ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.333.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 333/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců: 1) F. V. , a 2) V. V. , zastoupených JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Pod Hůrkou 758, proti žalované RWE Energie s. r. o., se sídlem v Praze 10-Strašnicích, Limuzská 3135/10, identifikační číslo osoby 49903209, zastoupené Mgr. Kamilem Stypou, advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení 303 183 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 19 C 107/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012, č. j. 61 Co 162/2012-365, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. května 2012, č. j. 61 Co 162/2012-365, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 19 C 107/2004-317, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalované společnosti RWE Energie a. s. (jak vyplývá z obchodního rejstříku, v průběhu dovolacího řízení došlo k 1. lednu 2014 ke změně právní formy společnosti na RWE Energie s. r. o.) byla uložena povinnost zaplatit jim částku 303 183 Kč s příslušenstvím. Uvedli, že jsou spoluvlastníky pozemků v žalobě a rozhodnutích soudů uvedených, které jim byly vydány v restituci; v době, kdy byly tyto pozemky ve státním socialistickém vlastnictví, na nich byla zřízena liniová stavba plynovodní sítě, kolaudovaná v roce 1977. Žalovaná společnost ani její předchůdce jim za omezení vlastnického práva neposkytli žádnou náhradu.
Okresní soud Plzeň-město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 19 C 107/2004-317, žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. května 2012, č. j. 61 Co 162/2012-365, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že nárok žalobců na náhradu za omezení vlastnického práva a zřízení věcného břemene nikdy nevznikl, protože stavba byla zřízena v době, kdy pozemek byl ve státním socialistickém vlastnictví. Žalobcům byl vydán již s uvedeným zatížením, které mohlo mít význam jen ve správním řízení o vydání nemovitosti žalobcům. K odkazům žalobců na judikaturu Ústavního soudu pak uvedl, že plenární nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, přiznává vlastníkům nemovitostí zatížených legálním věcným břemenem nárok uvedený v §151n odst. 3 obč. zák. 1964; v dané věci však žalobci takový nárok neuplatnili. Udržovací a rekonstrukční práce na plynovodu v roce 2003 byly provedený v rámci zákonného věcného břemene podle plynárenského zákona, a proto za ně náhrada nepřísluší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, ve kterém uplatňují – jak tvrdí – dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. a v §241a odst. 3 o. s. ř. Vadu řízení, která podle jejich mínění mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřují – aniž by toto tvrzení blíže konkretizovali – v tom, že odvolací soud učinil závěry, které pod bodem III/1 uvádějí. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud na daný případ neaplikoval přímo čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (LPS); odkazují též na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nález ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. I ÚS 137/03, usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. I ÚS 244/03 a nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04. I když podle energetického zákona zůstávají oprávnění vzniklá před nabytím jeho účinnosti nedotčena, neznamená to, že za jejich výkon není třeba platit náhradu. Závěry, které vyslovil Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 22 Cdo 2093/2001 považují za překonané pozdější judikaturou Ústavního soudu. Konečně podle jejich mínění je vadným skutkovým zjištěním, že odvolací soud nepovažoval za zjištěný vznik nájemního vztahu podle zákona o půdě a s tím související právo na nájemné (ve skutečnosti zde tedy dovolatelé namítají nesprávné právní hodnocení věci).
Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako zjevně nedůvodné odmítl. Poukázala na své dřívější vyjádření ve věci a shrnula, že legální věcné břemeno vzniklo v souladu s tehdejšími předpisy v 70. letech minulého století, že žalobcům nárok na náhradu nikdy nevznikl a že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 přiznává žalobcům jen nárok uvedený v §151n odst. 3 obč. zák. 1964. Uvedla také, že dovolatelé sice koncipují dovolání široce, ve skutečnosti však jde jen o námitky proti právnímu posouzení věci.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. - dále též jen "o.s.ř."); po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., že je podle obsahu dovolání uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je zčásti důvodné.
V dané věci žalobci uplatnili nárok za omezení vlastnického práva, vzniklý v důsledku zřízení plynovodu na jejich pozemcích v době, kdy byly v tzv. socialistickém společenském vlastnictví (později jim byly vydány v restituci), a dále nárok na náhradu za omezení vlastnického práva v roce 2003, kdy nemohli v důsledku rekonstrukce plynovodu pozemky užívat (podle výslovného vyjádření – viz např. č. l. 68 spisu – mělo jít i o další nároky, jejichž uplatnění je však zjevně irelevantní – viz níže). Podle názoru soudů v nalézacím řízení není dán právní základ žádného z těchto nároků. Tento závěr dovolání zpochybňuje; proto se dovolací soud nejprve zabýval touto otázkou.
Dovolání nepolemizuje se závěrem, že pozemky byly žalobcům vydány v restituci zatížené legálním věcným břemenem podle elektrizačního zákona; ostatně i Ústavní soud zastává názor, že energetickému podniku mohlo podle elektrizačního zákona vzniknout věcné břemeno k majetku ve vlastnictví státu (viz např. výklad pod bodem VI. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04). Proto i dovolací soud vychází z předpokladu, že pozemek byl žalobcům vydán s omezením ve prospěch energetického podniku.
V části, ve které se žalobci domáhají náhrady za samotné zřízení věcného břemene, není dovolání důvodné.
Ustanovení §98 odst. 4 energetického zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon - dále též jen „EnergZ“), stanoví: „Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena“. V souladu s tím odvolací soud při právním hodnocení věci vycházel ze zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů, ve znění pozdějších předpisů (plynárenský zákon – dále též jen: „PZ“) a odkázal na oprávnění plynárenského podniku při provozování plynovodních sítí. „Plynárenským podnikům přísluší oprávnění zřizovat a provozovat na cizích pozemcích, v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí o přípustnosti stavby, plynovodní sítě“ (§22 odst. 1 písm. a/ PZ). Podle §22 odst. 5 PZ o oprávněních uvedených v odstavci 1, o náhradě škody za výkon těchto oprávnění, o věcných břemenech, o právu domáhat se změny nebo přeložení plynovodní sítě, popřípadě podzemního zásobníku a o řízení, platí obdobně předpisy o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny; v poznámce k tomuto ustanovení zákon odkazuje na zákon č. 79/1957 Sb. o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon – dále též jen „EZ“). Příslušné ustanovení EZ zní:
Oprávnění k cizím nemovitostem
§22
(1) Energetickým podnikům přísluší oprávnění:
a) stavět a provozovat na cizích nemovitostech v rozsahu vyplývajícím z povolené stavby elektrická vedení, jakož i malé stanice do rozlohy 30 metrů čtverečních, s příslušenstvím (dále jen "vedení"), zejména zřizovat na nemovitostech podpěrné body, přepnout nemovitosti vodičů a umisťovat v nich vedení;
b) vstupovat a vjíždět při stavbě, provozování, opravách, změnách nebo odstraňování vedení na příjezdné, průjezdné a vedením přímo dotčené cizí nemovitosti;
c) odstraňovat a oklešťovat stromoví překážející vedení (§§23 a 24).
(2) Za výkon oprávnění uvedených v předchozím odstavci nejsou energetické podniky povinny poskytovat náhradu. Je-li však vlastník nebo uživatel nemovitosti, která není ve státním socialistickém vlastnictví, zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti, může žádat u orgánu, který je podle předpisů o povolování staveb příslušný pro povolení stavby energetického díla (dále jen "povolující orgán"), aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou náhradu; žádost musí být pod ztrátou nároku podána do tří měsíců ode dne, kdy bylo dílo uvedeno do trvalého provozu (užívání).
(3) Oprávnění podle odstavce 1 vznikají povolením ke stavbě vedení a zanikají zrušením vedení. Nezřídil-li vedení energetický podnik, nabývá oprávnění podle odstavce 1 i jiná organizace státního socialistického sektoru, které bylo dáno povolení ke stavbě vedení (§32 odst. 1). Oprávnění podle odstavce 1 nabývají organizace státního socialistického sektoru také nabytím správy vedení.
Již v rozsudku ze dne 10. března 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, Nejvyšší soud uvedl, že „pokud před nabytím účinnosti Listiny základních práv a svobod bylo na základě tehdy platného právního předpisu právo vlastníka omezeno, lze náhradu za toto omezení poskytnout jen za podmínek stanovených právními předpisy, účinnými ke dni omezení, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak“. Tento právní závěr odůvodnil tím, že „Ústavní soud v nálezu publikovaném pod č. 88/1998 Sb. konstatoval, že pokud zvláštní zákon, umožňující omezit vlastnické právo, nestanoví náhradu za toto omezení, opírá se právo na tuto náhradu přímo o čl. 11 odst. 4 Listiny. Tento nález však nelze vykládat tak, že by vlastník měl nadále podle tohoto ustanovení právo na náhradu za omezení, vzniklá přede dnem účinnosti Listiny, a to i v případě, že tato omezení i nadále trvají. Právo na náhradu by v takovém případě musel založit zvláštní právní předpis. Lze argumentovat i tím, že pokud před nabytím účinnosti Listiny došlo k odnětí vlastnického práva, lze jeho obnovení (restituci) anebo poskytnutí náhrady požadovat jen tehdy, stanoví-li tak zvláštní předpis (tzv. restituční zákony). V takovém případě nelze požadovat restituci práva, případně poskytnutí náhrady, jen s odkazem na čl. 11 odst. 4 Listiny. To, co platí pro úplné odnětí vlastnického práva, platí tím spíše pro jeho omezení“. Nelze přisvědčit tvrzení dovolatelů o tom, že tento rozsudek je vývojem judikatury překonaný; o uvedené rozhodnutí a právní názor v něm uvedený se opírá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, přičemž Ústavní soud usnesením ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. IV. ÚS 3670/10, ústavní stížnost proti tomuto usnesení odmítl jako nedůvodnou.
Je třeba zdůraznit, že tu jde svou povahou o restituční věc. Žalobcům totiž byly vydány pozemky, na kterých byla umístěna stavba plynovodní sítě; šlo tudíž o pozemek zastavěný podzemní stavbou, který bylo možno vydat v restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), ve znění zákona č. 183/1993 Sb. Zákon o půdě též obsahuje ustanovení o náhradách za znehodnocené nemovitosti, vydávané oprávněným osobám. Podle §14 odst. 3 tohoto zákona platí: „Je-li cena vydávané obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby určená ke dni 24. června 1991 nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen“. Podobné ustanovení o náhradě za zatížené pozemky, jejichž cena poklesla v důsledku zatížení věcným břemenem, zákon nemá; lze tedy usoudit, že zákonodárce neměl v úmyslu takové náhrady poskytnout. Nelze sice vyloučit úvahu, že náhradu tu bylo možno poskytnout na základě analogické aplikace tohoto ustanovení, pak by ovšem musela být žádost podána ve lhůtě uvedené v §13 odst. 3 zákona o půdě, tedy nejpozději do 31. 12. 1996; nebylo tvrzeno ani nevyšlo najevo, že by se tak stalo. Ostatně lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. února 2000, sp. zn. IV. ÚS 595/99, z něhož se podává závěr, že pozemky se v restituci vydávaly ve stavu, v jakém byly, a že povinná osoba neměla povinnost uvést je do původního stavu.
Je třeba dodat, že plynárenské podniky mezitím prošly procesem privatizace a že i jim musí být zaručena právní jistota (k zájmu vlastníka sítě tak přihlíží usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. IV ÚS 3441/12). Je tedy třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný mohl oprávněně předpokládat, že mu svědčí věcné břemeno, které bylo zřízeno bezúplatně. Jde o situaci podobnou té, kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, a velký senát Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, pokud jde o právo na vydání věci podle restitučních předpisů na straně jedné a předpisů obecných na straně druhé. Nelze-li se v případě, že věc přešla na stát bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou, a to ani s odkazem na čl. 11 LPS, ale nápravy, resp. zmírnění křivd tu lze dosáhnout jen potud, pokud to restituční předpisy umožňují; není důvodu pro to, aby se stejně nepostupovalo v případě, že jde „jen“ o znehodnocení věci.
Dovolací soud též připomíná, že legální věcná břemena jsou v zásadě časově neomezená; proto skutečnost, že v důsledku opravy či rekonstrukce došlo k prodloužení životnosti plynovodu, není důvodem k poskytnutí náhrady. Dovolatelé poukazují na judikaturu Ústavního soudu; odkazují zejména na nález ze dne 18. listopadu 2003, sp. zn. I ÚS 137/03, na usnesení ze dne 31. května 2005, sp. zn. I ÚS 244/03, a na plenární nález ze dne 25. ledna 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04. Ve věcech sp. zn. I. ÚS 137/03 a I. ÚS 244/03 Ústavní soud vyslovil, že náhrada za užívání cizí věci na základě zákonného věcného břemene, zřízeného podle elektrizačního či plynárenského zákona náleží, resp. že nemovitosti zatížené legálním věcným břemenem nelze užívat zcela bezúplatně; tuto náhradu však blíže nespecifikoval. Až v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04, ve kterém se zabýval i dosavadní judikaturou, uzavřel: „Na danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy zákonných věcných břemen neupravují náhrady, související s jejich výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z ustanovení §151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že nositel oprávnění z věcného břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci zatížené věcným břemenem a na jejich opravách. Zásadně tedy nelze užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami. Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty je přitom věcí dohody oprávněného z věcného břemene s povinným z věcného břemene. Pokud k dohodě nedojde je na návrh jednoho z nich povinen o této otázce rozhodnout soud“. V dané věci však žalobci, jak uvedl i odvolací soud, nárok uvedený v §151n odst. 3 obč. zák. 1964, neuplatnili. V této části je proto rozsudek odvolacího soudu správný.
Je však třeba rozlišovat nárok na náhradu za zřízení legálního věcného břemene na straně jedné a nárok na náhradu za to, že v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene došlo k majetkové újmě, která vlastníku pozemku vznikla v důsledku nemožnosti jeho dosavadního využití pozemku, resp. že byl takto omezen jeho obvyklého užívání.
Dovolatelé opírali nárok na náhradu též o to, že v důsledku prací na rekonstrukci plynovodního vedení nemohli v roce 2003 dotčené pozemky užívat. Za předpokladu, že prokážou, že tomu tak skutečně bylo, tedy že prokážou i existenci majetkové újmy, která jim v důsledku nemožnosti dosavadního využití pozemku v tomto roce vznikla, resp. omezení obvyklého užívání nemovitosti (tj. obvyklého užívání této konkrétní nemovitosti, zatížené plynovodní sítí), nárok na náhradu vznikl.
Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena (§98 odst. 4 EnergZ). „Na danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy zákonných věcných břemen“ (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/04).
Provozovatel distribuční soustavy má právo vstupovat a vjíždět na cizí nemovitosti v souvislosti se zřizováním, stavebními úpravami, opravami a provozováním distribuční soustavy a plynovodních přípojek (§59 odst. 1 písm. f/ EnergZ),
Vznikla-li vlastníku nebo nájemci nemovitosti v důsledku výkonu práv provozovatele distribuční soustavy podle odstavce 1 písm. d) až i) majetková újma nebo je-li omezen v užívání nemovitosti, má právo na přiměřenou jednorázovou náhradu5) včetně úhrady nákladů na vypracování znaleckého posudku. Právo na tuto náhradu je nutno uplatnit u provozovatele distribuční soustavy, který způsobil majetkovou újmu nebo omezení užívání nemovitosti, do 6 měsíců ode dne, kdy se o tom vlastník nebo nájemce dozvěděl. (§59 odst. 3 EnergZ).
Z §98 odst. 4 EnergZ se podává, že legální věcná břemena vzniklá za účinnosti předchozích předpisů ve prospěch energetických podniků zůstávají (bezúplatně) zachována. To se však nedotýká náhrad škod a majetkových újem, vzniklých až po nabytí účinnosti energetického zákona v důsledku výkonu oprávnění z legálního věcného břemene; vypořádání majetkových následků výkonu dílčích oprávnění není totiž složkou „oprávnění k cizí nemovitosti“, tedy legálního věcného břemene. Jinak řečeno: Za samotný vznik legálního věcného břemene, omezujícího vlastníka nemovitosti, ke kterému došlo podle elektrizačního zákona, není již třeba náhradu poskytnout, a tato věcná břemena (omezení vlastnického práva) nadále trvají. Jestliže však za účinnosti energetického zákona vznikla v důsledku konkrétního výkonu oprávnění z legálního věcného břemene vlastníkovi majetková újma nebo je-li důsledku výkonu práv podle §59 odst. 1 písm. f)) EnergZ omezen v obvyklém užívání nemovitosti (tj. obvyklém užívání nemovitosti již zatížené legálním věcným břemenem podle předpisů o energetice), přísluší mu náhrada podle §59 odst. 3 EnergZ a za podmínek tam uvedených. To pochopitelně platí jen tam, kde uvedená oprávnění byla vykonávána již v době účinnosti energetického zákona.
Je tedy třeba rozlišovat legální věcné břemeno, vzniklé před účinností energetického zákona, zatěžující pozemek, na kterém je umístěna část plynovodní sítě, jakož i výkon oprávnění z tohoto břemene na straně jedné, a náhradu za majetkovou újmu a omezení v obvyklém užívání pozemku (rozuměj: pozemku již zatíženého legálním věcným břemenem) na straně druhé. Zatímco první z těchto oprávnění se posuzují podle předpisů, podle kterých vznikla, a které též upravovaly poskytnutí náhrady, vypořádání dodatečných konkrétních omezení a majetkových újem, vzniklých po nabytí účinnosti energetického zákona, se již řídí tímto zákonem. Majetkovou újmou, vzniklou v důsledku výkonu konkrétních oprávnění uvedených v §59 odst. 1 písm. f) EnergZ, kam – za použití rozšiřujícího výkladu - patří i opravy a rekonstrukce zařízení, je jen ta újma, resp. omezení, která jde nad rámec samotné existence legálního věcného břemene. Tak např. není takovou újmou to, že v důsledku existence plynovodu nelze pozemek zastavět; naopak o újmu jde, nemůže-li vlastník v důsledku stavebních rekonstrukčních prací pěstovat na pozemku plodiny, které tam do té doby pěstoval.
Až potud je dovolání důvodné, pokud obecně polemizuje s názorem soudu, že náhrada za omezení vlastnického práva rekonstrukčními pracemi v roce 2003 žalobcům nemůže náležet. Soudy se v dalším řízení budou zabývat, zda žalobci splnili podmínky pro přiznání náhrady včetně zachování lhůt pro uplatnění práva u žalovaného.
Naproti tomu tvrzení dovolatelů, že odvolací soud se nevypořádal s otázkou případného vzniku práva nájmu podle zákon o půdě nelze přisvědčit; vyšel-li soud z toho, že pozemky žalobců jsou zatíženy zákonným věcným břemenem, nebylo třeba se zabývat tím, zda snad nejsou zatíženy právem nájmu (takové právo by postrádalo význam). Pokud pak dovolatelé v bodě III/1 tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je z tam uvedených důvodů nepřezkoumatelné, dovolacímu soudu není zřejmé, proč by tomu tak mělo být; konkrétní polemiku s uvedenými skutečnostmi dovolání ani neobsahuje. Dovolací soud musí přisvědčit tvrzením soudů v nalézacím řízení, že nároky žalobců ani jejich právní hodnocení nebyly vylíčeny vždy zcela přesně.
Z uvedeného je nicméně zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu