ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3504.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3504/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: a) R. B., b) E. B., a c) B. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. ČR, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 85/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 35 Co 278/2005-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 669 (ve spoluvlastnických podílech uvedených v žalobě) – (dále „předmětný pozemek“), který spolu s domem č. p. 10 a dalšími dvěma pozemkovými parcelami č. 285 a č. 244 v k. ú. H. nad M., s nimiž tvoří celek, byl předmětem přídělu pro jejich právní předchůdce podle rozhodnutí příslušného orgánu ze dne 14. října 1949; od tohoto data předmětný pozemek jejich právní předchůdci a posléze žalobci drželi a užívali jako vlastní. V roce 2002 zjistili, že jako vlastnice pozemku je v příslušném katastru nemovitostí zapsána Česká republika.
Okresní soud v Liberci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. prosince 2004, č. j. 13 C 85/2003-63, zamítl žalobu „kterou se žalobci domáhají určení, že první a druhý žalobce jsou vlastníky jedné ideální čtvrtiny, první žalobce vlastníkem jedné ideální čtvrtiny a třetí žalobkyně vlastníkem jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 669 – zahrady o výměře 813 m2 v katastrálním území a obci H. nad M. nyní zapsané na LV č. 10002 u Katastrálního úřadu L. k., Katastrální pracoviště L.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že právním předchůdcům žalobců přidělil Osidlovací úřad a Fond národní obnovy v P. rozhodnutím ze dne 14. října 1949 v tamním katastru rodinný domek č. p. 10 s parcelami zapsanými ve vložce č. 10 pozemkové knihy. Parcela č. 669 v tomto rozhodnutí uvedena nebyla, přičemž za nabývací titul a tedy „vkladuschopnou listinu“ nelze považovat „návrh na příděl MNV v H.“ ze dne 15. května 1949. Právní předchůdci žalobců, a dále sami žalobci, zmíněnou pozemkovou parcelu od roku 1947 nepřetržitě užívali, obhospodařovali a byli přesvědčeni, že vlastnické právo k ní vydrželi. V této souvislosti soud první stupně zdůraznil, že k vydržení vlastnického práva nepostačuje vnitřní přesvědčení, že držitel věci je jejím vlastníkem; toto přesvědčení musí být podloženo objektivními skutečnostmi. Provedl analýzu institutu vydržení vlastnického práva podle právní úpravy platné v rozhodné době v aplikaci na daný případ a konstatoval, že „právními tituly vzniku vlastnického práva na základě vydržení mohly být pouze ty, na jejichž základě se právo nabývalo a z nějakého důvodu k nabytí nedošlo. Žádný z jím uvažovaných právních předpisů však za takový titul neuznával samotné faktické užívání od tzv. nepaměti, aniž by tomu vlastník bránil“. Uzavřel, že žalobci neprokázali existenci právního titulu, a chybí tak základní předpoklad k tomu, aby faktické užívání sporného pozemku mohlo být uznáno za držbu způsobilou k vydržení vlastnického práva.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka Liberec jako soud odvolací (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 35 Co 278/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování doplnil v rozsahu dále uvedeném, odkázal na rozhodující zákonná ustanovení vztahující se k institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době a dospěl k totožnému právnímu závěru jako soud prvního stupně. Kromě dalšího uvedl, že „je mimo pochybnost, že pozemková parcela 669 je obsažena v návrhu na příděl a že tento návrh nejpozději dne 18. 5. 1949 je znám R. B., který ho podepisuje. Návrh na příděl je nutno posoudit právě jen jako návrh“. Jestliže však předmětem konečného rozhodnutí o přídělu pozemek č. 669 nebyl, nelze uvažovat o tom, že by právní předchůdci žalobců měli k dispozici platný právní titul. Uzavřel, že na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohly mít vliv ani odvolací námitky žalobců týkající se úhrady přídělové ceny a skutečnosti týkající se dalších pozemkových parcel specifikovaných v dědickém spise Státního notářství v L. sp. zn. D 79/63, kterým odvolací soud doplnil dokazování. Z tohoto spisu učinil zjištění, že usnesením ze dne 27. února 1963, č. j. D 79/63-8, bylo ve vztahu k jedné polovině domu č. p. 10 v H. nad M. se stavební parc. č. 244 a jedné polovině pozemkové parcely č. 285 - zahrady a jedné polovině pozemkové parcely č. 1434 – role potvrzeno nabytí uvedených nemovitostí R. B. a B. K. stejným dílem. Ze spisu Státního notářství v L. sp. zn. 2 N 902/77, jímž odvolací soud doplnil dokazování, pak zjistil, že A. B. kupní smlouvou ze dne 12. 12. 1977 prodala ideální polovinu domu č. p. 10 v H. a ideální polovinu stavební parcely č. 244, pozemku parc. č. 285 – zahrady, pozemku parc. č. 1434/1 – pastviny a pozemku parc. č. 1434/2 rovným dílem B. K. a manželům R. a E. B.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnili dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Uvedli, že se domáhali určení vlastnictví k pozemkové parcele, jež byla součástí přídělu ze dne 14. října 1949. K tomu předložili listinné důkazy z nichž plyne, že parcela byla přidělena jejich právním předchůdcům, ti z ní platili přídělovou cenu a drželi ji od okamžiku, kdy jim byla přidělena. Teprve v roce 2003 se dozvěděli, že vlastnické právo je zapsáno ve prospěch státu, avšak v průběhu celého řízení žalovaný nepředložil žádný důkaz, který by o vlastnictví státu svědčil. Dnem převzetí přídělu tedy žalobcům, resp. jejich právním předchůdcům započala běžet vydržecí doba. Soud prvního stupně uvedl, že „žádný předpis za titul nabytí vlastnictví vydržením neuznává samotné faktické užívání,“ a dovozoval, že žalobci neprokázali existenci právního titulu jako předpokladu způsobilé držby. Totožný názor zaujal odvolací soud, který nepřijal ani námitku žalobců, že za předmětný pozemek řádně zaplatili. Je zřejmé, že si soudy nesprávně vyložily otázku nabytí vlastnictví vydržením, tvrdí-li, že žalobci nemají k držbě žádný právní titul. Opomíjejí, že podstatou vydržení není titul k držbě, ale držba samotná. Držba spočívá v tom, že někdo z pravděpodobných důvodů pokládá věc, kterou drží za svou, a tím je poctivým držitelem. Pozemek byl součástí návrhu na příděl a došlo k zaplacení přídělové ceny, jde tedy o více než jen pravděpodobný důvod pro to, aby žalobci pokládali pozemek za svůj. Dovolatelé otázku vydržení vlastnického práva podrobně analyzují z hlediska §312, §316, §326 a §328 obecného zákoníku občanského. Pokud soud vyšel z toho, že žalobci sice pozemek užívali, v čemž jim stát nebránil, a uzavřel, že to však samo o sobě nebylo důvodem pro vydržení vlastnictví, jde o úvahu nemající oporu v důkazech. Nejen že žalobci nikdy nic takového netvrdili, neboť pozemek užívali jako vlastníci, ale stát se do roku 2003 jako vlastník nikdy nechoval, naopak vždy s žalobci jednal jako s vlastníky; a nečinil tak ani po roce 1972, kdy byla vydána konečná přídělová listina na níž je parcela č. 669 konkrétně uvedena. Nesprávný je závěr odvolacího soudu, který hodnotil otázku dobré víry i ve vztahu k výměrám pozemků. Pro závěr ohledně části parcel č. 8/1, 9, a 8/2, které měly být sloučeny do parcely č. 1434, neměl žádný podklad v listinných důkazech. Tyto parcely se nacházejí v úplně jiné lokalitě než parcela č. 669. Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobců není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto podle §238 a §238a OSŘ (srov. §241a odst. 3 OSŘ). Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 OSŘ proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078).
Jestliže tedy žalobci v dovolání vytýkají odvolacímu soudu, že jeho závěry (konkretizované v dovolání) nemají oporu v provedených listinných důkazech, vystihují tím dovolací důvod podřaditelný §241a odst. 3 OSŘ, jenž však v předmětné věci přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu založit nemůže.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457, a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Dovolání nevymezuje jednoznačně právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu, a taková otázka se z obsahu dovolání ani nepodává. Dovolání popisuje především skutkový základ projednávané věci, provádí rozbor zákonných ustanovení obecného zákoníku občanského upravujících institut vydržení vlastnického práva a dále obsahuje okolnosti podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ.
Dovolací, a v zásadě jediný zobecňující, poukaz na právní názor odvolacího soudu ve směru, že „držba podmiňující vydržení, je vždy podmíněna právním titulem“, nemůže v souzené věci založit přípustnost dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu již z toho důvodu, že na řešení takto vymezené otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a takový právní závěr z rozsudku odvolacího soudu ani nevyplývá. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podává toliko to, že neshledal na straně právních předchůdců žalobců platný právní titul, jenž by zakládal řádnou držbu jakožto jednu z podmínek vydržení vlastnického práva podle §1460 obecného zákoníku občanského. Jestliže pak předmětný pozemek parc. č. 699 nebyl uveden ani v nabývacích titulech žalobců (dědickém rozhodnutí vydaném ve věci vedené u Státního notářství v L. pod sp. zn. D 79/63 a kupní smlouvě ze dne
12. 12. 1977), přičemž skutkovými zjištěními odvolacího soudu je v tomto směru dovolací soud vázán, není závěr odvolacího soudu o absenci právního titulu žalobců podmiňujícího vydržení vlastnického práva ani v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud tak ani po zvážení všech kritérií rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významný neshledal.
Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ a skutečnosti, že žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu