvlastníků nebyla dotčena, neřeší však stavebně - technickou stránku věci, např. nakolik je zamýšlená rekonstrukce v souladu se stavebními předpisy; toto posouzení je věcí stavebního úřadu, do jehož kompetence soud nemůže zasahovat.
V projednávané věci soud prvního stupně uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že „žalobce užívá přízemí, které však nemůže užívat jako byt“; proto chtěl provést přestavbu na byt, a potřeboval stavební povolení. Odvolací soud zaujal názor, že „daný prostor je již bytem“, a proto má-li být „jen“ znovu uveden do stavu způsobilého k bydlení, o důležitou změnu nejde. Podle názoru dovolacího soudu však právě na takovou změnu míří §139 odst. 3 obč. zák. Jestliže odvolací soud uvažoval jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jinými právními otázkami se dovolací soud, vázán obsahem podaného dovolání, nemohl zabývat.
V občanském soudním řízení se uplatňuje zásada předvídatelnosti rozhodnutí. Odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, aniž by před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, a neumožnil jim se k němu vyjádřit, zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; to platí i v případě, že odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně z důvodů pro účastníka nepředvídatelných (nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 7164). V dané věci se soud prvního stupně možností aplikace §139 odst. 3 obč. zák. nezabýval, a odvolací soud věc rozhodl bez jednání, tedy i bez poučení žalobce; jeho rozhodnutí tak bylo pro žalobce překvapivé a řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; k této vadě dovolací soud musí přihlédnout, i když v dovolání nebyla uplatněna (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu